Vydání Rukopisů

ZLATÉ KLASY.
1871

Rozbor Libušina soudu
od prof. Karla Ningra.

Strana 14 až 30:

Přítomná báseň zachovala se nám v rukopise, který pochází dle úsudku znalců ze století devátého a dle místa, v němž nalezen byl, nazývá se rukopisem Zelenohorským. Z obsahu básně soudí se, že skládání samo starší jest, nežli rukopis, a přihlížíme-li k tomu, že básník zejmena uvádí znamenité a vynikající osoby v národě českém a že dokonale zná jich sídla a vůbec pohanské zvyky a názory, můžeme říci, že básník byl ději současný a že tudyž báseň svou složil nedlouho po ději sběhlém. Tvrdíme o básníku "Libušina Soudu", že byl pohan, který veřejných záležitostí pilně si všímal, Libuši co kněžnu pro bystrosť rozumu a spanilosť srdce vysoce ctil a miloval a proto nemile nesl, že pro nesvornost domácí vlády se zřekla. Tvrdíme dále, že básník "Libušina Soudu" byl muž vzdělaný, jenž znal pověsti a děje domácí, znal české hory, hrady a řeky, znal rozdíl mezi právy slovanskými a německými, a nadto výborně znal se v umění básnickém, jež pěstoval co nejzdárněji, jakož sama báseň naše to dosvědčuje. Ačkoli báseň necelá se nám zachovala, zasluhuje nicméně bližšího uvážení a rozebrání co zbytek staropohanské vzdělanosti v Čechách.

Za pohanstva bylo u nás umění básnické považováno za dar boží; ti, co básně skládali, požívali co miláčkové bohů veřejné úcty a v paměti vděčného lidu dlouho byli chováni. Skládali básně na česť bohů, zpívali o slastech a strastech lásky, avšak i co národ vykonal, opěvovali básněmi epickými. A jakož mysl lidská nejvíce dojata bývá udalostmi hlučnými, válkami krvavými: tak i pěvcové nejčastěji pěli o půtkách a válkách, anebo o hrdinách, kteří válečnými činy se vyznamenali. Proto většina básní našich starodávných v rukopise Kralodvorském táhne se k dějům válečným. Avšak našli se i pěvci, kteří vnitřního života domácího si všímali a změny v něm se sbíhající opěvovali. K nim náleží náš básník.

On za látku si zvolil odbývání soudu, k němuž příčinu zavdali dva bratři o dědictví se hašteřící a který za následek měl odstoupení kněžny Libuše s vlády zemské. Děj ten byl skutečně velmi důležitý, nebo na stolec český povolán nový panovník. Přemysl ze Stadic, zakladatel nové dynastie, která Čechům až do r. 1306 panovala. Dějiny však národů dokazují, že povolání na stolec nového panovníka jest velevýznamná udalosť, ježto panovník dobrý co nejvíce může přispět k oslavení a zvelebení svého národa, panovník pak zlý a krutý může položiti základy k vyvrácení státu a zničení národu. Proto nastolení nové dynastie jest děj, který svými následky sahá do daleké budoucnosti. Čechové skutečně pochopili význam tohoto velikého děje, a proto pověsti o Libuši a Přemyslu kolovaly v národě od pokolení jednoho k druhému, od věků do věků a napsány byvše v století XI. od kronikáře Kosmy staly se majetkem všech časů a celého národu. Chváliti musíme našeho básníka, že děj tak důležitý zvolil si k své básni.

Nebude nemístné, položit zde pověst o Libuši, jak ji Kosmas, první náš kronikář z vypravování starců přijal a v spis svůj uvedl. Jádro pověsti té jest následující:

V české zemi vynikal Krok takovou v soudech spravedlivostí, že z celé země lidé k němu přicházeli za rozřešení svých sporů žádajíce. Ten po sobě zůstavil tři moudré dcery, Kazi, Tetku a Libuši. Kazi obeznámena byla nejvíce se silami přírodními a užíváním jich k hojení nemocí lidských; Tetka vynikala znalostí bohovíry a bohoslužby; nejmladší pak Libuše takovou stkvěla se opatrností, moudrostí a přítomných i budoucích věcí znalostí, že ji národ po smrti Kroka za vládkyni zvolil a ustanovil. Za jejího panování strhla se krutá sváda mezi dvěma rodem i bohatstvím vynikajícími zemany o hranice sousedního statku. V divokém rozhorlení s křikem a hřmotem předstoupili oba přede kněžnu, žádajíce, aby po právu spor jejich rozhodla. I vynesla Libuše nález po právu, ohled na osoby neberouc. Tu však jeden z nich, jemuž nestalo se po vůli, jal se haněti Libuši a celé pokolení ženské a za hanbu a potupu vyhlašovati Čechům, že stojí pod vládou ženskou, lépe prý jest umříti, nežli něco takového snášeti. K tomu Libuše bol srdce svého potlačíc usmála se řkouc: "Tak jest, jak pravíš; ženská jsem, a žiju co ženská; a proto vám málo moudrosti míti se zdám, že vás nesoudím prutem železným, a že žijete beze strachu, proto právem mnou pohrdáte. Nyní však jest zapotřebí velmi, abyste měli vládce nad ženskou krutějšího. Odstupte nyní, a koho vy zejtra zvolíte za pána, toho já přijmu za manžele." Potom radila se Libuše se sestrami svými. Druhého pak dne svolala národ na sněm a že lid hlasitě žádal míti knížete, vyslala poselství do Stadic, aby od tamtud od pluhu přivedli Přemysla sobě za pána a jí za manžele. Takovým způsobem vypravuje pověst, že Přemysl na trůn český dostoupil.

Naše báseň od zmíněné pověsti v mnohých kusích znamenitě se liší a hlavně jasností a důstojností vyniká. Báseň nám zejmena udává rozvaděnce a sídla jejich, báseň vynesení nálezu nepřipisuje Libuši, nýbrž celému národu na sněmě shromážděnému, avšak v krásnější ještě světlo staví nám kněžnu Libuši, nežli pověst sama. Přihledněmež k ní blížeji.

A jak se díval náš básník na tento veliký děj? Dle jeho názoru odřekla se spanilomyslná Libuše proto vlády, že uražena jsouc nechtěla sáhnouti k moci. Proto radila Čechům, aby si zvolili muže, jenž by jim vládl "po železu". I vyslovil tím básník, že nová dynastie na trůn český proto byla povolána, aby vládla co nejpřísněji. Z toho již snadno poznáme, jakým citem náš básník ovládán byl. Kdožby netruchlil, když vidí, že vznešená vládkyně opouští místo v národě nejvyšší jen za tou příčinou, aby nemusila k přísnosti, a že na to místo volá se muž, jemuž se za úlohu dává, vládnouti po železu. Co z takové změny povstane, netřeba-li se báti o vlasť a národ, tyto a podobné otázky a předtuchy mimovolně padnou v mysl a pokryjí ji smutkem. Přirozeno tedy jest, že náš básník smutkem báseň svou přioděl.

Od smutku počal náš básník báseň svou a vyslovil smutek svůj přenesením jej v přírodu. Za pohanstva totiž ustálilo se domění a víra, že člověk a příroda žijí jeden a týž život, že jsou spolu v souhlase a vzájemnosti, že příroda s člověkem zároveň cítí a všech jeho snah a tužeb se účastní.

A že náš básník truchlil nad svárem rodných bratrů, truchlila s ním i přední naše řeka, Vltava, jako zástupkyně veškeré vlasti, a že básník svůj smutek hluboký zakládal na tušení budoucích bouří a nehod, kterými vlasť by byla rozervána, truchlila i řeka Vltava nejinak, nežli jakoby bouří co nejlítější byla rozvlána. V tomto názoru a smyslu zakládá se začátek naší básně, v němž básník oslovuje řeku Vltavu:

      
           Aj, Vltavo, če mútíši vodu,
         če mútíši vodu strěbropěnu?
         za tě lutá rozvlajaše búria,
         sesypavši tuču šíra neba,
         oplakavši glavy gor zelených,
         vyplakavši zlatopieskú glinu?

Na tento dotaz básníkův cituplně i důvěrně odpovídá Vltava, udávajíc zkrátka a obecně událosť, kterou země česká byla zmítána a znepokojena:

      
           Kako bych jáz vody nemútila,
         kegdy se vadíta rodna bratry,
         rodna bratry o dědiny otné.

Až sem sahá začátek básně, vedlé smutku i obsah básně v sobě zahrnující. Vyslovením opravdově cítěného smutku hleděl básník vypravování pozdějšímu dodati ráz vážnosti a opravdovosti a napnouti pozornosť posluchačů poukázáním k tomu, že o věci veledůležité vypravovati se bude. Jesti to první prostředek, jehož básník užil k vytknutí vysokého významu děje vypravovaného.

Po lyrickém začátku stal se básník objektivním vypravovatelem a zařídil vypravování své tak, aby průběh děje byl v stálém stoupání a světlosti, živosti i líbeznosti, aby mu dodáno bylo vytknutím všech důležitějších okolností a hlavně užitím dramatické formy a to v míře takové, že v scéně sněmovní rozvinuje se před námi velkolepé drama. V žádné jiné antické básni není formy dramatické v takovém rozsahu a s takovou živostí i ráznosti užito.

Při rozvaděných bratřích uznal básník za dobré, vytknouti jich povahu, bydliště a rod.

Jako jiní antičtí pěvci povahu osob jednajících vytýkali obyčejně mocným adjektivem, tak to i náš básník učinil, nazvav Chrudoše litým a Šťáhlava chrabrým.

Ostatní antičtí pěvci z dob pohanských neměli ve zvyku, naznačovat bydliště osob jednajících. O Záboji a Slavoji, o Vlaslavovi, Kruvojovi a Čestmíru nic v básních není, kde by byli bydleli. Jen náš básník v tom činí výminku a vytýká bydliště nejen při Chrudoši a Šťáhlavu, ale i při mnohých jiných osobách. Osvědčil tím rozsáhlou znalosť osob a míst v takové míře, že nikdo se mu v tom nevyrovná. My z takových přídatků na jisto soudíme, že básník látku svou nečerpal z pověsti, ale že ději vypravovanému byl současný.

Rod osob vyznačovať nebylo za pohanstva ve zvyku, za křesťanstva teprv v 13. století. To dokazuje, že za pohanstva chlubiti se předky svými čili rodem svým, nebylo pravidlem. Ano sám náš básník při ostatních osobách rod jich nevytýká, jen při Chrudoši a Šťáhlavu co nejvíce rodových zpráv podává v slovech:

         oba bratry, oba Klenovic,
         roda stara Tetvy Popelova,
         jenže príde s plky s Čechovými
         v sieže žirné vlasti prěs tri rěky.

Chtělť zajisté říci, že rozvaděnci byli mocní lechové, kteří pocházeli z rodu starožitného, jenž svými pamětmi sáhal až do prvních začátků národu českého. K jejich moci hledí i to, že vládli statky rozsáhlými na Otavě a Radbuze a že jejich sestra, jak dále se poznamenává, bydlela na Vyšehradě tož v komonství kněžny Libuše. Vysokým významem bratrů rozvaděných chtěl náš básník povznésť i důležitosť děje a to jest druhý prostředek, jehož užil, aby patrnou učinil důležitosť děje vypravovaného.

Kdo měl starati se o smíření rozvaděnců? Zcela přiměřeno jest, že básník úkol ten sestře Klenoviců vykázal, nebo jí spor ten nejblíže se dotýkal a mimo to dle slovanských názorů sestry povolány i spůsobny jsou k urovnávání hádek bratrských. Že sestra Klenoviců v Libušině dvoře skrze vlašťovici dovídá se o svádě bratrů svých, je básnická figura. Řekli jsme již, že příroda za pohanstva s člověkem zároveň cítila a jeho snah i tužeb se účastnila. Tohoto názoru užil zde básník podruhé; družná vlaštovice rmoutí se nad svádou Klenoviců, rychle letí na Vyšehrad a tam o té nehodě běduje a naříká. Podobná figura jest v Jelenu, v němž krahujci na hrobě hrdiny pokrakují: "Pade junoše zlobú vraha". Podobná figura jest v Skřivánku, po němž děva zarmoucená svému milenci vzkazuje:

         pozdravuj drahého pěním
         že zde hořem nyju.

V národních písních tento básnický způsob jest zachován. Za příklad zde buď uveden "Lživý ptáček".

           Co ten ptáček štěbetá,
         co na dubu sedá?
         Která panna hocha má,
         že je vždycky bledá.
         Mlč ty ptáčku, mlč, ty lžeš
         jak cikánská kůže:
         však já taky hocha mám,
         a jsem jako růže.

Tím, že sestra Klenoviců požádala kněžny Libuše za ustanovení pravdy (práva), povýšen spor soukromý za záležitosť celozemskou; třetí to prostředek, jímž děj vypravovaný na vysoký stupeň důležitosti národní se povznáší.

Svolání sněmu použil básník k tomu, že nám zejmena uvedl nejznamenitější lechy i jich bydliště. Uvedl pak jich mimo Chrudoše a Šťáhlava sedm a sice: Svatoslava, Lutobora, Ratibora, Radovana, Jarožira, Střezibora a Samoroda. Domníváme se, že je seřadil dle stáří a politické váhy. Dle stáří, nebo i ve sněmu tak se řadili, jakož ukazují slova: "prokní vstúpi rozenia dle svégo", a celá slovanská i česká starobylosť dokazuje, že stáří vždy dávána byla přednosť, zákon o posloupnosti na trůně v Čechách, Polsku i Rusku to jasně dosvědčuje. Dle politické váhy, nebo ti, co na předních místech vytčení, jeví se nám v sněmovním jednání co mluvčí národa; Lutobor oznamuje, že porada jest ukončena, Radovan provolává nález sněmovní za zákon zemský a Ratibor hájí jej proti Chrudošovi a minoritě. Nepozastavujme se na tom, že první mezi vytčenci, Svatoslav, ještě nemluvil; báseň naše není ukončena a kdož ví, zda básník jemu co osobě v národě nejpřednější, nepřidělil úlohu nejvážnější, t. usmíření rozhněvané kněžny? Nedivme se také, že Přemysl ze Stadic, potomní kníže, není vytčen; nesmělť co budoucí manžel Libuše stářím příliš vynikať.

Výčet jmen, sám o sobě suchopárný, hleděl pěvec náš ustrojiť po básnicku vložením některých znaků vztahujících se k bydlišti uvedených lechů a zde opět osvědčil rozsáhlé vědomosti své, kterýmiž všechny antické básníky přesáhá.

Čtěme toto místo:

  
           Káže kněžna vypraviti posly
         po Svatoslav ot Lubice bielé,
         iděže sú dúbraviny uné,
         po Lutobor s Dobroslavska chlmca
         iděže Orlicu Labe pije,
         po Ratibor ot gor Krkonoší,
         iděže Trut pogubi saň lutú,
         po Radovan ot Kamena Mosta,
         po Jarožir ot Brd vltorěčných,
         po Strezibor ot Sázavy ladny,
         po Samorod se Mže strěbronosné.

Vizme jen, jak mnoho vědomostí básník zde uložil. On zná a jmenuje nám hory Krkonoše a Brda, hrady Libici, Kamenný Most a Dobroslavský Chlumec, řeky Labe, Orlici, Sázavu a Mži, on zná krajiny ty nejen dle jich jmena, nýbrž i dle jich povahy, krásy a památnosti, proto nazývá Libici "bílou" čili slavnou a krásu krajiny té, kde někdy Slavníkovci a po nich Vršovci sídlili, charakterisuje mladými doubravinami; Dobroslavský Chlumec zřetelně naznačil tím, že tam Orlice v Labe se vlévá, Krkonoše oslavil pověstí o Trutovi, jenž tam zahubil saň divokou, při Mostu za zvláštnosť vytkl, že byl Kamenný, při Brdech, že jsou vltorečná, Mži od ryžování stříbra nazval stříbronosnou a Sázavu od půvabů břehů jejich ladnou. Diviti se nám jest tak rozsáhlým vědomostem básníkovým zvláště proto, že u ostatních pěvců nic podobného neshledáváme. Kdežto oni na větším díle označují místnosti děje opěvovaného slovy buď obecnými, aneb i jmeny vlastními co nejkratčeji: jest náš básník v tomto označování nejjasnější a nejdokonalejší a my ty jeho znalosti místních, historických i osobních poměrů neumíme si jinak vyložiť, nežli domyslem, že byl zemským kmetem, jenž veřejným tímto postavením nabyl širšího rozhledu a plnosť známostí o všech věcech k zemské správě se vztahujících. Vždyť i v Řecku byl Solon básník a zákonodárce slavný.

Scénu sněmovní vylíčil básník až do rozhorlení Chrudošova s takovou důstojností a velebností, jakoby popisoval nějaký obřad náboženský. Posvátné ticho, vzorný pořádek, významný ceremoniel, vše to naplňuje nás obdivem, nejvíce však zajímá nás zde hlavní osoba, kněžna Libuše, již básník obklíčil zevnějším leskem a ozářil vlastnostmi ducha, které samy o sobě úctu si vymáhají. Vyvýšenosť povahy ženské v našich starých básních nikde není tak živě a mnohostranně vylíčena. Nakreslil pak básník krásu povahy Libušiny způsobem dějným, tak že posluchač přihledati má k tomu, co Libuše činí a mluví a jak jiní k ní se chovají. Sebereme-li v jedno rozptýlené ty znaky, shledáme, že básník Libuši si myslil co kněžnu plnou vysokého rozumu, ana znala zákony bohů, povahu lidu a potřeby země, plnou mírnosti a laskavosti, plnou snahy a touhy po smíření rozvaděnců, plnou jemnosti, která urážku hluboce cítí, ale i plnou velkomyslnosti, která urážky nekárá a nemstí. Vznešená to povaha, vznešený i básník, který vznešenosť povahy té dovedl znázorniť! K žádosti sestry Chrudošovy svolala Libuše sněm, na sněmě pak uvádí sněmovníkům na mysl zákon věkožíznivých bohův, dle něhož měli bratří buď v nedílu neb rozdílu o stejných částech vládnouti dědictvým, svoluje však zároveň, odchýliti se od zákona a ustaviti nový nález, jen aby smíření se dosáhlo. Vidno z toho, že povolnosť Libušina šla až k mezím nejkrajnějším.

S povahou Libušinou, jak ji náš básník představil, srovnává se národní pověsť, dle které byla Libuše mezi ženskými jediná, jež v úmyslech svých byla prozřetelná, v řečech vážná, v mravech zachovalá, nade všechny pak vynikala spravedlivostí v rozhodování sporů, ke všem přívětivě i laskavě se chovajíc, byla okrasou a slávou ženského pohlaví.

Aby zvýšil důstojnosť Libušinu v mysli posluchačů, obklopil ji básník zevnějším leskem: ona sídlí v zlatém sídle, svatém Vyšehradě, do sněmu se ubírá v bělostvoucí řize, doprovázena slavným komonstvem, v němž jsou děvy věhlasné a vyučené věšťbám vítězovým (snad obyčejům právním?), jedna s deskami pravdodatnými (práva zemská obsahujícími), druhá s mečem křivdy kárajícím a dvě soudné děvy s osudím svatým, do něhož se hlasy sbírali. Před ní jest v sněmovně plamen pravdozvěstný a svatocudná voda (t. znaky božích soudů čili ordalií). Ve sněmu má kněžna vyvýšené místo na zlatém stolu a když odtud svou vůli oznámí, klanějí se jí kmeté, leši i vladykové; před její tváří dějí se porady v slušné tichosti a na čem se sněm většinou hlasů usnesl, prohlašuje se za zákon. Tak schyluje se celý děj vážně a důstojně ke konci.

Tu náhle rozbouřenosť Chrudoše, nálezem sněmovním uraženého, uvádí na jeviště scény pohnutější. Jakož básník uměl dříve poklidný běh děje s poklidem líčiti: tak osvědčuje nyní schopnosť svou v líčení myslí a řečí rozhorlených, bera při tom stálý zřetel na to, aby ráz důstojnosti, jejž chtěl míti básni své vtisknutý, tím pohromen a zrušen nebyl. Děj se zde zauzluje a dosáhá řečí Libušinou, že se vlády vzdává, nejvyššího stupně své důležitosti.

Výraznými znaky v mocných slovech představuje básník rozsápanosť Chrudošovu nejinak, než jakoby vše do boje na život a na smrť vyzýval. Ostrý to protiklad u porovnání se sněmováním předešlým. Zníť místo to:

           Vstanu Chrudoš ot Otavy krivy,
         zlč sě jemu rozli po útrobě,
         trasechu sě lutostiú vši údi,
         máchnu rukú, zarve jarým túrem.

Při takové rozlícenosti očekávali bychom mnohem strašnější výbuch v řeči Chrudošově, nežli jaký tam čteme. Připomeňme si, jak jiní básníci antičtí rozbouřenou mysl představovali. Záboj na příklad takto Luděkovi vypověděl poslušnost:

           "Aj Luděče,
         ty jsi parob na paroby krále,
         ty rci svému ukrutníku,
         že dýmem jest nám velení jeho."

Divoký Luděk z rodu germanského takto k Záboji mluvil:

           "Aj, ty zhovadilý,
         ty veliká potvoro hadóv,
         mečem se potýkaj se mnú."

V Jaroslavu Vratislav k Vestoni takto mluví:

         "Prorado, skvrno křesťan věčná!"

Chrudošova slova v nejvyšším rozlícení pronesená tato jsou:

         "Gorě ptencem, k nimže zmija vnori,
         gorě mužem, imže žena vlade!
         Mužu vlásti mužem zápodobno,
         prvencu dědinu dáti pravda."

Máme za to, že vzdělaný náš básník v představení mysli rozsápané udržoval vše v míře, která se shodovala s důstojnou povahou celé básně. Nejostřeji pro Libuši zní zajisté první verš, kde k zmiji se přirovnává, druhé dva verše namířeny jsou již více na sněmovníky k poštvání jich na Libuši, jejíž vláda se za neštěstí a neprávo prohlašuje; čtvrtý pak verš staví ostře mnění Chrudošovo proti nálezu většiny sněmovní. Hlavní urážka stala se Libuši jen proto, že byla ženská. K urážkám takovým, třeba se skrývaly v podobenství a věty obecné, nemohla mlčeť ani Libuše, ani většina sněmovní.

Nejprvé ujala se slova Libuše. Ona hluboce cítí a těžce nese urážku, která se jí veřejně stala, ale má do sebe tolik ducha síly, že umí potlačiť a opanovať pobouření srdce svého a zůstať na ven klidnou. Avšak rozhodnutí její, že se vzdává vlády, t. j. nejvyššího v zemi důstojenství, prozrazuje boj, jaký byla v hloubi srdce svého bojovala. Důvod, že nechce sáhnouti k meči, stojí teprv v druhé řadě. Jaká to síla a spanilomyslnosť zároveň!

Rázněji si vede druhý řečník. Jest to Ratibor od hor Krkonoší, z krajiny, kde Trut zhubil saň lítou. S velkou silou i horlivostí hájí právo domácí, právo svaté proti zvykům z ciziny zaváděným. Krátká, necelá je řeč Ratiborova před námi, ale i ten drahocenný úlomek dostačuje, aby nám osvětlil základ a význam sporu soukromého mezi Chrudošem a Šťáhlavem o dědictví otcovské.

Panoval v starých Čechách ten zákon, že po smrti otce statek jeho náležel všem pozůstalým členům rodiny, kteří jej společně spravovali ve svůj prospěch a užitek tak, že ze sebe nejspůsobilejšího zvolili za vládyku čili starostu, aby v jich jméně a k jich prospěchu statek ten řídil a spravoval. Nechtěli-li neb nemohli-li pozůstalí členové zůstati v nedílu, bylo zákonem dovoleno a možno, statek zděděný rozděliti rovnou měrou mezi dědice. Zákon tento o nedílu a rozdílu spočíval dle domnění pohanských Čechů na vůli bohův, t. j. byl od samých bohů Čechům dán a schválen. V tom smyslu pravila Libuše

         Po zákonu věkožízných bogóv
         budeta im oba vjedno vlásti,
         či se rozdělita rovnú měrú.

Většina sněmovní rozhodla v té při tak:

         Budeta im oba vjedno vlásti.

Chrudoš však jakožto starší a prvorozený z Klenoviců zatoužil po opanování celého dědictví, aby on sám měl všechno a mladší jeho bratr Šťáhlav aby neobdržel nic, jeho heslem bylo

         prvencu dědinu dáti pravda.

Názor tento byl však v odporu se zřízením českým a mířil k tomu, podkopať domácí ustanovení a zavésť k nám způsoby v Němcích panující, způsoby, které byly na nespravedlnosti založené, že staršího na újmu mladších bez jich viny obohacovaly. Proto rozhorlil se Ratibor a pronesl památná slova:

 
         Nechvalno nám v Němcěch iskať pravdu,
         u nás pravda po zákonu svatu,
         juže prinesechu otci naši
         v sieže ... ...

Zde končí naše báseň a tudíž nevíme, kdo a jak Libuši hájil a jak celá ta záležitosť k rozuzlení a k smíření přivedena byla. Na základě národní pověsti, o témž předmětu jednající, domyšlíme se, že básník neskončil se sporem, ale že jej uvedl v smír asi tak, že sněm žádal na Libuši, když sama nechce panovati, aby sobě obrala manžele a Čechům knížete, k čemuž ona dle pověsti národní skutečně svolila.

"Libušin soud" náleží mezi nejspanilejší básně antické. Čím častěji a bedlivěji jej čteme, tím více nás dojímá a obdivem, ba i úžasem naplňuje. Kdo jest, jemuž by se vznešená povaha spanilomyslné kněžny Libuše nelíbila? V osobě její spojují se vysoký rozum a jemné srdce v lahodný celek, moudrosť a laskavosť splývají v jedno. Bylať za své doby slávou a chloubou pohlaví ženského. Neméně dojímá nás celé sněmovní jednání. Jak velkolepý to obraz! Celý národ se sešel v svých zástupcích na svatý Vyšehrad, kolem zlatého stolce, na němž stojí velebná postava kněžny Libuše, i sešli se, aby soudili po zákonu a smířili rozvaděné bratry. Taková spořádanosť a uzákoněnosť státu českého dojímá tím více, že nám jasně na oči staví, jak praotcové naši již v dobách pohanských ve vzdělanosti své byli pokročili. Bídně lhou ti, kdo nám je líčí jako divochy a surovce, nebo jim zákon byl svatým a právo šlo nade všechno, a když i jednotlivci (Chrudoš) právu se vzpírali, většina národu stála při něm pevně a hájila je slovem, a bylo-li třeba, i mečem.

I náš básník jasně dokazuje, že vzdělanosť v staré té době vysoko byla pokročila. Podotkli jsme již o něm, jak rozsáhlými vědomostmi přesáhá všechny starodávné pěvce, k tomu nyní přidáme, že co básník výborně si vede. On vypravuje jesně, děj pak ponenáhlu způsobem přirozeným povznáší vždy výše a výše, až ze soukromého sporu stává se záležitosť celonárodní, která vrchole své důležitosti dosáhá v odřeknutí se Libuše vlády zemské. Aby vypravování své učinil zajímavým, užívá co nejvíce dramatické formy, tak že sněmovní jednání na způsob scény dramatické vylíčil, poznamenav příznaky, jimiž význam její se povyšuje na stupeň obřadu náboženského. Vzdělaný básník světlem ducha svého osvítil celou báseň a proto báseň jeho dojímá nás silou neodolatelnou. Čím častěji ji čteme, tím více půvabů v ní nacházíme; vytrhněme některé části ze souvislosti, a bude se nám zdáti, že máme před sebou prosu jednoduchou; čtěme opět ve spojení vše a poznáme, že ta jednoduchosť slouží vznešenosti za poklad.

Básník "Libušina Soudu" staral se i o formální krásu básně své; složil ji ve verších rythmických, jímž dodal souměrnosti tím, že počítal slabiky, aby jeden verš druhému stejným jich počtem se rovnal. Skládať se celá báseň z veršů desítislabičných. K docílení takovéto stejnopočetnosti užíval básník i umělých prostředků. Viděti to nejlépe jest na verši:

  
         Nebudetěĺ u vás po rozumu,

v němž l stojí místo li tak, že vědomě i k vůli matematické souměrnosti jest vynecháno. Podobná rythmem kázána výpustka čili elisí přichází i ve verši:

         Nechvalno nám v Němcěch iskati pravdu,

v němž iskati čísti se musí co iskať.

Verše desítislabičné opatřil náš umělý básník tythmickou lahodností a to tak, že bedlivě k tomu přihlédal, aby každý verš, nechť v sobě obsahuje buď pojem neb myšlénku, smyslem ukončen byl a tudíž přirozenou přestávku snesl, t. aby přednášející volně mohl se na konci každého verše zastaviti, a nebyl nucen z následujícího verše k své přestávce několik slov vytrhovati. Menší přestávky byly i uprostřed každého verše a to rozmanitě, buď po slabice čtvrté neb šesté.

           Když sie slyše | jejú rodná sestra
         rodná sestra | v Lubušině dvorě,
         sprosi kněžnu | utr Vyšegradě,
         na popravu | ustaviti pravdu,
         i pognati | bratry jeja oba,
         i súditi ima | po zákonu.

Když celý pojem neb celá myšlénka v jeden verš se vtěsnati nedaly, rozvedl je básník na dva verše tak, že některé slovo z prvního verše opakoval ve verši následujícím a tak figurou opakování oba verše v jedno svázal:

         Vadíta se kruto | mezu sobú,
         lutý Chrudoš | na Otavě krivě,
         na Otavě krivě, | zlatonosně. - 
         Priletěše | družná vlaštovica
         priletěše | ot Otavy krivy. -
         Stúpi kněžna | v bělostvúcí rizě,
         stúpi na stol oten | v slavně sněmě. -

Blahozvučností opatřil básník verše své užíváním allitterace a assonance.

Allitterace záleží v tom, že některá slova začínají od téže souhlásky:

         stúpi na stol oten v slavně sněmě;
         protiv ima plamen pravdozvěsten;
         či se rozdělita rovnú měrú. -

Hojněji ještě užíval náš básník assonancí, která vzniká, když táže samohláska ve dvou neb více slovech opět přichází:

         Če mútíši vodu strebropěnu;
         na Otavě krivě, zlatonosně;
         roda stara Tetvy Popelova;
         v Libušině otně, zlatě, sědlě;
         na popravu ustaviti pravdu;
         po Strezibor ot Sázavy ladny;
         po Samorod ot Mže strebronosne;
         poče kněžna s otna zlata stola.

Takovéto libování si v stejných samohláskách zachovalo se nám i v písních národních, z nichž na ukázku podáváme tuto sloku z Erbenových písní sešitu pátého, str. 386.

         A ta basa u primasa
           za kamnama stála:
         když primaska zatopila,
           basa sama hrála.

Ninger Karel (12.1.1827 - 28.2.1913) středoškolský profesor, historik a buditel. Vyučoval zeměpis, dějepis, latinu a češtinu. Napsal učebnici Historie litertury české (1862).

Zlaté klasy.
Dárek dospělejším dívkám do Zlaté knihy zapsaným. Spořádal prof. Jan Suda. Číslo IX. Nákladem Zlaté knihy v Písku 1871. Tiskem Hynka Fuchse v Praze. Formát 16 x 11,5 cm. Stran 164+XII.

Knihovna České společnosti rukopisné - Šonkova knihovna [sign. Š-2229]