[F. P.]  Z Jaroměře, 30. září. Co již dávno vroucně přál všaký vlastimil, to vykonáno včera v městě šedověkém, proslaveném Dvoře Králové. Tamtě dne 29. září b. r. s dostojnou oslavou odhalen pomník dávnověké věštby a zašlého rekovství, sochy to pěvce a hrdiny našeho Záboje, jehožto zásluhy o vlast naši Rukopis Kralodvorský, dne 16. září 1817 objevený, tak skvěle na zřetel staví. Ráno téhož dne v 8 hod. počala na náměstí hlučná hudba, trvajíc celou hodinu; v 9 hodin ubíral se valný zástup domácích i přespolních hostů, v čele p. okresní hejtman Šerks s úřadnictvem, p. purkmistr a městská rada, p. bibliotekář Vácslav Hanka, nálezce rukopisu, p. Francesconi, profesor vlaského jazyka na universitě Pražské, dne 28. schválně sem z Prahy přijevší, a jiní vzácní rodomilové, do chrámu Páně sv. Jana Křtitele, kdež domácí p. děkan, Václav Krulich, mši sv. sloužil, při nížto staročeský choral s průvodem varhan od sboru zpěváckého Jaroměřského zpívaný, unášel ducha k nebesům tak, že na tvářích shromážděného lidu neobyčejná se zářila zbožnost, na důkaz, jak mocně dojímají tito přesnocírkevní zvukové srdce a mysl, naplňujíce ji pravou nebes lahodou. Kéž by tyto vážné zpěvy brzo ve všech chrámích našich se rozléhaly, a jistě obživnul by opět ten utuchlý duch nábožný, který někdy za Arnošta a Karla bohomyslného divy lásky křesťanské tvořil! Po skončených službách Božích přáli sobě někteří páni hosté shlédnouti to požehnané místo, totiž sklep v kostelní věži, kdež 17. září 1817 nalezen byl Rukopis Kralodvorský od p. Vácslava Hanky, toho času velezasloužilého bibliotekáře národního musea v Praze. Vlídnost páně děkanova uvedla nás tam s ochotností, i vypravoval, kterak tentýž rukopis beze vší pochyby v staré skříni, nyní již zrušené, ukrytý, po strouchnivění zadního prkna spadnul na zem a tu mezi střelami Žižkovými v prachu očekával svého vzkřísitele a zachovatele. - Bylo prý tu v tomže sklepě, jak mne jedna vzácná, vzdělaná paní Kralodvorská ujišťovala, více kněh starých, na pergameně psaných, a za jejího mládí prý celé listy z nich vyřezávány a trženiny na varhanách jimi zalepovány byly. Bohužel! že tomu tak! Po této radostnobolestné návštěvě ubírali jsme se do domu pana Kubského, správce várečního, kdež poobčerstvivše se zákuskem přátelským, šli jsme valným davem rozmanitých diváků, jichž dobře na pět tisíc býti mohlo, ke kašně, u prostřed náměstí vystavěné, kdež socha Zábojova zahalena, co nějaké tajemné paladium, vzhůru čněla. Tu, když se hosté půlkolem rozstoupili, zavzněla hlučná, srdcejemná kantata od sboru zpěváckého Jaroměřského, asi 40 osob čítajícího, libozvučně zpívaná, po nížto vystoupil bystroumný řečník, p. Fridrich Landrok, katecheta a prozat. říditel Kralodvorské hlavní a podrealní školy na tribunu, v popředí sochy zahalené umístěnou, mluvě k zástupu horlivě, zřetelně a co do řeči a významu této slavnosti velmi jadrně a důkladně. (Připomínáme, že bez úsilného vynasnažení tohoto skromného, výborného a vůbec na slovo vzatého i milovaného muže, sotva by ještě stála socha Zábojova, ježto nejednu bylo třeba překonati aneb odvarovati překážku.)