Vydání Rukopisů

Anthologie z literatury české.
Sestavil Josef Jireček.
1870

Strana 8 až 10: III.
Rukopis kralodvorský.

Z větší sbírky zpěvův staronárodních ku konci XIII. století snešené zachovalo se dvanácte celých pergamenových listův v komoře pod kostelní věží v Králové dvoře, kdež dne 16. září 1817 při návštěvě Václ. Hanky mimo některé rukopisy latinské mezi starou zbraní a jinou vetešinou na jevo vynešeny byly. Převzácný tento ostatek obsahuje čtrnácte zpěvů, a sice šesť epických, šesť lyrických a dvé lyricko-epických. Zpěvy epické podle věku, ve kterém byly prvotně složeny, asi takto seřaditi lze.

1. Boj s vojsky Karla Vel. L. 805 vtrhlo vojsko franské do Čech, opanovalo značnou čásť země i jalo se křesťanství mocně uvozovati. Pohanští Čechové sebravše se k ponuknutí Záboje, bojovníka i pěvce, v lesích, když se dosti silnými býti pocítili, udeřili pod správou Záboje a Slavoje (Slavivoje) na Franky, a zabivše vůdce jejich Ludvika (Luděka), ze země je vypudili. Děj tento podle vší podobnosti opěvá se v nadepsaném zpěvu. Jméno Karla Velikého jeví se tu ve formě Kral, ve kteréž přenešeno bylo u Čechův, Jihoslovanův, Uhrův a Polákův na panovníka vůbec, tak jako jméno Caesarovo přešlo během věkův u Němcův a Slovanů v obecný název císaře (Kaiser), zkráceně cáře (csáře).

2. Přemožení Vlastislava Čestimírem. Vlastislav (zkráceně Vlaslav), kníže Lučanův, pod jehož vládu slušely župy v poříčí Ohře ležící, spojil se s Kruvojem (Krutovojem), jenž knížeti prazskému věrností byl zavázán, i hubili spolu mečem i ohněm krajiny Neklanovy. Čestimír, vůdce Neklanův, dobyl nejprvé hradu Kruvojova, Kruvoje utratil, jatého od něj Vojmíra s dcerou vysvobodil, a pak táhl na Vlastislava, jehož silnější vojsko zdařeným úskokem válečným přemohl. I Vlastislav v boji padl. Bitva tato mezi Lučany a Pražany stala se na poli turském severozápadně od Prahy v první polovici IX. století. Podle Kosmova vypravování zhynul v ní i Čestimír. *)

*) Kosmovo vypravování u vzdělání Hájkově viz v Čít. pro III. třídu niž. gymn. (str. 84).

Tyto dva zpěvy jakož i zpěv O jinoši padlém a jelenu nemají rozměru jednostejného, rovněž jako dumy čili hrdinské poesie Malorusův. Nedostatek tento nahrazen jest rytmem volným sice a na oko nepravidelným, který však velmi jest výrazný a, přiléhajíc takořka ke všem obratům děje, znamenitě živost celého vypravování zvyšuje.

3. O pobití Polanův v Praze l. 1004, zpěv necelý, jelikož se z něho jen asi poslední třetina zachovala. Boleslav Chrabrý, kníže polské, zmocnil se l. 1003 Čech, jav a oslepiv krutého Boleslava III. Ale nakrátce bylo panství polskému. Bratří jatého Boleslava, Jarmír a Oldřich, vtrhli do země s pomocí německou i spojili se tu s Čechy, kteří panovníkům domácím i za vlády polské zůstali věrní. Přední mezi nimi byl Výhoň Dub. Hrad prazský, jejž Poláci drželi, opanovali Češi lstí vojenskou a přinutili Poláky k rychlému útěku. Vítězstvím tímto navrácen byl stolec knížecí Jarmírovi.

4. O pobití Sasíkův. V létě r. 1203, když se Přemysl Otakar I. odebral k císaři Otě, aby za krále byl korunován, vtrhlo vojsko míšenského markrabí Dětřicha do severních Čech, pálíc a pleníc. Nesnází touto hnut postavil se Beneš syn Hermanův, jeden z předkův rodu Waldšteinského a župan krajiny tamní, v čelo lidu sedlského a Sasíky pod Hrubou Skalou porazil.

5. O pobití Tatarův l. 1241. Obsah zpěvu toho jest světoznámé tažení Tatarův do Evropy a pobití jich na Moravě l. 1241.

6. Zpěv o sedání. Sedání bylo boj dvou osob, koňmo, s rozličnými zbraněmi, jako dřevci čili oštěpy, meči, kyji a pod. provozovaný, rozdílný od klání čili turnaje, ve kterém soubojníci v zástupech boj podstupovali.

Zpěvy 3-6, jakož i zpěv o násilníku Zbyhoni mají rozměr jednostejný, v čemž jediné shodují se s epickými písněmi Srbův. Jiné shody tu není. Jmenovitě scházejí zpěvům českým ony obrazné úvody, které v srbských tak velice jsou oblíbeny. I stálé poetické výrazy ve zpěvích českých skoro docela se líší od výrazův takových ve zpěvích srbských a maloruských.

Veliká naproti tomu jest shoda písní lyrických kr. rp. s písněmi srbskými i rusinskými, což patrně svědčí nejen o velikém stáří jejich, ale i o tom, že vlastně jsou to písně národní, tak národní jako ty, kteréž posud mezi lidem našim kolují. Původem tím hlavně se dělí písně lyrické od epických, kteréž patrně skládány byly od pěvcův cvičených, podobných slepcům rusinským a srbským. Jednoho pěvce takového, "ký slovy i pěniem bieše pohýbal Vyšehrad a všě vlasti", Lumíra (Lubomíra), výslovně připomíná zpěv o Záboji i Slavoji.

Skladby epické bývaly při průvodu nástroje hudebního (varyta) hlasem modulovaným přednášeny čili, jak se tehdá říkalo, pěny od pěvcův, naproti tomu písně lyrické (ku kterým v příčině této náleží i zpěv o pobití Sasíků) zpívány. Pěné skladby nemají slok, i liší se tím značně od písní k zpívání upravených.

Anthologie z literatury české.
Doba stará. Spolu s nákresem mluvnice staročeské. Za čítanku pro vyšší gymnasia sestavil Josef Jireček. Svazek I. Druhé vydání. V Praze 1870. Nákladem Fridricha Tempského. Tiskem Jindř. Mercy-ho. Formát 21 x 14 cm. Stran LXXII+172.

Moravská zemská knihovna v Brně [sign. 2-21.303]