Dokumenty rkp. sporu

Fedor Soldan
Konec jedné senzace
aneb Královédvorský a Zelenohorský rukopis naposled
1971

TVORBA Číslo 50 (15. prosince 1971), strana 9
Konec jedné senzace
aneb Královédvorský a Zelenohorský rukopis naposled.

Nedávné vydání Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského péčí Akademie se shrnutím jejich vědeckého zkoumání prošlo sice bez velkého hlasu, ale dělá tečku za jednou uměle vyvolanou senzací. Způsobily ji dvě před nedávnem vydané reportážní knížky Miroslava Ivanova, které se ovšem naprosto nedotýkaly skutečné problematiky Rukopisů.

Je již skoro sto let známo, že Rukopisy nejsou pravé, že je to jen obratný padělek nadšeného a ctižádostivého Václava Hanky a jeho případných spolupracovníků. Ale to samo o sobě nebylo nejdůležitější. Problém byl v jejich mocném společenském působení. Když se nedávno Miroslav Ivanov, který si libuje v senzačních a výnosných reportážích z pomezí literárního života, znovu vrátil k zapomenutým již Rukopisům, nebylo to proto, že by ho zajímala společenská a literární problematika s nimi spojená. Ivanov se nenamáhal s něčím podobným. Ve svých dvou knížkách s detektivními tituly o "tajemství RKZ" opustil literární rozbor i dějepisný výklad a věnoval se jenom pohodlné reportáži z míst, kde byly kdysi Rukopisy objeveny anebo kde nyní byly po technické stránce znovu zkoumány. Ale technické provedení Rukopisů je přece jen záležitost dosti podružná.

Jádro problému je ve společenské úloze Rukopisů na začátku obrození, kolem roku 1817, kdy byly předloženy veřejnosti. Rozhodovala ideologie v nich obsažená - vlastenecká, protiněmecká, demokratická a humanitní, teprve v druhé řadě pak jejich starožitná, úmyslně archaicky uzpůsobená forma.

Správně by se tedy mělo začít při každém novém upozornění na Rukopisy od zkoumání jejich ideologie a od jejich literárního rozboru. Pak by se znovu ukázalo to, co je v podstatě dávno známo, že Rukopisy jsou novodobé, že jsou sice literárně cenné, ale jen jako obrozenecký výtvor z roku 1817, a že je zbytečné v nich hledat nějakou záhadu nebo dokonce tajemství.

A zde jsme u otázky, která bohužel vůbec nebyla položena v minulém století a která není bez zajímavosti ani dnes: Proč obrozenečtí tvůrci Rukopisů, konkrétně Václav Hanka, staromilsky zahleděný do národní minulosti, nedocenil literární hodnotu skutečně starých a nesporně pravých staročeských básní? Vždyť jenom první veliká staročeská básnická skladba, Alexandreis z přelomu 13. a 14. století, dokazuje dokonalou formou svých několika tisíc veršů vyspělost české kultury na první pohled lépe než mlhavé a formálně nejisté Rukopisy, které mají proti Alexandreidě jen tu výhodu, že zpracovávají české náměty, ovšem úlomkovitě a nevěrohodně. Konečně i Dalimil z prvních let 14. století, nepochybně český a pravý, zdá se být při své vlastenecké tendenci přinejmenším stejně dobrou oporou pro národní usilování obrozenců jako vybájené RKZ. Totéž se týká i básnických skladeb méně známých a pocházejících ze 14. století, jako je dramatické a protiněmecké Slovo od pana Viléma Zajíce, zlomek hrdinské Písně o bitvě u Kresčaku nebo zase z jiné strany šťavnatá a hutná Legenda o Jidášovi s trefným vykreslením prototypu padoucha. A pomineme-li už řádku dalších legend pro jejich rozvláčnost a pobožnůstkářství, pak třebas jen studentské skladby z konce 14. století mohou dodnes zaujmout i nejnáročnějšího čtenáře svou originalitou a šibeničním humorem, ať už jde o Podkoního a žáka nebo o méně známou, ale nevšední Píseň veselé chudiny. A to jsme ještě pořád ve 14. století, kam autoři Rukopisů umisťovali svůj obrozenecký výtvor, který s takovou námahou přivedli na svět.

Proč to tedy dělali, když už tu byly nesporně pravé staré básně, které mohly plně podepřít národní sebevědomí v boji proti německému útlaku a kulturnímu podceňování?

Nebylo to jen proto, že některé z těchto pravých starobylých básní nebyly tehdy ještě přístupně vydány. Hlavním důvodem se zdá nepochybně to, že tyto staré literární památky už ideově nevyhovovaly, protože vyrůstaly z feudální doby a byly politicky těžko použitelné. Obrozenci však potřebovali pro svůj boj za osvobození národa skladby, které by jednak vzbuzovaly úctu svou starobylostí, ale které by svým ideovým zaměřením i svou motivickou náplní a uměleckým podáním chytily za srdce české vzdělance i nejširší české lidové vrstvy v době po josefinských reformách, po Francouzské revoluci a po napoleonských válkách. Tyto historické události pozvedly české národní sebevědomí a ducha slovanské vzájemnosti i nadšeného rusofilství, i když s sebou zároveň přinesly hospodářský pokles. Do této situace se skutečné staré literární památky, byť sebekrásnější, mnoho nehodily, snad s výjimkou Dalimila, který však byl zase pramálo básnický.

Staré básně z feudální doby, byť zdařilé, ale oslavující věrnost panovníkovi, lennímu pánu, rutířskost anebo zase středověkou odevzdanost do vůle boží, udatnost bez ohledu na cíl boje nebo bezmocný výsměch vlastní chudobě a bídě, nemohly přinést posilu lidem, kteří se chtěli právě této bídy zbavit a kteří tak těžce nesli německé vykořisťování a vyvyšování. Obrozenci potřebovali něco jiného: chválu statečnosti v boji proti německým uchvatitelům a násilníkům, vítězství spravedlnosti a humanity v tomto boji, oslavu demokratických zásad ve válce i v míru. Místo chvály dědičného feudálního pána potřebovali vytvoření typu zvoleného hrdiny, který demokraticky přesvědčuje své spolubojovníky a posmívá se slepé poslušnosti nepřátel, tak jako Záboj v RK. A nakonec dobová móda si přála mít starší literaturu podepřenou i svou trochu sentimentální představu o lásce, líbezné a něžné, při níž mladičká partnerka, vždy velmi pasívní, oddaně vzhlíží k hrdinskému, bojovnému partnerovi. To odpovídalo tehdejší situaci.

Roku 1817, kdy se Rukopisy dostaly na veřejnost, uplynuly teprve dva roky od konce napoleonských válek. Rukopisy tedy zapadly do vzrušené nálady, kdy se mapa Evropy neustále měnila a kdy národní sebevědomí u všech sousedů neobyčejně vzrostlo. Proč by tedy mělo ustupovat zrovna v českých zemích, kde se mnoho mladých mužů právě přesvědčilo, že dovedou stejně dobře jako kdokoli jiný, včetně obávaných Francouzů, zacházet se zbraněmi? Když pod vedením českého šlechtice maršála Schwarzenberga porazili po boku ostatních spojenců samého Napoleona u Lipska, proč by nemohli jednou, za příznivé situace, s ruskou pomocí porazit Němce a obnovit starý, slavný český stát?

Tohle všechno si mohli tehdy literáti romantické generace myslet, ale nesměli to napsat. Habsburská cenzura v Rakousku, i když už nebyla v rukou jezuitů, potlačovala každý projev českého vlastenectví, který by mohl třebas jen do budoucna ohrozit nadvládu Němců. Ani Jeník z Bratřic, voják zocelený v mnoha bitvách a vyznamenaný rakouský důstojník, nemohl vydat své vlastenecké paměti. Jak by tedy mohl nějaký mladý český básník napsat a vytisknout hrdinskou báseň s potřebnou protiněmeckou tendencí? Takového cíle se mohlo dojít jenom oklikou přes minulost - a to je ideový, politický důvod vzniku Rukopisů.

Dnes se může zdát divné, že před sto padesáti lety mohly hrdinské básně Rukopisů, čerpající z nejstarších českých dějin, tak mocně zapůsobit na současníky Napoleonovy. Ale nepřekvapí nás to, uvědomíme-li si, že Rukopisy oslavovaly svobodné, samostatné Čechy, bojující za vlastní, národní a lidsky spravedlivou věc. Ostatně odvolávání se na hrdinské činy předků je v české literatuře běžné od jejího vzniku. Dalimil už kolem roku 1300 připomíná svým současníkům, že jejich předkové "ve třech dnech vstávali k vojně", to jest prováděli i při tehdejších špatných cestách rychlou mobilizaci. A sám Žižka, neporažený vojevůdce s bojovníky, jakým tehdy nebylo rovno, pokládá za nutné ve svém Listě k Domažlickým povzbuzovat je takovým příkladem z národní minulost - "pamatujíce starých Čechóv, kteří zatknúce klanici za škorni nejen o boží při, ale také o svú se bili".

Obrozenečtí romantikové si zamilovali středověk, a to pokud možno nejdávnější, pohanský. To jim ovšem nebránilo vyzdobovat jej tak novodobými ctnostmi, jako jsou demokratičnost nebo humanismus. A tak vznikly v tvorbě obrozenských romantiků, a tedy i u autora nebo autorů Rukopisů ony rozpory v ideové náplni, které již při zběžné četbě ukazují na původ RKZ na začátku 19. století. Odpůrci pravosti Rukopisů na ně nepoukazovali dost důrazně, protože toužili po důkazech každému zřejmých a nevyvratitelných. Proto se - ne vždy správně - soustředili na námitky proti pokroucené, nehistorické a všelijak slepované Hankově staročeštině a dále vyčerpávali své síly bojem o jednotlivá historická data nebo místní názvy v RZK. To nebylo vždy přesvědčivé, alespoň pro neodborníky.

Dnešní stav poznání RKZ snaží se postihnout celý soubor otázek, nadhozených v dosavadních sporech o Rukopisy. Tento cíl však zavinil určitou roztříštěnost pohledu a výkladu, znásobenou tím, že jde o práci kolektivní. Jednotlivé stati nejsou vždy úměrně rozvrženy a navzájem dosti pevně nesouvisejí. Ale práce je to pečlivá a svůj úkol jistě splní: I kdyby se nejnověji nebylo ukázalo pod křemíkovou lampou přizvaných kriminalistů, že nejen Zelenohorský rukopis, ale i Královédvorský je psán na vyškrabovaném, původně latinském pergamenu, že je to palimpsest a že jsou do jeho nového textu násilně pojaty staré iniciály, bylo by každému, kdo do nynějšího závěrečného spisu Akademie jen nahlédne, naprosto jasné, že RKZ patří do obrozenecké literatury a že je to padělek; ovšem přesto výtvor literárně zajímavý a cenný.

Zbývá tedy už jenom vypořádat se s tou zbytečnou a povrchní senzací, způsobenou křiklavými a prázdnými reportážemi Miroslava Ivanova. Jejich poměrně veliký náklad nebyl nijak ospravedlněn kulturní potřebností takových reportáží, které nepřinášejí nic nového, ale zpochybňují i dosavadní vědecky podepřené názory.

V posledních letech šel touto úspěšnou, ale z vědeckého hlediska nepřípustnou cestou v honbě za senzací zejména Vl. Karbusický, jenž zašel až do směšnosti při krkolomném výkladu jmen prvních nehistorických Přemyslovců. Tyto zvláštní výlety do historie senzací byly sice po záslluze odmítnuty skutečnými historiky v odborných časopisech, ale tím už nebylo možno napravit vzniklou škodu. Honbu za senzací je nutno rázně odmítnout. Poctivé socialistické vlastenectví nepřipouští neodpovědný nebo lehkomyslný přístup k dějinám vlastního národa.

TVORBA týdeník pro politiku, vědu a kulturu
Vydává Rudé právo. Šéfredaktor: dr. Jiří Hájek.