Dokumenty rkp. sporu

Antonín Konstantin Víták
R U K O P I S U
Královédvorskému a Zelenohorskému
mnozí obránci uškodili více nežli pochybovači.
Praha 1889.

Když roku 1867 v den. sv. Václava, patrona země české, konána byla ve Dvoře Králové padesátiletá slavnost nalezení Rukopisu Královédvorského, byl jsem tak šťasten, že bylo mi právě prodlévati a působiti v tomto staroslavném městě.

Jako členu slavnostního výboru byl mi svěřen čestný úkol sepsati Dějiny král. věnného města Dvora Králové nad Labem. Tu bylo mi, sepisuje stať o nalezení Rukopisu, též pátrati důkladně po tom, jakým způsobem Rukopis nalezen byl. Nejdůležitějších a nejspolehlivějších zpráv nabyl jsem od Jana Šáfra, tehdejšího kostelníka při chrámu Páně sv. Jana Křtitele, v jehož sklepení Rukopis Václavem Hankou byl nalezen. Šáfr byl totiž jako 14letý chlapec očitým svědkem nalezení Rukopisu. Jest to týž Šáfr, který byl také svědkem ve známém procesu, vedeném svého času proti pražskému Tagesbotovi a redaktoru jeho Davidu Kuhovi.

Prvními, kdož za příkladem Jeana Harduina, jenž dokazoval, že veškerá stará literatura, řecká a latinská, jest podvržena a falsifikátem, a Michala Kačenovského, jenž na universitě moskevské vyučoval, že veškerá literatura ruská z doby předmongolské jest stvůrou několika kněží a mnichů, pokoušeli se Rukopis Královédvorský za falsifikát vyhlásiti, byli Kuh, Büdinger a Fejfalík, kterážto nestoudná trojice Hanku předčasně sklátila v hrob.

Přičiněním mým stalo se, že o padesátileté slavnosti nalezení Rukopisu zaveden a sepsán byl u přítomnosti historiografa království českého Dra. Fr. Palackého, Dra. Frant. Riegra, prvního bibliotékaře král. českého musea Jaroslava Vrťátka, zem. poslanců Dra. Sladkovského a Dra. Poráka, purkmistra královédvorskéko Bedřicha Tinusa, c.k. okr. soudního adjunkta Matěje Pokorného, JUC. Arnošta Hnízda a pisatele těchto řádků protokol s Janem Šáfrem, z něhož mnohé dosud neznámé podrobnosti najevo vyšly. Jmenovitě bylo soudně dokázáno, že Rukopis ve věži kostela královédvorského při nalezení Hanka, jak dříve se myslilo, sám první nezvedl, když se skříně, kde v prachu ležel, na zem spadl. Protokolní a přísahou stvrzena výpověď Šáfrova zní takto: "Po přehlédnutí šípů (Žižkových) chtěli se podívati (Hanka, P. Borč, Sklenčka a Fr. Tinus) na staré knihy na jarmaře se nalézající. Pan P. Borč, kterýž byl zvláštní velikosti, sáhl na jarmaru a vzal jeden kancionálek a s tíží jej pro jeho váhu stáhl. V tom spadly listy pergamenové, byvše shrnuty čili sešoupnuty, docela zaprášené s jarmary k mým nohám, já je zdvihl a podal p. P. Borčovi, kterýž řekl, to budou ňáké latinské modlitby a podal je p. V. Hankovi, kterýž též se o tom pronesl ve věžovém sklepení, že to nějaké modlitby jsou, a aby si to blíže prohlédli, šli všichni uvedení pánové, V. Hanka, P. Borč, Fr. Tinus a Sklenčka, zároveň nahoru na kostelní kruchtu, kde jest více světla. Spis mnou p. P. Borčovi a tímto p. V. Hankovi podaný nesl p. V. Hanka a prohlížel jej na kruchtě a s veselou tváří pravil: "Teď již vím, co to bude." - Na to jsme všichni odešli, a sice pánové na děkanství a já domů." Jeden stejnopis protokolu toho odevzdán byl pp. Palackému a Vrťátkovi a uložen jest v museu českém.

Jsa si toho vědom, že přispěl jsem k tomu, by soudně a přísahou potvrzen byl důležitý důkaz, jenž svědčí proti těm, kteří tvrdí, ze Hanka Rukopis již připravený s sebou měl, když do sklepení vstoupil, a získav si sepsáním a vydáním Dějin Dvora Králové též nějakou zásluhu o Rukopis Královédvorský, nemohu k půtkám o Rukopisy lhostejně přihlížeti a mlčeti a pokládám tudíž za svou povinnosť svá pozorování o boji za pravosť Rukopisů s veřejností sděliti.

Jest zajisté potřebno docíliti všeobecně jistoty, jsou-li Rukopisy pravé či nepravé. I poohlédněme se trochu, co se stalo v tom ohledu za právě uplynulé tříletí sporu nejnovějšího.

Prof. Dor. Jan Gebauer v únoru 1886 v Athenaeu prof. Dra. T. G. Masaryka jal se veřejně pochybovati o pravosti R.K. a Zého a měl k tomu příčinu velmi podstatnou. Prvním, kdo proti Gebauerovi na obranu Rukopisů vystoupil, byl prof. Dr. Josef Kalousek v Osvětě. A Kalousek ze všech obránců Rukopisů, kteří proti Gebauerovi a Masarykovi i jejich přívržencům psali, počínal si nejlépe; lzeť jen o Kalouskovi říci, že, píše na obranu Rukopisů, ničím jim neuškodil. Tedy nejlepším obráncem Rukopisův ukázal se býti dějepisec, ačkoliv úkol ten patří hlavně filologům. Že Kalousek z obránců vynikl nejvíce, uznala také čáslavská Včela, jmenovavši jej za to čestným svým členem. I jest patrno již z úkazu tohoto, že se stalo na obranu pravosti Rukopisů dosud kloudného velmi málo.

Avšak ačkoli se stalo na obranu pravosti Rukopisů dosud kloudného velmi málo, přece již obránci umlkli. A vzhledem k tomu, jak obraňovali pravosť Rukopisů, jest věru žádoucno, aby v té příčině umlkli navždy, protože obranami jejich nebude docíleno nikdy toho, aby Rukopisy byly uznány za pravé všeobecně. A pokud uznány nebudou za pravé nebo za nepravé všeobecně, potud zhoubný spor nebude odstraněn.

Nejvíc uškodili Rukopisům prof. M. Hattala a prof. Fr. Prusík; onen svou podražděností, tento svou nerozvážlivostí. Rovněž Dor. Julius Grégr svými články na obranu, které pak i bez ladu a skladu tak, jak prvotně byly otištěny, uveřejnil ve zvláštním spise, Rukopisům víc uškodil nežli prospěl. Kdo si pročte nestranně práce těchto tří obráncův a potom pečlivě a věcně i klidně psaný spis "Poučení o padělaných Rukopisích Královédvorském a Zelenohorském", kterým Gebauer spor se své strany ukončil, ten dojista spíše bude míti Rukopisy za nepravé nežli za pravé. Ostatně, na Gebauerovo Poučení, které vyšlo počátkem listopadu 1888, dosud z obránců ještě nikdo neodpověděl. Zejména zaraží nestranného pozorovatele, že Národní listy a Osvěta, které na počátku sporu plnou parou proti pocbybovačům hurtovně vyrazily, po vydání Gebauerova Poučení, co nejhorlivěji od pochybovačů rozšiřovaného i doporoučeného, zcela mlčí. Ba Osvěta neotiskla dosud ani pojednání prof. A. Bělohoubka, který toto proti Gebauerovi otisknouti v ní slíbil 25. června 1888. Jako pak ku Gebauerovu Poučení, tak zachovali se obránci také ku spisu Dra. Frant. Bačkovského "Rukopis Královédvorský a Zelenohorský ve světle pravděpodobném", který vyšel 30. listopadu 1888, tedy za měsíc po Gebauerově Poučení, i ke spisku téhož spisovatele "Jak znamenitým učencem byl by padělatel rukopisu Královédvorského a Zelenohorského" *)

*) Oba vyšly nákladem spisovatele; cena prvého jest 1 zl. 60 kr. a druhého 25 kr.

Jak Osvěty tak Národních list, zúčastnivších se před tím sporu o pravosť velice hojně, bylo a jest povinností nevyhnutelnou, aby promluvily také i o Gebauerově Poučení i o obou právě podotknutých pracích Bačkovského.

Bačkovský k obráncům v užším smyslu nenáleží; neobraňuje Rukopisů buď jak buď, nýbrž jde rozumnou cestou střední, která i jediná může vésti k tomu kýženému cíli, aby Rukopisy byly uznány za pravé nebo za nepravé všeobecně. Bačkovský rozebírá nestranně a nepředpojatě důvody pochybovačův i obráncův a podává všeho v tom způsobu, že každý na základě toho může sám sobě říci, zdaliž jsou Rukopisy pravé či nejsou. Také tím různí se prospešně Bačkovského spisy od prací obránců, že nikoho neurázejí a že jsou napsány zcela bez vášnivosti, a troufám si říci, že každý, kdo je nestranně a nepředpojatě pročte, ochotně uzná, že Rukopisy jsou pravé. Kéž by jen všichni nevěřící dbali slov, kterými skončil Bačkovský první svůj spis o Rukopisech: "Míně, že popěrači pravosti Rukopisů sami sebe oklamali **),

**) Předtím mnoha doklady v 8. oddílu, z nichž spis se skládá, Bačkovský odůvodnil, kterak jest pravděpodobno, že popěrači Rukopisů sami sebe oklamali.

pokládajíce Rukopisy za nepravé, dovoluji si žádati, aby zahloubali se také do důvodů nasvědčujících pravosti a aby je klidně a nepředpojatě uvážili, řídíce se slovy Hattalovými (Světozor 1887, 675): "Ke všem musíš rovnost míti, chceš-li pravým soudcem býti," a majíce na paměti, že dojista menším bylo by hříchem pokládati Rukopisy nepravé za pravé nežli vyhlásiti pravé za nepravé. Oběma pak stranám - popěračům i obráncům pravosti Rukopisův - opakována buďte zde slova, která již několikráte veřejně jsem pronesl, totiž: "Neubíjejme se navzájem, nýbrž pomáhejme si vespolek a budeme Čechy vždy a všude, a to více skutky a činy nežli slovy! Jen tak doděláme se úspechů příslušných, ať již v čemkoliv a kdekoliv."

Pravil jsem, že Bačkovský k obráncům v užším smyslu nenáleží, protože jde rozumnou cestou střední. A v tomto ohledu právě se stala největší chyba a neprozřetelnost ve sporu o Rukopisy. Utvořilyť se dvě strany; jedna vystoupila proti Rukopisům a druhá na obranu jejich. A obě tyto strany se snažily buď jak buď jedna druhou přemoci a poraziti tak, jako činí dvě vojska sobě nepřátelská. Avšak v takovémto boji nezvítězí vždy ta strana, která zvítěziti by měla, nýbrž často také strana, která zasluhovala, aby byla poražena. Ba obyčejně v takovémto boji zvítězí ta strana, která jest úskocnější, lstivější, odvážnější. Již z toho patrno, že nebylo a býti nemohlo vědecky správno jednání ani těch, kdo bojovali proti Rukopisům, ani těch, kdo bojovali na jejich obranu. Byla to rvačka a pračka, ve které nemusila zvítěziti pravda, nýbrž mohla zvítěziti také nepravda. Proto nebylo vhodno psáti toliko na obranu Rukopisův a brániti je jakkoli, jen když byly bráněny. Učastníci sporu měli jíti rozumnou cestou střední a měli probrati důvody proti Rukopisům i důvody v jejich prospěch a tím teprve měli přijíti k poznání, jsou-li Rukopisy pravé či nejsou. Kdo šel do boje s náhledem, že Rukopisy musí a musí býti pravé a že musí a musí býti protivníci Rukopisů nadávkami pokáleni, ten velice pochybil.

Že však obránci se nesnaží seznámiti obecenstvo se záslužnými spisy Bačkovského, tím škodí Rukopisům ještě podstatněji, než uškodili tím, že Rukopisy bránili nadávkami. Bačkovský má mnoho nepřátel i mezi těmi, kdo v pravost věří, a leckdo míně, že Bačkovský není schopen něco kloudného napsati, spisů jeho nečte, ačkoli, kdyby četl, měl by z toho veliký prospěch. Také měli by obránci uvážiti, že Masarykovci a Gebauerovci mají již čtyři časopisy výhradně své, totiž Athenaeum, Čas, Listy filologické a paedagogické a Českou revue, a že již i mnoho jiných, zvláště moravských časopisů si naklonili, v přemnohých pak že již dosáhli alespoň toho, aby nepsaly proti Masarykovcům a Gebauerovcům. Kromě asi dvou nebo tří časopisů nepíše proti Masarykovcům a Gebauerovcům již takořka žádný časopis, ačkoli na počátku sporu o Rukopisy psaly proti nim takořka všechny. Tak ochabli obránci! A kdežto Masarykovci a Gebauerovci mají čtyři časopisy výhradně své, není ani jediného časopisu, jehož úkolem bylo by vystupovati výhradně proti nim!

Kdežto tedy ve prospěch Rukopisů se nestalo dosud skoro nic podstatného, protože spisy Bačkovského mají dosud účinek pramalý, nepocházejíce od spisovatele, jehožto spisy, jak se říká, budí sensaci, a zůstávajíce nepovšimnuty, píší a mluví naopak nevěřící v pravosť soustavně a důrazně i velmi pečlivě a velmi horlivě proti Rukopisom, z čehož plyne, že počtu věřících v pravosť jejich stále ubývá a počet nevěřících stále vzrůstá, ačkoli neprávem jak každý, kdo Bačkovského spisy pročte, uzná. Ba snad mezi těmi, kdo Rukopisů si všímají, jest již více těch, kteří mají je za nepravé, nežli těch, kteří mají je za pravé. Majíť je za nepravé již i mnozí z těch, kdo nedávno ještě psali na jejich obranu, jako na př. řed. Fr. Bartoš a spisovatel Fr. Vymazal! Také např. Hlídka literární, která na počátku sporu hájila pravosti, přinesla již úvahu o Gebauerově Poučení, nestrannou sice, ale o spisech Bačkovského při tom se nezmínila. Ba Literarní listy již otiskly pochvalnou úvahu o Gebauerově Poučení z péra prof. Fr. Bílého, který byl důvěrníkem Gebauerovým již za doby svých universitních studií, jak dověděli jsme se z Athenaea (VI., 17.). A tak vinou obránců začíná již vítěziti nepravda ze příčiny, která vysvitá také z těchto slov Bačkovského: "Nynější pochybovači o pravosti Rukopisu Královédvorkého a Zelenohorského, jejichž orgánem jest Masarykovo "Athenaeum," kladou stále a stále hlavní váhu na to, že počínají si vědecky. Ale práce jejich v té příčině dosud veřejnosti podané nelze pokládati za přesně vědecké; jsouť úplně jednostranné, a skutečný vědátor má býti dojista zcela nestranným. Aby práce ty nebyly jednostranné, nýbrž nestranné, t. j. opravdu přesně vědecké, bylo by třeba podati v nich materiály ku vědeckému posouzení Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského netoliko pouze takové, které jsou "Rukopisům" těm v neprospěch, ale i takové, kterými možno dokazovati jejich pravost. A až by takto nestranně příslušné "materiály" náležitou měrou byly sebrány, potom bylo by uvažovati klidně a nepředpojatě, který druh z nich jest závažnější a pravděpodobnější. Budou-li pochybovači sbírati stranicky důvody toliko proti pravosti, mohlo by se snadno státi, že by zvítězila nepravda. Neboť kolik lidí v národě českém má tolik vhodného času, tolik vhodné možnosti i příležitosti k práci podobné, jako mají Masaryk a Gebauer?"

K tomu, že začíná vítěziti nepravda, přispívá také jiná mylná okolnost. Mnozí totiž soudí, ze obránci již všechny své důvody pro pravost "Rukopisů" vyčerpali a že již vše, co pověděti se dalo ve prospěch jejich, pověděli. Samy "Literární listy" (1889, 106.) již usoudily tak veřejně těmito slovy: "První rozruch, který nově vzplanulým sporem o "Rukopisy" zachvátil všecku veřejnost českou, rozštěpiv ji ve dva tábory nebojující vždy zbraněmi věci a vědeckého jejího významu důstojnými, utišil se od té doby alespoň poněkud; náhledy pro i proti vyměněny, důvody obou stran takořka vyčerpány..." Názor tento jest mylný. Vyčerpány sice a pověděny všechny důvody pochybovačův, a to zevrubně i jasně a pádně, ale ve prospěch "Rukopisů" se stalo dosud velmi málo. Kdo pak soudí, že již více, nežli se stalo ve prospěch "Rukopisů" státi se nemůže, ten ovšem, když pročetl důvody pochybovačův a nečetl spisů Bačkovskěho, nemůže věřiti ve pravost "Rukopisů."

Hlavně ovšem k tomu, že věřících v pravost ubývá, pomáhá Masarykova zámožnost. Masaryk, kdyby nebyl zámožný, byl by asi sotva kdy hýbal národem českým, jako jím hýbá nyní. Vdyť např. vlastně Gebauer jest původcem a hlavním strůjcem i činitelem sporu o "Rukopisy," a přece ani strana pochybovačů neobrací zraků svých tak ku Gebauerovi jako k Masarykovi, který svým psaním proti "Rukopisům" spíše každého upřímného Čecha "Rukopisům" naklonil. Masaryk, podporuje jednak časopisy své strany, jednak i jednotlivce (zejména mládež universitní), dostal se v čelo strany, kterou si utvořil a která jej velebí.

A nejen Masarykova zámožnost, nýbrž i ta okolnost, že Masarykovci (i sám Masaryk) jsou lidé mladí a čilí, kdežto obránci "Rukopisů" jsou lidé skoro vesměs obstarožní, pomáhá, že snáze daří se dílo Masarykovců nežli jich protivníkův. Ostatně kdežto vůdcem boje proti "Rukopisům" byl a jest Masaryk, nebyl a není vůdcem boje na obranu "Rukopisů" dosud nikdo. A dosíci vítězství bez vůdce proti těm, kdož vedeni jsou vůdcem horlivým, jest zajisté nesnadno; ne-li nemožno, a to zvláště když mezi obránci "Rukopisů" jsou i takoví, jako jest prof. Fr. Prusík, kterýž vedle toho, že jest nerozvážlivý, jal se též zlehčovati první obranný Bačkovského spis: o "Rukopisech,". ačkoli spis ten jest dosud nejzdařilejší prací ze všech, které ve prospěch "Rukopisů" byly napsány.

Bačkovský v prvním spisu o "Rukopisech" omlouvá se v té příčině těmito slovy: "Uznávám a lituji, že ani já nešetřil jsem v žalostném a škodlivém sporu o "Rukopisy" vždy míry příslušné."

Řekl jsem výše, že nejvíc uškodili "Rukopisům" Hattala, Grégr a Prusík. Ale Hattala i Grégr přece také velmi mnoho cenného ve prospěch "Rukopisů" pověděli; uškodili jen tím, že nepsali klidně a bez nadávek. Prusík však nenapsal snad ani slůvka, o kterém bylo by lze říci, že tím "Rukopisům" prospěl; Prusíkova nerozvážlivost přílišně zračí se v jeho pracích, napsaných na obranu pravosti "Rukopisů" tak, že každý, kdo jen poněkud obírá se filologí, uznati musí, že Prusík pracemi těmi "Rukopisům" jen a jen uškodil. Tak, jak Prusík učinil, filologické námitky Gebauerovy vyvrátiti nelze, a proto že je tak vyvrátiti nelze, nabyly pracemi Prusíkovými Gebauerovy námitky váhy tím větší; usoudiliť na základě toho mnozí, že námitky Gebauerovy vyvrátiti vůbec nelze, nemajíce na mysli toho, o čem Bačkovský se zmiňuje těmito slovy: "Mnoho také pravdy jest v těchto slovech Gebauerových (Poučení, 67.): "Obhájcové dosavadní a nynější neobhájili tedy R.K. a Zého..., neboť obhájcové nynější, kteří by k těmto námitkám měli odpovídati, vynikají všichni dohromady přípravou velmi chatrnou k této "kontraversi"; máť Gebauer skoro všechny staročeské památky na lístkách vypsané pro svou mluvnici a slovník staročeský, kdežto z obránců nikdo vykázati se nemůže přípravou takovou, i mají tím obránci, práci svou velmi znesnadněnu. Plyne však i z toho pravděpodobně svědectví pro pravost "Rukopisů," protože některé námitky, které Gebauer snadně, učinil, jest nesnadně vyvraceti, bez pochyby pouze proto, že obránci nemají té přípravy jako Gebauer."

Celkem tedy patrno, že mnozí obránci pravosti rukopisu Královédvorského a Zelenohorského uškodili mu více nežli pochybovači. Pochybovači dali námitkami svými podnět k tomu, aby "Rukopisy" důkladně byly prostudovány a objasněny i vyloženy, čímž "Rukopisům" velice prospěli; mnozí obránci však, neubírajíce se střední cestou, přispěli nemálo k tomu, že mylný náhled Gebauerův o "Rukopisech" nabyl rozsahu již takového, že bude jej velmi těžko vyhladiti.

Výsledek sporu rukopisného.
(Dle "Osvěty".)

Komise musejní, sestávající z prof. Tomka jako předsedy a pp. profesorův Emlera, Hattaly, Kalouska, Šafaříka a bibliotékáře Vrťátka, předložila výboru musejnímu zprávu svou o badání ve příčině Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, sepsanou slovutným historikem Tomkem. Pokládám za svou povinnost ve spisku tomto alespoň u výtahu ji uvésti:

Komise především připomíná, že nesluší žádati důkazu pravosti Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského od těch, kteří je za pravé drží, protože nalezení jich co rukopisů starých ve Králové Dvoře a na Zelené Hoře dotvrzeno jest svědectvími hodnověrnými, proti kterým nic nejmenšího dosvědčeno ani jinak jakkoli ukázáno není, že by v tom jaký klam byl býval. Pravost tedy "Rukopisů" lze jest přdpokládati, a kdo podvrženost jich tvrdí, tomu náleží vésti na to důkazy.

Dále pokračuje: Prof. Gebauer poukazuje ke dvojímu způsobu námitek, které proti pravosti obou "Rukopisů" zdvihá. První jest, že prý mnohé ze zvláštností jejich shodují se s chybami, kterých se Hanka před objevením týchž "Rukopisů" dopustil. Ukazujeť v tom směru k rozdílu v duále (dvojném čísle) na příkladě letíta a letítě, kterému Hanka učí v jistém spisku o zvláštnostech staré češtiny jím vydaném, kterýžto rozdíl se zachovává v rukopisech Královédvorském a Zelenohorském, jinde prý pak nikde; než všude bez rozdílu užívá se formy letíta, za druhé pak k verši v Alexandreidě: "vešken sě zástup zamiesi," jejž prý Hanka ve svém vydání před objevením rukopisu Královédvorského chybně četl "zaměši" a vykládal co "zaškareděl", v tomto pak prý smyslu potom slovo "zaměřiti" nachází se třikráte v rukopise Královédvorském a nikde jinde.

Co se prvního týče, jest prof. Gebauerovi známo, že Hanka rozdílu onoho v duále nevymyslil, nýbrž přijal jej od Dobrovského, kterýž jej znal z posvátné slovanštiny nebo staré bulharštiny a snad také ze starých pamětí českých. Objevilť se duál na tě (przyprawytye), ač v mužském rodě, přece také alespoň jednou jinde než v rukopise Královédvorském a Zelenohorském, totiž v rukopise o Umučení Pána Krista, nalezeném nedávno teprve p. Peterou v Drkolně. Co se pak týče slova "zamiesiti", jest to jen libovolný výklad prof. Gebauera, když slovu tomu v rukopise Královédvorském nechce dopustiti jiného významu než "zaškareděti", jehož ono tam nutně ani ku pravdě podobně nemá.

Prof. Gebauer ovšem praví, že takových shod mezi chybami Hankovými a zvláštnostmi "Rukopisů" nalezl okolo 150. Ale aby velikého počtu toho docílil, počínal si prof. Gebauer ve výkladech svých právě i jinde tak libovolně jako ve případech dvou tuto uvedených, a jsou to větším dílem případy pravopisné, které počítá do oné sumy tolikrát, kolikrát se který z nich vyskytuje, hlavně totiž kde v "Rukopisech" psáno jest ie místo i, což se však v jiných rukopisích mnohých nachází rovnež, tak že na tom zcela nic nezáleží.

Proti těmto domněle zvláštním shodám mezi Hankou a "Rukopisy" sluší zase na váhu klásti četné nesrovnalosti mezi nimi, na které prof. Gebauer hned na počátku sporu byl upozorněn prof. Kalouskem, ale nadarmo, jakož také četné případy, ze kterých viděti jest, že Hanka, jemuž by snad někdo složení básní rukopisu Královédvorského přičísti chtěl, smyslu jednotlivých slov nebo vět ani dobře nerozuměl, tak že jiní učenci později teprve správněji je vykládati a pravého čtení domýšleti se musili.

Prof. Gebauer v dopise svém se neodvážil tvrditi, že by Hanka byl býval skladatelem básní rukopisu Královédvorského nebo Zelenohorského, poněvadž dobře ví, že Hanka nebyl takovým básníkem, aby něčeho takového byl dovedl. On ze shod domnělých toliko soudí, že padělané "Rukopisy", oba v původu svém nějak s Hankou souvisí. Jak si to asi myslí, bylo by zajímavo slyšeti. K složení básní těch bylo však na každý způsob třeba velikého básnického nadání. Básníka však, který by je byl složil krátce před objevením r. 1817 nebo třeba sto let před tím, neumí jmenovati i prof. Gebauer ani nikdo jiný, ač nám přece všichni básníci čili spíše veršovci onoho času dobře známi jsou. Pouhým všelikým srovnáváním chyb Hankových s češtinou obou "Rukopisů" původ jejich v čase novějším vyložiti se nedá.

Druhého způsobu námitky prof. Gebauera proti pravosti "Rukopisů" vztahují se k domnělým jazykovým chybám v obou "Rukopisech," které prý svědčí, že původce jejich neuměl dostatečně staročesky a nebyl tedy Čech z 9. a 14. století.

S námitkami těmito nevede se prof. Gebauerovi jinak než všem jeho předchůdcům, kteří si utvořili jistou staročeskou mluvnici, ano i pravopis, a všecko co se v "Rukopisech" řečených nesrovnávalo s touto jejich mluvnicí, pokládali za chybu proti staré češtině. Jest to způsob usuzování, o kterém dobře bylo jinde praveno, a jmenovitě také od jinozemského; nepředpojatého znalce, proslulého slavisty prof. Kreka, že by jím možno bylo každý kterýkoli starý rukopis prohlásiti za podvržený, poněvadž by se žádný se všemi jinými ve všem nesrovnával. Skutečně nikdy ve předešlých stoletích nebyla žádná mluvnice, natož pak pravopis tak jednostejně zachován, aby se v památkách písemnictví českého nenaskytovaly rozličné úchylky. Také se proměny v jazyku nedály takovým způsobem, aby staré formy nebo stará slova jedním okamžením ustoupily novějším, nýbrž staré a nové naskytovaly se vedle sebe i po století a déle, jak ještě i přítomný stav jazyka českého ukazuje. Tudy se i v "Rukopisech" nacházejí úchylky od způsobu v jiných písemných pamětech onoho věku převládajícího. Na zvláštnostech takových pochybovači o pravosti "Rukopisů" také jinde se pozastavovali; bylo jim však o mnohých ukázáno, že se také v jiných rukopisích nacházejí, dílem v takových rukopisích, které za času objevení rukopisu Královédvorského byly neznámy. Jsou-li i některé, které se jinde neobjevily, nic z toho samostatného nenásleduje, poněvadž jest to samo i sebou možné, že se některá zvláštnost naskytuje jen jednou.

Nejnověji výtečný znatel jazyka českého, po hříchu nedávno zemřelý, Josef Jireček, vydal spis nákladem král. české společnosti nauk (O zvláštnostech češtiny ve starých rukopisích moravských), ve kterém s pilností podivuhodnou sestavil materiál rozsáhlý, na němž viděti jest, jak podivné zvláštnosti řeči nacházejí se v rukopisích staročeských, pocházející zvláště z různořečí moravských; z čehož patrno jest, že žádati na "Rukopisech", aby se srovnávaly ve všem všudy s, nějakou sebe důkladněji utvořenou tak řečenou normální mluvnicí staročeskou, jest stanoviště zcela neoprávněné. Zvěčnělý učenec, uchvácený nemocí, nemohl pojednání svého v tom směru dokonati, aby byl ukázal, co z něho plynulo ve příčině otázky o pravosti "Rukopisů", ale soudnému čtenáři jest samému na snadě důsledky ty z něho sobě vyvésti. Bez ohledu na to prof. Gebauer tvrdí, že ministr Jireček nodovedl obrániti "Rukopisův," a také prý nedovedl toho prof. Hattala; uznávají prý to sami přátelé jejich. Kteří by to přátelé byli, a kde by se byli o tom vyslovili, prof. Gebauer neudává, a nám o tom nic není povědomo. Jistě však prof. Gebauerovi jest dobře známo, že prof. Hattala ještě nedomluvil, a tudíž tvrzení jeho o něm jest při nejmenším předčasné.

O chemických zkouškách provedených důkladně a pečlivě od pp. prof. Šafaříka a Bělohoubka zaznamenáváme: Dle zprávy o chemickém prozkoumání shledalo se, že se rukopis Královédvorský co do povahy pergamenu, písma, barev, vůbec všeho, co se týče stránky chemické a mikroskopické, srovnává s rukopisy nepochybně starobylými z věku, do kterého se obecně klade, totiž asi do prvé polovice 14. století, s jedinou výjimkou, totiž že na jedné z iniciálek skvostněji provedených objevuje se novověká berlínská modř, pod kterouž však shledávají se barvy starší, červená a zelená, z čehož viděti, že v novějším věku byla od někoho přemalována, nejspíš od téhož, jenž také několik slov v "Rukopise" nejapně, novým černidlem občerstvil, jak již r. 1880 bylo pozorováno. Černidlo to pouhou vodou sešlo, a reagenciemi starší původní písmo pod ním vystoupilo. Kdyby se berlínská modř anebo jiné barvy novějšího původu byly i na více jiných iniciálkách objevily, nebylo by nic bývalo divu, aniž by to starověkosti "Rukopisů" mohlo býti na ujmu.

Z toho ze všeho i z další závěrky zprávy plyne potěšitelné seznání, že veškeré námitky proti rukopiným památkám našim činěné byly plané a nezakládaly se na důvodech vědeckých.

Nuže není tedy, Bohu díky, rukopis Královédvorský a Zelenohorský, tato světská bible národního básnictví českého a tato velevzácná památka ryzí poesie všeslovanské z doby, kdy ještě týž duch ovíval duševní nedílnost pravoslovanskou, podvrženým padělkem, alebrž pravost jeho jest zjištěna, dokázána a zabezpečena; a národ český vážiti si bude tohoto drahocenného pokladu národního, po praotcích zděděného, i po všechny věky, jak učili jej přední buditelé a křisitelé národní, z nichž na prvém místě stkví se slavný pěvec Boleslav Jablonský, jenž ku 50-leté slavnosti objevení rukopisu Královédvorského zaslal z Krakova tento telegrafický pozdrav: "Za jednu z písní Královedvorských všecky mé písně. - Klekám před prachem, kde byly zachovány".

RUKOPISU Královédvorskému a Zelenohorskému mnozí obránci uškodili více nežli pochybovači.
S připojením Výsledku sporu rukopisného. Dle nejlepších a nejspolehlivějších pramenů sepsal Antonín Konstantin Víták, odborný redaktor a učitel. Praha 1889. Nákladem vlastním. Tisk F. Popelky v Jaroměři. Formát 22 x 14 cm. Stran 12.

Městská knihovna v Praze [sign. D 5595]