Vydání Rukopisů

Vácslav Beneš-Třebízský
Anežka Přemyslovna
1878

Stařec projel několikrát prsty, zdálo se že neohebnými devítistrunnou lyrou a dívka vystoupila o jeden stupník vedoucí na lešení výše.

...

Mezi lidem zavládlo ticho, jako bývá na těchto výšinách v noci, když tu není živé duše a když se v korunách stromů ani lupének nehýbe.

A dívka začala:


      V širém poli dúbec stojí,
      na dúbci zezhulice
      zakukáše, zaplakáše,
      že nenie vezdy jaro.
      Kakby zrálo žitko v poli,
      by vezdy jaro bylo?
      Kakby zrálo jablko v sadě,
      by vezdy léto bylo?
      Kakby mrzli klasi v stozě,
      by vezdy jeseň byla?
      Kakby děvě těžko bylo,
      by vezdy sama byla? - - -

Již chvíli dohlaholily zvuky starcovy lyry a mezi lidem ještě ticho.

Báliť se takořka vydychovati a zraky všech, jakoby přikovány tkvěly na pěvkyni, jež stála již s hlavou vztýčenou a s rukama přeloženýma křížem přes prsa. Oči její se upíraly k obloze a lícemi jí rozkvétaly květy a rozvíjely se v růže, jakých po Čechách nikdy nevidávali.

I král Vácslav seděl na svém trůnu, jako by byl zapomněl, že je král a lid vůkolní jeho poddaní a panstvo se ani nehýbalo, aby chřestotem mečů nevyrušilo ticho, jímž zdálo se že ještě doznívají v dálí jakoby ozvěnou, slova písně "by vezdy sama byla". A ještě neprobrali se z úžasu a z obdivu, a již poznovu projížděl starec prsty zdálo se že neohebnými, devítistrunnou lyru. Tklivé hlaholy přešly náhle v hravé, dovádivé toniny a pěvkyně otevřela jahodové rtíky k nové písni:


      Pleje děva konopě
      u panského sada;
      pytá se jiej skřivánek,
      pro če žalostivá...

A když dopěla dívka, ještě mlčelo všecko jako hrob a nikdo se ani nehýbal. Král Vácslav naklonil hlavu níže, Ota Braniborský s Bavorským soujmenovcem a Jindřich Míšenský tkvěli na pěvkyni s otevřenými ústy a zpěvačka cizá vrhala na mladistvou sokyni pohledy plné jedovatých šípů.

Starý muž sáhl ve struny po třetí a neznámá dívka začala:


      Ach, vy lesi, tmaví lesi,
      lesi Miletínští!
      Čemu vy sě zelenáte
      v zimě, letě rovno?
      Ráda bych jáz neplakala,
      nemútila srdce.
      A řekněte, dobří ludie,
      kdo by neplakal zdě?
      Kdě mój otčík, otčík milý?
      Zahřeben v rovečce.
      Kdě moja máti, dobrá máti?
      Trávka na niej roste.
      Ni mi bratra, ni mi sestry,
      junoše mi vzechu...

A po této vyhrkly na starých tvářích slzy a na zastaralé jízvy sešedivělých vojínů vypadly z dávno vyschlých očí perly; ale v témž okamžiku se jako by na povel rozlehla se nad Prahou bouře z hrdel nesčíselných, rytířstvo na lešeních vstávalo a král Vácslav ještě níže hlavu naklonil.

Už po druhé se dnes chvěly kmeny na Petříně, ale tentokráte v samých kořenech, Vltava rozvlnila se ode dna a vzduch chvěl se až ku hvězdám a starým českým hlavám napadlo, tento stařec že Lumír sám a tato dívka že dcera Lumírova.

Poznámka:
Katolický kněz a spisovatel historických povídek a románů Václav Beneš Třebízský (27.2.1849-20.6.1884) použil ve svých románech Pod skalami (1874), Anežka Přemyslovna (1878) a Královna Dagmar (1883) texty písní z Rukopisu královédvorského.

Anežka Přemyslovna
Historický román od Vácslava Beneše-Třebízského. Zábavné bibliotéky dílo XLVI. Vydavatel Placidus Johanes Mathon v Brně 1878 (Petrov 5). Formát 16 x 12 cm. Počet stran 374.

Moravská zemská knihovna v Brně [sign. 1-40008]