Wácslawa Wladiwoje Tomka
Paměti z mého života.
Díl I. - 1904
Počal jsem tyto paměti psáti roku 1867, a pokračowal jsem w nich od té doby wíce méně každého roku, wždy toliko za pobytu na wenkowě, kdež neměl jsem k ruce pomocí potřebných ku přísnější wědecké práci.

Vybral jsem několik úryvků, týkajících se Rukopisů (JAG).
Strana 23:  rok 1831
Též pan Rozsypal půjčowal mi některé knihy, mezi nimiž byl také ponejprw Králodworský rukopis, kterému jsem owšem málo rozuměl.

Strana 323:  rok 1849

Také jsem wšak mezitím již pokročil nejen we sbírání, nýbrž i we spořádání a w prozkaumání látky k dějepisu Pražskému. Pamatuji se, že jsem za posledního času w Kroměžíři pracowal již o registříku místopisném pro starší dobu, kterým jsem se utwrdil w názoru o nejstarších místopisných poměrech Prahy, podstatně rozdílném od starších badatelů. Brzy po nawrácen swém z Kroměžíře sepsal jsem na tom základě článek pro časopis musejní, týkající se příběhu dobytí Prahy od knížete Oldřicha proti Boleslawowi Chrabrému roku 1004, z něhož dowodil jsem, že báseň rukopisu Králodworského k tomu se wztahující nemohla býti práwě sauwěká, nýbrž měla před očima místopisné poměry 13. století. Četl jsem pojednání toto dne 5. Dubna w učené společnosti, a potkal jsem se w tom s odporem p. Palackého, kterýž i později neupustil od staršího mínění.

Strana 435 a 436:  rok 1858

Krátce předtím byla se počala rozepře o prawost Libušina saudu a Králodworského rukopisu, wzbuzená Davidem Kuhem, redaktorem Pražského Tagesbote, který w časopise tomto přímo winil Hanku, že on byl skladatelem zejména rukopisu Králodworského. Hanka proti tomu napsal oswědčení; ukazoval mi je, když jsem museum nawštíwil dne 2. Listopadu, a již dne 5. a 6. Listopadu byly w Bohemii wytištěny dwa články psané od Palackého, kterými se prawosti zastáwal s welkým účinkem, a z pobádání jeho nejwíce Hanka se potom odhodlal Davida Kuha žalowati z uražení na cti, jakožto obwiněný od něho z podwodu. Puzen jsem byl tím, po delším čase jednau podíwat se zase na oba rukopisy w originalích. Nepochybowal jsem nikdy jmenowitě o rukopise Králodworském, wěda, že nejen Palacký nýbrž i hlawní německý znatel Pertz swého času ohledaw jej w Praze z hlediště palaeografického, uznáwal jej za prawý. Co proti Hankowi wydáwáno bylo za podezřelé, bylo asi deset písmen jeho rukau obnowených na několika místech, kde wybledly. Byla to wšak ruka wlastní Hankowa nepřetwářená, nikoli starému písmu nápodobená. Když jsem se ho tázal po příčině toho obnowení, prawil mi, že když při prwním čtení po nalezení rukopisu, jsa tehdáž ještě we čtení starých rukopisů nezběhlý, na těch některých místech newěděl sobě rady, užil pomoci Dobrowského a dle jeho udání písmeny ty swau rukau přepsal, jak také rozdíl inkaustu ukazowal. Zdá se, že w tom byl také kausek jeho marnosti, aby totiž jeho ruka na rukopise tak wzácném byla zwěčněna. Ku podpoře swé žaloby Hanka pečowal také o sehnání swědectví pamětníků, kteří byli při nalezení rukopisu roku 1818 přítomni, a ukazowal mi dopisy z Králowé Dwora, dle kterých jeden ze swědků při tom byl ještě na žiwě. S tím jsem se i sám později seznámil, jak na swém místě bude powěděno.

Strana 438 až 443:  rok 1859

Spor o prawost Králodworského rukopisu spůsobený Davidem Kuhem obrátil tehdáž nenadále pozornost na druhau wzácnau památku staročeského básnictví, téměř saučasně s ním objewenau, totiž báseň o saudu Libušině. Bylo o ní známo, že byla roku 1818 zaslána do Prahy s dopisem nálezce bezejmeným, který nechtěl, aby se o něm wědělo, obáwaje se z toho pro sebe nemilých následků; pročež se také newědělo o místě, kde byla nalezena. Tu najednau psal Hermenegildowi Jirečkowi do Wídně kněz Woříšek, zámecký kaplan w Žinkowech we kraji Plzenském, co tajemstwí, že mu nálezce byl znám; od něho pak teprw powzbuzen psal mně co jednateli musea obšírnější zpráwu o tom (došla mě dne 3. Unora), určenau zároveň k wytištění w Lumíru, časopise, jehož redaktorem byl tehdáž Mikowec, dle níž zasílatel onen roku 1818 byl Kowář, důchodní na panstwí knížete Colloreda na Zelené hoře, kterýž rukopis nalezl we sklepě tamnějšího zámku. Woříšek odwoláwal se přitom na swědectwí pana děkana Nepomuckého Josefa Zemana, jenž jako i ještě několik jiných osob rukopis ze sdělení Kowářowa byl widěl, dříw než se tajné zaslání jeho do Prahy stalo. Jedním z těch druhých byl také někdejší malíř a kustos obrazárny Colloredowské Horčička. Od něho wěděl o tom powěstný farář Krolmus, ale zachowáwal dosud tajemstwí. Byl si o tom toliko zapsal zpráwu we swé pamětní knize; nyní wšak když zpráwa Woříškowa byla wytištěna w Lumíru, wydal i on o tom písemné swědectwí professorowi Hattalowi, kterýž mi je doručil dne 14. Unora.
Se zřením k tomu, že se rukopis obsahující Libušin saud nacházel we sbírce Musea, hleděl jsem jakožto jednatel společnosti musejní swědectwí tato dotwrditi jak nejlépe možná co do authentičnosti jich. We zpráwě Krolmusowě byla řeč o Františkowi Holinowi, komorníku pana welmistra křížownického Beera, který mi osobně dobře byl znám, poněwadž konal služby také při zkauškách gymnasiálních kandidátů, že o Libušině saudu totéž co Krolmus slýchal od Horčičky. Wyslechl jsem jej proto, a dotwrdil mi potom také písemně on i známý jeho měšťan Pražský Urban, starší pořádku tkalcowského, co jim oběma srownale jako Krolmusowi Horčička wyprawowáwal o té wěci roku 1852. Co se Krolmusa týkalo, nechtěl jsem přestati na jeho zánowní zpráwě, nýbrž zapotřebí jsem uznáwal nahlédnouti do samé pamětní knihy, na kterau se odwoláwal. Nawštíwil jsem jej dne 17. Unora w bytu jeho na Pohořelci (w čísle 111) ležícího w posteli pro churawost na nohy. Pamětní kniha jeho byla sbírkau wšelijak zmotanau rozličných zápisků, od které se nerad laučil. Po mnohém naléhání předce mi ji konečně půjčil domů na tři dni. Zpráwa wěci se týkající byla do ní wepsána roku 1851, a záleželo mi na tom, míti ji w té formě přepsanau, jak se w knize poněkud spletena nacházela; pročež jsem ji w té formě přepsal. Když jsem se o týden později (24. Un.) náhodau sešel s panem Palackým w besedě měšťanské, prawil mi, že i jemu Horčička ještě za žiwobytí Dobrowského powídal, že rukopis Libušina saudu pochází ze Zelené hory, a že tam nalezen byl od jednoho úředníka Colloredowského, ale že on nedáwal tomu mnoho wíry, protože Horčička nechtěl říci, odkud to wí, než jen chtěl wzpurně, aby se mu to na jeho slowo wěřilo; ano že se mu zdá, že to Horčička i Dobrowskému powěděl. Byl jsem také již psal panu děkanowi Nepomuckému Zemanowi o jeho swědectwí, i dostal jsem ho od něho písemně dne 20. Unora. O wšem tom učinil jsem zpráwu předně we schůzi filologické sekcí společnosti nauk dne 28. Unora, a nazejtří potom (1. Břez.) w sezení wýboru musejního wýše zmíněném. Uznalo se w sezení tom za dobré, aby někdo s rukopisem samým poslán byl do Nepomuka k panu děkanowi Zemanowi, by jej ohledal, a je-li to skutečně týž, který byl widěl w čas nalezení, řádnau listinau notariatní to doswědčil. Obdržel jsem také již 2. Března od P. Woříška dopis s prřiloženým jakýmsi spisem Kowářowým, abych jej porownati mohl s dopisem anonymním, kterým Libušin saud roku 1818 doprowodín byl do Prahy, chowaným od té doby w museu; i bylo se snadno přeswědčiti, že to byla ruka Kowářowa. Sepsal jsem o tom o wšem zpráwu pro Časopis českého musea, o které již napřed w sezení wýboru musejního dne 1. Března uzawřeno bylo, aby se wydala také obzwlášť jazykem německým.
Jistým panem Swobodau, úředníkem při české spořitelně, dostalo se mi ty dni náwěstí o jakýchsi jiných starých rukopisích pocházejících prý ze Zelené hory, které prý pozůstaly po arciknězi Strakonickém a faráři Maloborském Maximilianowi Jiříčkowi. I on znal Kowáře, a prý od něho některé rukopisy dostáwal. Roku 1854, jak mi doswědčil Dundr, byl s bratrem swým Antonínem, sudím Blowickým, nawštíwil museum, a při ohledání rukopisu Králodworského i Libušina saudu prohodil cosi, že i on něco znamenitého museu odkáže. Zawdalo mi to příčinu k pátrání rozmluwami s některými osobami ze známosti obau bratří Jiříčků, zatím již zemřelých, ku kterým mi Swoboda ukázal; ale zůstalo to bez wýsledku, zwláště když i třetí bratr Tomáš Jiříček, učitel w Strakonicích, jemuž jsem dne 12. Března psal, den předtím byl umřel (11. Března).
Když se mezitím jednalo o osobu, kdo by se Zelenohorským rukopisem jel do Nepomuka k pojednání o něm s panem děkanem Zemanem dle usnesení wýboru musejního, došlo na mne, abych se w to uwázal. Učinil jsem tedy oznámení o tom jak panu děkanowi, tak také P. Woříškowi na blízkých Žinkowech (11. Břez.), a dal jsem se na cestu dne 23. Března. Byla mi to cesta zajímawá nejen pro wěc samu, ale také pro rozličné staré a nowé známosti, s kterými jsem se na ní setkal. Wyjel jsem we 4 hodiny odpoledne po dostawníku tuším od zlaté husi na Koňském trhu po silnici ze starších let mi známé přes Řídkau, kdež se wečeřelo, a přes Dobříš, kdež byla zastáwka, až do Milína. Odtamtud jsem jel od 4 hodin zrána po poštowském woze přes Tochowice do Březnice. Tam jsem mimo wše nadání byl přijat hostinsky od pana poštowského, Gottwalda, který byl zároweň lékárníkem a měl bratra též poštowského a lékárníka v Blatné. Tomu byl o mně dal zpráwu Wrťátko, w Blatné dobře známý, bylť před lety wychowatelem barona Hildtpranta, držitele panstwí Blatenského. Pan Gottwald Březnický a jeho paní, zpraweni od pana Gottwalda Blatenského, poctili mě tedy snídaní, a odtamtud jsem zase příležitostí poštowskau doprawen byl do Blatné, kamž přijel jsem mezi 9. a 10. hodinau we sněhu, který zatím začal padati a nepřestal i potomní dni dalšího cestowání.
W Blatné očekáwal mě učitel Martinowský, též dobrý známý Wrťátkůw, od něho na mne upozorněný. Odpočal jsem trochu u něho w bytu, kdež domluwili jsme se, že manželka jeho, rodilá Breyšlowá z Kladna, měla při křtu tchyni mau Polickau za kmotru. Nawštíwil jsem potom pana barona Hildtpranta na jeho zámku, jehož místnostmi jakož také i kostelem mě prowedl, a byl jsem od něho pozwán na widličkowau snídani o dwanácté hodině, při níž poznal jsem také jeho paní a dwě její sestry, které tu byly náwštěwau. Blatná byla wšak také rodištěm milého přítele P. Basilia a též nebožtíka professora Kaubka, jeho saudruha z mládí. Nawštíwil jsem tedy potom také jejich příbuzné, totiž bratra P. Basilia Jedličku kupce a newlastní sestru jeho, kterau jsem jednau byl widěl w Polici, a Kaubkowy rodiče, kteří byli oba ještě žiwi a při nich jeho wdowa. Také mě pan Martinowský dowedl na krátké náwštěwy k panu purkmistrowi a k p. děkanowi Blatenskému.
We čtyry hodiny odpoledne dal mě baron Hildtprant swau příležitostí dowézti dále do Nepomuka. Učitel Martinowský zajel tam se mnau, a byli jsme na místě asi w 7 hodin. Pan děkan Zeman hned mě u sebe ubytowal. Ukázal jsem mu ještě téhož wečera rukopis, který on hned poznal, a poseděli jsme s ním a s jeho kaplanem i jakýmsi okresním aktuarem Hřebeykem do 11 hodin. Druhý den, we swátek p. Marie (25. Břez.), byl jsem w 8 hodin na mši swaté, a potom hned chystali jsme se k auřednímu jednání o totožnosti rukopisu. Sešli jsme se k tomu na děkanstwí krom domácích pan okresní adjunkt, zastáwající toho času místo okresního před nedáwnem zemřelého, pan berní, pan purkmistr Nepomucký, pan Liedl ředitel panstwí Zelenohorského, aktuar Hřebeyk, notář Polák, někdy můj spolužák w práwích, a kancelista jeho jménem Ticháček. Od notáře sepsána jest listina, kterau pan děkan před swědky prohlásil, že rukopis poznal za týž, který mu před čtyřmi desetiletími důchodním Kowářem byl ukázán. Při ohledání rukopisu, který jsem přítomným také přečetl, zajalo mě welice, když byla řeč o písmenech čerweně natřených, o kterých Šafařík a Palacký we swém pojednání roku 1840 podotýkali, že wýznamu jejich neznají, najednau pan okresní adjunkt ozwal se, že se toho domýšlí, totiž že jsau tím naznačeny začáteční písmeny jednotliwých slow, která byla w řádcích psána wedlé sebe nepřetržitě. Ukázalo se podrobným nahlédnutím, že skutečně tak bylo, krom jen několika omylů. Po skončeném jednání se na děkanstwí obědowalo; byli totiž skoro wšichni účastníci pozwáni, a k tomu přijel brzy také P. Woříšek ze Žinkow. Odpoledne pak jeli jsme, protože wždy padal sníh, na dwau neboli třech kočářích na Zelenau horu, nad Nepomukem stojící, k ohledání také místností, kdež rukopis byl nalezen, a na zpáteční cestě zastawili jsme se na tak zwané Wyskočilce, kde byl Kowář zemřel. Dostal jsem i tam ještě některé písemnosti ruky Kowářowy k porownání s jeho někdejším dopisem. Před wečeří přečetl jsem wšem shromážděným swé pojednání o té wěci w Praze sepsané k wůli oprawám neb doplňkům, i poseděli jsme tak pohromadě do 3/4 na jedenáct.
Nazejtří dne 26. Března odjel jsem z Nepomuka ráno w 1/2 7 po příležitosti od pana děkana mně dané. Na ten den byl jsem již napřed pozwán we Blatné k obědu u kupce Jedličky, bratra P. Basilia. Po příjezdu tedy, asi w půl desáté, wykonal jsem ještě krátké náwštěwy u barona Hildtprandta a u pana purkmistra Blatenského. Při obědě pak bylo wíce hostí, pan děkan tehdejší, učitel Martinowský, starý pan Kaubek otec professorůw a syn sestry P. Basilia. Byla welmi žiwá zábawa, po kteréž odjel jsem we tři hodiny po příležitosti od pana barona, která mě doprawila až do Milína. Tam jsem dojel we 3/4 na 7, odtamtud jsem po dostawníku jel dále přes Dobříš, a w neděli ráno dne 27. Března byl jsem zpátky w Praze.
K cestě této byl jsem užil mimo noci čtyr dní, w které krom jednoho, totiž soboty, nepřipadalo mi žádné čtení školní. Po nawrácení do Prahy přednášel jsem ještě do 5. Dubna, po němž nastáwaly welkonoční prázdniny.
Toho času počalo se po wíceletém wzdálení zase čím dál tím wřelejší sblížení mezi mnau a panem Palackým. Wedlo k tomu jednak toto mé pátrání po půwodu Libušina saudu, které jej mnoho zajímalo, jednak nowé podniknutí Naučného Slowníku, tentokrát saukromým nakladatelem kněhkupcem Kobrem a pod redakcí doktora Riegra, který se byl již před několika lety stal zetěm Palackého. Okolnosti byly předsewzetí tomu již přízniwější než deset let předtím, protože bylo již více sil literarních, které se ho mohly účastniti. Také mně to již bylo snadnější, a napsal jsem hned do prwních swazečků několik článků. Prwní byl o mistru Albíkowi, který jsem Riegrowi odewzdal dne 7. Dubna, několik jiných dne 19. téhož měsíce. Poněwadž bydlili s Palackým pospolu w domě někdy doktora Měchury, který byla zdědila paní Palacká, hodilo se to k delší rozprawě nejwíc práwě o Zelenohorském rukopise, jakž také dne 23. Dubna při jiné náwštěwě, za které oznámil mi pan Palacký úmysl swůj o replice, kterau mínil psáti proti Büdingerowi w záležitosti rukopisů podezříwaných. W rozmlauwání o některých wěcech a osobách bylo při něm wždy ještě pozorowati jistau rozdrážděnost a popudliwost, ale ke mně měl se již dosti příwětiwě.

Strana 450:  rok 1859

Na zejtřek potom wytkli jsme si za cíl Zwíčinu, i podařilo se mi konečně na ni se dostati. Šli jsme ráno pěšky až do Josefowa; odtamtud jsme se w půl 1. odpoledne swezli po železnici do Králowé Dwora, a podíwali jsme se tam předně do kostela a na místo při něm, we kterém byl nalezen Králodworský rukopis; potom jsme šli zase pěšky až do bílé Třemešné, kdež byl farářem P. Nowotný, ...

Díl II.
W Praze w komissi u Františka Řiwnáče 1905.
Strana 379:  rok 1879
Ráno 23. Září přiwstali jsme si w půl páté; ale bylo pršelo celau noc a ráno ještě; pročež musili jmse Zwičína nechati, a jeli jsme s Hausmanem a dcerau jeho paní Pírowau jen do Králowé Dwora, kamž přál jsem si pro poznání místa, kde nalezen byl rukopis Králodworský, a přeptání se, co o nalezení jeho bylo známo. Dowedl nás tedy pan děkan P. Štěpánek do kostela a na kruchtu, tam pak do sklepení, we kterém rukopis byl nalezen, wzaw k tomu co pamětníka Šafela kostelníka, muže 76letého, který roku 1818 co ministrant byl nalezení přítomen. Šafel wyprawowal nám, jak jsem si hned druhého dne potom zaznamenal, následowně: Hanka byl hostem na děkanstwí, kdež wyprawowali mu při obědě o jakýchsi šípech Žižkových. Šli se na ně s ním na řečenau kruchtu podíwat. We sklepení zmíněném byla almara, w které se ty šípy chowaly. Dwa z nich že jsau tu posud, ostatní se dostaly do musea českého. Na almaře stály dwa staré kancionaly. Když je Hanka chtěl widěti a sňali jeden, wypadl malý rukopis, který stál mezi nimi, na zem. Ministrant Šafel jej zdwihl a podal panu děkanowi, kterýž prawil: to budau nějaké latinské modlitby. Šli s nimi ze sklepení wen na kruchtu na swětlo; tu pak Hanka poznal, že jest to české, a tak dále. Byl prý přítomen také jistý pan Nyklíček, toho času sudí, kostelník newěděl we kterém místě.

W tu dobu počal se znowa spor o prawost rukopisů Králodworského a Zelenohorského, wedený brzy s wětší náružiwostí než za předešlého času. Počátek učinil tentokrát professor Gebauer útokem proti rukopisům, na který předně odpowěděl professor Kalausek w sezení učené společnosti dne 22. Unora. Byl jsem do sporu potažen, tuším následkem pojednání swého z roku 1849 o dobytí Prahy knížetem Oldřichem roku 1004. Sepsal jsem z té příčiny dne 24. Unora dwa krátké články do Oswěty, na jejichž obsah se nepamatuji, nemaje jich po ruce, též pak z uložení od wýboru musea dne 28. Unora oswědčení prawosti rukopisu se týkající. K hajitelům rukopisů náležel zwláště professor Hattala, proti němuž ke Gebauerowi připojil se professor filosofie Masaryk puzený pauhau ctižádostí, nemaje dokonce žádných odborných wědomostí, hledaje toliko dosažení jakéhos náčelnictwí mezi odpůrci starších učenců českých.
...
Byl jsem brzy potom dále potažen do sporu o prawost rukopisů Králodworského a Zelenohorského, we kterémž se wždy prudčeji pokračowalo. Dne 18. Kwětna měl jsem rozprawu s Kwíčalau, která se toho týkala, a nazejtří potom zadal Masaryk stížnost proti mně a professorowi Krejčímu, který byl rukopisy chemicky zpytowal, k akademickému senatu, jehož předsedau jsem byl co rektor. Pokládalť sobě cosi za urážku od nás. Jest o tom dne 27. Kwětna jednáno we sboru professorském, ale nemám o tom nic určitého zaznamenáno.
...
Hned prwní den po příjezdu (8. Čw.) došel mě w kanceláři rektorské dopis od ministerstwa týkající se sporu s Masarykem. Sepsal jsem k tomu odpověď w dorozumění s Randau co místorektorem dne 11. Čerwna. Pře o rukopisy trwala však potom dále. Byla za tau příčinau od wýboru musejního zřízena zwláštní kommissí k chemickému zkaumání, o níž se mi wšak nezachowala bližší zpráwa. Ku protiwníkům rukopisu připojil se toho času také professor Goll, a sepsal w tom směru nějakau kritiku mého článku o dobytí Prahy knížetem Oldřichem roku 1004. Odpowěděl jsem na ni pojednáním sepsaným we dnech 5. až 8. Čerwence pro časopis českého musea.

Wácslawa Wladiwoje Tomka:  Paměti z mého života.
Nowočeská BIBLIOTHÉKA vydáwaná nákladem Musea králowství Českého. Číslo XXXVIII. Díl I a II. W Praze w komissi u Františka Řiwnáče 1904 a 1905.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná