J A R O S L A V
Zvěstuji vám pověst veleslavnou
o velikých půtkách, lítých bojích;
nastojte i svůj rozum sbírejte,
nastojte, neb podivné jdou zvěsti.
Ve kraji, kde Olomouc vévodí
jesti tamo hora nevysoká,
nevysoká, Hostýn její jméno;
Máti Boží divy tamo tvoří.
Dlouho kraje naše v míru žily,
dlouho hojnost mezi lidem kvetla,
než z východu v zemích bouře vstala,
to pro dceru tatarského chána,
jíž křesťanští lidé pro kamení,
pro perly i pro zlato zabili.
Lepá Kublajevna, jako luna,
slyšela o krajích na západě,
že v těch krajích mnoho lidí žije;
vypraví se poznat mravů cizích.
Na nohy tu skočí junů deset
i dvě děvy k jejímu průvodu;
shromáždili, čeho třeba bylo,
nasedli na hbité koně všichni,
i brali se tam kam slunce spěje.
Jako zora za jitra se skvěje,
tehdy když nad temné lesy vyjde,
tak skvěla se dceř Kublaje chána
krásou svou i krásou svého hávu,
celá oblečena v zlatohlavu,
zdobená kamením i perlami.
Divili se Němci také kráse,
bohatství jí velmi záviděli,
sledovali její pouti dráhu,
vypadli pak na ni v lesní houšti,
zabili ji a pak oloupili.
Když to uslyšel Kublaj, chán tatarský,
co se stalo s jeho drahou dcerou,
sebral vojska ze všech krajů širých,
táhl s voji tam, kam slunce spěje.
Když slyšeli západní králové,
že chán táhne v jich lidnaté kraje,
smlouvali se rychle jeden s druhým,
shromáždili převeliké vojsko
a vytáhli polem proti němu...
Kublaj kázal všem svým čarodějům,
hadačům, hvězdářům, kouzelníkům,
aby zvěstovali uhodnouce,
kteraký by konec boj měl vzíti.
Vzchopili se ihned čaroději,
hadači, hvězdáři, kouzelníci,
ve dva půlkruhy se rozstoupili,
na zem třtinu černou položili,
když ji na dvě půlky rozštípili:
prvé půlce "Kublaj" jméno dali,
druhé půlce "Králi" jméno dali,
potom stará zaklínání pěli.
Počly třtiny spolu bojovati
a trsť Kublajova zvítězila.
Zajásalo množství všeho lidu,
každý běží rychle k svému koni
a voje se do řad postavily.
Křesťané se ani neradili,
v řady pohan bez rozvahy hnali,
s takou pýchou, jakou sílu měli.
Tu se prvý voj v hromadu srazil,
střely dštily jako příval z mraků,
lom oštěpů zněl jako rachot hromu,
blýskot mečů roven ohni bouře.
Obě strany jarou, bujnou silou
jedna druhé postoupiti brání.
Pohany již množství křesťan hnalo
a již by jim byli odolali,
když v tom znovu přišli čaroději,
nesouce ty třtiny rozštípené.
Tataři se velmi rozpálili,
na křesťany lítě vyrazili,
tak krutě je před sebou honili,
až je jak zvěř plachou rozptýlili.
Tu štít ležel, tu helmice drahá,
tam kůň vleče v třmenech vojevodu,
ten marně se na Tatary vrhá,
ten zas pro bůh smilování žádá.
A tak Tataři se rozrojili,
křesťanům daň velkou uložili,
dvě království sobě podmanili,
starý Kijev i Novgorod širý.
V brzku rozneslo se hoře zemí,
po všech krajích lid sbírati počnou:
postavili čtyři velká vojska,
obnovili válku s Tataříny.
Tataři se nyní v pravo hnuli,
jak mrak černý, jenž kroupamy hrozí
pokrýti úrody žírných polí,
tak i jich houf slyšet je již z dálky.
Rychle Uhři v setniny se semknou,
rychle zbraněmi se s nimi srazí,
leč v nic byla chrabrost udatenství,
marné jejich odvážné vzepření.
Tataři srazivše svoje řady,
rozprášili jejich voje četné,
poplenivše vše, co v zemi bylo.
všechna naděj' křesťanům zmizela,
žalostivě modlili se k Bohu,
těch Tatarů by je sprostil krutých.
"Ustaň, Hospodine, ve svém hněvu,
sprosť nás vrahů, kteří nás stíhají.
Zahubiti chtějí naši duši,
obklíčivše nás jak vlci ovce!"
Prvý, druhý byl boj pro nás ztracen.
Tataři se v Polsce rozložili,
blíž a blíž plenili všechny kraje,
dodrali se lítě k Olomouci.
Bědy ještě větší začly v kraji,
nic nebylo jisté před pohany.
Válčeno den, válčeno den druhý,
vítězství se nikam neklonilo.
Aj tu vzroste Tatařínů množství,
jak se šíří večerní tma v jeseň,
a v povodni těch Tatarů lítých,
kolébal se v prostřed voj křesťanů,
úporně se prodíraje k chlumku,
na němž Máti Boží divy tvoří.
"Vzhůru, bratři, vzhůru!" zvolal Vneslav,
v stříbrný štít udeřil svým mečem
a korouhví nad svou hlavou točil.
Všichni mužsky v Tatary se vrhli,
srazili se v jediný šik silný,
vyrazili jak oheň ze země
k chlumku tamo z tatarské přesily.
Couvali pak krokem chlumkem vzhůru,
na podchlumí v šik se rozstoupili,
dole šik srazili v ostrou hranu,
boky v pravo, v levo kryli štíty,
vložili na rámě bystrá kopí,
druzí prvým a třetí zas druhým.
Mraky střel tu dštily na Tatary.
V tom temná noc pokryla vši zemi,
rozlehla se od země k oblakům,
zahalila zraky rozpálené
i křesťanů i Tatarů lítých.
V husté tmě křesťané náspy vrhli,
náspy vykopané kolem vrchu.
Když z východu jitro počínalo,
pozdvihl se celý tábor vrahů.
Tábor ten byl strašný; kolem chlumu
až do dálky věru nedozírné,
na hbitých tu hemžili se koních,
křesťanů na kopích napíchané
hlavy nesli ku chánovu stanu.
Shluklo se tu množství v jednu sílu,
zaměřili všichni v jednu stranu
i vrhli se prudce chlumem vzhůru
a zařvali vše strašícím vzkřekem,
až se hory doly rozléhaly.
Křesťané na náspech všude stáli,
Matka Boží dodala jim chrabrost,
rychle napínali tuhé luky,
rychle blýskaly se ostré meče,
Tataři museli ustupovat.
Rozpálil se lid Tatarů lítých,
rozvzteklil se chán jich krutým hněvem,
v tři proudy se rozestoupil tábor,
třemi proudy vztekle na chlum hnali.
Křesťané skáceli dvacet stromů,
všechny stromy, jež na vrchu stály,
přivalili klády na kraj náspu.
Již již Tataři se v náspy hnali,
strašným skřekem až do oblak řvouce,
již počali náspy rozkopávat.
I svaleny z náspu klády mocné
ty mačkaly Tatary jak červy,
drtily je ještě i na pláni.
A tak dlouho krutě bojováno,
až noc temná ukončila boje.
Pro Bůh! pohleďte jen, slavný Vneslav,
slavný Vneslav sražen s náspu šípem!
Krutý bol rval zarmoucené srdce,
strašná žízeň vnitřnosti pálila,
sprahlý jazyk líže rosnou trávu.
Tichý večer přešel již v noc chladnou,
noc se proměnila v šedé jitro,
v tatarském táboře klidno bylo.
V poledne zas strašné vedro bylo,
křesťané padali krutou žízní,
sprahlá ústa těžce otvírali,
Matku Boží chraptivě prosili,
k ní zemdlené zraky obraceli,
žalostivě rukama lomili,
od země do oblak teskně zřeli.
"Nemůžem již žízniví tu zůstat,
nelze nám pro žízeň bojovati;
kdo miluje život svůj i zdraví,
bude Tatary o milost prosit."
Tak pravili jedni; takto druzí:
"Horší smrt je žízní nežli mečem,
v zajetí budem mít dosti vody."
"Za mnou, kdo tak smýšlí!" volá Vestoň -
"za mnou pojď, koho z vás žízeň trápí!"
Tu Vratislav jak tur jarý skočil,
Vestoně za silnou paži schvátiil,
praví: "Zrado, skvrno křesťan věčná!
v záhubu chceš vrhnout dobré lidi?
Od Boha nám milost prosit třeba,
ne v zajetí sveřepých Tatarů.
Nespěšte bratři do své záhuby!
Již jsme snesli nejkrutější vedro,
Bůh nás sílil i v poledním žáru,
Bůh nám doufajícím sešle pomoc.
Zastyďte se muži takých řečí,
chcete-li se hrdinami zváti:
Zhyneme-li žízní tu na hoře,
ta smrt bude Bohem odměněna,
vzdáme-li se mečům nepřítele,
svou vinou budeme povražděni.
V porobě jen mrzkost Bůh vždy vidí,
hřích bez boje pod jho sklonit šíji.
Za mnou pojďte, muži, kdo tak smýšlí,
za mnou před stolec Mateře Boží!"
Spěchá za ním dav ke kapli svaté:
"Ustaň, Hospodine, ve svém hněvu,
k vítězství nám pomož nade vrahy,
vyslyš hlasy k tobě volající!
Obklíčeni jsme krutými vrahy,
osvoboď nás z tatarských osidel
a dej vláhu sprahlým hrdlům našim;
děkovnou my oběť tobě vzdáme!
Potři v zemích naše nepřátele
a zahlaď je i na věky věkův!"
Aj, hle, na zčeřeném nebi mráček!
zadul vichr, zahučel hrom strašný,
černalo se mračno po všem nebi,
ráz na ráz blesk bil v tatarské stany,
hojným deštěm pramen hory ožil.
Mine bouře. - Řady vojsk se hrnou,
ze všech krajů, ze všech krajin země,
k Olomouci jich korouhve vějí.
Těžké meče po boku jim visí,
plné toulce na plecích jim chřestí,
přilby skvějí se na bujných hlavách,
a pod nimi hbité koně skáčí.
Zazvučely hlasy rohů lesních,
zaduněly zvuky bubnů břeskných.
Ihned srážíme se, obě strany:
pozdvihá se zvířený prach v mlhu,
byla poslední a krutá půtka.
Zavzněl chřest a drnkot ostrých mečů,
kalených střel zazněl strašný sykot,
lom oštěpů, rachot ostrých kopí.
Bylo klání a bylo rubání,
bylo lkání, bylo radování.
Krev se valila tu bystřinami
mrch leželo, jako v lese dříví.
Tomu hlava ve dví rozštípena,
tomu uťaty jsou obě ruce,
onen padá s koně sražen druhým,
ten zas zuřivě své vrahy kácí,
jak na skalách lítá bouře stromy;
tomu v srdce po jílec meč vrazí,
onomu Tatařín ucho usek.
Oh, byl ryk, sténání žalostivé!
Křesťané počali utíkati,
Tatarů je vzteklé davy hnáti.
Aj! - tu Jaroslav jak orel letěl!
Tvrdou ocel na mohutných prsou,
pod ocelí chrabrost, udatenství,
pod helmicí velebystrou moudrost;
odvaha mu plá ze žhavých zraků.
Rozkacen hnal jak lev rozdrážděný,
když se mu krev teplou udá shlédnout,
když postřelen za lovcem se žene:
tak rozohněn na Tatary běží.
Češi za ním jako krupobití.
S Kublajevicem se prudce srazí
i nastala všechněm krutá půtka.
Srazili se oba oštěpoma,
zlomili je oba s velkým praskem.
Jaroslav, jsa i s ořem krví zbrocen,
mečem Kublajevice zachvátil,
od ramene šikmo v kyčle bodnul,
tak že spad bez ducha mezi mrtvé,
toulec s lukem zarachotil nad ním.
Ulekli se lítí Tataříni,
odmetali dřevce sáhodlouhá,
utíkali, kdo prchati mohl
tamo, odkud jasné slunce vstává.
A tak byla Haná zachráněna.
Ze staročeštiny přeložil Jaroslav Slavata.