Dokumenty rkp. sporu

Národní výzva
29. ledna 1937

Číslo 4. Strana 2 a 3:
O Josefu Pekařovi, učenci a člověku

Kdo jednou blíže poznal Pekaře jako člověka, nemohl se ubránit jemnému kouzlu, jež z něho, jako ze všech velikých tvůrčích osobností, vyzařovalo a tryskalo, jeho hluboké učenosti, jakož i z jeho spojitosti s českým národem - tak začíná v "Zeitu" svou krásnou vzpomínkovou úvahu o historikovi Josefu Pekařovi jeho ctitel Josef Pfitzner, profesor dějin na německé universitě pražské. Nenajdete v českých posmrtných úvahách tolik hřejivosti, citu, úcty a obdivu, jímž je naplněn nekrolog tohoto Němce, věnovaný monumentální osobnosti naší historické vědy, jež v našem českém národním životě byla zdaleka viditelná. Měl jsem štěstí býti jeho žákem a dlíti řadu let v jeho blízkosti - nikoliv jenom v universitních síních a seminárních pracovnách ještě v starém Klementinu a proto, netroufaje si dnes napsat věcného zhodnocení jeho vědecké i lidské tvářnosti, pokládám za potřebné, napsati několik vzpomínek tak, jak v mé paměti žijí. Nebude v nich jen jas, také o stínech bude řeč, neboť nemohu uznati za správné, psáti o mrtvém, byť to byl muž veliké duchovní síly a můj učitel, jen dobré.

Padni, komu padni!

A tak vzpomínám na první hodinu v jeho historickém semináři v říjnu roku 1923, kdy jsem vkročil do ponurých síní Klementina, abych se věnoval studiu historie - této veliké učitelky života.

Mluvil o methodě historické práce. A ještě dnes slyším Pekaře, jak cituje slova Palackého: "Proto jsem se historii oddal, ne abych ji z drápů německých a maďarských vytrhl, ale abych ji v pravdě poznal, padni, komu padni!" Padni, komu padni - jak často jemu tato slova zněla, když dával se do boje za své přesvědčení proti mocným osobám, proti tzv. veřejnému mínění za přesvědčením, jež bývalo někdy omylem. Třeba si vzpomenout na jeho projev proti židovskému rozvratnictví, ochromujícímu duchovní síly našeho národa (Nár. Politika 1919), proti nestoudné agitaci našich volnomyšlenkářů pro vystupování z církve katolické (Nár. Pol. 1921), proti omylům a nebezpečí pozemkové reformy (1923), proti nevědeckým a mravně povážlivým metodám realistické sekty a Masarykově tzv. české filosofii (naposledy v r. 1927), proti Herbenovým pamfletům o sv. Janu Nepomuckém (1920) a nelze ovšem pominouti ani jeho neblahého vystoupení proti Rukopisům z r. 1911 a 1927, o němž bude řeč dále. Ve všech jeho projevech byla patrna síla, odvaha, poctivost i v těch, jež byly pochybeny. Heslo Palackého mělo u něho své vnitřní zdůvodnění, bylo neoddělitelnou součástí všech jeho projevů i těch - jak už řečeno - pochybených.

Hrubá Skála.

Měl nás - své žáky - rád a jeho lidská podstata zvlášť vynikala při vycházkách posluchačů jeho semináře. Jednou nás zavedl na Hrubou Skálu, do své krajiny, kde nedaleko se narodil a prožil své dětství a do níž se vracel snad o každých prázdninách. Byl pěkný májový večer a my seděli venku pod stromy na zahradě. Několik Slováků nás tam bylo a zanotovali jsme "Akú som si frajérečku zamiloval" přidali se další a Pekař poslouchal se svým melancholickým úsměvem, pro něho tak charakteristickým. Zpívali jsme dál, Pekař nemluvil, sklonil hlavu a vzpomínal. Nač? Na dobu svého mládí, kdy pohyboval se ve veselé studentské společnosti, kdy býval skvělým tanečníkem na plesích, pořádaných na Žofíně, kde mnohá krasavice toužebně si přála, aby ji vzal do kola, anebo snad vzpomínal na svou velikou lásku, která ztroskotala a zasadila mu tak těžkou ránu, že se nikdy v jeho srdci nezhojila a jež učinila z něho pak člověka - obětovaného zcela vědecké práci? Snad toto bylo tehdy nejpravděpodobnější. Odešel pak zase s tím melancholickým úsměvem do svého pokoje s oknem do zahrady a vzpomínal ... Když jsme odcházeli spat, v jeho pokoji se ještě svítilo. A pan vrchní nechtěl pak od nás vzíti peníze ani za pivo, ani za večeři.

Bál se o naši budoucnost.

Uvítal samostatnost naši, třebas v ní ještě v r. 1918 nevěřil. Chtěl federativní Rakousko s nejširší samosprávou zemí českých. Tak jako Palacký, jenže tento, poznav věrolomnost habsburgské dynastie, obrátil se na sklonku svého života a prohlásil: "Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!" Všímal si pozorně událostí po 28. říjnu 1918 a zasahoval do nich s jedinečnou otevřeností a statečností. Viděl kořistnictví politických stran, rozkrádajících státní majetek. Uvědomoval si naše veliké zadlužení, jakož i naše politické a hmotné závazky vůči cizině prý spřátelené, jež nás vykořisťovala za to, že jsme jí pomáhali porážet centrální mocnosti. Několikrát hovořil o tom ve svých přednáškách, v nichž kreslil nám naši budoucnost v ponurých barvách. Pamatuji si, s jakým vnitřním rozhořčením mluvil proti reparacím, jichž placení prohlašoval za nedůstojné pro náš stát. Nebyl v tom dafaitismus, naopak výzva k státnímu sebevědomí a k tomu, abychom neotročili cizině.

O českoněmeckém spolužití.

V r. 1926-27 stál jsem v čele nejsilnějšího studentského nacionalistického hnutí, což mně získalo důvěru a sympatie mého učitele. Když jsem jej někdy vyprovázel z fakulty, mluvíval často o poměru českoněmeckém. Varoval mne jitřiti v naší mládeži nenávist proti Němcům. Máme jich přes tři miliony, jsou tu s námi staletí, vykonali veliké civilisační dílo, z pustých pohraničních hvozdů učinili plodnou půdu, zakládali města, bylo by křivdou, kdybychom je vyhlazovali a způsobili bychom nenapravitelné škody státu. Nebylo v tom poraženectví, naopak sebevědomí nacionalisty, který věřil, že národ náš má dosti síly, aby vládl suverenně ve svém státě, aniž by byl nespravedlivým vůči svým jinonárodním spoluobčanům. Dovedl se rozhořčit na nejvyšší míru, když řed. Sís z důvodů politické demagogie razil heslo: Němci do vlády, my do revoluce! Výklady jeho působily na mne pronikavě. Nepěstoval jsem nikdy protiněmeckou demagogii, třebas jsem se účastnil v r. 1925 vpádu do "Německého domu" na Příkopech, přemýšlel jsem o těch věcech a dávám Pekařovi za pravdu, neboť není prospěšna státu ta politika, která by dělala z Němců irredentisty.

Uvědomte si, že jste mým žákem!

V r. 1932 začínal jsem brát účast v úsilí za rehabilitaci Rukopisů. Už jsem byl delší dobu po aprobaci a s Pekařem stýkal jsem se občas v kavárně. Někdy na jaře 1932 vyšel v Lid. Listech můj článek proti Flajšhansovi, v němž jsem rozbil Flajšhansovo tvrzení o tom, že P. J. Šafařík skočil v sebevražedném úmyslu do Vltavy, poněvadž prý ztratil víru v Rukopisy. Dokázal jsem, že Flš. opřel tato tvrzení o článek Šafaříkův, který citoval vědecky nepřípustně. Přišel jsem odpoledne do kavárny a setkal se s Pekařem. Připomenul mi onen článek, prohlásil, že mám pravdu a že to Flš. neměl dělat, ale vytýkal mně, že tímto článkem jsem posloužil - rukopisové obraně. Odpověděl jsem mu, že o RKZ jsem nepsal, nýbrž o vědecké neserioznosti Flajšhansově. Ano, je to správné, ale toho se chopí obránci Rukopisů a využijí toho a vy snad nechcete býti počítán mezi ně. Uvědomte si, že jste mým žákem! - Nebyl jsem tehdy znám jako obránce RKZ, uvědomil jsem si, že jsem Pekařovým žákem, ale výstraha mého učitele mne od nastoupené cesty, na které mne provázelo netušené množství příkoří, jakož i projevů souhlasu, neodvedla. Slova mého učitele, pronešená příkrostí fanatika, zatvrzelého ve svém přesvědčení, působila na mě drtivě a tehdy uvědomil jsem si, co mohu očekávat, budu-li se držet zásady: Padni, komu padni!

Když vyšla Stovražba J. E. Hanky, zanesl jsem mu ji osobně do jeho malostranského bytu. Přijal spis a řekl s přísným výrazem ve tváři: Nedáte si říci. Varoval jsem Vás několikrát, abyste se nedával na tu cestu. Kam chcete dojít? Zůstáváte v bludu, Rukopisy není možno obhájit. Nedržím se filologických důvodů, ty se nedají brát vážně, ale s historickými důvody nedá se otřást. Myslil jsem, že se věnujete vědecké dráze. Hájíte-li Rukopisy, pak jsem na rozpacích, učinil-li jsem správně, že jsem vás aproboval.

Můj učitel zlomil nade mnou hůl. Neodpověděl jsem, pozdravil jsem a odešel. A zase jsem si opakoval: "Padni, komu padni!"

Rukopis královédvorský - snad!

Pak jsem se už s Pekařem nestýkal. Na ulici jsem se mu vyhnul, v kavárně, do níž už málokdy chodíval, jsem si našel jiné místo. Otiskoval tehdy Flajšhansovy protirukopisné slátaniny v ČČH. Věřil tehdy ještě v průkaznost "tábora", který byl definitivně vyvrácen r. 1935 Šandou. Jednou seděl v Nár. kavárně v koutě. Když jsem šel kolem něho, vybídnul mně, abych si přisedl. Četl jsem Vámi uveřejněnou korespondenci těch, kteří měli být účastni sepsání RKZ. Já se do toho také dostal, připojil jsem k nim Marka. Ta korespondence má velikou váhu. Hanka to asi nebyl. Ale někdo to byl! Neodpovídal jsem. Pekař mlčel. Za chvíli pokračoval klidným laskavým hlasem. Myslil jsem, že to děláte z nepřátelství k Masarykovi. Ale dověděl jsem se, že jste už byl pro pravost na střední škole. Znáte moje stanovisko. Kdyby se Masaryk do toho nedostal, nebyly by ty boje tak příkré. On tomu nerozuměl a brzo toho nechal, když se mu to politicky nehodilo. Když jsem mu nesl do Athenea svůj příspěvek o Hrubé skále, tedy jej odmítnul. Až Gebauer prosadil jeho otištění. Odmlčel se a já jsem mlčel také. Neměl jsem co říci. Pekař zvedl hlavu a podíval se na mne svým zrakem, z něhož vyzírala melancholická resignace. Víte, pane kolego, myslím často na tyto věci. Rukopis Královédvorský - snad - ale Zelenohorský, ten nemůže být pravý, mluví se tam o deskách zemských, na Libušině soudu provádí se skrutinium - to tehdy nemohlo být. Pokusil jsem se odporovat. Poslouchal, ale nepřesvědčil jsem ho. A když mně podával ruku na rozloučenou - přál mně úspěchu v mé práci.

Znělo mně v uších to Pekařovo - snad. A vzpomněl jsem si na Dobrovského, jak před svou smrtí zakolísal ve věci RZ, který potíral, když řekl: "Es könnte am Ende doch echt sein!"

Mnohé vzpomínky vynořují se mně v mysli na velikého mého učitele. Jen několik jsem jich napsal. Při všem nesouhlasu s jeho neblahým vystoupením v otázce Rukopisů, jež je v odporu se skutečnou a bezpředsudnou vědou, třeba připomenout neskonalé jeho zásluhy o český národ a českou vědu historickou, jež v něm našla po Palackém důstojného představitele. Skláním se i já v úctě před rakví svého velikého učitele, připojuji se k smutku všech jeho žáků a přátel a volám: "Odpočinutí věčné dejž mu, ó Pane!" Jan Vrzalík.

Josef Pekař (12.4.1870 - 23.1.1937)