Knjžecj stůl.

      Kdož gest ona na zeleném luze,  1)
      Sedjc mezi dwanácterem panů?
      Gest to Libuša, maudrého Kroka
      Maudrá dcera, české země kněžna,
      Sedj na saudu, a smysljc saudj.
      Ale nynj nález přjsný činj
      Bohatému Rohoňowi. Boháč
      Zapálj se wztekem, třikrát praštj
      Kygem w zemi, zkřjkna dj: "O, křiwda
      Weliká nám Čechům, statným mužům,
      Že nás žena podmanila, trýznj,
      Dlauhé wlasy magjc, krátký rozum.
      Hned umřjti gest nám lépe mužům,
      Než tjm ženským práwem žiwu býti."
      To když uslyšj Krokowa dcera,
      Lidu matka, dobrým přjtelkyně,
      Ač se tiché prsy gegj rmautj,
      Přece zasmáwši se wljdně, prawj:
      "Křiwda Čechowé wám, statnj muži,
      Že wás mjrná žena láskau saudj;
      Máte mjti muže zpráwce swého,
      Gestřába na mjstě holubice."
      Wstala pěkným zarděgjc se hněwem,
      "Tuto zgitra nagdete se u mne;
      Wyplnj se žádost waše." Wšickni
      Němj, hanbau zaraženi stogj,
      Wšickni cjtj, gak zle lásku gegj
      Mateřskau a wěrnost odplacugj.
      Gesti wyřknuto, a každý sobě
      Gitra, každý muže wládce žádá.
      Rozegde se z saudu zástup celý.
      Mnozj páni, bohatj a dwornj
      Libušu i gegj stol snaubjce
      Wábj okrasami, lichocenjm,
      Drahým zbožjm, brawu; skotu stády.
      Libuša prodati se nerodj,
      Ani stol swůg. Koho sobě zwolj?
      Každý šlechtic w tu noc nepokogně
      Spj a čeká gitra. Gitro přigde.
      Wěstka Libuše gest beze spanj,
      Bez dřjmoty na swé hoře swaté,
      Klimby bohyně se táže, až gj
      Bohyně wygewj osud přjštj:
      "Wzhůru Libušo! tam za horami,
      Za horami na Bjliny břehu
      Twůg kůň nagde české země knjže,
      Ten ti mužem, kmenu otcem bude.
      Dwěma oře strakatými woly,
      A prut kmenu swého w ruce držj,
      Buda za železným stolem gjsti.
      Ruče dcero, osudnj čas kwapj."
      Kwapj Libuša swolati Čechy,
      Na zem klade korunu, a wece:
      Wzhůru Čechowé, ó statnj muži,
      Za horami na Bjliny břehu
      Můg kůň nagde české země knjže,
      Ten mi mužem, kmenu otcem bude;
      Dwěma oře strakatými woly,
      A prut kmenu swého w ruce držj,
      Buda za železným stolem gjsti;
      Ruče děti, osudnj čas kwapj."
      Ruče oni plášť, korunu wzawše
      Za brůnau co střela rychlau gedau,
      Bjlý orel nad nimi se wznášj.
      Když Bjliny za horami dogdau,
      Stane kůň a řehce pod člowěkem
      Aulehlj ořjcjm. Diwjce se
      Stogj. On pak přemeyšlege kráčj,
      Dwěma oře strakatými woly
      W prawici má ljskowý prut uschlý.
      Děgj oni: "Zdráw buď muži šťastný!"
      A on pospjchage woly bode,
      Aniž slyšj. "Zdráw buď bohům wděčný,
      Knjže náš!" A hned i geg w knjžecké
      Raucho oblékagj, korunu naň wložj.
      "O by bylo doorati rolj
      Tuto dj on, blahaby wždy w zemi
      Byla wašj. Nechceť wšak giž tomu
      Osud rychločasý. A wtekl w zemi
      Prut, a wypřah z pluhu woly prawj:
      "Gdětež tam, odkud gste wyšli." Náhle
      Woli pozdwihli se do powětřj,
      A tam do bljzké se wnesli skály,
      Skála po nich zawřela se, a z nj
      Hnogná dosawáde teče woda.
      Náhle počna prut se zelenati
      Ze sebe tré ratoljstek wydá.
      Widauce to, náramně se diwj.
      Přemysl (takowé gmě muži bylo)
      Gednéž radlicj pluh zwrátj zhůru,
      A z kabele wyňaw sýr a pecen,
      Káže hostem na drnu sedati,
      A sám klade oběd na radlici.
      "Nynj, kmeti, s knjžetem swým kwaste."
      Oni wěstby té se diwj prawdě,
      Kterak bude gjsti za železným stolem;
      Pohlédagj na zelenost prutu.
      O, diw diwu! náhle z třj dwé uschlo
      Ratoljstek, třetj mile kwete.
      A kdy w diwu tázati se chtěgj
      Oráč takto wece: Přátelé! kwět
      Tento znamená můg rod králowský,
      Mnozj panowati chtjce uschnau,
      Geden gen gsa králem bude kwésti.
      "Pane, nač ten diwný stůl železný?"
      Což newjte, na gakowém stole
      Král gjdáwá? On gest to železo,
      A wy skot ořjcj gemu chleba
      "Pane, tys tak snažně oral rolj;
      Hněw tě pogal, žes gj nedooral."
      O by bylo doorati rolj!
      Žel mi gest, že přišli gste tak ráno;
      By gste tepruw wyšli od Libušy,
      Hognost chleba, (tak znj osudowé,)
      Po wšecky dny byloby w té zemi.
      W této hoře gsau teď mogi woli.
      To řka wstane, na kůň bjlý wsedne,
      Genž si bugně počjnage, hrabe.
      Střewjce má prosté z kor ljpowých,
      Gež swau rukau sobě leyčjm ušil;
      Oni geho obauwagj w skwostné.
      "Nechte, prawj knjže na komoni bjlém,
      Nechte mi střewjců z kor ljpowých,
      Gež gsem sobě leyčjm sám byl ušil,
      Ať uwidj synowé i wnuci,
      Kterak gegich otec knjže chodil."
      Poljbil ge, a za ňadra wložil.
      Geda, dobrotiwě, maudře mluwj,
      W dlauhém rauše bůh se býti widj,
      A kdy přigedau na dwůr Libušin
      Ona geho wjtá s drahau panen,
      Lid ho gednjm hlasem za swé knjže,
      Libuša pak za manžela wolj.
      Dlauho wládli wesele i dobře,
      Slawné zákony a mjrná práwa
      Dadauc, mnohá wystawěli města,
      A prut osudnj wždy wjc wykwétal.
      Střewjce ty byly pro památku:
      Nezahálela radlice, dokud
      Libuša i Přemysl žiwi byli.
      Běda, běda! prut giž dáwno uschnul,
      Ukradeny gsau střewjce prosté,
      A stůl železný gest zlatým stolem.

            Frant. Jan Swoboda.