Dokumenty rkp. sporu

V. V. Tomek
Svědectví o nalezení Libušina soudu.
1859

Poznamenání:
K pojednání tomuto užito jest následujících písemností, kteréž pro krátkost, kdykoli bude jich se dokládati, míním označovati čísly tuto přidanými:
1. Zápis v pamětní knize p. P. Krolmusa, složený roku 1850.
2. Zápisek p. Josefa Urbana, měšťana Pražského, v též knize od roku 1852.
3. List p. P. Krolmusa ku p. Vácslavovi Hankovi 6. listop. 1858.
4. List p. P. Romana Voříška ku p. Krolmusovi 20. listop. 1858.
5. List p. Krolmusa ku p. Voříškovi 23. listop. 1858.
6. List p. Voříška ku p. Krolmusovi 7. ledna 1859.
7. List téhož ku p. archiváři Erbenovi 10. ledna 1859.
8. List téhož ku p. sekretáři musejnímu V. Nebeskému 12. ledna 1859.
9. List téhož ke mně dne 1. února 1859.
10. Svědectví p. Voříška tištěné v Lumíru v čísle 6. roku 1859.
11. Novější zápis ve pamětní knize pana P. Krolmusa, složený mezi 5. a 10. únorem 1859.
12. Svědectví téhož, sepsané mezi 10. a 12. únorem 1859, čtené v učené společnosti české dne 14. února 1859.
13. Svědectví pana Frant. Holiny dne 15. února 1859.
14. Svědectví kněze Františka Novotného téhož dne.
15. List pana Vácslava Liedla, ředitele panství Zelenohorského, ku p. P. Romanu Voříškovi dne 16. února 1859.
16. Svědectví p. Josefa Urbana výše jmenovaného, dané dne 16. února 1859.
17. List p. Josefa Zemana, arcikněze, děkana a vikáře Nepomuckého, ke mně 17. února 1859.
18. List p. Voříška ke mně dne 26. února 1859.

V čísle 6. Lumíra letošního roku uveřejnil jsem svědectví pana P. Romana Voříška, zámeckého kaplana v Žinkovech, mně od něho k tomu poslané, dle kterého rukopis Libušina soudu byl nalezen roku 1817 na Zelené Hoře u Nepomuku od tamějšího důchodního Josefa Kováře.

Svědectví toto ukazovalo na dvě stopy, po kterých bylo možná dověděti se ještě některých okolností a nabyti dalších důkazů o skutku samém. Předně odvolával se vážený skladatel tohoto svědectví na jakýsi dopis p. P. Krolmusa k němu, ve kterém ke svému překvapení byl nalezl vypravování o nalezení Libušina soudu na Zelené Hoře, srovnávající se ve všem s tím, čeho se sám dověděl v krajině Nepomucké. Za druhé jmenoval hlavního svědka, od kterého se o nalezení rukopisu na Zelené Hoře dověděl, veledůstojného pana Josefa Zemana, arcikněze Klatovského a děkana i vikáře Nepomuckého, dotud žijícího. Pan Voříšek, mně do oné chvíle docela neznámý, bel se se svědectvím svým pro veřejnost ustanoveným obrátil na mne, jakožto na jednatele českého musea; i měl jsem tedy právě v této vlastnosti za svou povinnost, jíti dále po stopách, které slibovaly vésti k většímu pojištění ceny rukopisu ústavu našemu náležejícího.

S panem Krolmusem, zasloužilým sběratelem starožitností pohanských v Čechách, někdejším farářem na Zvíkovci, nyní v Praze na odpočinutí bydlícím, mluvil na mé požádání p. prof. Martin Hattala, i oznámil mi od něho dne 6. února, že jemu o nalezení Libušina soudu na Zelené Hoře vypravoval zemřelý malíř František Horčička (+ 1856), za jehož živobytí ještě že on sobě to pro pamět zapsal do jisté knihy k zápiskům takovým ustanovené, i že hotov jest dáti jemu výpis z ní, k čemuž vyžádal sobě lhůtu do příští soboty dne 12. února. Dle slibu toho poslal p. Krolmus obšírně sepsané svědectví své o nalezení Libušina soudu (č. 12) panu prof. Hattalovi tuším 13. února, od něhož mně bylo odevzdáno nazejtří dne 14. února; i poněvadž právě toho dne bylo shromáždění filologické sekcí král. české učené společnosti, přečetl jsem tam svědectví toto dle celého jeho znění, vyzvav prvé p. bibliothekáře V. Hanku, aby i on vzal s sebou do shromáždění toho psaní P. Krolmusa k němu od 6. listopadu 1858, o kterém jsem se ze spisu tohoto dověděl (č. 3), což p. Hanka ochotně učinil, pročež i toto psaní bylo přečteno. Ve svědectví P. Krolmusa nacházely se však dotčeny některé okolnosti, kterých se vážený skladatel nemohl dověděti než teprv za posledního času, pročež svědectví toto nemohlo býti doslovně vypsáno z knihy psané za živobytí malíře Horčičky. Z té příčiny odebral jsem se třetí den potom, dne 17. února, do bytu pana P. Krolmusa, tři čtvrti hodiny cesty ode mne vzdáleného, na Pohořelci v domovním čísle 111, abych se o zápisku v knize samé očitě přesvědčil; tu pak nabyl jsem snadno žádoucího vysvětlení.

Pamětní kniha p. Krolmusa byla původně kostelní knihou fary Zvíkovecké, jest založena roku 1711, a obsahuje rejstřík rozličných nařízení církevních od toho roku až do druhé polovice 18. století dle abecedního pořádku. Pro každou literu abecedy byl ustanoven jistý počet listů, kterých však jen malá část byla popsána, ostatní při každé liteře zůstávaly prázdny, a protož když knihy k úřední potřebě již se neužívalo, udělal si z ní p. Krolmus roku 1832, jak titul jeho rukou psaný vysvědčuje, pamětní knihu ke svým potřebám, zazanamenávaje sobě na listech prázdných všelijaké znamenitosti historické, archaelogické, mythologické, rozličné veršíky, pořekadla lidu atd. též dle pořádku abecedního, brzy dle místních jmen, brzy dle jiných narážek. V této knize nachází se napsáno na str. 467-473, co Horčička ponejprv r. 1850 svěřil Krolmusovi o nalezení Libušina soudu na Zelené Hoře, jakž sám byl slyšel roku 1819 od tehdejšího děkana Nepomuckého Františka Boubela, kterému nálezce Josef Kovář prvnímu rukopis ten hned po nalezení ukázal. P. Krolmus zapsal to sobě hned roku 1850 do své pamětní knihy, dle žádosti Horčičky samého, který jsa stár chtěl tím způsobem zůstaviti potomstvu pamět svého tajemství. Když ale roku 1852 smrtí knížete Františka Colloredo-Mansfelda pominula příčina tajnosti, a Horčička o té věci častěji vypravovával v bytu pana Krolmusa u přítomnosti mnohých jiných svědků, připisoval sobě P. Krolmus všelijaké okolnosti, kterých se Horčička tu onde nově dotekl, k svému prvotnímu zápisu o tom, brzy po straně, brzy nahoře neb dole na stránce, brzy mezi řádky, tak že text na mnoha místech je velmi strakatý (č. 1). Požádán byv od pana prof. Hattaly, aby zjevil, co ví o nalezení Libušina soudu, chtěl P. Krolmus všecko, co o té věci věděl, zahrnouti v jedno, i vepsal vše znovu užitím staršího zápisku (č. 1) i své paměti ještě jednou do své knihy, začav na str. 144, kdež právě zbývalo místo, a pokračovav na stránkách 145, 146, 149, 151 s přeskáčkami, pokaždé, jak kde bylo trochu prázdného místa, protože kniha nyní již skoro všude jest popsána. Tento nový zápis (č. 11) chtěl nepochybně vypsati pro p. prof. Hattalu; ale mezi přepisováním změnil jej všelijak, brzy kvůli vyozdobení řeči, brzy zas že mu tu i tam připadla některá nová okolnost, kterou chtěl také ještě do toho vpraviti, a tak povstalo svědectví jeho obšírné (č. 12), které ode mne čteno v učené společnosti. Mám za to, že bylo psáno teprv mezi 10. a 12. únorem, poněvadž přidána jest v něm zmínka o nynějším p. děkanu Nepomuckém Josefu Zemanovi, co svědku o pocházení Libušina soudu ze Zelené Hory, na kteroužto okolnost, ač byla-li mu od Horčičky známa, pan P. Krolmus vzpomněl sobě nejspíš teprv po vyjití Lumíra dne 10. února, kdež již vytištěno bylo svědectví p. Voříška.

Pan Krolmus ustanovil svou pamětní knihu za dar českému museu po své smrti. Prozatím však zapůjčil mi ji na tři dni domů, abych si z ní všecko potřebné mohl vypsati; i učinil jsem si tedy výpis obou zápisů v ní o Libušině soudu, staršího i novějšího, starší pak vypsal jsem si pro pamět diplomaticky, řádek dle řádku, se všemi přídavky po stranách, mezi řádky atd. tak a na těch místech, jak se nacházejí v knize samé. Aby pak byli aspoň svědkové, že tato kniha je na světě a že se v ní zápisy tyto v způsobu jak pověděno nacházejí, ukázal jsem ji panu bibliothekáři Šafaříkovi, panu Bezděkovi, skriptoru v bibliothece universitní, a panu prof. Const. Höflerovi, kteří se o všem náležitě přesvědčili. I pan prof. Hattala viděl tuto knihu při své návštěvě u p. Krolmusa dřív než já, však neměl příležitosti hned s celým obsahem jejím seznámiti se.

P. Krolmus položil ve svém svědectví třetím (č. 12), které mne nejprvé došlo, a které jsem 14. února četl v učené společnosti, že Horčička o nalezení Libušina soudu, jak již dotčeno, později také před jinými svědky v jeho bytu vypravovával, a jmenoval co takové výslovně pana Aug. Julia Máje, finančního radu, pana Františka Novotného, kněze od sv. Víta na hradě Pražském, p. Františka Holinu, komorníka vysoce důstojného pana Jak. Beera, velmistra rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou, proslulého co krasopisce, a p. Josefa Urbana, měšťana Pražského, jakž jsem o všech těchto svědcích nalezl také zmínky v obou zápisích v pamětní knize, ve starším ovšem jen ve přípiscích později přidaných, protože první vypravování učinil Horčička jen p. Krolmusovi. Finanční rada Máj pohříchu zemřel, tuším asi před rokem. Z druhých těchto svědků byl mi osobně znám jen p. František Holina, pročež jsem hned druhého dne ráno (15. ún.) došel k němu a tázal jsem se ho, zdali znal nebožtíka malíře Horčičku, když pak přisvědčil, zdali mluvil kdy s ním o Libušině soudu. Hned vypravoval mi vše, jak od Horčičky slyšel, což všecko i v podrobnodtech se svědectvím P. Krolmusa se srovnávalo a v některých maličkostech je i doplňovalo; pročež žádal jsem ho, aby mi to písemně dotvrdil, což on ochotně učinil svědectvím psaným dne 15. února, jménem a pečetí stvrzeným (č. 13). Pan Holina opatřil mi hned také svědectví pana Josefa Urbana, měšťana Pražského a staršího pořádku tkadlcovského, psané dne 16. února, též pečetí stvrzené (č. 16). Od téhož pak p. Josefa Urbana nalezl jsem několik řádků jeho rukou psaných a podepsaných také v pamětní knize pana Krolmusa na str. 146, kterými roku 1852 dosvědčuje, že Horčička u přítomnosti jeho, p. finančního rady Máje a p. Františka Holiny o nalezení Libušina soudu na Zelené Hoře vypravoval (č. 2). Později, dne 27. února, došlo mne také svědectví pana Františka Novotného, kněze, dané dne 15. února, prvé než jsem ještě měl příležité chvíle, abych jej v bytu jeho v Ostruhové ulici (č. dom. 223) navštívil a o ně požádal (č. 14).

Mezi sbíráním těchto svědectví, jak vedla stopa za stopou, vyšlo ledacos maní na světlo, co již dávno prosakovalo, ale vždy jen tak polovičně, že nikdy nenalezlo váhy před veřejností.

Hned jak jsem obdržel dopis a svědectví pana Voříška, prvé ještě než vytištěno bylo v Lumíru, když jsem o tom mluvil s p. Nebeským, sekretářem musea a redaktorem časopisu musejního, tázal se mne p. Nebeský, je-li ve svědectví tom zmínka o jakémsi kaplanovi Prádlu; nebo prý asi okolo Všech Svatých minulého roku, když se začala půtka proti starým památkám českým v Tagesbotu, byl náhodou známý spisovatel německý, pan Legis Glückselig, v museu, a když přišla řeč na tento spor a jmenovitě na Libušin soud, pravil prý: i což, o Libušině soudu to že věděl nebožtík Horčička, že nalezen jest v Zelené Hoře, a "kaplan Prádlo" že o tom také věděl. Přítomni byli krom p. Nebeského také p. Hanka, p. prof. Wocel a p. dokt. Ruda, úředník při bibliothece musejní; ale slova tato jen tak prohozená nezdála se jim tehdáž zasluhovati mnoho váhy. Nyní víme, že domnělý "kaplan Prádlo" nebyl jiný než nynější pan děkan Nepomucký Josef Zeman, v čas nalezení Libušina soudu lokalista Prádelský.

Důležitější jest toto. Když jsem se dne 16. února po obdržení svědectví Krolmusova náhodou sešel s p. stavovským historiografem Františkem Palackým a jemu o tom oznámil, že mimo svědectví p. Voříška máme již druhé od p. P. Krolmusa čili vlastně svědectví nebožtíka Horčičky jím zachované, pravil mi p. Palacký v podivení, žeť i jemu Horčička před léty povídal, že rukopis Libušina soudu pochází ze Zelené Hory a že tam nalezen jest od jednoho úředníka hraběte Colloreda, ale že nedával tomu víry, protože Horčička nechtěl říci, odkud by to věděl, než jen jako vzpurně chtěl, aby se mu věřilo na slovo. Při druhém nahodilém sejití dne 24. února pravil mi p. Palacký výslovně, že mu to Horčička povídal již za živobytí Dobrovského, ano že se mu zdá, jakoby to Horčička dokonce byl prohodil i Dobrovskému samému.

Také pan Josef Dundr, stojící ve službě českého musea, ubezpečuje mne, že jemu Horčička hned brzy po jeho přibytí do Prahy roku 1821, toho nebo potomního roku 1822, cosi pověděl o pocházení Libušina soudu ze Zelené Hory, a že přitom jmenoval lokalistu Prádelského.

Jda po druhé poukázce důstojného p. P. Voříška, obrátil jsem se hned 5. února dopisem k veledůstojnému p. děkanu Nepomuckému Josefu Zemanovi se žádostí, aby jsa očitý svědek původu Libušina soudu ze Zelené Hory, písemného svědectví o tom dáti sobě neobtěžoval. Pana Voříška pak žádal jsem dopisem téhož dne o některá návěští s strany archivních místností na Zelené Hoře, i také, aby mi dopisu pana P. Krolmusa, kterého se ve zprávě dotekl, laskavě zapůjčil, abych jej porovnati mohl s návěštími, kterých bych dostal od p. Krolmusa samého.

O veledůstojném panu děkanu Josefu Zemanovi psal beztoho p. Voříšek hned ve své nyní v Lumíru tištěné zprávě (č. 10), že hotov jest na požádání dáti své svědectví, i učinil to dle slibu dopisem ke mně dne 17. února, stvrzeným pečetí děkanství Nepomuckého, dle kterého, tak jak ve zprávě pana Voříška uveřejněno jest, rukopis Libušina soudu hned po nalezení viděl na děkanství Nepomuckém, prvé než do Prahy k museu zaslán byl.

Pan Voříšek odepsal mi 26. února, poslal mi dopis pana Krolmusa v prvopise, z něhož jsem se přesvědčil, že se vše srovnává s druhými spisy téhož, i také že co pan Voříšek psal, pocházelo jen ze zřídel krajiny Nepomucké bez užití tohoto dopisu; mimo to pak poslal mi obšírný popis místností archivu Zelenohorského, jejž na jeho žádost laskavě zhotovil pan direktor Zelenohorský Vácslav Liedl ve spůsobu dopisu úředního k p. Voříškovi, daného německým jazykem dne 16. února 1859 pod úředním číslem 18 (č. 15). Velevážený pan direktor přidal v tomto dopise ještě i některá vítaná návěští o Horčičkovi a o bývalém důchodním Kováři, jejž znal osobně; dopis pak svůj zavřel tímto krátkým přídavkem, jejž kladu v doslovném jeho překladě: "Včera mluvil jsem náhodou s Vrčanským panem farářem P. Janem Wolfem, kterýž mne ujišťoval, že se dobře pamatuje, že mu v odpočinutí daný důchodní Kovář jednou za řečí pověděl, že jednou museu jistý starý rukopis poslal. Určitějšího však popsání tohoto rukopisu že Kovář neučinil, protože se pan farář v rozpravě dál po tom netázal". Toť tedy zcela maní nové svědectví o nálezu Kovářovu.

Tolik o běhu mého pátrání. Výsledek jeho jest důkaz dvěma svědky, jak právě mezi poctivými lidmi postačuje, zvláště když se jedná o věc, která se stala před 42 léty. Jeden svědek jest očitý, pan děkan Nepomucký Josef Zeman, neb rukopis viděl u svého předchůdce pana děkana Františka Boubela, prvé než se dostal do Prahy; druhý jest svědek od slyšení, ale starý a souvěký Horčička, jenž věděl o celé věci od děkana Boubela hned z prvního roku po zaslání rukopisu do musea. Jeho svědectví nemáme bezprostředně od něho, poněvadž pohříchu prvé zemřel, ale máme je ode čtyr svědků nahoře uvedených, kteří nám vědomost jeho zachovali, a kterých počet, jak ještě ukážeme, lehko bychom mohli rozmnožiti, kdyby toho byla potřeba. Avšak již ku příběhu samému.

"S nalezením rukopisu Libušina soudu", svědčí pan děkan Josef Zeman (č. 17), "nejsou žádné rozmanité okolnosti spojeny. Nestalo se předsevzatým badáním po spisech starověkých, nébrž jen jak tak maní a náhodou roku 1817. Každý důchodní na Zelené Hoře měl k opatrování hospodářský sklep (Wirthschaftsgewölbe), v němž se všeliké k hospodářství potřebné věci a zásoby nacházely, jakož sůl, provazy, řetězy, ano i kolomaz. Ve sklepě tom bylo též mnoho starých již nepotřebných spisů k věčnému odpočinutí uloženo. Důchodní Josef Kovář probíral se, maje na chvíli, ve spisech těch, a náhodou přišel mu do rukou onen rukopis. Nejsa zběhlý v čtení ani starého tisku ani písma, a žádostiv jsa předce zvěděti obsah rukopisu nalezeného, doručil jej panu Františkovi Boubelovi, tehdáž děkanu v Nepomuku, jenž oceniv rukopisu důležitost, učinil nálezci návrh, by jej museu království českého do Prahy odeslal; dříve však rukopis ten po nějaký čas u sebe podržel a nejdříve před jinými mně jej ukázal; neb jsa tehdáž lokalistou v Prádle, za příčinou úřední výpomoci vícekrát za týden do Nepomuku jsem přicházel. Byl jsem důvěrníkem pana děkana Boubela, a protož mně i to svěřil, kterak a kde rukopis ten nalezen byl; jiným však ukázav jej, okolnost nalezení jeho zamlčel; neb nálezce nechtěl býti prozrazen, obávaje se, že by mu odstarnění tohoto spisu za zpronevěření v úřední službě pokládáno býti mohlo. ... Dle návrhu p. děkana odhodlal se důchodní Kovář nalezený rukopis do Prahy zaslati; z podotknuté však příčiny neudal ani jméno ani místo, odkud pochází".

S tímto krátkým ale jasným vypravováním očitého svědka srovnává se všecko, co nám o zběhu věci zachovali v paměti svědkové, kterým o tom vypravoval Horčička.

Dle nejstaršího zápisku v pamětní knize P. Krolmusa od roku 1850 (č. 1) ležel rukopis Libušina soudu "ve sklepení (v kvelbu) na straně mezi spisy staletými a hospodářskými na Zelené Hoře"; což ve přípiscích asi od r. 1852 vykládá se na jednom místě takto: "jistý důchodní na Zelené Hoře v knížecím Koll. zámku mnoho rukopisů a papírů rozličného druhu a předmětů zde uložených měl v panském starém archivu (v komoře, v skladě) pohozených; mezi rozličnými papíry vrchnostenskými se nalézal na pergameně čtyr listů in octavo psaný spis český Libušin soud" atd. Na jiném místě jasněji takto: "V tomto kvelbu byl starý hospodářský archiv složený v polici, a vedlé archivu ležela hromada veliká papírů, spisů na pergamenech, pohozená v prachu, pošlapaná, promíchaná". Dle svědectví p. Holiny (č. 13) pravil důchodní k p. děkanu Boubelovi, "že ten rukopis nalezl mezi starými spisy, jenž tam porůznu leží a ku kterým on přístup má; že tam ještě více takových jest". Dle svědectví pana Urbana (č. 16) nalezl ho důchodní rovněž "v kvelbu mezi knížecími papíry"; dle P. Novotného (č. 14) "ve vrchnostenském archivu mezi jinými pohozenými papíry". Ve svědectví posledně dotčeném nepraví se jen, v jaké místnosti se vrchnostenský archiv čili vlastně ta část vrchnostenského archivu nacházela. Dle toho dá se se svědectvími těmito také srovnati bezejmenný dopis od r. 1818, kterým rukopis zaslán byl do Prahy, kdež praví se: "In unserm Hausarchive lagen anliegende vier Blatt Pergament vielleicht Jahrhunderte lang im Staube verworfen". (Viz Ält. Denkmäler etc. von Šafařík und Palacký 1840, p. 167.)

Že byl někdejší děkan Nepomucký František Boubel první, kterému Kovář rukopis ten ukázal a odevzdal, v tom všechna svědectví se srovnávají. První však věci, které se přitom s rukopisem dály, popisuje dle vypravování Horčičky nejrázněji pan P. Novotný (č. 14). Dle něho pravil pan Děkan Boubel Horčičkovi: "Bylo to roku 1817, co ke mně přišel zdejší pan důchodní, zdaleka již volaje: Mám něco podivného, a jak z některých slov vyrozumívám, něco prastarého českého. Našel jsem to ve vrchnostenském archivu mezi jinými pohozenými papíry. Zde to máte, račte si to přečísti. I vzav to od něho, viděl jsem, že to rukopis pergamenový; byl ale celý prachem, hlinou a věkem tak zašlý, že se ztěžka čísti dal. Po opatrném očištění pustili jsme se do čtení. I přiznávám se Vám, že i já jen ztěžka jsem chápal smysl slov zde položených. Konečně se nám předce podařilo aspoň tolik vyrozuměti, že se v něm jedná o jakési rozepři mezi bratry rodnými, Chrudošem totiž a Staglavem, ode řek nám zde dosti blízkých a známých, a že tuto rozepři česká kněžna Lubuša k nespokojenosti Chrudoše rozhodla". O čištění rukopisu po nalezení jeho zmiňuje se též prvotní zápis pamětní knihy Krolmusovy (č. 1), kdež praví se, že ho důchodní nemohl nikterakž přečísti při všem otírání a omeyvání přičinlivém, taktéž i svědectví pana Urbana (č. 16). Toť pak to, o čem píše zasilatel v bezejmenném dopise r. 1818: Schade dass sich die Schwärze, wie ich den Staub mit feichten (sic) Schwamm abwischte, nachher in's Grüne verwandlte (sic).

Čemu děkan Boubel z rukopisu vyrozuměl, o tom uvodí P. Krolmus předně něco ve starých přípiscích ke svému prvnímu zápisu v pamětní knize (č. 1); ve svém pak druhém zápise tamže (č. 11) uvodí Boubela samého takto pravícího k Horčičkovi: "Já nejsem Čech tak výborný, ale předce dlouhým pátráním a prohledáváním onoho rukopisu Libušina soudu semo tamo slovíčka jsem porozuměl: že se vadita dva rodná bratry o dědiny otnie mezu sebou, Chrudoš a Staglav atd. Měl jsem radost, že se tu zmínka o Otavě a Ratbuxe řekách, o Libušiném dvoře na Vyšegradě a Staglavě - čili dle č. 12 též i o Staglavě (Šťáhlavě) - povědomých místech děje". Zajímavá jest srovnalost toho, co i p. Voříšek ve své zprávě v Lumíru (č. 10) píše o tomto prvním pokuse o přečtení Libušina soudu; máť to svou váhu, protože pan Voříšek nečerpal v tom ohledu zajisté z dopisu Krolmusova k němu (č. 5), nebo v dopisu tomto nic o tom nestojí. Dle pana Voříška shledal děkan Boubel, "že jest to jakýsi zpěv o Libuši a že se jedná o rozepři bratří ze Šťáhlav, kterážto ves asi 5 hodin cesty od Nepomuka vzdálena jest. Těšili prý se z toho, že báseň ta pojednává o výjevu, který se stal na blízku této přepamátné krajiny". (!) Že by se v Libušině soudu Šťáglav (Šťáhlav) připomínala co místo, jest zajisté omyl; ale musíme ovšem věřiti, že děkan Boubel tak četl, když nám to vypravují dva svědkové od sebe rozdílní.

Děkan Nepomucký František Boubel byl, jak dle výpovědi veledůstojného p. děkana Josefa Zemana výše položené, tak dle druhých skoro všechněch svědectví (č. 1, 10, 11, 14, 16) přímluvcem důchodnímu Kovářovi, aby rukopis zaslal českému museu. To však přirozeně nemohlo býti dříve než po 15. dubnu 1818, kteréhož dne vyhlášením tehdejšího nejvyššího purkrabí Pražského, J. Exc. pana Františka hraběte z Kolovrat, museum české vstoupilo do života. Prvé než mohla o tom býti řeč, měl děkan Boubel rukopis některý čas u sebe, a tehdáž viděl jej nynější pan děkan Zeman, i viděli jej jiní; bylť dle svědectví p. Voříška (č. 10), které se nepochybně na výpovědi pana děkana zakládá, "příchozím hostům (na děkanství Nepomuckém) veřejně ukazován a ku přečtení podáván"; ale jak p. děkan Zeman praví, jen jemu, co svému důvěrnému, oznámil děkan Boubel, odkud rukopis jest; jiným to bylo tajeno dle žádosti důchodního Kováře, který prý se bál, "že by mu odstranění tohoto spisu za pronevěření v úřední službě pokládáno býti mohlo", poněvadž nepochybně hned tehdy úmysl měl, rukopisu, kam patřil, nenavracovati. K návrhu děkana Boubela, aby rukopis zaslal do musea, váhal se z počátku rovněž přistoupiti, obávaje se, aby tím odcizení jeho nevyšlo najevo, ve kterémžto případu bál se přísnosti svého pána, tehdejšího držitele panství Zelenohorského.

Byl to hrabě Jeronym Colloredo-Mansfeld, c. k. polní zbrojmistr, statečný vojín, proslavený pomníkem na bojišti Chlumeckém u Teplice od roku 1813, pán dle svědectví Horčičky, oddaného ctitele jeho, dobrý, ale přísný a prchlý. O něm vypravovaly se rozličné divoké skutky, jmenovitě příběh jistý, který prý se přihodil asi roku 1799 neb 1800 ve Pluji v Štyrsku, o němž nachází se širší vypravování v pamětní knize Krolmusově (str. 474) a který i jinak znám jest z oustního podání. Však tuto šíře o tom mluviti nebylo by ani slušné ani potřebí. Nezáležíť mnoho na tom, bylo-li všecko tak pravda, co se o prchlivé přísnosti zasloužilého hraběte mluvilo; dost na tom, že se tomu dávala víra. Kovář měl za to, že jest hrabě Colloredo nepřítel češtiny, a kdyby se dověděl, že rukopis je český, že prý by jej snad byl zničil (č. 1, 10, 13, 14, 16). Bez jeho pak vědomí a vůle poslati rukopis do musea s udáním, odkud jest, bál se tím více při známé vojenské přísnosti hraběte, který by se pak byl toho dověděl. Konečně odhodlal se předce rukopis zaslati, ale na zápor; i učinil to způsobem pro věc samu nejvíce politování hodným. Dopustilť se té pošetilosti, že zásilku svou provodil dopisem bezejmeným, obsahujícím hrubé uražení svého pána, pro které potom mlčeti musil, když by mluvení jeho bylo bývalo nejvíce zapotřebí.

Dopis tento, schvalně jen olůvkem psaný, byl dle zprávy o tom dané v Älteste Denkmäler der böhmischen Sprache (str. 167) opatřen adresou k nejv. purkrabí Pražskému, hraběti Františkovi z Kolovrat, jak bylo vyhlášením od 15. dubna 1818 pro zásilky k museu na onen čas nařízeno. Zásilka pak byla vhozena (neznámo zdali Kovářem samým čili jakým poslem nebo prostředníkem) do truhlíku poštovského v Praze na Malé straně v měsíci listopadu r. 1818, tak že od nalezení až do zaslání rukopisu uplynul asi rok. V dopisu praví zasilatel: "Da ich die erhabenen Gesinnungen meines Herrn (der ein eingefleischter deutscher Michel ist) in Rücksicht des Nationalmuseums kenne: denn er würde es lieber verbrannt oder verfault sehen, als selbes dieser Anstalt zu schenken, so verfiel ich auf den Gedanken diese Blätter an Ew. Excellenz anonym zu senden; denn unter meinem Namen liefe ich Gefahr meines Dienstes verlustigt (sic) zu werden; und bitte selbe in diesem vaterländischen Institute von einem ungenannten wahren Patrioten zu verehren".

O životu a povaze Kovářově píše pan Voříšek ve své zprávě v Lumíru, že byl rodilý z Radomyšle, narodil se okolo roku 1779, byl tedy v čas nalezení Libušina soudu 37 let stár, a zemřel, byv dříve dán do výslužby, na Vyskočilce č. 6 pod Zelenou Horou dne 6. ledna 1848 na zapálení plic, maje věku svého 68 let. Pan Voříšek praví: "Znal jsem dobře toho muže; měl svému stavu a povolání patřičnou vzdělanost, avšak vlastencem a jak říkáme Čechem od péra nebyl a nezanechal ni jediné české knihy po sobě. Ti, co jej znali, smějí a mohou říci, on že jistě nebyl původcem Libušina soudu - pravím to s dosti šetrným eufemismem".

K doplnění a dílem ku poopravení toho stůj zde, co o něm praví pan direktor Liedl (č. 15): "Den ehemaligen Rentmeister Josef Kovář in Grünberg habe ich noch persönlich gekannt, als ich im Jahre 1846 von Dobřiš als Verwalter nach Prádlo kam, zu welcher Zeit Kovář in der Schmiede Vyskočilka bei Grünberg von seiner Pension lebte, und im Jahre 1847 sprach ich oft mit demselben. Josef Kovář war im Jahre 1815 Oberamtsschreiber, und wurde im Jahre 1816 laut Decretenbuch Nr. III. pag. 44 von dem Herrn Grafen Hieronymus Colloredo-Mansfeld, k. k. Feldzeugmeister, als Rentmeister angestellt, gegen das Ende des Jahres 1819 aber schon der Activität enthoben. Er starb im Jahre 1848 in der genannten Schmiede. So weit ich den genannten Rentmeister Josef Kovář aus den mit ihm geführten Gesprächen und den mir von Männern seiner Dienstzeit gegebenen Aufschlüssen beurtheile, ist sicher, dass er keine besonderen Vorstudien gemacht hat und nur ein einfacher ökonomischer Rechnungsbeamte war, der nicht die Eigenschaft gehabt haben kann, etwa ein Document älteren Zeit, das eine höhere wissenschaftliche Bildung voraussetzt, anzufertigen und eben so wenig nachzumachen. Für die böhmische Sprache war er eingenommen u. s. w." čili jak dále stojí "der böhm. Nationalität zugethan".

Poslední tato slova služtež za výklad k místu nahoře vytčenému z bezejmenného dopisu Kovářova, kdež sám sebe nazývá "einem wahren Patrioten". Z toho, co pan Voříšek o něm praví, jest ovšem viděti, že jeho vlastenectví čili příchylnost jeho k českému jazyku nešla tak daleko, aby se byl v něm hloubě vzdělal neb sobě dokonce české knihy kupoval. Písemnosti jeho rukou psané, o kterých budeme ještě doleji mluviti, dokazují, že o mluvnici a pravopisu českém neměl žádného vlastního ponětí. S úvahou p. direktora Liedla o stupni ostatního jeho vzdělání srovnává se pak dobře nezběhlost bezejmenného dopisu ve slohu, jakož i pravopisné chyby v němčině, které se v tomto dopisu nacházejí. Náruživost Kováře lnula, jak se s jiných stran dovídám, více ke sklenici než ku přemrštěnému národomilství, které by jej bylo svedlo k padělání klasických děl básnictví.

Pan děkan František Boubel, který rukopis od Kováře nalezený nejprvé dostal do rukou a v něm, jak p. Voříšek praví, "staré curiosum" poznal, byl narozen r. 1760 dne 17. srpna, dostal se roku 1795 z lokalie Prádelské za děkana do Nepomuka, a zemřel tam 5. května 1834, oslepnuv několik let před smrtí svou. V čas objevení Libušina soudu bylo mu tedy 57 let (č. 1, 11). Horčička jej jmenuje mužem vzdělaným, váženým a svobodomyslným. Rovněž praví o něm p. Voříšek (č. 10): "Byl to vzdělaný pán, a bez jeho přičinění byl by Libušin soud snad již dávno zmařen a ztracen. Poctivá jeho povaha a doposud ve veliké cti zachovaná památka ručí za to, že by se byl nesnížil za podlého podvrhovatele rukopisu. Ostatně i on neměl k tomu žádných antecedencií, neb vyšel z Josefinského generalního semináře, a to byli páni, kteří nepsali česky bez chybičky".

Třetí ctihodný muž, který Libušin soud v Nepomuku před odesláním jeho do musea viděl, veledůstojný pan děkan Nepomucký Josef Zeman dosud žijící, praví sám o sobě a svém předchůdci (č. 17): "Jestliže jsme, totiž pan děkan Boubel i já, důležitost rukopisu dle jeho památné a vnitřní ceny příslušně neuznali, nebudiž nám za zlé pokládáno. Studovali jsme času neblahého, kde řeč naše mateřská ze škol byla ouplně vyloučena a kde literatura česká v temném němčiny mraku zahalená probuzení svého očekávala". Dle zprávy pana Voříška (č. 10) jest pan děkan Josef Zeman narozen dne 11. března 1789 v Cerhonicích; byl dne 15. srpna 1812 vysvěcen na kněžství, dostal se nejprvé za kaplana do Nepomuku ku panu děkanu Františkovi Boubelovi prvé řečenému, potom r. 1815 za lokalistu do Prádla; konečně stal se děkanem v Nepomuce. Za pravdivost svědectví jeho ručí ctihodné šediny sedmdesátiletého kmeta, který nyní na 47. rok pracuje v úřadu duchovního pastýřství.

Jak známo vzbudil Libušin soud hned po zaslání svém do Prahy pochybnosti Dobrovského, i byl od něho zřejměvyhlášen za podvržený, hlavně z důvodů filologických, nyní dávno přemožených. Hádky o to mezi ním a zastavateli pravosti rukopisu (o nichž lze se šíře dočísti v Älteste Denkmäler der böhmischen Sprache von Šafařík und Palacký) byly však několik měsíců vedeny jen oustně neb soukromými dopisy, ne ve veřejných listech; pročež nálezci rukopisu a druhým o tom vědoucím na Zelené Hoře a v Nepomuku sotva dřív co o nich bylo povědomo, až když toho času malíř František Horčička přijel na Zelenou Horu.

Horčička byl dozorcem obrazáren hraběte Jeronyma Colloreda jak v domě hraběcím v Praze, tak i na panstvích jeho v Opočně, Zelené Hoře atd. K jeho povinnosti náleželo časem prohlídnouti obrazy jak v zámcích tak ve kostelích, a očistiti neb opraviti čeho bylo zapotřebí, začež měl od hraběte roční deputat. Za povinností tou přijel na Zelenou Horu záhy po odkrytí Libušina soudu tamže (č. 14), dle P. Krolmusa roku 1818 (č. 1, 11, 12), podobněji však dle svědectví p. děkana Zemana (č. 17) i p. direktora Liedla (č. 15) teprv r. 1819, protože toho času Horčička dle vědomosti jich obou přivezl také obraz u něho od hraběnky Wilhelminy Colloredo-Mansfeldské objednaný pro oltář v kapli sv. Vojtěcha u Vrčan, která za císaře Josefa byla zrušena, toho času pak znovu otevřena. Horčička, zdržev se tehdáž asi čtyry neděle na Zelené Hoře, navštěvoval po odbyté denní práci pana děkana Nepomuckého Boubela, s nímž mezi jinými řečmi domluvil se také o Libušině soudu. Na dotaz pana děkana totiž, co by bylo nového v literarné Praze, vypravoval mu Horčička o začátcích musea českého tehdáž vznikajícího, o rukopisech, které se ústavu tomu zasílají z rozličných stran, i kterak také přišel rukopis jakýsi o Libušině soudu, zaslaný od nejmenovaného, o němž jest nyní hádka mezi učenci, zdali pravý jest čili podvržený, zvláště poněvadž se neví, odkud by pocházel. K této řeči prý děkan Boubel se usmál, a pověděl Horčičkovi, že rukopis od nich ze Zelené Hory pochází, i vypravoval mu, kterak byl nalezen; však prvé velice sobě dal od něho slíbiti, že tu věc v tajnosti zachová, pokud by toho z příčin již vyslovených bylo zapotřebí. Dle svědectví p. Holiny písemného (č. 13) i jak mi také vypravoval oustně, řekl prý p. děkan Horčičkovi zrovna, kdyby o tom co komu pověděl, že by on jemu ze strachu před hrabětem k tomu svědčiti nemohl, jakožto k věci mezi čtyrma očima pověděné. Horčička slíbil tak učiniti; nebo, jak pravil panu direktorovi, "kdyby prý se o tom Dobrovský dověděl, on že by to Kašparu hraběti ze Šternberka nesmlčel, hrabě Šternberk by to panu hraběti Colloredovi pověděl a oheň by byl ve střeše". Pro neprozřetelnost Kováře, že byl o pánu svém tak hanlivě psal, bylo také mlčení mnohem více potřeba, než kdyby byl rukopis poslal museu jiným způsobem; nebo kdyby se byl hrabě Colloredo dověděl, kterak jej vtěleným německým Michlem nazval a s jakými výklady to učinil, bylo by Kováře dle mínění Horčičky (č. 1) snadno ještě něco jiného potkalo než propuštění ze služby.

První spory v Praze o pravosti Libušina soudu skončily se tím, že byl rukopis co nepravý čili podvržený do musea toliko k uložení odevzdán. Stalo se to dle úředního zaznamenání teprv dne 11. června 1819 s výslovným doložením, že se rukopis uznal za nepravý. Do té chvíle byl se nacházel v rozličných rukou, nejprvé p. Kašpara hraběte Šternberského, kterému byl odeslán od nejvyššího p. purkrabí, potom Puchmaiera, Dobrovského a j. Spory obživly však znovu a prudčeji, když se předce zase nalezli zastavatelé rukopisu, i byly odtud vedeny všelijak až do smrti Dobrovského (1829 6. ledna) a některý čas potom. Tehdáž, jak viděti z výpovědí nahoře položených p. Dundra a p. historiografa Palackého, Horčička, nemoha se nejspíš přemoci, když viděl, že se křivda dála osobám viněným z podvodnictví, prohodil něco o nalezení Libušina soudu na Zelené Hoře, což ale nebylo mu věřeno, protože nesměl povědíti všecko. Rozprava jeho o tom s p. Palackým padá do let 1823 až 1828, protože prvé jmenovaného roku p. Palacký teprv přibyl do Prahy, roku 1829 hned v prvních dnech zemřel Dobrovský.

Důchodní Josef Kovář byl mezitím již ku konci roku 1819 propuštěn z ouřadu, ne pro zaslání rukopisu do musea, jak se byl obával, ale pro nesprávnost svou ve službě, a žil odtud z milosti své vrchnosti, obdržev předce jakousi tuším skrovnou pensí. Roku 1822 zemřel hrabě Jeronym Colloredo ve Vídni dne 23. července; ale šetrnost kázala všem o nalezení rukopisu vědoucím zachovati své tjemství i za živobytí syna jeho, knížete Františka Colloreda, který po něm nastoupil v panství. Neb i jemu nebylo by mohlo hrubé pohanění otce jeho od nevděčného služebníka býti lhostejné; a děkan Boubel, i malíř Horčička, který vždy zůstával deputatníkem knížecím, musili proto na obě strany zachovávati své ohledy.

Horčička, věda z vypravování Boubelova, že se na Zelené Hoře nacházelo více starých rukopisů, ohlédl se roku 1825, když za svým povoláním opět přijel na Zelenou Horu, po tamějších archivních místnostech, a nalezl tam mezi jiným jakýsi rukopis pergamenový, v kvartu, čistě psaný, kterému velikou váhu přikládal, a s nímž se za svého přebývání tam častěji bavil. Byl prý anglický, a jednal o Templářích. Nápis jeho zněl prý: Funt den Jos-sus ant tha Mythras (??). Tak píše P. Krolmus ve své pamětní knize (č. 1) i v potomních zprávách. Horčička oznámil o něm knížeti Františku Colloredovi, kterýž jej k sobě vzal. Když ale Horčička r. 1830 opět na Zelenou Horu přišel a knížete o zapůjčení toho rukopisu žádal, chtěje jej sobě opisovati, pravil mu kníže, že jej jistému uherskému magnatovi půjčil, od něhož více jeho zase nedostal. Horčička prý říkal, že jej později četl v jakémsi tištěném Katalogu kněh toho magnata, kdež ale již uveden byl co jeho vlastní, ne co vypůjčený.

V prvním desítiletí po smrti Dobrovského, ve kterém hádky o Libušině soudu poznenáhlu utichly, zemřel jeden ze hlavních svědků jeho nalezení, děkan František Boubel, r. 1834.

Když potom roku 1840 vyšel spis Šafaříka a Palackého o Libušině soudu a jiných nejstarších památkách literatury české (Älteste Denkmäler etc.) neozval se nikdo ze Zelenohorské čili Nepomucké krajiny, aby byl dal zprávu o nálezci pověstného rukopisu, tehdáž ještě žijícím, ačkoliv tam toho času dle svědectví p. Voříška již více osob o tajemství tom vědělo. Toť mělo, jak p. Voříšek praví (č. 9), nejpřirozenější příčinu tu, že tam nikdo spisu Šafaříka a Palackého neznal, ani se jinak s literaturou českou nezanášel, aby byl o obsahu a směru jeho věděl.

Poslední týden roku 1846 dostal se p. Voříšek, tehdáž 25letý, za zámeckého kaplana do Žinkov, pět čtvrtí hodiny cesty od Nepomuku a od Zelené Hory. Někdy v prvních létech svého tamnějšího přebývání, pokud se pamatuje (č. 10) od roku 1847, na nejdél do r. 1852, slyšel za návštěvy na děkanství Nepomuckém u přítomnosti několika starších farářů z toho okolí vypravovati něco o důchodním Josefu Kovářovi, že roku 1817 nalezl na Zelené Hoře rukopis pergamenový čtyr listků, obsahující příběh o Libuši atd., který nejprvé p. děkanu Boubelovi ukázal a později dle jeho rady do musea zaslal. Ale nejsa tehdáž se stavem věci obeznámen, netušil důležitosti tohoto vypravování; myslil, že co se tu povídá, není vůbec nic neznámého; původ a osud Libušina soudu, jak praví, nedělaly mu tehdáž mnoho starostí; pročež nepřipadlo mu ani na mysl, že by na tom co záleželo, uvésti tyto řeči u veřejnost. Zdali v čas této rozpravy na děkanství Nepomuckém někdejší důchodní Josef Kovář ještě byl na živě, nevysvítá z této zprávy; zemřelť, jak výše řečeno, dne 6. ledna 1848.

V Praze zatím František Horčička, stárna již, myslil na to, aby tajemství své o nalezení Libušina soudu nevzal s sebou do hrobu, i vypravoval nejprvé roku 1850 celou věc, však ještě vždy co tajemství, p. P. Krolmusovi a p. bibliothekáři musejnímu, nálezci Kralodvorského rukopisu, Vácslavovi Hankovi; P. Krolmus výslovně se žádostí, aby to sobě zapsal do své pamětní knihy, aby se tudy paměť potomstvu zachovala, což také P. Krolmus hned toho roku, jak praví před očima Horčičky, učinil (č. 1, 11, 12). P. Krolmus byl se s Horčičkou seznámil roku 1848, a od té doby Horčička téměř prý každodenně, kdykoli P. Krolmus přebýval v Praze, totiž krom výletů jeho archaeologických času letního, přicházel k němu do tehdejšího příbytku jeho v domě na podloubí na Malostranském náměstí řečeném u Splavínů (číslo dom. 36), pravidelně okolo čtyr hodin odpoledne, a zůstával kolik hodin, třeba pozdě do večera, kdež sobě vypravovávali Krolmus o svých starožitnických nálezích, Horčička o všelijakých zběhlostech, kterých mnoho věděl. Sem přicházeli i jiní známí jejich, dílem již výše připomenutí, nebožtík finanční rada Julius Máj, kněz František Novotný, měšťan Josef Urban, který v témž domě bydlil, komorník a krasopisec Frant. Holina, doktor Špot, spisovatel slovenský Intibus, který tehdáž nějaký čas meškal v Praze, a několik jiných více, i bavívali se v rozpravách.

Roku 1852 zemřel kníže František Colloredo-Mansfeld, syn polního zbrojmistra hraběte Jeronyma. Horčička vypravoval to s litováním P. Krolmusovi, zároveň však pravil, že nyní již žádné příčiny nemá, příběhu o nalezení Libušina soudu tajiti. Takž tedy od té doby vypravoval o tom často a se zvláštním zalíbením v příbytku Krolmusově přede všemi právě jmenovanými svědky, brzy těmi brzy oněmi, jak se právě sešli, i opakovával to až prý někdy do omrzení jich (č. 1, 2, 11, 12, 13, 14, 16).

Musí se ovšem litovati, že žádný hned tehdáž, když Horčička již tajemství z toho nedělal, nevystoupil s věcí u veřejnost, aby se bylo hned mohlo pátrati po svědcích v krajině Nepomucké, kterých snad tehdáž předce ještě o toho neb onoho více bylo než nyní. K uveřejnění takovému byli předně povoláni pan P. Krolmus a p. Hanka, když se Horčička sám necítil puzena, oznámit věc tiskem a ne pouze ústními rozpravami. Nestalo se to však ani od jednoho ani od druhého. P. Krolmus myslil, že je na tom dosti, když to vepsal do své pamětní knihy, kterou mínil odkázati českému museu. Dle toho, jak Horčička při častém opakování dotekl té neb oné okolnosti více, doplňoval P. Krolmus zápis svůj novými přípisky, jak kniha jeho nyní ukazuje. Pan Hanka pohříchu opominul všeho. Druzí svědkové, jak viděti, byli vesměs mužové, kteří se nikdy s literaturou nezanášeli. Svědectví jejich jest nyní v jistém ohledu právě proto tím důležitější; ale že oni před jinými necítili se povolány k uveřejnění toho, co zvěděli, jest věc přirozená. Jeden z nich nicméně, pan Josef Urban, aspoň hned tehdáž, roku 1852, jak myslím k vyzvání P. Krolmusa, vydal svědectví vlastnoručním zápiskem do pamětní knihy Krolmusovy (č. 2), že příběh nalezení Libušina soudu slyšel vypravovati od Horčičky, a sice u přítomnosti p. finančního rady Máje a p. Frant. Holiny. Frant. Horčička zemřel konečně, prvé než co o způsobu nalezení Libušina soudu vešlo v obecnou známost, dne 5. dubna 1856.

... ... pokračování bude následovat ... ...

Dodatky
ke zprávě o rukopise Zelenohorském (Libušině soudu) nahoře položené.

Aby se předešly všeliké pochybnosti, zdali rukopis Libušina soudu, od roku 1818 v museu království Českého chovaný, o kterém vysvědčil veledůstojný pan arcikněz a děkan Josef Zeman, že jej svýma očima viděl v Nepomuce brzy po nalezení a před zasláním jeho do Prahy, jest skutečně týž a ne jiný: uzavřel správní výbor musea v sezení svém dne 1. března, aby někdo s prvopisem samým poslán byl do Nepomuka, a veledůstojnému p. děkanu jej předložil s požádáním, aby shledanou totožnost jeho dosvědčil před oprávněným c. k. notářem.

Vzav poslání toto na sebe, nemohl jsem pro povinnosti svého povolání prvé na cestu se vydati, než když zpráva má v časopise tomto výše položená již skoro celá byla vytištěna; pročež zde teprv přidávám zprávu o svém pořízení i některá vysvětlení a doplňky, kterých jsem nabyl za svého pobytu v Nepomuce a na Zelené Hoře a dílem ještě později.

Jak medle jsem veledůst. p. děkanovi hned po příjezdu svém do Nepomuka dne 24. března original rukopisu Libušina soudu ukázal, poznal jej bez rozpaků co týž, o který se jedná, a učinil druhého dne, 25. března, před c. k. notářem okresů Nepomuckého a Blovického, Vácslavem Polákem, následující doslovně do protokolu přijaté osvědčení:

"Já se živě pamatuji a svědomitě osvědčiti mohu, že rukopis Libušina soudu, který se mně zde od veledůstojného pana Vácslava Vladivoje Tomka, c. k. professora na universitě Pražské a jednatele musea českého i spolu od c. k. notáře pana Vácslava Poláka předkládá a svrchu v protokolu zevrubně popisuje, tentýž rukopis jest, který mně můj předchůdce, zvěčnělý děkan Nepomucký p. František Boubel v roku 1817 aneb 1818 na děkanství Nepomuckém v tomtéž pokoji, ve kterém se nyní o původnosti tohoto rukopisu jedná, ukázal a do ruky dal. Vím též, že tenkráte podotknul, že rukopis ten tehdejší Zelenohorský důchodní Kovář v přízemním sklepu na Zelenohorském zámku v starých spisech nalezl, ano nejen mně, nýbrž ještě několika jiným duchovním, kteří však více na živě nejsou, rukopis ten od zmíněného pana děkana ukázán byl".

Při jednání tomto na děkanství Nepomuckém byli krom p. notáře Vácslava Poláka přítomni: pan Josef Straširybka, c. k. okresní adjunkt (v nebytí okresního představeného pro nedávné úmrtí), p. Josef Šimaušek, c. k. berní v Nepomuce, p. Vácslav Liedl, knížecí direktor na Zelené Hoře, pan Josef Claudius, purkmistr Nepomucký, pan. J. U. C. Hřebeyk, c. k. okresní aktuar, p. Josef Martinovský, vzorný učitel z Blatné a p. Vácslav Ticháček, notářský kancellista, co zapisovatel, kteřížto všichni rukopis pozorně prohlédli a co svědkové se podepsali. Svědectví na to vydané od řečeného p. notáře a přepis protokolu od něho stvrzený bude se na důkaz chovati v českém museu.

... ... pokračování ... ...