Josef Svatopluk Machar
Slovíčko o Rukopise Královédvorském
1929
Při sklence vína
Strana 126 až 131:
Slovíčko o Rukopise Královédvorském
Pamatujete se na mou politickou grotesku Boží bojovníci? A na předmluvu v té knížce? Živě jsem si na ni ondy vzpomněl.
Dostal jsem prvé vydání Rukopisu Královédvorského. Hanka je vytiskl v Praze u Bohumila Haze a Joz. Krause roku 1819 a doprovodil připomenutím, významně datovaným "dne 16. září 1818", na vlas tedy rok po tom, kdy Rukopis byl našel. Připomenutí to jest dnes málo známé. Zní: "Jako Řekové, Plavci Argonští, Hrdinové před Trojí, a sedmero Řeků na bojištích Thébanských - jako tito svého Homéra, Aeschyla a Orfea nalezli; tak zpívali naši Lumírové a Zábojové slavné činy starobylých Hrdin, války knížat, krvavé půtky zemanů, slasti a strasti lásky a jiná podobná dobrodružství; toho nám poskytuje důkaz tento výborný zlomek lyricko-epických nerýmovaných národních zpěvů, o nichž právem Dobrovský ve své historii českého jazyka praví, že Všecko převyšují, co se posud starých básní našlo.
Bylo to vloni dne 16. září, co jsem poklad ten v Králové Dvoře ve sklepě v kostelní věži, přebíraje se v žižkovských střelách, našel. Na první pohled zdály se to býti latinské modlitby, ale jaká radost hnula srdcem mým, spatře, že to česky, a jak zrostala radost ta, když sem čím dále tím více výbornosti a příjemnosti nacházel! Přebudiž, bohužel! že toho jen 12 malých lístků a dva uzoučké proužky ostalo. Jest to na pergameně drobounkou literou psáno, a podle liter soudí P. Dobrovský, že to bylo mezi 1290 a 1310 přepisováno, skládáno pak zvlášt některých kusů, mnohem dříve. Tím více jest k politování nenahraditelná ztráta ostatní částky, která této zachráněné ani přirovnána býti nemůže; neboť celé sebrání záleželo nejméně ze tří knih, jakož vidíme z nápisů pozůstalých kapitol třetí knihy. Co v sobě první a druhá kniha zavírala, nesnadno jest se domejšleti, protože žádných znání nezůstalo: nejspíše delší hrdinské zpěvy. Kdyby každá z těch 25 chybějících kapitol jen dvě básně byla obsahovala, tedy se již jen z třetí knihy 30 básní ztratilo!
Kdo nám nyní poví jména Skladatelů! Kdo toho, který je s takovou chutí v jedno sebral? Nezpívaliť toliko muži obecní, mnohý statečný Rytíř básnil svou píseň an meč a přílbice v koutě spočívali. Zdaž sám Král Václav, otec Otakarův (+ 1253) nezpíval? česky? - a snad některé jeho písně Němci sobě přeložili, jemu se tím zachovati chtíce. Zdaž nešťastný Záviše Vítkovic, který 1292 sťat byl, zdaž on u vězení některou částku těchto zpěvů nesložil? aneb snad sebráni toto sám nepořádal? Nevidělli Hájek a snad i Balbín rukopisy jeho? - Proč by Čech německy zpíval? - Zpívalť Lumír ještě dříve, a slovy i pěním pohýbal Vyšehrad i vše vlasti! Mámeť "Ha ty náše slunce!", mámeť i píseň Vojtěchovu.
Těmito Zpěvci a jich Písněmi pučelo se símě krásných vědomostí: neskonalou vnadu, nejnevinnější radost, nejvznešenější rozkoš vlévati v život Národů. Mnohý zvuk nám na věky zašel: mnohé písně snad ještě v ruchu tmavých a zasutých sklepů práchnivějí, neboť málo vzteku přepiaté horlivostí ušlo.
Nalezený Rukopis kladu tuto písmě od písmene, jak na pergameně stojí, jediné verše pro pohodlnost čtenářů na řádky rozděliti sem se osmělil. Pro lepší vyrozumění jazyka starého, odsílám na I. a II. díl Starob. Skládání, kdežto sem o nejpotřebnějších věcech staročeské Gramatyky pojednání položil. Obnovené moje vyložení nedosáhlo a dosáhnouti nemůže důkladnosti a krásy původního čtení, neboť sem musel mimo jiné zvlášť Dualy a zastaralé prosté minulé časy (Praeterita narrativa neb historica, též Part. pass. Praes. - nedoziram, sražem, naplniema. Dat. pl. aug. Tatarovóm, Bohovóm etc.) což řeči nevyrovnané určitosti, ráznosti a živosti dodává, v množný počet a dílem v složené minulé časy, dílem v budoucí proměniti.
Ruské přeložení pro nedostatek písma zadržeti se muselo."
Vycitoval jsem celé Hankovo "Připomenutí". Nevím, jak čtenáři - ale já mám pocit, jakoby je ten starý filuta byl zrobil podle mojí předmluvy k "Božím bojovníkům". A jistě, když je psal, usmíval se taškářsky jako já, když jsem psal předmluvu svoji.
Hanka si vede přímo zlodějsky. Jak mazaně ukazuje původce Rukopisů! Jak si pochvaluje píseň Lumírovu "Ha ty náše slunce Vyšehrade tvrd" - a přece dobře věděl, že ji vyrobil druhý partyka Linda a našel ji potom tak, jak on sám za dva roky na to Rukopis! Jak dále vypočítává rozměry celku a teskní o ceně básní ztracených! A jak hned zas působí na duše vlastenců, rozbolestněné takovou ztrátou, romantickou potěchou, že "snad ještě v puchu tmavých a zasutých sklepů práchnivějí mnohé písně" - a že se tedy možná najdou! Jak podpírá hned s počátku drahocennost svého nálezu autoritou Dobrovského! Pravda, naši drazí buditelé stáli vůči nálezům Hankovým jako slepí, nadšením opilí naivníci - Dobrovský, jediný vidoucí člověk mezi nimi, se v slabé chvíli zmýlil - a Hanka už se jeho slov chytil a drží je, jako čert zápis o duši. Staří vlastenci dívali se na Hanku s velkou porcí blahovolné shovívavosti - selské chytráctví Hankovo to prohlídlo a využilo: bylo-li vhodno, stavěl se negramotným, nemotorným, připitomělým - a vlastenci usuzovali, že naivní kuřátko našlo zrnko, o němž ani netušilo, že je to staré české zlato. Ostatně: usuzovali nejen oni, kteří žili současně s ním, ale i vlastenci pozdější, kteří žili už - a snad ještě žijí - za dnů našich.
Hanka nebyl takový jelimánek - naopak: chytráček a člověk lecčehos schopný. Ješita, jenž: 

	Pětkrát malovati dal se, dal se rýti,
	ba i s obrázkem svým sám peníz si bíti -
zkazil Čelakovskému a Šafaříkovi profesuru v Rusku, odřeknuv jako třetí vybídnutý, bez vědomí oněch nejen za sebe, ale i za ně "své přátele"; potom, když 1834 ztrhal Čelakovský v Musejníku překlad jeho "Krakowiaků", na němž si Hanka nesmírně zakládal (zakládal si ostatně nesmírně na všem, co napsal a vydal), provedl milý Hanka něco tuze ošklivého: denuncoval u ruského vyslance ve Vídni Čelakovského, redaktora listu, v němž byla posměšná poznámka o ruském caru - pan vyslanec zakročil u rakouské vlády, a Čelakovský byl zbaven nejen redakce, ale i místa na pražské universitě. Tedy ne dobrácký Sancho Pansa v našem literárním obrození, ale poťouchlý Jago z Othella.
Jak nechytrácká, čistá, zbožná musila by být taková předmluva k vydání poctivě starého Rukopisu! Z rozechvělé duše byla by vyšla a rozechvívala by všecky duše pro všecky časy. A zatím - takováhle taškařina! Nic platno - každá pravda má svou duši a svůj dech, jichž nelze ani nahradit, ani imitovat. Lež prozradí i sama sebe i svého původce. To už jest axiomem v písemnictví. -
A což "zbožná lest" - neomlouvá? Ne. A věřím, že ani ta v Hankově duši nebyla. Vyrábění padělků bylo znakem doby a zachvacovalo lidi jako chřipka, zachvátilo Hanku, Hanka nakazil Lindu, a oba snad ještě někoho třetího. A všichni vyráběli padělky, protože už je vyrábět museli, protože duše jim stonaly takovou nemocí. Arciť - duše byly už disponovány pro tu nákazu a snad pro každou nákazu. Kdo je z uražené ješitnosti schopen denunciace, je schopen každé jiné ničemnosti. Nedovedu si představit čestného člověka, který by z vlastenecké horlivosti prováděl řadu padělků, vydával je tiskem a viděl by, jak úctyhodní muži, nositelé nejslavnějších jmen té doby, dávají se oklamat, obdivují padělky ty s nadšenou zbožností, radují se nad nimi, vynášejí je - a původce by tu stál tiše rozradostněn, že se mu podařilo vpašovat do národní pokladnice falešný skvost... Ne, vyloučeno - čestný člověk by takovéhle "zbožné lsti" schopen nebyl. Hanka měl rád jen sebe, cenil jen sebe, obdivoval jen sebe, napsal několik knížečušek, jimž dal - zase v tom sebecenění - pěknou bibliofilskou úpravu, ale český svět je necenil tak, jak je cenil jejich původce a tak v hladu slávy dal se cestou jinou: navlekl si masku "Krále Václava" či "Záviše Vítkovce" - hádej národe! - a přišel znovu, hlásaje, že našel poklad a položil poklad ten před užaslé oči národa: a mnul si ruce, samolibec, a těšil se, že vyzrál na svou dobu a přinutil ji přec, že se mu poklonila.
Nic víc v tom všem nebylo. -

Při sklence vína
Macharovy spisy, svazek 48. Praha 1929. Nakladatelství Aventinum. 200 stran.

Moravská zemská knihovna v Brně   [sign. 1-93.687,48]

©  Mgr. Dana Mentzlová
©  Česká společnost rukopisná