Jan Voborník
Ještě novější obrana Rukopisů
Kralodvorského a Zelenohorského.
Národní Listy   Ročník XXXVI. Číslo 168. V Praze, v pátek dne 19. června 1896.
Strana 1 a 2:

FEUILLETON.
Ještě novější obrana Rukopisů Kralodvorského a Zelenohorského.
Je to obrana literárně historická. [Vyjde po prázdninách ve spise "Dějiny národního básnictví českého" v části druhé.]
Vlastně se pravda, o kterou tu běží, uváděla a uvádí už od počátku boje rukopisného stále, a není tedy objevem novým ani nejnovějším, ale odbývala se jen poznámkami a jako mimochodem a bez důrazu, protože bez dokladů a nebyla tudíž ani příliš vážena od přátel, za to zcela a to i s posměchem odbývána u odpůrců Rukopisů.
Jsou pravdy jednoduché, jasné a vůbec přístupné, pravdy a priori, a pravdy složité, jaké nelze vysvětliti než tlustými knihami. Takovou právě pravdou je tato naše literárně historická.
Když se v nejtušším boji připouštěly odpůrcům už skoro šmahem všecky námitky, přece se stále opakovalo: Ceterum autem censeo, to jest: "Básně rukopisné nemohl tehdáž nikdo složiti". A přece kdo dbal té námitky? Nikdo. Jakoby jí nebylo. Jakoby bylo hlavní věcí vymýtit básně ze staré doby, ale jen hračkou je zasadit do dějin doby nové let 1800-1820. Jakoby jen dějiny staré doby měly zákonnost, logiku a pragmatičnost, ale dějiny doby nové jakoby byl chaos, z něhož si může utvořiti každý svět jaký chce. A přece skrývá ona námitka otázku životní důležitosti. Či můžeme se pořád jen tak obcházeti bez dějin literatury? Bez dějin básnictví nového? bez dějin umění novočeského vůbec?
Dr. F. X. Jiřík, historik novočeského malířství, musí přiznati, že se vývoj našeho malířství a poesie velice shodují, podobají a vespolek doplňují a proplétají, že mají stejné obtíže i podmínky, že je otázkou rukopisnou silně zaujato i pragmatické vylíčení výtvarnictví let dvacátých.
A práce Jaroslava Vlčka ukazují, že se nám už blíží i doba pravých, vědeckých dějin literatury. Nuže, kam teď s Rukopisy?
Kdo hodlal považovati boj rukopisný za ukončený, chápal křivě moc Rukopisné poesie a povahy historických věd, sílu lidského charakteru a svědomí. Co se vystřídalo za našich let historických theorií! Co krasovědných! A prosím, kterou pak z těch theorií jsme zkoušeli na našich Rukopisech? Ani jednu. Oficiální esthetika formová vůbec dosud ani nedutla, jen do Tainea kopla.
Mlčet o Rukopisech, obětovati je snad bláhovému míru, by bylo zraditi vědeckou záležitost a dáti si vnutiti dějiny básnictví bez přirozené logiky a zákonnosti, dějiny falešné.
Otázka Rukopisná je nepřekročitelná hráz každému historiku. Tu si musí napřed vyřídit, aby mohl ku předu. Já u té hráze stál mnoho let a už skoro zoufalý. Ještě v chystaných Pohledech z r. 1882 (ale právě pro otázku rukopisnou neuveřejněných) jsem odkazoval básně Rukopisů do staré doby literatury. Ale vystoupení prof. Gebauera, mého učitele bývalého, mě zarazilo. Žák jeho, musil jsem chápati význam i povahu té události. Nemohl jsem dále. Nuže, pomyslil jsem, tak-li tomu, připojím se a vší silou se přičiním, abych vyhledal stopy pravého falsatora. Na Hanku jsem nemyslil nikdy a směšno mi je každé takové podezření. To zajisté vězí jinší Trojáni! mínil jsem.
Taineovská theorie mi velela:
Předně oceniti Rukopisy znovy, bezohledně, přísně a vyšetřiti, je-li tu vůbec poesie nějaká a pak jakého "rázu hlavního". Nadšení jsem pro ty básně už neměl. Vržené podezření schladilo zápal, až jsem spíše jakýsi vztek pociťoval proti skrytému v tom falsu nepříteli všeho míru a pokoje. Připustil jsem všecky výtky i vyčítané neleposti.
Za druhé prohlédnouti znova zevrubně všecku literaturu až do let 20-tých a bez milosti dotírati s podezřením na kteréhokoli autora.
Zatím už práce jinde vydané studium podporovaly. Výtečný spis dra. Jos. Krále o české prosodii naprosto odstranil možnou námitku, že nám je ta doba let 20-tých nějak nedostatečně jasná.
Básně Rukopisné si hájí i při nejskeptičnějším posuzování, jen když objektivním, pravého básnického života a tepla, brání se neodolatelně působivým tvůrčím rázem, originalitou, pravdivostí vnitřní, ukazují se zkrátka zcela a najisto výtvory tvůrčí obraznosti umělecké. Pravím "obraznosti tvůrčí", totiž stejně mechanické jako logické.
Kompilaci, slepování z vypůjčených frasí, obratů a slov není znáti nikde ani při nejpřísnějším vyšetřování. Sestavil jsem si ze všech Jungmannových (proč, ukáže se) poetických prací slovník a srovnával. To byl nejkritičtější okamžik. Nalézal jsem shod mnohem více, než co jich bylo uvedeno v Athenaeum. [Celý pochod zevrubně vylíčí II. část mých "Dějin národního básnictví."] Ale všecko to dohromady daleko nestačilo, aby z toho i jen půl Záboje vzniknouti mohlo. A vůbec nalezaly se jen slova a shodné fráse. Ze slov a frásí však dělají básně jen neumělci a břídilové.
Každá jen poněkud delší báseň je celek velice složitý a složený, jehož všecky součásti proniká a pohromadě drží jeden, společný duch, a kdyby si kdo sebe více slov i frásí vypůjčil, nemá ještě to hlavní, a bez toho hlavního zůstane výrobek jeho slátaninou, nechutným, ubohým mrzákem. Je žalostno, přežalostno viděti, jak se o tyto základní poznatky theoretické stará u nás tak málo kdo, jak triviální jsou i u našich učenců nápady, jakmile jim přijde mluviti o věcech poetických. A meučený dav šmahem myslí, že má právo rýpati jazykem v těchto důležitých, choulostivých a obtížných věcech.
Krása je silná, jako Pravda. Proto si mohou předpojatí a netrpěliví odpůrci Rukopisů i vynutiti dnes pokoj a přiznání vítězství, zejtra zvednou básně Rkpů boj znova, neboť to nejsou zlomky sv. Jana, není to Mater verborum, není to všední veršování, je to skutečná poesie, a to i tenkrát, když se přiznají všecky vady, jak byly uváděny, takovou poesií zůstane, bude se vždy zas a znova hájiti, neboť doba do let 20-tých vůbec žádnou poesii v literatuře naší nezrodila, neboť do Kollára (r. 1821), Čelakovského a vlastně nejsprávněji do Máchy jsme žádného pravého básníka, který nitro a skutečnost vyjadřuje, neměli.
Míti smysl pro básnické věci a vkus, to není ještě dar básnického tvoření.
Jak Thamovci a Puchmajerovci své "básně" dělali, líčí výborně Jaroslav Vlček ve spise "První novočeská škola básnická". O Jungmannovi sic málo vykládá, A. Marek a Hanka a ostatní veršovci už nepatřili do látky toho spisu, ale bude-li pokračovati tak dále, nevím, jak se vyhne závěrům, k nimž jsem o těchto spisovatelích dospěl já.
Historie výtvarnictví našeho ukazuje znamenitě, jaký zápas tuhý bylo a jest podnikati našim umělcům při historických látkách. Např. Libuše! Co už bylo Libuší namalováno! Kde kdo nějakou Libuši viděl, prosím, přiznejte se, zdali se jen poněkud představě vaší o této kněžně přiblížila! Jakže? Líbí se vám např. Libuše Brožíkova? A to je už výtvor pravého umění, umění let sedmdesátých.
Jak pak neměly vypadati uboze ty Libuše našich Berglerů, Mrňáků, Machků, Kandlerů atd., figury lživé, zkroucené, zavalité a sprosté, když žádný z nich přírodu ani skutečnost za zdroj umění svého neuznával? A poeti? Zcela jako bratři jejich. Dobře praví Vlček "papíroví anakreontikové", "papírová poesie". Ale Libuše Zelenohorského rukopisu není papírová poesie. Tato krásná, důstojná, skvělá kněžna básnická jest jediný výtvor až do časů Zeyerových, který nám báječnou naši věštku důstojně zobrazuje. Proč nebyla dosud namalována důstojně? Každý malíř dnes poví: protože si je naprosto nemožno představit dosti pravdivě a blízce její skutečnost. Malíř musí míti model a vzory oděvů, látek atd. Sochař též. Básník též. Kde vzal Libuši Zeyer? V sobě, ve své duši a obraznosti na ten druh poesie uzpůsobený. Kde ji měl vzíti falsator Libušina soudu? Také v sobě? Kdo by přisvědčil, že ano, je buďto neznalec, nebo zlý a nepoctivý člověk. Taková skvostná, ušlechtilá, živá a přirozená Libuše, která v celé básni ani slovem neklopýtne, ani zvukem neurazí náš vkus ani ilusi, ani hnutím neprozradí, že ji postrkuje na drátě vlastně jen falsator, taková, jaká by Zeyerovi byla divem umění, taková nebyla josefinskému rationalismu Jungmannovu, falešnému a titěrnému idylismu Hankovu, novopolitickému pathosu řečnickému A. Markovu ani přístupna v myšlénkách (v obraznosti), nerci-li v uměleckém, dokonalém výrazu a formální hotovosti.
Já tedy na rozdíl od Flajšhansa hájím se vší důvěrou v pravou věc i Rukopisu Zelenohorského pro krásu básně o Libuši. Kampak mohl jíti falsator pro vzory mimo sebe ještě? Kosmas a Dalemil ji líčí tak zcela jinak a každý svým způsobem drsně a sprostě, že tu není ani zdání o vzoru. K Libuši Rukopisu Zelenohorského není vůbec žádného modelu ani vzoru, jenž by byl našemu věku přístupný, natož mužům let dvacátých, kteří si i obleky (Machkovy Dějiny v obrazích) a všechen starožitný aparát prostě vymyslit musili.
Ale "umění nevzniká uměle" praví dr. F. X. Jiřík. Kdo čteš, rozuměj. Že je Libuše rukopisná pravá, nefalšovaná, ať přizná prof. Lev Šolc, který o ní skládal báseň "Libušina sláva". Jak se mu to pevně kráčelo, dokud měl půdu Libušina súdu pod sebou a jak se hned stále prozrazuje básník moderní, kde mu půda přestala!
Jako Libuše, tak se hájí i Záboj a Jaroslav. Sami, krásou svou, silou původnosti, jednotností, přirozeností a ruchem vyšší obraznosti. Jak směšně nucená, nepřirozená, nadutá a protivná je Lindova Záře! Linda a Vocel (Labyrint slávy II.) ukazují, jak by si byl skutečný falsátor Rukopisů vedl. Byl by si sestrojil schvální, hodně starožitně vypadající řeč, formy by si vypůjčil třeba až v starobulharštině, byl by natáhl údy figur do pós strašně heroických, lživých a nepřirozených a hned poznatelných ve svém původu, byl by nacpal do básní bohů, bohyň, symbolů a všeho mythologického aparátu, co by se jen vešlo! Tak to učinil Linda v Záři, tak (až na tu řeč) Vocel. Kreslili starobylost vymyšlenou a směšně dělanou, zrovna jako Machkovy Dějiny obrazné a j.
Naproti tomu jaká jednoduchost, prostota a přirozenost v Záboji! 

                 "Z črna lesa vystupuje skála,
                 na skálu vystúpi silný Záboj."
"Silný Záboj", jen ta dvě slova pohromadě představují ohromný důvod proti podezření falsa z našich let dvacátých.
Po verbalismu ani stopy, co slovo, to zcela platná a potřebná představa atd.
A pak duch básní! V každé jiný, v obou silný, volný a jarý!
Srotit se, spojit a vyhnat cizince z vlasti! O dobo let dvacátých, kdež je tebe konec při takových myšlenkách! Ano, vím, Satan Ztraceného ráje, jeho odboj, Jungmann, Markův silně politický vzlet, to je též něco.
Mínil jsem: Jsou-li Rukopisy falsa, nesložil je nikdo jiný než Jungmann nebo A. Marek, nebo oba pospolu někde v libuňském děkanství. Nyní dokazuji, že jich ani oni nesložili, totiž že nemohli.
Na základě čeho? Staroruské básně, byliny, jihoslovanské básně, Ossian, to všecko jsouc prozkoumáno, nedá Záboje ani Jaroslava. Uvádím tyto dvě básně místo celého rukopisu proto, že bych ani o lyrické básně, ani o Zbyhoně nestál, totiž za ně neručil.
"Zbyhoň" se mi tuze podobá maloruské dumě o panu Šulpíkovi (Čelakovský) a několikem písniček nám není pomoženo. Lyrika se dá už adkoukat a pabásnit.
Libuše, Záboj a Jaroslav nemají v literatuře let dvacátých ani potřebného ústředí, ani modelů, ani literárních vzorů. Nejsou možny. Tolik učí železná logika literární historie dle Taineovské methody. [Překlad Taineovy Filosofie dějin vychází právě včas v překladě prof. Sýkory nákladem Rozhledů.]
Hlavní věcí jest při celém důkazu a obraně prokázati jakost poesie Rukopisů a ducha let dvacátých u nás. Ale bohužel, vím, co se moci té průkaznosti všecko vzpírá. U nás, kdo chce býti "moderní" vědec, musí popírat pravost. I skutečným znalcům se tu pletou mozky. Slovutný dr. Albert diví se divem divoucím primitivní a historicky banální romanci Čelakovského "Prokop Holý", ale připouští, že Libuši a Záboje slátal nějaký ledaveršovec.
Co se týká školy, je zcela dobře, že byly básně rukopisné z Výborů vyňaty. Spory nepatří před forum žákovské. A jak by se vedlo básním, když by je vykládali učitelé přesvědčeni o jejich podvrženosti? Pomocí gramatických výtek by je rozmrskali na caparty a většina žáků by se z dojmu falsa nevzpamatovala. Je to paedagogické i Rukopisům i učitelům vůbec užitečné, že se ve škole nevykládají.
Moje obrana nepodává žádného důkazu přímého. Je to obrana jen nepřímá. Vykonanou však prací míním, že jsem měl k ní právo. Spor potrvá dále arci a nebude na škodu. Rukopisy jsou štika v našem rybníce, aby literární karasi nedřímali. Osobní třenice jen škodí, věc sama jen prospívá. Mám Vlčkovy Dějiny literatury v době staré za zcela dobré. Neboť kam bych měl básně pragmaticky tu zařadit? Tam, kde se mluví o možnosti (vlastně nutnosti) zpěvu nějakého národního, o němž však ostatní literatura zachovaná zcela bohužel mlčí? To je bolavé místo, zde třeba vyčkati na zdokonalené prostředky zkoumací.
Prof. Jan Voborník.

Poznámka:
Tato studie prof. Voborníka se vztahuje k článku Václava Flajšhanse Boj o Rukopisy , který vyšel v Časopise Musea království Českého (ročník 70.; strana 195 až 282).

Jan Voborník   (10.4.1854 - 8.3.1946)
Středoškolský profesor, literární historik, dramatik.
František Xaver Jiřík   (5.11.1867 - 27.1.1947)
Historik umění, ředitel Umělecko-průmyslového muzea v Praze.
Hippolyte Adolphe Taine   (21.4.1828 - 5.3.1893)
Francouzský filosof, literární kritik, prof. estetiky a dějin umění.

Národní Listy.
JUDr. Julius Grégr, majitel a vydavatel. - Josef Anýž, odpovědný redaktor.- Tiskem v tiskárně "Národních Listů" v Praze.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná