O welikých bojech křesťan s Tatary.

    Zwěstuju wám powěst weleslawnu,
    O welikých pótkách, lutých bojech;
    Nastojte i wes swój um zběrajte,
    Nastojte, i nadiwno wám sluchu!

       We wlasti, kdě Olomúc wewodí,
    Jesti tamo hora newysoká,
    Newysoká, Hostajnow jéj imě;
    Máti božia diwy tamo twoří.

       Dlúho wlasti naše w míře běchu,
    Dlúho obih mezi ludem ktweše,
    Ne ot wzchoda w zemiéch búřia wstáše,
    Wstáše dceře-dle taterska cháma,
    Juž křestěnstí ludé pro kamenié,
    Pro perly i pro zlato zabili.

       Lepá Kublajewna jako luna
    Uslyše, že wlasti na záchodě,
    W sich-že wlastech luda mnoho žiwe.
    Otprawi sě poznat nrawów cuziéch.
    Na nohy tu skoči junów desět,
    I dwě děwě ku prówodu jejé.
    Nahrnuchu, čeho třeba běše,
    I wsedachu wsi na ručié koně,
    I brachu sě kamo slunce spěje.

       Jako zora po jutře sě sěje,
    Kehdy nad mrkawy šumy wznide;
    Tako sě dci Kublajewa cháma
    Rozenú i strojnú krású sěše.
    Obwlečena bě wšia w zlatohlawě,
    Hrdlo, ňadra rozhalena jměše,
    Wěnčena kameniém i perlami.

       Děwěchu sě Němci kráse také,
    Záwiděchu bohatstwo jéj welim,
    Střežechu jéj púti, jejé dráhu;
    Wypadnuchu na ňu mezi dřewy,
    Zabichu ju, i pobrachu sbožié.
    Když sě slyše Kublaj chám taterský,
    Čě sě sta se dcerú jeho drahú;
    Sebra woje se wšech wlastí walných,
    Těže s woji kamo slunce spěje.

       Slyšechu to králo na záchodě,
    Ež chám spěje na ludné jich wlasti,
    Srotichu sě druhý ke druhému,
    I sebrachu přewelikú wojsku,
    I tažechu polem protiw jemu.
    Na rowni sě walnéj položichu,
    Položichu i cháma zdě ždachu.

       Kublaj káže wšem swým čarodějem,
    Hadačem, hwězdářem, kúzelníkóm,
    Aby zwěstowali uhodnúce,
    Kteraký by konec boj jměl wziéti.
    Sebrachu sě nalit, čaroději,
    Hadači, hwězdáři, kúzelníci,
    Na dwě straně kolo rostúpichu,
    I na dli tresť črnú položichu,
    I ju na dwě pólě rozčepichu.
    Prwéj pólě Kublaj imě wzděchu:
    Wteréj pólě králi imě wzděchu,
    Wetchými slowesy nad sím wzpěchu.
    Počechu trsti zpolu wojewati,
    I tresť Kublajewa swícezíše.
    Wzradowa sě mnostwié wšeho luda,
    Prokný teče ruče k koněm swojim,
    I do řad sě woje postawichu.

       Křestěné ni swěti neiměchu,
    A hnachu bez uma w řady pohan,
    S takú pýchú, jakú sílu jměchu.
    Tu sě prwý boj w hromadu srazi;
    Střely dščichu jako přiéwal s mraków,
    Oščepów lom jako rachot hroma,
    Blsket mečew jako oheň búře.
    Obě straně jarobujnú silú
    Druha druzě postúpati bráni.

       Pohani juž mnostwié křesťan hnáše,
    I juž by jim byli odoleli;
    By nepřišli čaroději wnowě
    Přinesúce ty trsti rozčepené.
    Tateré sě wele zapolechu,
    Na křesťany luto wyrazichu,
    Tako krupo je po sobě hnachu,
    Že je jak zwěř plachý rozprnuchu.
    Tu ščít leže, tu helmice draha,
    Tu kóň wleče w střemnech wojewodu,
    Tu sěn jesutno w tatary teče,
    Ande milosrdié pro bóh prosí.

       Tako tateré sě rozznojichu,
    Wz-křesťany daň četnú položichu,
    Dwě králewstwě sobě podmanichu,
    Starý Kyjew i Nowýhrad prostran. -
    W skoře roznosí sě hoře w zemiéch,
    Po wšech wlastech lud sběrati stanú;
    Postawichu čtyřě walné woje,
    Obnowichu wrastwié s tataríny.

       Tateré sě hnuchu w prawú stranu.
    Jak mrak črný, kehdy ledem hrozí
    Posúti úrody tučných polí:
    Tako by roj slyšán ot daleka.

       Nalit Uhřié w setniny sě shlukú,
    Nalit oruženi s nimi střetnú.
    A w jesut by chrabrost, udatenstwié,
    W jesut wše jich drzostné wspiéránié.
    Srazúce tateré středem w řady,
    Rozprchnu wše jich woje četné,
    Poplenichu wše, če w zemi běše.

       Otstúpi naděja wše křesťany,
    I by hoře hořa wšeho wěščé.
    Wzmodlichu sě bohu žalostiwo,
    By je spásal sich tatar zlostiwých:

       "Wstaň o Hospodine w hněwě swojem,
    Sprosť ny wrahów, sprosť ny stihajuciéch,
    Potlačiti chtějú dušu našu,
    Oklučiúce ny wnuž wlci owce."

       Prwý boj nám stracen, stracen wterý,
    Tateré sě w Polscě rozložichu,
    Blíže blíž poplenichu wše wlasti,
    Dodrachu sě luto k Olomúcu.
    Biéda wstane tužšia po krajinách,
    Niče neby prosto před pohany.

       Wáleno deň, wáleno deň wterý,
    Wícestwié sě nikamo nekloni.
    Aita rozmnožié sě tatar mnostwié,
    Jak sě množié wečernié tma w jeseň.
    I u powodňu sich tatar lutých
    Kolebáše sě woj křesťan středem,
    Úsilno sě drúce k sěmu chlúmku,
    Na nemž máti božia diwy tworí.

       "Wzhóru bratri! wzhóru!" wolá Wneslaw,
    Uderi swým mečem na ščít střiébrn,
    I chorúhwu wýš nad hlawú toči.
    Wše sě wzmuži, wše w tatary wnoči,
    Srazichu sě w jednu sílu silnu,
    Wyrazichu jako oheň z země,
    Tamo k chlúmku iz tatar přemnostwié.
    Zpátečními kroky chlúmkem wzhóru;
    Na podchlumí w šíř sě rostúpichu,
    K spodu súžichu sě w ostrú hranu,
    W prawo w lewo pokrychu sě ščíty,
    Wz-ramena wložichu bystrá kopié,
    Druzí prwým, tako druhým třětí.
    Mraky střel tu s hory na tatary.
    W tom temná noc posula wšiu zemiu,
    Rozwali sě k zemi i k oblakóm,
    I zapřeti zraky zapolena
    I křesťan i tatar protiw sobě.
    W hustě tmě křestěné náspy wrhú,
    Náspy zakopané kolkol wrcha.

       Když na wzchodě jutro počínáše,
    Pozdwiže sě wešken tábor wrahów,
    Tábor sěn bě strašný kolkol chluma
    Až do nedozírama daleka.

       Na ručiéch tu koniéch wnuž hemžechu,
    Nosúce na kopiéch napíchané
    Hlawy křesťan wzwýš k chámowu stanu.

       Shlučié sě tu mnostwié w jednu sílu;
    Zaměřichu wšici w jednu stranu,
    I mknuchu sě prudko wz-chlúmek wzhóru,
    I wzúpichu skřěkem wšestrašiwo,
    Ež se hory doli rozléhali.

       Křestěné na náspech wšudy stachu:
    Máti božia dodáše jim chrabrost.
    Napínachu ruče tuhy luky,
    I máchachu silno ostré meče;
    I by tatarowým ustúpati.

       I wziétři sě národ tatar lutých,
    Zaměši sě chám jich krutým hněwem.
    W třié prúdy sě rostúpi wes tábor,
    I hnachu třmi prúdy luto wz-chlúmek.
    Křestěné skácechu dčewes dwadset,
    Wšech dwadeset, če jich tamo stáše,
    Přiwalichu klády po kraj násep.

       Juž juž tateré sě w náspy hnachu,
    Skřěkem řwúce až do oblak strašno,
    Juž sě jechu náspy rozkotati.
    I swalichu s násep klády mocné;
    Sě smačkachu tatary jak črwy,
    Sdrtichu je ješče dál na rowni.
    I by bojewáno dlúho kruto,
    Až noc temná konec bojem sděše.

       Pro bóh! ai nastojte! slawný Wneslaw,
    Slawný Wneslaw sražem s násep šípem!
    Krutý žel tu teskné srdce rwáše,
    Trapná žížň utrobu kruto smahše;
    Sprahlým hrdlem lzali rosnú tráwu,
    Wečer tich tu projde na noc chladnu,
    Noc sě prměníše w jutro šero,
    I w táboře tatar kludno běše.

       Deň sě rozhořiéwa na poledne,
    Křestěné padachu trapnú žižňú,
    Wypražená usta otwiérachu,
    Pěwše chrapawě k mateři božiéj,
    K niéj swá umdlá zraky obracechu,
    Žalostiwo rukama lomichu,
    Ot země do oblak teskno zřechu.

       "Newzmožno nám déle žižňú tráti,
    Newzmožno pro žižň wojewati;
    Komu zdrawié, komu drah žiwotek,
    Tomu w taterech milosti ždáti."
    Tako řechu jedni, tako druzi:
    "Trapněje shynúti žižňú meča;
    W porobě nám bude wody dosti.
    Za mnú, kto tak smyslé," - wece Westoň, - -
    "Za mnú, za mnú, koho wy žížň trápí!"

       Tu Wratislaw jak tur jarý skoči,
    Westoňa za silně paži chwati,
    Dié: "Prorado, škwrno křesťan wěčná!
    W záhubu chceš wrci dobré ludi?
    Ot boha na milost ždáti chwalno,
    Ne w porobě ot swěřepých tatar.
    Neroďte bratřié spěti w pahubu!
    Přetrpěchom najlutějéj wedro,
    Bóh ny silil w rozháralé póldne;
    Bóh nám sešle pomoc ufajúcím.
    Zastyďte sě mužié takých řečí,
    Ač sě hrdinami zwáti chcete.
    Pohynem-li žižňú na sěm chlúmce,
    Smrt sě bude bohem zaměřena;
    Wzdámy-li sě mečem našich wrahów,
    Sami wražbu nad sobú spáchámy.
    Mrzkost jest poroba hospodinu,
    Hřiéch w porobu samochtiéc dáti šíju.
    Za mnú poďte mužié, kto tak smyslé,
    Za mnú před stolec mateře božiéj!"

       Ide za niém mnostwié k kaple swětěj.
    "Wstaň o Hospodine! w hněwě swojém,
    I powyš ny w krajinách nad wrahy,
    Wyslyš hlasy k tobě wolajúce!
    Oklučeni smy lutými wrahy,
    Wyprosť ny z osidl krutých tatar,
    I daj swlaženié utrobám našim;
    Hlasonosnú oběť tobě wzdámy!
    Potři w zemiéch našich nepřiátely,
    Shlaď je u wěk, a wěky wěkoma!"

       Ai hle! na wznojeném nebi mráček!
    Wzdujú wětři, zahučě hrom strašný,
    Chmúráše sě tučia po wšem nebi,
    Blsky rázráz! bijú w stany tatar:
    Hojný přiéwal pramen chlumský zžiwi.

       Minu búřia. - Woje w řady hrnú,
    Ze wšech wlastí, ze wšech krajin země
    K Olomúcu choruhwy jich wějú.
    Těžcí meči po bocech jim wisá,
    Plní túli na plecech jim řechcú,
    Jasní helmi jim na bujných hlawách,
    I pod nimi ručí koni skáčiú.

       Wzezwučiali hlasi rohów lesních,
    Uderili zwuky bubnów břeskných.
    Nalit sražajewě straně obě.
    Podwihaje sě mhla ote pracha,
    I by pótka kruta poslednějé.
    Wznide chrest i drnket ostrých mečew,
    Wznide siket kalených střel strašný,
    Lom oščepów, rachet kopí bystrých;
    I by klánié, i by porubánié,
    I by lkánié, i by radowánié.
    Krew sě walé jak bystřiny dščewy,
    Mrch tu ležéše jak w lese dřiéwié.
    Sěmu hlawa na dwé rozčepena,
    Sěmu srubeně-stě ruce obě,
    Sěn sě koti s oře přes druhého,
    I sěn zeřiwý swé wrahy mláti,
    Jak po skalách lutá búřia drewa,
    Sěmu w srdce po jilce meč wtasi,
    I sěmu tatarín ucho střiéže.

       Uh, by ryk, stenánié žalostiwo!
    Křestěné počechu utiékati,
    Tateré je lutým dawem hnáti.

       Aita Zdislaw jako orel letě!
    Twrdú ocel na mohúcech prsech,
    Pod ocelí chrabrost, udatenstwié,
    Pod helmiciú welebyster wěhlas,
    Jarota mu z žhawú zrakú pláše.
    Rozkacen hna, jako lew drážliwý,
    Když mu teplú krew sě udá zřiéti,
    Kehdy nastřelen za lowcem žene;
    Tako zluti sě w tatary trči.

       Češié za niém jako krupobitié.
    Wrazi kruto na Kublajewica,
    I by pótka owšem weleluta.
    Srazista sě oba oščepoma,
    Zlomista je oba welim praskem.
    Zdislaw, wes we krwi s ořem sbrocen,
    Mečem Kublajewica zachwati,
    Ot ramene šúrem kyčlu protče;
    Takož spade bezduch mezi mrchy.
    Zarachoce nad niém túlec s lukem.

       Uleče sě wes lud tatar lutých,
    Otmetáše dřewce sehodlúhé,
    Palowáše tu, kto téci može,
    Tamo otkad slunce jasno wstáwá.
    I by prosta Hana tatar wrahów.

Poznámka (A.W.Š.):
W. 266.   Aita Zdislaw jako orel letě!
W. 280.   Zdislaw wes we krwi s ořem sbrocen.

W Rukopisu Kralodworském: Aita Jaroslaw etc., Jaroslaw wes we krwi etc. Podiwné zajisté jest shodnutí jména "Jaroslaw" w Rukopisu Kralodworském a w Hájkowě kronice, i zaplesají snad zatwrzelí upírači přesnosti starých památek literatury naší, nabýwajíce z toho přeswědčení, že některý Čechomil z wěku nowého (nepochybně skladatel Libušina soudu), maje Hájka před sebou, i báseň o boji s Tatary složil.