Vydání Rukopisů

Hana Voisine-Jechová
Dějiny české literatury
2005

Strana 228 až 230:
Rukopis královédvorský a zelenohorský

Toto nejzajímavější dílo z prvních desetiletí 19. století nebylo prezentováno jako původní výtvor, nýbrž jako fragmenty ze starých děl; Rukopis královédvorský nalezl Václav Hanka v roce 1817 ve věži starého kostela a určil ho jako fragmenty rozsáhlého díla pocházejícího ze 13. století. Rukopis zelenohorský, který obdržel hrabě Kolovrat, jeden ze zakladatelů Českého muzea, identifikoval Hanka jako fragment rukopisu pocházejícího z 9. nebo z 10. století. Oba dokumenty bývaly publikovány společně a jsou známy pod zkratkou RKZ. Rukopis zelenohorský vzbuzoval od počátku pochybnosti, avšak dílo, ve svém celku nesporné básnické hodnoty, bylo přijato s nadšením. Inspirovalo řadu umělců, zejména malířů a sochařů a získalo pozornost mezinárodní veřejnosti (jednu z básní přeložil Goethe).

Pochybnosti o jeho pravosti se množily tím více, čím větší bylo množství "objevovaných" starých textů, které byly snadno rozpoznány jako falzifikáty. V osmdesátých letech 19. století čeští vědci (zejména Jan Gebauer) přinesli nepopiratelné důkazy, že Rukopisy, předmět národní pýchy, jsou podvrhem. Bylo však mnoho obhájců jejich pravosti i po tomto datu. Dodnes jsou stále hodnoceny pro svůj pozoruhodný básnický výraz a jako cenný zdroj inspirace; nejsou však již řazeny do českého dávnověku, nýbrž do prvních desetiletí 19. století. Již dlouho jsou tyto básně připisovány Václavu Hankovi a jeho přátelům Josefu Lindovi a Václavu Aloisovi Svobodovi. Estetické kvality Rukopisů však nicméně vysoko převyšují verše podepsané Hankou. Ostatní předpokládaní spolupracovníci nikdy pod svým jménem nepublikovali díla takové básnické síly. Navzdory řadě teorií o jejich původu zůstává nejzajímavější dílo ze začátku 19. století zahaleno tajemstvím.

Rukopis zelenohorský přináší zlomek sporu dvou bratří o dědictví (Libušin soud) a pasáž popisující rozhodování sněmu (Sněmy). Měly upozornit na vysokou úroveň soudnictví v dávných Čechách.

Rukopis královédvorský se skládá ze šesti zlomků epických zpěvů, z dvou básní lyrickoepických a z šesti písní lyrických. Jejich pojetí odpovídá nadšení vyvolanému publikací ruských bylin a lidových zpěvů srbských vydaných v roce 1814 Vukem Karadžičem. České zpěvy mají navíc některé rysy společné s Macphersonovým Ossianem. Zlomkovitá forma se dala vysvětlit ztrátou nebo zničením větší části díla během staletí, ale odpovídala také poetice fragmentu vypracované s nástupem romantismu. S historickým entuziasmem a elegičností jsou tu popsána vítězství Čechů nad nepřáteli nebo slavnosti dokumentující jejich rytířské zvyky. V některých lyrických pasážích se projevuje mlhavá nostalgie zpodobená v odstíněné kresbě přírody. K oslavě společenství, k němuž se autor hrdě hlásí, se připojují akcenty subjektivní, zvýrazňující - způsobem vlastním pro sentimentalismus a romantismus - úděl člověka čelícího osudu. V textech jsou četné stopy lidové poezie ukazující na shody či totožnost s odkazem minulosti a s lidovou kulturou. Naopak výraz pracující s náznaky a přesné zobrazení scén svědčí o kosmopolitním vzdělání autora - nebo autorů. Takto například je využit tradiční motiv zvadlé růže a zklamání opuštěné dívky:


     Ach ty róže, krásná róže!
     Čemus raně rozkvetla?
     rozkvetavši pomrzla?
     pomrzavši usvědla?
     usvěděvši opadla?
     Večer seděch, dlúho seděch,
     do kuropěnie seděch;
     nic dodati nemožech,
     vše dřezhy, lúčky sežeh.
     Usnuch, snieše sě mi ve sně
     jako by mně nebožce
     na pravej ruce s prsta
     svlekl sě zlatý prstének,
     smekl sě drahý kamének.
     Kamének nenajdiech
     zmilitka sě nedoždech.
      (Rukopis královédvorský, Růže)

Dějiny české literatury
Napsala Hana Voisine-Jechová. Z francouzského originálu Histoire de la littérature tchèque, Fayard 2001, přeložil a rejstříky sestavil Aleš Haman. H&H Vyšehradská, s.r.o. Vydání první. Praha 2005. Formát 24 x 15,5 cm. Počet stran 626.

Národní knihovna v Praze [sign. SF II 74614]