Vydání Rukopisů

A. W. Šembera
Wpád Mongolů do Morawy.

Strana 65 a 66:
Předmluva.

Werš 6. a 7. Hora newysoká, Hostajnow jí jméno. Jak widěti z popsání Hostýna, wyniká hora tato 385 wíd. sáh nad hladinu morskou a přewyšuje kopce okolní tak, že s něho půl Morawy přehlednouti lze. Nezdá se tedy, že by básník (bez pochyby rozený Čech) Hostýn z wlastního popatření byl znal, nazýwaje ho horou newysokou. Také jméno Hostajnow, od básníka mu dané, není prawé, neboť se dle swědectwí listin, Rukopisu Kralodworského mnohem starších, wždy jen Gostýn neb Hostýn (Hostajn, Hostejn) jmenowal.

W. 15 Lepá Kublajewna, t. j. krásná dcera Kubilaje, chána Mongolského. Půwod wpádu Mongolů do Ewropy wykládali si už souwěcí letopiscowé wšelijak, nejwíce ale dáwali příčinu zawraždění dcery chánowy w západních zemích, o kterém i básník zde wyprawuje. Že pak domnělá wražda tato pouhá byla bájka, zjewno každému, komuž powědom wznik a rozšíření ohromné říše Čengis-chánowy a zámysl nástupce jeho Ogotaje, Ewropu obrátiti w chanát mongolský. K tomu připomenouti sluší, že dle historie mongolské toliko dwa chánowé nazýwali se Kubilajowé; welkoujec totiž Čengis-chánůw, jenž žil asi sto let před tažením Mongolů do západní Ewropy, a wnuk Čengisůw, syn nejmladšího syna jeho Tuliho, od r. 1260-1295 welkochán w Číně. Okolo r. 1241 nebylo tedy ani Kubilaje ani Kubilajewny. - Ze jmen Kublaj, Kublajewna, Kublajewic, od básníka užíwaných, souditi se poněkud dá, že báseň složena jest teprwa w tom čase, když w Ewropě jméno Kubilaje, co welkochána Mongolského, w obecnou známost bylo wešlo (1260-1295).

W. 144. W husté tmě křesťané náspy wrhou. Podle známek náspů a příkopů na Hostýně podobá se prawdě a potwrzuje se i powěstí, že se lid okolní už dříwe, než Mongolové na něj doráželi, na Hostýně zakopal; neboť se nedá mysliti, že by obleženci náspy tak rozsáhlé před očima nepřítele byli mohli nawezti.

W. 152. K chánowu stanu, t. j. k stánu wůdcowu, neboť chána w Morawě nebylo, Paidar pak, lze-li jej co wnuka Čengis-chánowa chánem jmenowati, ležel s hlawním wojskem u Holomouce.

W. 178. Slawný Wneslaw, w. 200. wece Westoň w. 202. Tu Wratislaw. Jména tyto powažowati se mohou za pouze básnické. Mimo to jména Wneslaw a Westoň neodpowídají obdobě starých jmen národních w Morawě, leda bychom: Uneslaw neb Wněslaw a Wěstoň četli.

W. 237. Mine bouře - Woje w řady hrnou, w. 239. k Olomouci korouhwe jich wějou. Básník uwádí pominutí bouře na Hostýně a sražení wojsk u Holomouce w tak úzké spojení, jakoby se oboje bylo tutéž dobu dálo a Hostýn byl u samé Holomouce. Tím potwrzuje se opět domnění naše, že nebyl básník ani krajiny, básní swou na wěky proslawené, ani děje u Holomouce náležitě powědom.

W. 266 Aita Zdislaw jako orel letěl! w. 280. Zdislaw weš we krwi s ořem sbrocen. W Rukopisu Kralodworském: Aita Jaroslaw etc., Jaroslawwes we krwi etc. Podiwné zajisté jest shodnutí jména "Jaroslaw" w Rukopisu Kralodworském a w Hájkowě kronice, i zaplesají snad zatwrzelí upírači přesnosti starých památek literatury naší, nabýwajíce z toho přeswědčení, že některý Čechomil z wěku nowého (nepochybně skladatel Libušina soudu), maje Hájka před sebou, i báseň o boji s Tatary složil.

K wyswětlení této podiwné shody připomínáme následující: Dalo by se owšem domýšleti, že když za časů Dalimilowých, ku konci 13. wěku, netoliko jméno wítěze nad Mongoly, nýbrž i rozhodné zabití wůdce jejich w Čechách téměř přišlo w zapomenutí, i skladatel básně o boji křesťanů s Tatary jméno neprawé, snad mylnou powěstí mu podané, by byl mohl w báseň swou přijmouti. Dle domnění našeho ale znal básník prawé jméno wítězowo, i opěwal we swé newyrownané básni chrabrost a wěhlasnost Zdislawowu. Důkazem toho jest báseň sama. Jsouc metricky úplně dokonalá, jak wyplynouti mohla jen z péra welkého mistra, nese porušení jedině we werši 280., w němž podruhé jmenowán Jaroslaw, majíc tu o syllabu wíce, než we werších ostatních. Zpíwalť zajisté básník plynně weršem desetisyllabným:

Zdislaw wes we krwi s ořem sbrocen

Mečem Kublajewica zachwati;
ne wšak drsnatě, jak w opisu nás došlém stojí: Jaroslaw wes we krwi s ořem sbrocen. Že by se slowo: krwi jen jednou syllabou čísti mělo a werš tudyť byl desetisyllabný, prawdě se nám nepodobá, neznajícím w žádném staročeském spisu takowé twrdosti; spíše by byl básník, maje dwou syllab k Jaroslawowi zapotřebí, plynněji w krwi napsal, než jazykolomné wek-rwi; tím méně wšak za prawé přijmouti můžeme, že by se místo: wes we krwi mělo neb mohlo čísti: we swé krwi, anoť by se lokal ženského pohlawí od swůj w staročeském nikoli na é nýbrž na ej končiti musil, jako na jiných místech Kralodworského Rukopisu, na př. we Zbyhoni w. 16: po swej drahej milej, a w básni o boji s Tatary w. 46: na rowni walnej a t. d.; slowa: swej krwi ale by jistě žádný český jazyk dwousyllabně newyslowil. - Porušení werše 280. pochází nepochybně od pozdějšího opisowatele, jenž wměstnaw slowo o syllabu delší do werše, opominul jinou slabiku wypustiti, jak to byl pro zachowání metra we werši 266. učinil, napsaw: Aita Jaroslaw jak orel letě, místo: Aita Zdislaw jako orel letě. Snad powažowal opisowatel Zdislawa, w básni půwodní jmenowaného, za třetího, soujmenného syna wítězowa (r. 1289 nejwyššíhi purkrabího w Praze); pochybuje wšak, že by muž stáří newelkého byl mohl Tatary u Holomouce potřeti, učinil raději staršího bratra jeho Jaroslawa hrdinou básně. Že pak za slušno, aby alespoň w sedmém století po welkém činu oslawen byl hrdina, jejž nepochybně oslawil sám nesmrtelný básník, osmělili sme se, uwedsti porušené dwa werše w půwodní čtení, domníwajíce se, že nám to ani welectěný wynálezce, ani jiní ctitelowé drahocenného Kralodworského Rukopisu we zlé neobrátějí.

Wpád Mongolů do Morawy.
Se staršj historij Mongolů, gich powahopisem a poslánjm Hostýna. W dobu šestistyleté památky oswobozenj Morawy od Mongolů wydal A. W. Šembera, Profesor řeči a literatury české na morawsko-stawowské akademii w Holomauci. Se třemi obrazy. Vydánj druhé. Tisk a papjr Aloysia Škarnicla. W Holomauci 1842. Formát 21 x 13,5 cm. Počet stran 75.

Národní knihovna ČR [sign. 60 D 105]
Moravská zemská knihovna v Brně [sign. 2-0015.561]