O welikých bojech křesťan s Tatary.


    Zwěstuju wám powěst weleslawnou,
    O welikých půtkách, lítých bojech;
    Nastojte i weš swůj um zbírejte,
    Nastojte, i nadiwno wám sluchu!

       We wlasti, kde Olomouc wéwodí,
    Jesti tamo hora newysoká,
    Newysoká, Hostajnow jí jméno;
    Máti boží diwy tamo twoří.

       Dlouho wlasti naše w míře byly,
    Dlouho oběh mezi ludem kwetl,
    Než od wzchodu w zemích bouře wstala,
    Wstala pro dceř taterského chána,
    Již křesťanští lidé pro kamení,
    Pro perly i pro zlato zabili.

       Lepá Kublajewna jako luna
    Uslyší, že wlasti na západě,
    W těch že wlastech lidu mnoho žiwe;
    Odprawí se poznat mrawůw cizých.
    Na nohy tu skočí junůw deset,
    I dwě děwy ku průwodu její.
    Nahrnuli, čeho třeba bylo,
    I wsedali wši na rychlé koně,
    I brali se, kamo slunce spěje.

       Jako zora po jitře se skwěje,
    Když nad zamračené lesy wzejde;
    Tak se dcera Kublajewa chána
    Rozenou i strojnou krásou skwěla.
    Oblečená wšecka w zlatohlawě,
    Hrdlo, ňadra rozhalená měla,
    Wěnčená kamením i perlami.

       Diwili se Němci kráse také,
    Záwiděli bohatstwo jí welmi,
    Střehli její pouti, její dráhu:
    Wypadnuli na ni mezi dřewy,
    Zabili ji, i pobrali zboží.
    Když to slyšel Kublaj, chán tatarsky,
    Co se stalo s dcerou jeho drahou;
    Sebral woje ze wšech wlastí walných,
    Táhl s woji, kamo slunce spěje.

       Slyšeli to králi na západě,
    Že chán spěje na lidné jich wlasti,
    Srotili se druhý ke druhému,
    I sebrali přeweliké wojsko,
    I táhnuli polem protiw němu.
    Na rowni se walné položili,
    Položili i chána zde ždali.

       Kublaj káže wšem swým čarodějům,
    Hadačům, hwězdářům, kouzelníkům,
    Aby zwěstowali uhodnouce,
    Kteraký by konec boj měl wzíti.
    Sebrali se rychle čaroději,
    Hadači, hwězdáři, kouzelníci,
    Na dwě strany kolo rozstoupili,
    Na plochu tresť černou položili,
    I ji na dwě půle rozštěpili.
    Prwní půli "Kublaj" jméno dali,
    Druhé půli "králi" jméno dali,
    Starými hlaholy nad tím wzpěli.
    Počali třti spolu bojowati,
    I tresť Kublajowa zwítězila.
    Wzraduje se mnoztwí wšeho lidu,
    Každý běží rychle k konům swojim,
    I do řad se woje postawily.

       Křesťané ni rady nedrželi,
    A hnali bez umu w řady pohan,
    S takou pýchou, jakou sílu měli.
    Tu se prwní boj w hromadu srazí;
    Střely dštily jako příwal s mrakůw,
    Oštěpůw lom jako rachot hroma,
    Bleskot mečůw jako oheň bouře.
    Obě strany jarobujnou silou
    Jedna druhé postoupati brání.

       Pohany juž mnoztwí křesťan hnalo,
    I juž by jim byli odolali,
    By nepřišli čaroději w nowě,
    Přinesouce ty třti rozštěpené.
    Tataři se welmi zapálili,
    Na křesťany lítě wyrazili,
    Tako kruto je po sobě hnali,
    Že je jak zwěř plachou rozprnuli.
    Tu štít leží, tu helmice drahá,
    Tu kůň wleče w třemnech wojewodu,
    Tu ten nadarmo w Tatary teče,
    Onde milosrdí pro Bůh prosí.

       Tako Tataři se rozpálili,
    Křesťanům daň četnou uložili,
    Dwě králowstwí sobě podmanili,
    Starý Kyjew i Nowýhrad prostran.
    W brzce roznosí se hoře w zemích,
    Po wšech wlastech lid sbírati začnou;
    Postawili čtyry walné woje,
    Obnowili wraztwí s Tataríny.

       Tataři se hnuli w prawou stranu.
    Jak mrak černý, kdyžto ledem hrozí
    Posouti úrody tučných polí:
    Tako byl roj slyšán od daleka.

       Rychle Uhři w setniny se shluknou,
    Rychle odění se s nimi setknou;
    Nazmar byla chrabrost, udatenstwí,
    Nazmar wše jich drzostné wzpírání.
    Srazíce Tataři středem w řady,
    Rozprchnuli wše jich woje četné,
    Poplenili wše, co w zemi bylo.

       Odstoupí náděje wše křesťany,
    Bylo hoře, hoře wšeho wětší.
    Wzmodlili se Bohu žalostiwo,
    By je spasil těch Tatarů zlostných:

       "Wstaň o Hospodine w hněwě swojem,
    Zprosť nás wrahůw, zprosť nás stíhajících,
    Potlačiti chtějí duši naši,
    Obklíčíce nás jak wlci owce."

       Prwní boj nám ztracen, ztracen druhý,
    Tataři se w Polsku rozložili,
    Blíže blíž poplenili wše wlasti,
    Dodrali se lítě k Olomouci.
    Bída wstane tužší po krajinách,
    Nic nebylo prosto před pohany.

       Wáleno den, wáleno den druhý,
    Wítěztwí se nikamo nekloni.
    Aita rozmnoží se Tatar mnoztwí,
    Jak se množí wečerní tma w jeseň.
    I u powodni těch tatar lítých
    Kolébá sě wojsko křesťan středem,
    Úsilno se drouce k tomu chlumku,
    Na němž máti Boží diwy twoří.

       "Wzhůru bratři! wzhůru!" wolá Wneslaw,
    Udeří swým mečem na štít stříbrn,
    I korouhew wýš nad hlawou točí,
    Wše se wzmuží, wše w Tatary wrazí;
    Srazili se w jednu sílu silnou,
    Wyrazili jako oheň z země,
    Tamo k chlumku z Tatarůw přemnoztwí.
    Zpátečnými kroky chlumkem wzhůru;
    Na podchlumí w šíř se rostoupili,
    K spodu súžili se w ostrou hranu,
    W prawo w lewo pokryli se štíty,
    Na ramena wkladli bystrá kopí,
    Druzí prwním, tako druhým třetí.
    Mraky střel tu s hory na Tatary.
    W tom temná noc posuje wši zemi,
    Rozwalí se k zemi i k oblakům,
    I ukryje zraky zapálené
    I křesťan i Tatar protiw sobě.
    W husté tmě křesťané náspy wrhou,
    Náspy zakopané kolkol wrcha.

       Když na wzchodě jitro počínalo,
    Pozdwihl se wešken tábor wrahůw,
    Tábor ten byl strašný kolkol chluma
    Až do nedohledného daleka.

       Na rychlých tu koních jen hemželi,
    Nosíce na kopích napíchané
    Hlawy křesťan wzwýš k chánowu stánu.

       Shluklo se tu mnoztwí w jednu sílu;
    Zaměřili wšici w jednu stranu,
    I mknuli se prudko w chlumek wzhůru,
    I wzúpili skřekem wšestrašiwo,
    Že se hory doly rozléhaly.

       Křesťané na náspech wšudy stáli:
    Máti Boží dodala jim chrabrost.
    Napínali rychle tuhé luky,
    I máchali silno ostré meče;
    I bylo Tatarům ustoupati.

       I wzjetřil se národ Tatar lítých,
    Zaměšil se chán jich krutým hněwem.
    W tři proudy se rozstoupil weš tábor,
    I hnali třmi proudy lítě w chlumek.
    Křesťané skáceli dřewes dwacet,
    Wšech dwadeset, co jich tamo stálo,
    Přiwalili klády po kraj násep.

       Juž juž Tataři se w náspy hnali,
    Skřekem řwouce až do oblak strašno,
    Juž se jali náspy rozkotati.
    I swalili s násep klády mocné;
    Ty smačkali Tatary jak čerwy,
    Zdrtily je ještě dál na rowni.
    I jest bojowáno dlouho kruto,
    Až noc temná konec bojům zděla.

       Pro Bůh! aj nastojte! slawný Wneslaw,
    Slawný Wneslaw sražen s násep šípem!
    Krutá žalost teskné srdce rwala,
    Trapná žížeň wnitřnost kruto smahla;
    Sprahlým hrdlem lzali rosnou tráwu,
    Wečer tich tu projde na noc chladnou,
    Noc se proměnila w jitro šeré,
    I w táboře Tatar klidno bylo.

       Den se rozhoříwal na poledne,
    Křesťané padali trapnou žížní,
    Wypražená usta odwírali,
    Pěwše chrapawě k mateři Boží,
    (K ní swá umdlá zraky obraceli,)  - tento verš chybí
    Žalostiwo rukama lomili,
    Od země do oblak teskno zřeli.

       "Nemožno nám déle žižňí tráti,
    Nemožno pro žižeň bojowati:
    Komu zdrawí, komu drah žiwotek,
    Tomu w Taterech milosti ždati."
    Tako řekli jedni, tako druzí:
    "Trapněj zhynout žížní nežli mečem,
    W porobě nám bude wody dosti.
    Za mnou, kdo tak smýšlí," - wece Westoň, -
    "Za mnou, za mnou, koho žížeň trápí."

       Tu Wratislaw jak tur jarý skočil,
    Westoně za silné paže chwátil,
    Dí: "Ty zrado, škwrno křesťan wěčná!
    W záhubu chceš wrci dobré lidi?
    Od Boha na milost ždáti chwalno,
    Ne w porobě od diwokých Tatar.
    Nechtějte bratři w záhubu spěti!
    Přetrpěno najlítější horko,
    Bůh nás sílil w rozháralé půldne;
    Bůh nám sešle pomoc doufajícím.
    Zastyďte se muži takých řečí,
    Ač se hrdinami zwáti chcete.
    Pohynem-li žížní na tom chlumku,
    Smrť ta bude Bohem zaměřena;
    Wzdáme-li se mečům našich wrahůw,
    Sami wraždu nad sebou spácháme.
    Mrzkost jest poroba Hospodinu,
    Hřích w porobu samochtíc dát šíji.
    Za mnou pojďte muži, kdo tak smýšlí,
    Za mnou před stolec mateře Boží."

       Ide za ním mnoztwí k kaple swaté.
    "Wstaň o Hospodine! w hněwě swojem,
    I powyš nás w krajinách nad wrahy,
    Wyslyš hlasy k tobě wolající!
    Oklíčeni jsme lítými wrahy,
    Wyprosť nás z osidel krutých Tatar,
    I dej swlažení utrobám našim;
    Hlasonosnou oběť tobě wzdáme!
    Potři w zemích našich nepřátely,
    Shlaď je u wěk a na wěky wěkůw!"

       Aj hle! na rozhřálém nebi mráček!
    Wzdujou wětry, zahučel hrom strašný,
    Chmouralo se mračno po wšem nebi,
    Blsky rázráz! bijou w stány Tatar;
    Hojný příwal pramen chlumský zžiwil.

       Mine bouře. - Woje w řady hrnou,
    Ze wšech wlastí, ze wšech krajin země
    K Olomouci korouhwe jich wějou.
    Těžké meče po bocích jim wisí,
    Plné touly na plecech jim řechcou,
    Jasné helmy jim na bujných hlawách,
    I pod nimi ryclí koni skáčou.

       Zazwučely hlasy rohůw lesních,
    Udeřily zwuky bubnůw břeskných.
    Aj srážely sme se strany obě.
    Pozdwihala se mhla ode prachu,
    Byla půtka krutá poslednější,
    Wzešel chřest i drnkot ostrých mečůw,
    Wzešel sykot kalených střel strašný,
    Lom oštěpůw, rachot kopí bystrých;
    Bylo klání, bylo porubání,
    Bylo lkání, bylo radowání.
    Krew se walí jak bystřiny dštěwy,
    Mrch tu leželo jak w lese dříwí:
    Tomu hlawa na dwé roztěpena,
    Tomu srubeny sou ruce obě,
    Ten se kotil s oře přez druhého,
    I ten zuřiwý swé wrahy mlátil,
    Jak po skalách lítá bouře dřewa,
    Yomu w srdce po jilce meč wtasil,
    I tomu Tatarín ucho stříhl.

       Uh, byl ryk, stenání žalostiwo!
    Křesťané počali utíkati,
    Tataři je lítým dawem hnáti.

       Aita Zdislaw jako orel letěl!
    Twrdou ocel na mohoucích prsech,
    Pod ocelí chrabrost, udatenstwí,
    Pod helmicí welebystrou moudrost,
    Jarota mu z žhawých zraků plála.
    Rozkacen hnal, jako lew drážliwý,
    Když mu teplou krew sě udá zřeti,
    I když nastřelen za lowcem žene;
    Tako zlítil se, w Tatary trčil.

       Češi za ním jako krupobití.
    Wrazil kruto na Kublajewice,
    Byla půtka owšem welelítá.
    Srazili se oba oštěpoma,
    Zlomili je oba welkým praskem.
    Zdislaw, weš we krwi s ořem zbrocen,
    Mečem Kublajewice zachwátil,
    Od ramene šourem kyčli protknul;
    Takož spadl bezduch mezi mrchy.
    Zarachotil nad ním toulec s lukem.

       Ulekl se weš lid Tatar lítých,
    Odmetal hned dřewce sáhodlouhé,
    Palowal tu, kdo utíkat mohl,
    Tamo odkad slunce jasno wstáwá.
    Byla prosta Hana Tatar wrahůw.

Národní knihovna v Praze   [sign. 60 D 105]
Moravská zemská knihovna v Brně   [sign. 2-0015.561]