Felix Vodička
Iluze starých národních zpěvů
Dějiny české literatury
Praha 1960
Díl II.  Literatura národního obrození
Strana 182 až 187:
Felix Vodička
Iluze starých národních zpěvů

Několik nálezů domněle staročeských textů v letech 1816-1818 dokonale změnilo obraz o starší české literatuře a kultuře. Silně pociťovaný nedostatek takových historických zpěvů nebo národních eposů, které by umožňovaly srovnávat starou českou literární kulturu s Igorem, bylinami, junáckými písněmi srbskými, s Homérem, Nibelungy, s Ossianem nebo španělskými romancemi, byl náhle odstraněn. Nové nálezy se odlišovaly od známé staročeské poezie podle Šafaříkových slov "jako den od noci".
V roce 1816 objevil J. LINDA tzv. Píseň Vyšehradskou. Začíná apostrofou "Ha ty naše slunce, Vyšehrade tvrd", připomínající, že Vyšehrad představuje "vsěm cuzím postrach"; na tuto apostrofu bylo neorganicky namontováno milostné toužení po vzdálené dívce. Svým tvarem (nerýmovaný verš o různém počtu slabik) nemá tato báseň obdoby v lyrickém básnictví staročeském; kladla se do 13. století.
16. září 1817 nalezl V. Hanka ve sklepení kostela ve Dvoře Králové rukopisy, které představovaly malý zlomek (dvě celé a dvě neúplné kapitoly z třetí knihy) rozsáhlého kodexu, zahrnujícího, jak se soudilo, celý svod staročeské "národní" poezie. Dochovaný zlomek, tzv. Rukopis královédvorský (RK), obsahoval šest rozměrných epických zpěvů, dvě básně lyrickoepické a šest písní. Představoval tedy velmi rozmanitou antologii, tím podivuhodnější, že v sobě slučovala texty z doby pohanské s texty z doby křesťanské. Rukopis se kladl jazykově do 13. století a představoval zcela nevšední obraz českého dávnověku, české literární kultury (důsledně nerýmované verše různých typů, většinou hodně volné) a české národní povahy.
Epické zpěvy zobrazují především boje s nepřáteli pronikajícími do našich zemí a oslavují vítězství a hrdiny těchto bojů. Srovnáme je chronologicky: ve zpěvu O velikém pobití se líčí povstání Čechů vedených Zábojem a Slavojem proti cizincům (patrně Frankům v 9. století) a proti jejich vůdci Luďkovi; ve zpěvu O Vícestvie nad Vlaslavem se vypravuje o hrdinných bojích Neklanova vojevůdce Čestmíra s luckým knížetem Vlaslavem; ve zpěvu O pobití Polanóv i vyhnání jich (chybí počátek) vypravuje se o knížeti Oldřichovi a o jeho věrných, především Vyhoňovi Dubovi, jak se zmocnili Prahy obsazené Poláky (Boleslavem Chrabrým) na počátku 11. století; zpěv O pobití Sasíkóv oslavuje vítězství Beneše Hermanóv pod Hrubou Skálou v roce 1203 nad Sasy, kteří vpadli do české země (báseň je psána v pravidelných strofách o čtyřech verších s nestejným počtem slabik); zpěv O Velikých bojech křesťan s Tatary čerpá z bojů proti Tatarům za vlády Václava I. a oslavuje vítězství Jaroslava ze Šternberka na Hostýně a u Olomouce v roce 1241; báseň O slavném sědání, jediná epická báseň, která neopěvuje vítězství nad cizinci, seznamuje s ovzduším her (sedání), jež pořádal kníže pro své zemany, aby zvěděl, jak je kdo připraven k boji. Vítězem je Lubor a Ludiše, dcera knížete, odměňuje ho věncem z dubového listí.
Básně lyrickoepické, Jelen a Zbyhoň předvádějí osudy individuálních hrdinů. První, tragický, zobrazující smrt jinocha ubitého lítým vrahem, je svým způsobem balada vybudovaná na paralelních přirovnáních: jinoch - jelen. Druhý osud, šťastný, neboť jinoch osvobodí svou milenku, kterou zlý Zbyhoň zajal, je jakási romance, vybudovaná opět na paralelismech: holub, holubice, krahujec - jinoch, dívka, Zbyhoň.
Lyrické písně Kytice, Jahody, Róže, Zezhulice, Opuščená, Skřivánek jsou převážně milostné s tóny elegickými i vesele hravými a přimykají se četnými paralelami zcela zřejmě k tradici folklórní písně naší, ruské i srbské.
V listopadu 1818 byl do Muzea českého anonymně zaslán zlomek rukopisu, který se hlásil svým písmem do 9. nebo 10. století. Byl prý nalezen na Zelené Hoře u Nepomuku, odtud Rukopis zelenohorský (RZ). Jde opět o zlomek většího rukopisu, který obsahuje tzv. Libušin soud, zachycující při mezi Chrudošem a Štáhlavem o otcovské dědictví. Rukopis je psán nerýmovaným veršem desítislabičným.
K těmto rukopisům je třeba připojit ještě další nálezy padělaných staročeských památek, rukopisu Milostné písně krále Václava (nalezen 1819), rukopisu Evangelia svatojánského, tj. meziřádkový překlad evangelia Janova z 10.-11. století (nalezen 1828), dále nález českých glos v Mater verborum (objeven 1827) a konečně padělek Proroctví Libušino ze 14. století (nalezen 1849). Všechny tyto rukopisy měly svou důležitost při zkoumání pravosti prvních tří památek, objevily se jako součást jednoho plánu, vycházejí ze stejné ideové atmosféry.
Mladá generace přijala Rukopisy s nadšením. Brzy se však objevily námitky, zejména po objevení Rukopisu zelenohorského. Do čela odpůrců se postavil Dobrovský. Přijal Rukopis královédvorský, ale odmítl Libušin soud a označil jej v článku Literarischer Betrug (1824) za padělek. Již předtím napsal v dopise: "Ještě dříve, než jsem to viděl, uhodl jsem z tónu, z přimíchaných ruských slov, z afektované ortografie, že to nemůže být pravé. Když jsem to spatřil a důkladněji zkoušel, nemohl jsem soudit jinak, než že je to klukovství, jímž padělatelé z přehnaného patriotismu a nenávisti k Němcům chtěli oklamati jiné neopatrné." "Skladatele znám, kteří učili se u mne staroslovansky a rusky čísti a nestoudným způsobem svou mazaninu Muzeu anonymně poslali." Z těchto citátů je zřejmé, že již v této první fázi tzv. bojů rukopisných nešlo jen o pravost nebo nepravost, ale že šlo též o ideologické otázky souvisící s formováním buržoazní společnosti. Věda dala plně za pravdu Dobrovskému a souhlasíme jistě i dnes s morálním stanoviskem Dobrovského, který napsal: "Honosme se tím, co pravdivého máme, a smyšlených věcí nechejme těm, co nic staršího nemají."
Jinak se na věc dívali příslušníci nové generace buditelské. Byli na jiném stupni svého buržoazního a tím i nacionálního vědomí než Dobrovský, a proto na ně působily argumenty citu mocněji než argumenty rozumu. Nejenže odmítali všechny námitky proti pravosti, ale v ojedinělých případech vyzdvihovali zcela otevřeně účel proti pravdě. Příznačný je po této stránce výrok A. V. Svobody, který odpovídal Dobrovskému na jeho obvinění. Připomínaje anglického básníka a padělatele Chattertona, napsal: "Byli bychom šťastni, kdybychom měli mezi sebou druhého Chattertona, a prosili bychom ho, nekladouce zvláštní váhy na historickou přesnost jeho děl, aby jen hodně mnoho takových prací složil. Jsmeť z duše přesvědčeni, že geniální Chatterton více prospívá kultuře než muži, kteří přehnanou kritikou vylidňují století."
Nebudeme zde sledovat dramatický průběh bojů rukopisných, které se vlekly celým devatenáctým stoletím a jež v několika recidivách ožívaly ještě ve století dvacátém. Tento boj je součástí dějin naší vědy v jejím boji o pokrok a pravdu. Výsledky všestranného vědeckého zkoumání ve svém celku prokázaly padělanost Rukopisů zcela jednoznačně. Rukopisy nelze vysvětlit jako dílo našeho dávnověku, jsou naopak beze zbytku vysvětlitelné z literární atmosféry počátku století devatenáctého. Jestliže jsme dospěli k tomuto závěru, pak ani otázka autorství nemá pro nás význam rozhodný. Je naprosto nesporné, že vedoucí účast na celém podniku měl Václav Hanka, méně nesporný je rozsah účasti jeho pravděpodobných spolupracovníků, Josefa Lindy a Aloise V. Svobody.
Umělecká rekonstrukce a zároveň básnická evokace českého dávnověku tvoří hlavní záměr autorů Rukopisů. Obraz, který dostáváme o tomto dávnověku, byl z hlediska potřeb a snů národní inteligence při vší fragmentárnosti velmi celistvý a takřka úplný.
Ucelenost byla dána především ideově. Uplatnily se zvláště dvě ideje. Představa společnosti natolik sebevědomé a uvědomělé, že je schopna zajistit svou existenci a bránit se proti vetřelcům, především Němcům, je vedoucí ideou Rukopisu královédvorského; byla vyslovena několikerým způsobem a zřejmě tak, že vyjadřuje přání po takovéto skutečnosti. Druhou základní myšlenkou je idea národní osobitosti, zdůrazněná jako vedoucí idea v Rukopise zelenohorském. Rukopis začíná přesně tam, kde se na sněmu sděluje, že děti po smrti otce "sbožiem v jedno vladú", a končí tam, kdy proti Chrudošovi, hájícímu "německé" právo prvorozeného, vystoupí Ratibor se slovy: 
 
         Nechvalno nám v Němcech iskati pravdu; 
         u nás pravda po zákonu svatu, 
         juže prinesechu otci naši v sěže ...
Všecky ostatní prvky nebo ideje mají již podružný charakter a doplňují obě ideje základní. Jde o domyšlení ideje české obranyschopnosti zdůrazněním statečnosti, moci, síly a pospolitosti, zdůrazněním české krajiny a českého státu, jeho rozlehlosti a osídlenosti (v RZ). Idea národní osobitosti je domyšlena zdůrazněním kulturní vyspělosti a přirozených a ušlechtilých psychických vlastností českého lidu. Vědomí národní pospolitosti vystupuje ostře do popředí, jen zřídkakdy stojí v čele bojů proti cizím vetřelcům přímo kníže, zpravidla jsou to vůdci lidu, kteří jej mobilizují k pohotovosti a obraně a vedou jej do boje. To nebyla středověká společnost s přesně vymezenými přehradami, to byla demokratickými vztahy prostoupená pospolitost, jakou měli na mysli lidé devatenáctého století. V lyrické poezii není ani stopy po feudální obřadnosti, tak příznačné pro minnesang, je to poezie budící iluzi poezie lidové a přitom dokládající vysokou kulturní vyspělost lidového prostředí. V Skřivánkovi, poslední básni RK, by dívka ráda svému milému napsala, "ale nenie pérce, nenie blánky, bych písala lístek".
Ideová ucelenost a jednotnost Rukopisů byla provázena i jednotností uměleckou. Ta není dána příběhem, dějově nebo logicky propracovanou kompozicí. Je známo, že Goethe přepracoval i lyrickou báseň z RK Kytice, že vložil motiv dívčího pádu do vody teprve za apostrofu kytice plující po vodě. Jedině takto dostala báseň pointu z hlediska vývoje příběhu. Pro Rukopisy je mnohem důležitější atmosféra slovesného zobrazování než logika a motivace dění. K vytvoření této atmosféry přispívalo postupné přičleňování jednotlivých, poměrně samostatných tematických prvků, popisů, dějů, citových vyjádření a proslovů, které jsou k sobě přiřazovány bez přechodu, tj. v podstatě lineárně. Postavy a děje jsou evokovány z minulosti silou básníka, národního barda (v Jaroslavovi ze Šternberka vystupuje v prvé osobě a oslovuje posluchače), který si libuje v přímém, s okolním textem nespojitém, přitom však intenzívním podání jednotlivých dílčích tematických celků. Ty mají také samy o sobě básnickou a uměleckou sílu. Mocnou evokační sílu měl například popis Prahy hned na začátku RK (je třeba si všimnout, jak tento motiv nastupuje takřka bez přechodu, jen s pomocí interjekce aj): 

         Na vrsě, kdě stáchu, pokraj lesa:
         aj, vsja Praha mlčie v jutřniem spání,
         Vltava sě kúřie v raniej páře,
         za Prahú sě promodrujú vrsi,
         za vrchy vzchod šedý projasňuje.

Nic takového nenajdeme u Dalimila, jehož vyprávění bylo zřejmě předlohou pro tento text o vyhnání Poláků z Prahy. Naproti tomu najdeme u Dalimila výklad o tom, že stoupenci knížete Oldřicha "s pastuchú sě umluvichu a dobrý jemu dar dáti slíbichu, by jim Prahu chtěl zraditi. Slíbi jim to učiniti". RK o smlouvání a podplácení nic neví. Bez jakéhokoli přechodu a úvodního výkladu se tam však objeví rovnou obraz pastuchy vcházejícího do hradu: Ide pastucha po šerém futře, hlása bránu otvořiti vzhóru.
Jednotlivé dílčí obrazy se vrývaly do paměti a v nich ležela síla umělecké působivosti Rukopisů. Apostrofa Vltavy v RZ (Aj, Vltavo, če mútiši vodu, | če mútíši vodu strebropěnu?) i její odpověd (kako bych jáz vody nemútila,| kegdy sě vadita rodná bratry), obraz Záboje, jenž na skále vystupující z černého lesa "obzíra krajiny na vsě strany, zamúti sě ot krajin ote vsěch i zastena pláčem holubinným", jeho oslovení mužů "bratrských srdec i jiskrených zrakóv", obraz Jaroslava letícího jako orel do boje, jednotlivé situace bojové, při nichž na sebe vojska narážejí jako dva rozběsněné orkány, a množství jiných obrazů a situací spojených v jeden celek vytvářelo představu osobitého vidění a pojímání skutečnosti, přírody, člověka. Přitom náboženské prvky mají v tomto vztahu ke skutečnosti místo zcela podružné, jsou sice přítomny, ale nemají na rozdíl od dochované starší české literatury místo určující.
Vzrušoval však i charakter ostatních zobrazovacích prostředků. Postavy uvedené do Rukopisů jsou psychicky nekomplikované, jsou prostoupeny jedním hluboce prožívaným citem, který vede jejich jednání i jejich slova a takto monumentalizuje jejich charakter. Umělecké rozvíjení situací je vybudováno na jednoduchých, přitom však velmi intenzívně využívaných prostředcích, na apostrofách, otázkách a odpovědích, na rozličných typech opakování slov a motivů, jež přispívala k jednoduchému, přitom však významově a zvukově zdůrazněnému členění textu, na četných svou povahou konstantních epitetech, která dodávala textu jednak stylizované zabarvení (voda stříbropěnná, blahodějné jitro, bory zelené, jarý tur, dcera lepotvorná, jelení skok, pláč holubinný), ale také jistou názornost (kypieše krev ze silna Vlaslava, po zelené trávě v syrú zemin teče), na četných paralelismech, rozvinutých přirovnáních, na emocionálním a přímo expresívním slovním vyjádření, které se nevyhýbá ani nadávkám. Autoři odmítli rým, přitom však bohatě využívali zvukové stránky jazyka a nevyhýbali se eufonickým efektům, též zvukomalebným. Vzrušeného a svým způsobem slavnostního charakteru dodává textu nadbytečné užívání vět s dějovým slovesem na počátku.
Rukopisy ztělesňovaly umělecký ideál národní poezie, který tanul na mysli básníkům na počátku 19. století. Teze o monumentální poezii plné ideové velikostí a síly byla v nich zcela organicky spojena s tezí umožňující vidět český svět v těsné spojitosti s přírodou a lidem, s přirozenou naivitou a prostotou srdce.
V podobě fikce starých českých národních zpěvů podařilo se takto mnohem účinněji realizovat poezii odpovídající potřebám nové české inteligence než v přímých projevech soudobých básníků. Autorům Rukopisů pomáhali činitelé, kteří by se jim byli vymkli, kdyby se nebyli uchýlili k mystifikaci. Především měli k dispozici kouzlo vyvěrající z jazyka, který byl sice srozumitelný, ale přitom měl na sobě patinu starobylosti a nadto obsahoval množství prvků, jež spojovaly náš jazyk s jinými jazyky slovanskými, s polštinou, především však s ruštinou. Jazykový amalgám takto vzniklý byl sám o sobě zdrojem poetického účinku ve chvíli, kdy čtenáři byli ochotni s porozuměním vnímat zvláštnosti jazykové a kdy byli ochotni obětovat český jazykový systém ve prospěch pomyslného systému všeslovanského. Ale autorům byla k dispozici i celá tradice světové poezie, především ta, která se těšila zcela výjimečné pozornosti, tj. poezie starobylá a poezie folklórní. Takřka celé dílo bylo smontováno z různých prvků, motivů nebo básnických postupů, které byly vlastně paralelami k folklóru ruskému, jihoslovanskému, českému, které měly své obdoby v Homérovi, Slově o pluku Igorově a jinde. Uplatnění těchto hotových motivů a postupů na českém tématu, v perspektivách českého dávnověku a v domnělém staročeském jazyku nebylo v daném případě chápáno jako ohlas, jako umělý výtvor, v podstatě odvozený, ale jako přímé svědectví zašlých časů, jako doklad uměleckého cítění našich předků, jako dílo vyrůstající z kolektivní tvořivosti národního génia. Tyto představy, založené na iluzi, rozhodovaly o tom, že Rukopisy měly v dějinách české poezie zcela mimořádné postavení, že jejich vliv ideový, umělecký a jazykový lze sledovat takřka ve všech oborech české kultury v průběhu celého devatenáctého století.

Dějiny české literatury.
Díl II. Literatura národního obrození. Nakladatelství Československé akademie věd. Praha 1960. Redaktor svazku: Felix Vodička.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná