Dokumenty rkp. sporu

RUKOPIS KRALODVORSKÝ
Staročeské zpěvy hrdinské a milostné.
Ilustrace slovem doprovází Renata Tyršová.
V Praze 1886.

Slavné paměti JOSEFA MANESA
nesmrtelného tlumočníka zpěvů Rukopisu Kralodvorského.

Vytčen nám úkol tlumočiti krásy vzácného díla uměleckého, objasniti intence tvůrce jeho, jemuž v obdivu neobmezeném se koříme, a mimoděk chvěje se péro v ruce naší. Kde nalézti slov dosti případných, kde výrazů s dostatek obsažných a vytříbených, abychom přenesli v duši čtenáře celý ten dojem nevyhladitelný, kterým sami jsme proniknuti? A přece chtěli bychom vzdáti česť způsobem důstojným největšímu geniu mezi výtvarnými umělci českými, tomu, kdo intencí velikého ducha svého veden, povzbuzován uvědomělou touhou po původnosti, studiem skutečnosti podporován, povznášen vzletem obraznosti a sílen oddaností ku svému umění i láskou ku svému národu, vytvořil vzory českého umění ideálního, českého ne pouze obsahem věcným, ale celou svou podstatou vnitřní i výrazem vněšním, jako každé umění v pravdě národní, rázovitostí a originalitou svojí veliké.

Chtěli bychom, aby ten, kdo mezi námi tíhnul vzmachem vznešené fantasie k výšinám ideálu ryze samobytného v době, kdy i lepší duchové mezi soukmenovci jeho ještě stoupali ve šlépějích zpola cizích, by ten, kdo dovedl vyvážiti z hloubi duše lidu svého, v letech tísně a poroby formálný výraz nejvlastnější neporušené bytosti jeho, by ten, kdo troufal si Čechem býti, každým tahem nesmrtelné své ruky ve středu národa z věkovitého spánku sotva se povybírajícího, nalezl nyní v nejrázovitějším výtvoru svého genia toho porozumění a toho obdivu uvědomělého, jež přede všemi mu náležejí.

Josef Manes myslel, pracoval, toužil mluvou umění svého ne pro dobu svoji, ale pro syny doby šťastnější, pro národ probudilý, na podstatu povahy své hrdý, každou známku své individuálnosti slovanské žárlivě si střehoucí. On tvořil jako tvořili velcí sochaři hellenští, mistři Florentinští a Benátští, Murillo, Rubens a Rembrandt, pro národ z každé črty děl velikých mistrů svých, bezděčně vyciťující, že podstatu jeho povahy mravné a fysické před zraky mu uvádějí, a u vědomí vlastní ceny svými kmenovými zvláštnostmi hrdě se honosící. Čím bližší budeme ideálu národa takového, svérázného a cele svého, čím užší bude kruh oněch, již v cizotě a chabosti duševního vlastenectví známky vyššího stanoviska vyhledávají, tím větší bude počet těch, kteří pochopí srdcem i rozumem díla nesmrtelného tvůrce českého umění ideálního.

Dva podněty zevní, navzájem se doplňující, jsou to, jež Manesovu snažení uměleckému vytknuly vysoký cíl i nestoupanou dráhu, po níž osamělou poutí k němu dojíti měl. Morava a Slovensko se svými poklady zachovalé ryzí slovanskosti otevřely mu netušený zdroj základních elementů pro novou mluvu formovou, odchylnou ode tvarů, jimiž umění západní se vyjadřovalo. S obdivem nadšeným zastavil se Manes u čistého pramene a čerpal z něho plnými doušky posilu umělecké duši své, po původnosti toužící. Vrátil se osvěžen dojmy, jež z hloubi duše lidu vyčerpal, bohat obrazy zdravé ušlechtilosti, měkké leposti a jadrné zdatnosti zjevu, a právě v té době vytčena mu úloha, v níž rázem shledal jeden z cílů, k němuž veškeré ty studie jako by bezděkou předpravou byly bývaly. Přetlumočiti v mluvu umění výtvarného nejkrásnější skvosty poesie národní, nejryzejší odlesk neporušeného ducha českého, drahocenné písně, k nimž národ jako k výmluvným svědkům staré kultury svojí s úctou a láskou pohlížel - toť byl úkol, při němž tvůrčí síla obraznosti jeho nejobtížnější zkoušku obstáti měla. Vnořiv se v ducha, z něhož básnické líčení jej mocně uchvacující se vyprýštilo, v náladu, kterouž nejstarší zpěvy Rukopisu Královodvorského dýší, cítil, že pro tuto fási vývoje národního, kdy lid slovanský v této vlasti žil životem ještě cele svým, jest mu hledati způsob výrazu od běžné fraseologie malířské v podstatě odchylný. Unášel se slovem starých pěvců našich, a obrazy při tom ve fantasii jeho vznikající přibíraly na sebe pořád jasněji tvary, kterými zrak jeho na Moravě a na Slovensku se byl napájel. Obraznost Manesova překlenula prohlubeň věků mezi pohanskou, polomythickou minulostí českou a skutečností souvěkou, dva světy různé a přece dosud vnitřně příbuzné setkaly se tu a splynuly v celek souzvučný a jednolitý. Minulost básníkem vylíčená dodala celku tomu heroický tón, přítomnost životné teplo, pravdivost a bezpečný podklad reálnosti, v němž genius umělcův zakotvil tvoření k výšinám ideálu směle nás povznášející.

* * *

Bylo to uprostřed let padesátých, kdy Karel Bellmann, jeden z nejčilejších druhdy nakladatelů Pražských, vyzval Josefa Manesa, aby ilustrování Rukopisu Královodvorského se podjal. Jeho iniciativě děkujeme tedy kresby, jež k nejzávažnějším a nejcennějším výtvorům ruky Manesovy náležejí. Historie podniku, o jehož významnosti ani tenkráte, v letech úplného poklesnutí ducha vlasteneckého, sporu býti nemohlo, jest historií zápasu vzácného genia s nepřízní okolností jakož jest jím celý takřka život největšího mezi malíři českými.

První kresby, jež Manes pro rytce připravil, vztahovaly se k některým písním lyrickým a ke dvěma úvodním scénám ze zpěvu o Zábojovi. Při výběru tomto, jakož i při práci další, nevázal se umělec postupem určitým, ještě méně ovšem praktickými ohledy nakladatelovými, ale zálibou osobní a více ještě vnitřní povahou a malebnou hodnotou písní a výjevů jednotlivých. Někdy přinesl Manes Bellmannovi najednou celou řadu skizzí, jindy minulo třeba půl roku, aniž by jedinou ilustraci připravil. "Netřepu práce svoje z rukávu," odpovídal pak stereotypně na urgence vydavatelovy. Jest to věčná nespokojenost, svědomitost a autokritika až úzkostlivá, jež tvoření Manesovo na povrchní pohled váhavým činí. Dvakrát, třikrát, až čtyřikráte komponuje on některou scénu, než na konečné redakci se ustanoví, pro každý pohyb staví si model, pro každý výraz koná studie zvláštní. Vidíme jej v museu tu skloněného nad starými manuskripty domácími, ornamenty a iniciálky si okreslujÍcího, tu při studiu pohanských zbraní a šperků, jež v lůně země na naše doby se dochovaly, tu pátrajícího po úpravě a výzdobě staročeských rouch neb po tvarech nejstarších památek stavitelských. Nic není mu malicherným, nic vedlejším při práci této srdci jeho tak blízké.

A mezi tím naléhala na Manesa starost s ryteckým provedením jeho kreseb. První ukázky práce Gaberovy, jež mu zaslány byly, neuspokojily ho. Osobní dohled na rytce uzdál se mu záhy nutným, dojel tedy do Drážďan, odkud obratného pracovníka do Prahy si povolal. Byl to Roloffs, proslulým Birknerem odchovaný, kterýž napotom v intence umělcovy nejlépe se vžil. Avšak i tento dobře školovaný rytec nedovedl zachovat zcela neporušenou jemnost, precisnost, měkkost i říznost kresby a modelace umělcovy, i pod jeho rukou setřen s výtvoru Manesova onen nejvlastnější pel, kterýž na původních kresbách a více ještě na náčrtcích jeho nevyrovnaným kouzlem nás jímá. *)

*) Ve vydání našem nalezne čtenář rytbou provedeny toliko Manesem samým na dřevo kreslené ilustrace, náčrtky zas, z nichž, pokud variace po ruce byly, vždy nejvícc propracované jsme zvolili, jsou fac-simile fototypií reprodukovány, čímž každá črta ruky Manesovy věrně je zachycena.

Rokem 1861 dospělo dílo Manesovo konečně tak daleko, že s vydáváním se počíti mohlo. Vyšel první sešit, obsahující celou téměř píseň o Záboji, opatřený dvěma titulními listy. na nichž - významná to známka doby - jméno umělce ilustrátora vůbec uvedeno není. První tento sešit vytištěn značným nákladem v důvěře v umělecký smysl obecenstva a v zájem vlastenecký, tou dobou právě k novému vznětu se budící. A obecenstvo? Konstatujeme prostě, že přihlásilo se v Praze pěti odběrateli na pokračování díla významu v pravdě národního. Za takových okolností musil ovšem sešit první ostat sešitem jediným. Po uplynulém čtvrtstoletí sbíráme nyní každý list ku zmařené publikaci náležející jako poklad ceny převzácné, abychom je s pietou více než povinnou seřadili v celek byť i nezcela dovršený, přece s dostatek úplný, abychom svrchované vlastnosti Manesovy, jako interpreta lepých skvostů nejstarší naší poesie národní, všestranně poznati a oceniti mohli.

Ba smíme snad říci, že nedokončené to dílo, jež Manes nám zanechal, je v sobě jednolitější a zaokrouhlenější než by soubor ilustrací ke všem písním byl býval. Nemůže tomu vlastně býti jinak při různém charakteru básní ve drahocenný rukopis snesených a při různém jejich původu časovém. Manesova mluva formová, jeho koncepce a způsob vypravování, tak dokonale se srovnávající s duchem zpěvů pohanských a starých písní milostných, ocitly by se při básni, jež je výrazem ducha středověkého a v ovzduší mravů rytířských vznikla, v rozporu zásadném jak s látkou, tak s poetickým spracováním jejím. On cítil předobře sám, že dílo jeho, pakli dovršení svého se dočká, nutně buď v sobě disparátní bude, aneb jednotu vnitřní jen za cenu nesouhlasu ilustrací k mladš{m zpěvům epickým s duchem zpěvů těchto si vykoupí. Vněšní nezdar podniku, tísní poměrů domácích zaviněný, ušetřil Manesa nesnadné úlohy, líčit látku duchem ryze historickým se nesoucí vedle předmětů, jež v heroickou dobu české minulosti se řadíce veškerými vlastnostmi vnitřními i zevními přirozeně v obor umění ideálního náležejí.

Také lyrická struna, právě ve zpěvech pohanských měkkým zvukem zvučící, nalezla ohlasu v umělecké povaze Manesově. On není epikem v přesném smyslu slova; kde vřelá nálada citu vzrušeného neoživuje a neřídí konání a počínání osob, o nichž básník nám pěje, tam schází pro fantasii jeho vzpružina nejmocnější. Není to náhoda, že Manes právě těch zpěvů se nedotknul, v nichž element 1yrický jen spoře je zastoupen neb širokým proudem děje zúplna je zaplaven. Ty plnohlasé akkordy, jimiž účinkuje třetí kresba k Zábojovi, oproti málo důraznému suchému dojmu náčrtku, kterýmž žaloba utištěných proti Kruvojovi je doprovozena, jsou nejlepším dokladem, v jaké míře působivost ilustrací od ducha líčení básnického je odvislá. Píseň bohatýra, ze srdce v hoře pohrouženého plynoucí, nadchnula umělce náladou cit jímající, rozzvučevši příbuzný ohlas v duši jeho, fakta naznačená v písni o vítězství nad Vlaslavem se stručností přiměřenou bystře ku předu spějícímu toku vypravování nedovedla však povzbuditi a vzrušiti zájem jeho. Nikdo neposuzoval lépe nežli Manes sám nedostatky podobné, odložil skizzu ve hlavních rysech načrtnutou a nepokoušel se dále o podrobnější řešení úkolu mu nesympathického. Se zvláštním taktem kongeniálně naladěné povahy umělecké vycítil za to rázovité odznaky onoho specifičně česko-slovanského lyrismu, v nejstarších písních Rukopisu Královodvorského se ozývajícího. Každému z odznaků těchto, zdravé bezprostřednosti vášně i přirozeně ušlechtilé umírněnosti, měkké důtklivosti i hněvné prudkosti, něžné milostnosti i vzletu bohatýrskému, dovedl dát výrazu v typických postavách svých křepých hrdinův i půvabných děv, v komposici, náladě s nejpodrobnějším citem se přimykající, ba i v ornamentu, kterýmž on verše písně a kresby svoje oplétá.

Než, shoda mezi duchem zpěvův a výtvarným stlumočením jejich jde ještě dále. Ona vztahuje se k celému způsobu líčení básníkova, líčení více plasticky říznému, než malebně bohatému, precisnému, na tahy podstatné se obmezujícímu a přece s dostatek jasnému, kteréž s idealismem pojímání a s celým slohem Manesovým tak znamenitě se srovnává. Manesovi stačil význačný tah linií, kontrast mezi stínem a světlem, aby účinkem hluboce výmluvným na nás působil, a právě tak dovedli staří naši pěvci hrdinští i milostní dojímat a uchvacovat, bez podrobného detailování, bez barvosyté nádhery obrazů, kterýmiž moderní dikce básnická u významné příbuznosti s novověkým kolorismem a realismem se vyznamenává.

Tím obdivuhodnější pak jest dojem, k němuž kresby Manesovy u konvergentním směru s účinkem básnickým spějí, any ni píseň ni výtvarné stlumočení její nikde nevystupují přes hranice, mezi uměním časovým a prostorným vytýčené. Pokusmež se hlouběji vniknout v interpretaci umělcovu, abychom různost mluvy malířské a poetické napořád v paměť si uvádějíce, vzácné vlastnosti díla Manesova podrobněji oceniti mohli.

Co žádáme především na umělci, jenž kresbou výtvor básnický nám doprovodit má, než aby obsah jeho jasně a věrně nám vypravoval? Scénu k scéně řadě líčí pěvec postupně události, málo slovy mění snadně scénu i scenerii a lehce sleduje jej při tom obraznost čtenářova od místa k místu, od episody k episodě. Pěti vyobrazeními musil Manes vystačit na ilustraci zpěvu o Záboji, jenž v řadu bezmála dvaceti různých výjevů se rozpadá. Že z patera momentů Manesem zachycených celý obsah písně v podstatě vysvítá, jest zásluhou znamenitého výběru o vzácném taktu umělcově vysvědčujícího. Máme před sebou krásnou exposici v postavě Záboje, zasmušile kraj obzírajícího, spatřujeme jej, an junáky k odporu proti vrahům způsobem ryze bohatýrským rozněcuje, poznáváme obsah vlastenecké písně, kterouž básník v ústa mu klade, patříme ve vřavu boje osvobozovacího v okamžiku o osudu vojsk nepřátelských rozhodujícím a radostným zrakem utkvíváme ke konci na scéně závěrečné, hlásající vítězství, jímž bozi zbraním českým požehnali. Jinak při písních milostných. Zde bylo umělci nejednou doplňovat líčení básníkovo a názorným vypravováním zjasňovat, co tento pouze naznačiti mohl. Vizmež dvoudílnou komposici k Růži, kterouž Manes ve vypracovaném náčrtku nám zůstavil. Nahoře sedí dívka v sen svůj ponořena, lampa dohořívá a vřeteno kleslo; dojem samoty, ticha nočního a pohrouženosti úplné jest několika črty mistrně podán. Co dole vidíme, jest blahost doby minulé, o níž ona snad také i ve stavu bdělém snila. Tam pod keřem růžovým kochá se s milencem a třímá vysoko zlatý prstének se stkvoucím drahokamem, jenž ve snu se jí s prstu svlékl a který, podobně jak milence svého, nikdy více nenašla. Tak vnikáme pomocí duchaplné interpretace Manesovy ještě hlouběji ve smysl písně a též tam, kde látka sama na pohled málo názornou se zdá, dovede on, vnitřní jádro její vytušiv, obrazně nám ji předvést. Záhadnou žežulici pro jaro naříkající mění v básníka, hlavu symbolického ptáka mu zůstavuje, nechává jej v blánku vepsati stesk po nejpoetičtějším čase roku a klade věnec v ruce dívky, aby jím vyznamenala zastance ideálu, proti němuž střízlivý rozum praktickou nutnost ostatních užitečnějších a výnosnějších období hájí.

Výhradně na prostředky svého umění jest ilustrátor odkázán co do komposice výjevů jednotlivých. Zde musí fantasie jeho samočinně upřádat ze stručných náznakův a poznámek básníkem mu podaných obraz tu osobami bohatý, onde jedinou postavou celý obsah písně a náladu její vystihující. Aby řeč linie a světla i stínu týž účinek jako líčení básníkovo v nás vzbuzovala, aby na nás působila dojmem stejně výmluvným, toť obtížný úkol, kterýž Manes ve svých kresbách způsobem dokonalým rozřešil. Že ani tento mistr komposice, v jehož jemném citu pro význam linie jakoby nadání předních stylistův italských se bylo znovuzrodilo, úkol ten vždy snadně neřešil, toho důkazem mohou nám býti četné náčrtky v různých variacích tutéž scénu zobrazující, kteréž od něho se nám zachovaly. Zejména jsou to komposice rázu specifičně lyrického, při nichž samokritika umělcova bez únavy a bez vyčerpání měnila tak dlouho, až pravý výraz vnitřní nálady nalezla. K nim náležejí Opuštěná, Skřivánek, Kytice, i poslední scéna k Záboji, kterouž čtyřikráte překomponoval, nežli se ustanovil na definitivní redakci, znamenitě výrazném tom celku, jímž konec zpěvu v našem vydání je doprovozen. Ať přihlédneme ku komposici této se zřetele kteréhokoli, ať na souhlas její s duchem písně, ať na absolutní cenu její esthetickou důraz položíme, vždy vyniknou nám z ní jediné veškeré vynikající vlastnosti uspořádání, jež umělec k dojmu jednotnému soustřediti dovedl. Vizmež, jak obě hlavní osoby, od pozadí jasně odstupujíce, též postavením svým nad perspektivním horizontem jsou vytknuty. Jak i to, kterému z obou bohatýrů přední místo sluší, způsobem nenuceným i věru nepřekonatelným je vyznačeno. Slavoj je poníž a nahoře temněji držen a kůň jeho, zdechlinu větře, označuje jednak děsivost místa mrtvolami naplněného, jednak pravě tím krk a hlavu u vodorovnosť téměř snížil. Záboj sedí vzpřímen na oři svém, jenž s krkem pyšně povznešeným kopytem hrdě půdu tepe, on schovává meč do pochvy, on děkuje bohům, jeho hlava nad temnost lesa se povznáší, odrážejíc se tím od velebně klidné záplavy večerní a jakoby oslavena září její. Nad temenem jeho na konec stane jasná hvězda, označujíc jej i vítězství jeho. Vizmež, kterak symetrická úprava kresby, kterak rovnovážná rozloha osob spolu ku povznešeně klidnému účinku přispívá. Kterak přispívá k němu ladná pyramidálnost obrysů ve skupině vůdců, kterak ušlechtilost v liniích i co do volně krásné čáry, po níž duše padlých k oblakům tíhnou!

Je-li tato ve svém způsobu jediná kresba snad nejdokonaleji ze všech ilustrací Manesových uspořádána, tož přece nejedna z ostatních, ba snad každá z nich, má zase svoje nové přednosti a půvaby na účinku komposice založené. Tak vyniká Opuštěná tklivou výrazností contouru, postavu v žal pohroužené dívky těsně obmykajícího a od okolí ostře ji oddělujícího, vyniká Skřivánek význačným tahem obrysův a náladou světelnou v krajině, vyniká druhá scéna ze Záboje znamenitě působivým seskupením a ještě působivější rozlohou světla, hrajícího po tvářích a mohutných trupech reků dojetím uchvácených, tak vyniká konečně na témže listě, Zábojovu píseň provázejícím, spoutaná žena s děckem, výmluvným charakterem linie, melancholickou velikostí k výši porovnání s výtvory Michelangelovými se povznášejícím.

Vázanost co do účinku celkového, při volnosti v prostředcích k účinku tomu tíhnoucích, toť vlastnost všem pracím ilustračním společná, nepříznivá pro každé nadání prostřední, talentu velikému však nezřídka nové dráhy a cíle vytýkající. Poukázali jsme již k tomu, jak Rukopis Královodvorský to byl, pro nějž Manes v první řadě svůj ideální typ českoslovanský vytvořil. A smíme říci, že jako bez studií moravských a slovenských by mu byl scházel pevný životný podklad pro ideál tento, tak bez charakterních rysů pohanských předků našich, jež ze zpěvů Rukopisu vyčetl, zas hlubšího vnitřního zdůvodnění a vyššího obsahu ideálu tomu by se nebylo dostalo. Daroval-li Homer sochařům hellenským základní idey, jež v postavách svých bohů a heroů ztělesnili, tož podobně též my spolu vděčíme drahocenným zbytkům nejstarší poesie naší nejen za básnickou, ale rovněž za výtvarnou představu českých bohatýrů národních.

V souhlase s duchem písní, jež jsou podnětem kreseb jeho, klade Manes více důrazu na akcentování odznaků typicky národních, nežli na vytýkání známek individuálně charakteristických. Každé přirovnání, každé epitheton zevnějšku reků našich se dotýkající, každý rekovný čin, každé hnutí srdce, každý průjev vůle, jimiž básník povahu reků těch nám líčí, dovedl Manes mistrně přenésti ze slova v tvar. Ohnivý Slavoj, statečný a bystrý vojevůdce Čestmír, rozvážný Neklan, lyričtí hrdinové ze Zbyhoně a Jelena nejsou proto rázu méně životně osobitého, že jim všem společný podklad původu národního, jisté řekli bychom rodinné podobnosti dodává. A oni všichni zas jak podrobně odpovídají ideálu poetickému, jak odpovídá mu, nad ně všechny ještě vynikaje, vítězný Záboj po dokonaném díle osvobozovacím meč do pochvy vrážející! Kterak ve tváři této několika črty vše pojednou jest vyznačeno, čím básník na četných místech porůzných reka svého líčí. To jest ten lyrický bohatýr, jenž při vší přesile své "pláčem holubiným sténá," ten věštec nadšený a zbožný, který o vítězství věci svaté a spravedlivé ani chvíli v pochybnosti není, přece však všecku lidskou činnost i na přípravy i na provedení samo vynakládá, důmysl řečníka a věhlas vojevůdce sídlí na čele tomto, ano jest nám, jako bychom se dívali do zraků muže, o němž básník i to dí, že s hledem zaslzeným "krajiny obzírá", i ono, že "hořúciema očima v Luděk zlobivo měří." A co do forem těla v ničem nepřehnaných, ušlechtilých a přece junácky křepých, jaký to přec jen rozdíl proti tělům provedením ryteckým do jisté míry zhrubělých!

Dívky a ženy, jež umělec po bok mohutných svých bohatýrů staví, musí ovšem býti co do tvarů svých dcerami téže heroické doby, silou a zdatností neporušenou dýšící. Jakým způsobem vnitřně zdůvodněným dovedl toho pak Manes, oduševniti ty formy měkce mocné a jadrnost jejich se ženskou jemností smířit! Líbeznou něhu a dobrotu ve spanilé tahy tváře vloživ, přirozenou naivní gracii postavám dodávaje, vytvořil Manes originální ideál půvabu dívčího, jenž v celku i v podrobnostech jest věrným ohlasem starých milostných písní našich.

Že těmto výtvorům obraznosti Manesovy neschází reálně jímající životnost a pravdivost, nezáleží toliko na oněch studiích moravských a slovenských, k nimž jsme již poukázali, ale také na studiu speciálním, vždy v jednotlivých případech model na radu beroucím. Každý sval mohutných těl je pohnut a napjat způsobem přesně posuňku a postoji odpovídajícím, každý kloub, každý záhyb sval od svalu dělící je přesně akcentován. Kresba mistrně jistá, jež jediným tahem intenci umělcově vyhovět dovede a tam, kde třeba, do posledních detailů provádějíc přece vždycky ráz velikosti si uchovati umí, modelace jadrná a měkká zároveň, charakteru typu Manesova znamenitě odpovídající, toť jsou další vlastnosti práce umělcovy, jež výmluvně pravdivý dojem ilustrací jeho zvyšují.

Typicky významné postavy, v něž Manes koncentruje obsah písní, oddávají se hnutí citu a vzrušeným tanutím vůle s celou bezprostředností a naivností mysli prosté a přirozeně vyvinuté. Nikde netlumí tu umělec zevní odlesk pohnutí vnitřního, nikde neumírňuje výraz tváře, nezdržuje rozmach pohybu, nikde však je také nestupňuje a nesoustřeďuje je k síle pathosu dramatického. Přesně zachoval Manes také v tomto ohledu všude náladu a ducha básně i jednotlivého výjevu, naladiv výraz a pohyby tu výhradně na strunu citovou, onde na energii činu důraz položiv. Někdy zdařilo se mu v jediné kresbě elementu lyrickému a epickému ve dvou postavách vedle sebe výrazu dodati a rovnováhou obou živlů intencím písně vyhověti. Tak vylíčil nám jinocha v Jelenu opěvaného, ne jak "v luté boje chodí a shluky vrahů rozráží", čímž by ilustrace obsahem i závažností svou kresbám ku Záboji byla se podobala. Jinoch "chodě po horách" proráží jako onen jelen, k němuž básník jej přirovnává, v hořením oddílu kresby hustý les, větve pravěkých stromů stranou ohýbaje. Pod ním pak číhá v temnější části dolení lstiý a zlobný vrah; cítíme, jak pohyb svůj nedočkavě zadržuje, a rána bude smrtelná, již tato páže svalnatá jarému a bezelstnému soku zasadí. Na postavu tuto jest element epický zde obmezen, kdežto postava jinocha způsobem lyrickým nás dojímá.

Stupnice hnutí citových, jež v postavách ilustrací Manesových před sebou máme, jest tak bohatá a rozmanitá, jak vnitřní život a zevní ruch pěvci nám vylíčený. Ba ona jest bohatší o celou tu řadu komparsí u básníka němých, v něž umělec výtvarný, někdy sotva jediným určitým podotknutím ve tvorbě své veden, život a výmluvnost vložiti musí. Jednotlivé tóny, z nichž stupnice ta se skládá, doléhají pak v nejednom případě důrazněji na fantasii naši a jímají nás dojmem ještě určitějším nežli slova, kteráž pěvec v ústa osob svých klade. Než nejen vzhledem k básni, již tlumočí, jsou postavy Manesovy co do výraznosti tváře a pohybů svých vynikajícími díly uměleckými, ony jsou tím též co do osobité hodnoty svojí. Kdo - tak smíme se ptáti vůči ilustracím jeho - kdo zobrazil nám slasti a útrapy milostného vzplanutí důcitněji, zdravěji a čistěji nežli Manes? I radostný ples dvou mladých duší znovu se naleznuvších, se zanícením zrak v sebe stápějících, i tklivý zármutek dívky, stesk po vzdáleném milenci skřivánkovi žalující, i láska tajuplně vznikající v srdci děvy, k níž kytice po potoce připlynula, i hoře, jež svěřuje opuštěná milenka a osiřelá dcera temné tišině lesů Miletínských, nalezly v něm tlumočníka hluboce nás dojímajícího. A kdo uměl dodati více životné pravdy a uchvacující horoucnosti lásce vlastenecké, ať jeví se v bolestném zasmušení Záboje kraj obzírajícího, ať v zoufalém hoři porobených a utištěných, ať v teskném hněvu a mužném pláči reků, písní bohatýrovou v hloubi junáckých srdcí vrušených, ať obráží se na líci vítězově, nadšenou tvář k "bohóm spásám" obracejícího a se šíjí povznešenou meč v pochvu vrážejícího? Kdo, na konec, dovedl veškeré pocity tyto a vedle nich též úsilný nápon fysický zachytit s ráznější přesností, důrazněji, jednotněji a výmluvněji nejen ve výrazu tváře, ale též v každé podrobnosti posuňkův a pohybův osob svých?

Však ani tou měrou promyšlené a procítěné tahy tváře a vzrušené hnutí postav nestačily Manesovi k plnému vyjádření obsahu vnitřního neb vněšního úsilí. On vynasnažil se vložiti výraz též v roucha, ve skladbu řas jejich i ve způsob, kterýmž ona tělo halí a pohyby jeho sledují. Roucha ta jsou spolu velice myšlená, v liniích svých ladná a obrážejí tvary těla vždy způsobem dokonalým. Jsouce zpola výsledkem historických a ethnografických studií umělcových, zpola dílem fantasie jeho, přimykají se výtečně charakteru doby i rázu forem Manesových, a splynula s představou o našich pohanských předcích již tou měrou, že pro ideální draperii slohu národního u nás typickými se stala.

Jako postavě jednotlivé roucho výrazný a souzvučný doprovod tvoří, tak zas komposici celkové pozadí a okolí krajinné. Duchem starých písní se řídě, jež málo slovy, někdy jen případným epithetem kreslí krajinné obrazy výmluvné nálady, podporován vzácným jemnocitem svým pro mluvu neoživené přírody, dovede Manes vložiti v prosté kontury, jimiž vzdálená pásma hor ohraničuje, ve stín po zemi se rozkládající i ve světlo nad krajinou zářící, v temno i jas oblohy, význam hluboce založený a dojem celkový vždy význačně doplňující.

K doplnění a zjasnění dojmu toho slouží mu nezřídka též různé předměty vedlejší. Lesklá večernice nad hlavou vítězného Záboje stojící, meč křesťanským nepřítelem kolmo v prsa umírajícího pohanského Čecha vražený, čadivě dohořívající kahanec a pootevřené dvéře, skrze něž světlo mladého dne v temnou jizbu vniká, kdež dívka milence svého očekávajíc usnula, jsou podrobnosti takové, o sobě nevýznačné, však u spojení s obsahem celku účinku jednotnému dúmyslně přizpúsobené.

Než nedosti na tom! Sám ornament kresby vroubící i onen kolem textových listů se prostírající má svúj zvláštní symbolický způsob výrazu s obsahem písně souhlasný. Buď jsou to různé předměty jej oživující, holoubci nad hlavou lyriky a sokol s varytem nad representantem hrdinných zpěvů na titulním listě umístění, měsíček se žalostně staženou tváří v závitcích ornamentálních pod postavou Záboje, zavěšené varyto vedle obrazu vřavy bitevní, holubice se svázanými křídly nad dívkou skřivánku žal svůj svěřující; buď ornamentálně traktované motivy, jako hvězdné nebe, tam kde výjev v noci se odehrává, hlavy ptáčat se zobáčky úzkostlivě pootevřenými, kde píseň o hoři utištěných k nám mluví; buď konečně směr a ráz elementů ryze dekorativních, jimiž Manes náladu písně a obsah její výmluvně provází. Vůči hluboce zdůvodněné symbolické význačnosti ornamentu Manesova uniká bezmála pozornosti naší obdivuhodně přesná kresba jeho a bezúhonná komposice, stejně o bohatosti fantasie, jakož i o krasocitu nejjemnějším vysvědčující. A přece jsou vlastnosti tyto - již o sobě u malíře figurálního vzácné - tím obdivuhodnější, an Manes ve tvarech a skladbě ornamentu toho je zúplna originálním. Elementy byzantisující a motivy z prostonárodního vyšívání vyjmuté tvoří osnovu, do níž Manes vetkal fantasií svojí odlesk písní, kterýmž byl tlumočníkem. Tak obsahuje v sobě i dekorativní část výtvoru Manesova význačné vlastnosti celého díla jeho, ona předčí co do původnosti, co do svérázné krásy a co do síly výrazu všechny podobné práce souvěké, právě jako ten celek, jemuž ona je doprovodem i v kusosti a nehotovosti své, co do hodnoty umělecké nad veškeré téměř souvěké ilustrace děl básnických vyniká.

Tyto svrchované esthetické vlastnosti výtvoru tvůrčího ducha Manesova dodávají ovšem ceny zvýšené též širšímu, národnímu významu díla a širší význam ten zas uměleckým přednostem pozadí hluboce význačného. V tomto splývání obou podmínek úspěchu věku přetrvávajícího záleží dalekosáhlý vliv, kterýmž Manes působil svými obrazy heroické minulosti české na celou řadu kongeniálně nadaných umělcův generace mladší. V něm spočívá také význam, jehož práce nesmrtelné ruky jeho nabývá v této době chabého pochybování, nedůvěry a samovolného snižování hodnoty nejstaršího poetického výrazu ducha českého. Vnitřní zdůvodněností typického ideálu českoslovanského, jenž vyvážen z přítomnosti cizotou nedotknuté a vštípen na věkovitý kmen minulosti, s ním srostl v celek organicky jednotný, dokonalou shodností charakteru všech kreseb svých, poukazující k vnitřní příbuznosti zpěvů jimi tlumočených, originalitou koncepce a životností výrazu uměleckého, jež mohly vypučeti jediné z líčení reálně svěžího, básníkem z přítomnosti jej obklopující bezprostředně vyčerpaného, utvrzuje v nás Manes přesvědčenou víru ve starobylost zbytků poetického nadání národa našeho, prohlubuje porozumění a ocenění rázovitých jejich krás a ohněm vlastního nadšení v nás rozněcuje i sílí posvátnou lásku k drahocenným a výmluvným těm svědkům dávné vzdělanosti české.
Renáta Tyršová.

RUKOPIS KRALODVORSKÝ Staročeské zpěvy hrdinské a milostné.
Ilustroval Josef Manes. Ilustrace slovem doprovází Renata Tyršová. Část kritickou a historickou napsal Prof. Frant. X. Prusík. V Praze 1886. Nakladatelstvo - F. Šimáček - knihtiskárna.