Váceslav Hanka
a
Rukopis Kralodvorský.
V Praze 1867.
Strana 52 až 59:
Socha Zábojeva.
Napsal František Bíbl.

Překrásnou ozdobou našeho města jest zajisté socha Záboje, na velké kašně na náměstí postavená. Utěšený pohled poskytuje tato mohútná postava na skále stojícího Záboje, který pravou rukou o štít se podpíraje, levicí zvučné varito vřele k svému srdci tiskne a zasmušilým okem v dálku hledí; vzadu u jeho nohou leží lev co znak síly a udatnosti. Ze skály, na níž Záboj stojí, prýští se ze tří stran voda; u každého výtoku nachází se symbol na vodu vztah mající a sice: labuť, značící čistotu, had co symbol zdraví a konečně kostka, značící stálost. Pod sochou jest do skály vtesáno jméno Záboj a něco níže slova z téže básně uvedená: 

           "Ty mluvi k nim oteckými slovy."
Tato důmyslná slova jsou z té příčiny zde uvedena, bychom neustáli mateřský jazyk pěstovati, tak aby stále naše národnost zkvétala. Krásná socha tato zhotovena jest z tvrdého piskovce od sochaře Františka Wagnera, rodáka Kralodvorského a vyučence zvěčnělého Joseja Maxe, nákladem várečních měšťanů; celá postava Záboje má přes 8 střevíců výšky a skála, na níž socha spočívá, jest 6 střevíců vysoká. Šťastnou myšlénkou nadchnut, volil Wagner látku k této soše hned z prvních řádků básně Záboje a Slavoje z rukopisu Kralodvorského: 

           "Z črna lesa vystupuje skála,
           na skálu vystúpi silný Záboj,
           obzírá krajiny na vše strany."
Výtečně rozluštil Wagner svou úlohu a zhotovil sochu, která se obmezuje pouze na malou část obyvatelstva, ale která má vliv na celý Český národ, neboť Zábojem zbudován pomník ku zvěčnění památky nalezení rukopisu Kralodvorského, tohoto neocenitelného pokladu Staročeského básnictví, pozůstatek to našich slavných praotců!
Nebude od místa, podáme-li sběh celé věci, jakož i podrobný popis slavnosti při odhalení sochy Záboje.
Dlouho cítila obec nutnou potřebu, aby se z velké kašny již zetlený a neúhledný kamený sloup, který k výtoku vody sloužil, odstranil. a jiným vhodnějším a času přiměřenějším předmětem nahradil. Právě toho času meškal v Dvoře Králové sochař F. Wagner; i učiněn mu od várečníků návrh, aby nějaký vhodný vzorek k témuž cíli zhotovil. Za nedlouho byl Wagner s malým vzorkem Záboje hotov a předložil jej výboru várečnickému s tím podotknutím, že za 1200 zl. stř. 14 střevíců vysoký pomník zhotoví. Cena tato zdála se býti mnohým várečníkům příliš veliká, kteří také byli naprosto proti tomu, aby se něco tak nákladného zhotoviti dalo; jini však horliví mužové povstali a bojovali vší silou pro věc dobrou a krásnou. Teprv po rozličných odporech a několikerých poradách byla mezi várečníky a sochařem smlouva uzavřena, jemu vyhotoveni sochy svěřeno a za ni 1200 zl. zaručeno.
Více nežli rok pracoval pilně F. Wagner se svým mladším bratrem Antonínem, taktéž sochařem, na soše, než úplně vyhotovena byla. Nyní se mohlo postavení a odhalení Záboje ustanoviti.
Příhodnější doba k odhalení sochy nemohla se naskytnout jako den 16. září 1857, právě v čtyřicátý rok nalezení rukopisu; tento den byl také pevně k odhalení ustanoven. Když se však stran postavení kolosalní sochy na kašnu vyjednávati počalo, povstal spor mezi várečníky a sochaři. Následkem této rozepře postavení sochy se opozdilo, tak že odhalení na den 29. září odloženo býti muselo. Teď se jednalo o to, aby se odbalení Záboje důstojným způsobem stalo; i činěny k tomu cíli potřebné přípravy. Především odeslána ve jménu sochařů a veškerého měšťanstva písemní prosba Váceslavu Hankovi, vyzývající jej, aby co nálezce rukopisu neopomenul k oslavení tak důležitého dne svou přítomností přispěti. Hanka však prosbu tu z neznámých příčin odepřel, tak že nebylo více naděje na jeho příchod. Jak velké bylo však překvapení, když slovútný nálezce rukopisu den před odhalením Záboje v 8 hodin večer do našeho starobylého města zavítal; letmo roznesla se tato radostná zvěsť po celém městě a neuplynula ani hodina, an již spolek Jaroměřských zpěváků, schválně k slavnosti sem přibyvších, řízením jich výtečného ředitele Jos. Hinka před domem, kde Hanka ubytován byl, rázný sbor "Dlouho buď zdráv" a více jiných písní zapěl, i za kteroužto úctu Hanka co nejvřeleji poděkoval. Druhého dne na úsvitě ozývala se hlučná hudba, a k osmé hodině ranní bylo na náměstí tak živo jako v největší sváteční den; domácí lid, jakož i i cizí hosté, jichž se byl valný počet sešel, po městě procházeli se, a stále ještě noví hosté přibývali; o deváté hodině se odebrali téměř všichni do chrámu Páně sv. Jana Křtitele, kde mše svatá zpívána jest. Při mši sv. hrál Jos. Krejčí, nynější ředitel konservatoře Pražské, na varhany, a zpívány jsou od Jaroměřských zpěváků ve spojení s Kralodvorským učitelstvem dva Staročeské chorály "Stvořiteli, Bože milý," a "Svatý Vácslave, vejvodo České země" a po mši svaté zapěli nejstarší Český chorál "Hospodine, pomiluj ny."
Po ukončení mše sv. byli příchozí bosté u správce várečního Kubského vítáni, odkudž se po 10. hodině celý průvod k posud zahalené soše odebral.
Zde zapěli zpěváci řízením J. Krejčího jebo slavnostní kantátu k druhotinám p. biskupa Kralohradeckébo, s textem k tomu cíli schvalně zbotoveným. Na to vystoupiv výtečný ředitel škol Kralodvorských P. B. Landrok na povýšené místo, vysvětlil původ slavnosti následující mistrnou řečí:
"Drazí rodáci! zblízka i zdálí, domácí i přespolní, odkudkolivěk přicbázíte k dnešní slavnosti naší, buďže ze sesterské Jaroměře, buď z pohraničnébo Náchoda, buď z královského Hradce, aneb i je-li tu koho ze staroslavné matky Prahy, vás všecky mile vítá město naše o slavnosti dnešní a zdejšinci všickni na přivítanou ruku vřele vám tisknou. Víte oč nám jde. Zamýšlímeť po čtyřidcíti letech po prvé důstojně oslaviti nalezeni rukopisu Kralodvorského a to sice způsobem tím, že se dnes na památku toho nálezu přešťastného, odhaliti má socha od zdejších bratří Wagnerovců nákladem várečného měšťanstva vzdélaná.
Žeť nalezení rukopisu jmenovaného oslavy hodno a že velevýtečné zpěvy tyto z nejstarších dob našeho písemnictví Českého nás došlé, úctu naši vymáhají sobě, netřeba teprva dovozovati. Letopisové zajisté všech věků svědčí nám, že kde národ poněkud vzdělanější a pokročilejší, tamže i vzácné památky starověké se zvláštní šetrností a úctou chovány bývají.
Svědčí o této pravdě rozstavená po všech vlastech Evropských musea, do nichž s péčí velikou se sbírají a snášejí všeho druhu památky dávnověké nejinak, než co pokladové vzácní a co pozůstatky drahé, z časů někdy bývalých. Zdáť se nám zajisté, jakoby ono slovo písma: "Cti osobu starého a před šedivou hlavou povstaň!" jakoby tato slova váhu a platnost svou měla nejen vzhledem osob letitých a vážných, však i vzhledem takovýchto pozůstatků z dávnověkosti na naše časy dochovaných.
A jestliže takové památky starožitné u všech všudy národů takové vážnosti a cti požívají; jestliže vzdělaní národové s pilí a snahou neomrzelou pátrají po památkách netoliko vlastenskýcb ale i jinonárodních; jestliže na příklad tam Angličan s chloubou buduje si své museum Egyptské, tu zas Bavor obobacuje svou galerii Řeckou, jestliže z rumu na světlo se dobývají tu propylea Athenská, tam mury Ninivitské, aneb abycbom nezabíbali do takové dálky; jestliže národovec Německý obětuje tisíce až i statisíců (vizme dom Kolínský nad Rýnem) na starobylé své památky stavební, malířské, básnické a jakého koliv jiného druhu památky dávnověké: což Čech neměl by sobě vážiti vlastních památek starověkých? Čech směl by pohrdnouti vzácnými těmi zbytky bývalé někdy cti a slávy své? Mám za to, že nebude nedím snad odrodilce, ale surovce a necity takového, jenžtoby směl nevážiti si starověkých památek vlastenských a pohrdnouti jimi. Již pak rukopis Kralodvorský nad jiné vzácnější jest památkou z dávnověkosti České.
Přední křisitel a zárodník novějšíbo písemnictví Českého slavné paměti Dobrovský usoudil podle liter, že rukopis náš přepisován před pěti sty lety, skládán pak, zvláště v některých částech, mnohem dříve. Ai! tedy juž staleté stáří oněch plodů básnických, které v sobě zahrnuje rukopis Kralodvorský, vymáhá sobě vážnost a úctu naši. Než mnohem ještě více vniterní cena rozmanitých těchto zpěvů hrdinských i milostných domábá se spravedlivého uznání a všeobecné obliby naší. Přesnosť a lahoda, stručnost a jadrnost, rozmanitost a bohatství jazyka Českého jeví sc v těcbto skladbách nejdávnějších předků našich v takové dokonalosti, že již co do řeči rukopis Kralodvorský pokládati můžeme za stálý pomník svrchované krásy bývalébo někdy jazyka Českébo a za vzor a pravidlo novějšího našeho jazyka spisovního. - Uvážíme-li pak básnickou stránku zpěvů v rukopisu našem sebranýcb, ustrnouti musíme podivením nad touto něžností a prostotou, nad tou rozmanitostí a krásou nelíčenou, nad tou živostí a mnohdy i vznešenou velikostí myšlenek a obrazů, ježto se od prvního až do posledního zpěvu ve sbírce této před očima našima rozvíjejí. Než neni v úmyslu mém rozebírati všeliké ty vnady a krásy rukopisu Kralodvorského, bycb se neviděl snad komu, lichotiti městu, v kterémž nalezen byl neocenitelný tento poklad literatury naší. Na místě chvalořečí všecb stůj zde, že rukopis Kralodvorský během 40 let jedenáctekrát již tiskem vydán, a bez mála do všech vzdělanýcb jazyků Evropskýcb přeložen jest. Ai! jediné již podivuhodné toto rozšíření zpěvů těchto, v dějech písemnictví našeho neslýcbané, jest nám postačitelným důkazem, žeť rukopis Kralodvorský velevzácným pozůstatkem dávnověkosti České, a že veškeren národ slušně honositi se může básnickým tímto plodem dávných předků svýcb.
Tudy však nalehá i povinnost, aby se nalezení básnického díla tak výtečného stálou jakousi památkou zasvětilo, a na všecken příští čas důstojně oslavilo. Čtyřidcet let jest tomu, co starosta literatury naší, slovútný bibliotekář Českého musea, Váceslav Hanka, jako sám vypravuje, roku 1817. na den sv. Ludmily v sklepení kostelní věže zdejší, přebíraje se v Žižkovských střelách, poklad tento našel. Na první pohled zdály se jemu to býti modlitby Latinské, ale jaká radost hnula srdcem jeho, an spatřil, že to České, a jak zrostala radost ta, když čím dále tím více výbornosti a příjemnosti nacházel. Rukopis ten byl na pergameně drobňoučkou literou psán. A politování hodno jestiť, že z celé sbírky, která druhdy nejméně z tří kněh musela záležeti, jedině dvanácte malých lístkův, a dva uzoučké proužky ostaly a na nás se dochovaly. Od té doby co písemní tento poklad přepodivným řízením Božím ve věži zdejšího chrámu nalezen byl, od té doby vzrostla a rozšířila se sláva rukopisu Kralodvorského po všech vlastech Evropských. I bylo se nadíti, že národ Český jehož chloubou slušně nazývati se může rukopis Kralodvorský, se postará o důstojný pomník na ustálení památky vynalezení básnického díla tohoto. Však nestalo se dosud nic, čím by š(astný onen nález slušně se oslavil. I podnikla tedy čásť zdejšího měšťanstva ze zvláštního puzení to, k čemu po našem zdání zavázán byl celý národ. Ctný totiž sbor zdejších pánů várečních pod předsednictvím bývalého správce svého p. Stuchlíka, uvázal se ponuknutím dobromyslných rodáků zdejších bratří Vagnerovců v povinnost tu vlasteneckou, oslaviti nalezení rukopisu stálou památkou uměleckou, výtvorem totiž sochařským, představujícím některého z hrdin v rukopise Kralodvorském opěvaných. Odhodláno na vzdělání pomníku tohoto 1200 zl. stř. a obráno z hrdin a pěvců rukopisních "Záboje" za předmět sochařského výtvoru tohoto.
Mnozí z vážených posluchačů pokrčí snad rameny jednak nad tím nepatrným nákladem jakby se zdálo na vzdělání pomníku takřka národního odhodlaným, jednak nad volbou předmětu vytvoření uměleckému obraného, a ledacos se namítne proti tomu i onomu. Než co se první závady týká, sluší povážiti; že peněžité síly zdejšího sboru várečního u porovnání s jměním várečním jiných měst Českých skrovné jsou a tudy peněžitý náklad na vzdělání pomníku tohoto vedený od samého toliko měšťanstva várečního, byť sám o sobě nepatrným se zdál, poměrně předce znamenitý jest, a vděčného uznání zasluhuje, tím více, anto váreční měšťanstvo obětí touto aspoň na několik let zbavilo se prostředků na opatření mnohých potřeb a oprav, jimiž důchod svůj zvýšiti a zvelebiti mohlo. Uvážíme-li posléz, jakož výše již připomenuto, že pomník, o jehož vzdělání sbor várečních měšťanů se postaral, není snad památkou zdejšímu městu postavenou, nýbrž pomníkem na oslavení nejstarobylejšího v literatuře České díla básnického, pomníkem tedy více národním než městským, k jehožto vzdělání tudy po právu veškeren národ Český, nepak některá čásť měšťanstva zdejšího, přispívati měl; tedy nemůžeme leč vděčně uznati a velebiti obětivost oněch mužův, kteřížto na vzdor kolikerým nesnázím, bez pomucek cizých, bez příspěvků a sbírek sami o své toliko újmě vzdělání pomníku tohoto vlastenského podnikli.
Co se dotýče druhé námitky vzhledem na předmět socbařského vytvoření a provedení, uznáváme ovšem, že Záboj, kterého z hrdin rukopisních obráno k dotčenému účeli na pomník, doposud není osobou historicky opodstatněnou a dokázanou, mimo to že v hrdinské básni, kterážto Záboje opěvá, líčí se nám co zanícený, co obrana pohanstva a národní samostatnosti proti králi kterémus i křesťanskému a jinorodnímu. Než uvážíme-li proti tomu, že zde nestaví se pomník ani osobě jakési, ani zásadám jakýmsi buď náboženským buď politickým, nýbrž že zde vzdělán pomník na oslavu nejvzácnějšího našeho díla básnického ze starobylosti České; uvážíme-li dále, že hrdinský zpěv o Záboji jest jeden z nejstarobylejších celé sbírky rukopisní, Záboj pak že líčí se nám ne toliko co udatný jakýsi rek, nýbrž, čeho zvláště vzhledem na účel pomníku tohoto šetřiti slušelo, co pěvec slavný, který zpíval "srdce k srdci jako Lumír, který slovy i pěním byl pohýbal Vyšehrad i vše vlasti: tuť zajisté nebude, coby se proti vzdělání pomníku tohoto se strany předmětu sochařského slušně namítnouti dalo, ano že na oslavu básnické a starobylé ceny rukopisu Kralodvorského vhodnějšího předmětu k provedení socbařskému nad Záboje v celém rukopise nenalezneme. A protož schvalujeme celé podniknutí toto vlastenecké a pokládáme pomník tento za povinnou daň vděčnosti a úcty k oněm starověkým pěvcům našim, jejichžto plody utěšené, básnické v rukopise složeny jsou.
Pročež i velebíme obětivost a vlastenské smýšlení oněch mužů, kteří o vzdělání pomníku tohoto péči i náklad vedli. Usmyslili sobě před nedavnem sousední národovci Němečtí v městě Výmaru, postaviti pomník dvěma nejvýtečnějším básnířům svým Göthovi a Šilerovi. I sbíráno k tomu účeli příspěvky po všech zemích Německých. Knížata a králové, stavové i lid přispívali a pomáhali k podniknutí tomu, veškeren národ vedl takřka náklad na postavení dotčeného sousoší Šilero-Göthovského.
Aj, zde! před námi také pomník, pomník rovněž národní nepovědomým těm pěvcům rukopisu Kralodvorského vzdělaný. Avšak co tam králové a knížata, co tam veškeren takřka národ podnikl, to zde na se vzala a provedla čásť měšťanstva obětivého beze vší pomocí cizí. Protož záslušno, abych provolal: Dík a Sláva vám mužové bratrských srdcí, kteří jste s obětivostí nevšední postarali se o to, aby starověcí ti a velevýteční pěvcové rukopisu našeho oslaveni byli pomníkem důstojným!
Obětivost i vlasteneckou lásku vaši zajisté schválí i uzná veškeren národ Český; ušlechtilé podniknutí vaše bude pohnutkou odrůstajícímu potomstvu Vašemu, aby vážili sobě za příkladem vaším starobylých památek národních jazyka po svých otcích zděděného. A však dík a sláva! voláme i vám Vagnerovci, dobromyslní rodáci naši, kteří jste prázdni vší zištnosti podlé s podobnou či větší snad ještě obětivostí než město samo ku vzdělání pomníku tohoto ruku svou i ducha svého propůjčili. Socha tato k jiným téhož druhu výtvorům uměleckým trudem vaším za nepatrný peníz vzdělaná není dílem placeným, jest to výtvor nezištného čistě uměleckého ducha, pomník tento, nalezení rukopisu Kralodvorského jest spolu pomníkem nevšední obětivosti, pomníkem vroucí lásky vaší vlastenské, a protož pokud socha tato zdobiti bude město naše, s chloubou a vděčností jmenováno bude vedle Záboje i jmeno vaše, jmeno důmyslných i spanilomyslných rodáků našich, bratří Vágnerovců.
Již pak, oč jste dvě leta neomrzele pracovali, nechať se dokoná slavným odhalením sochy vaší; zjevte v slavném okamžení tomto zrakům našim, objevte rodnému městu svému, zjevte i národu veškerému Českému umělecký výtvor rukou svých i ducha svého, odhalte pomník obětivosti měšťanské a lásky vlastenecké, objevte nám pomník trvalý nalezení jedné z nejstarších a nejutěšenějších památek rukpisu národu našeho, pomník nalezení Rukopisu Kralodvorského."
Tu byla náhle rouška zahalující odňata a Záboj objevil se všem zrakům v celé své kráse.
P. Landrok pokračoval dále:
"My pak, rodáci drazí, provolejme z duše celé třikráte "Sláva." Nejprvé a především: Sláva! oněm praotcům svým jejichžto plody utéšené složeny jsou v rukopisu Kralodvorském. Tyto nám nepovědomé výtečníky národu našeho nechať věnčí tento co daň vděčnosti. Druhé sláva ať zazní šťastnému nálezci tohoto pokladu národního, slovutnému Váceslavu Hankovi! Třetí pak Sláva nech ať se pronese nakladatelům a hotovitelům pomníku toho národního, ctnému totiž sboru zdejších měšťanů várečních a sochařům našim bratřím Vágnerovcům."
Z veškerých úst účastníků ozvalo se po třikráte hlučné "Sláva," na to vystoupil A. Tkadlec, reální učitel Kralodvorský na místo, jež byl náš výtečný řečník opustil, a přečetl v Novočeském jazyku báseň "Záboj a Slavoj" z rukopisu; nyní byly čteny výňatky, ve všech téměř jazycích, do nichž rukopis přeložen. Nejprvé četl nálezce rukopisu Váceslav Hanka v jazyku Staročeském a Polském, potom Francesconi, prof. universitní z Prahy, Vlašsky, Francouzsky a Anglicky; Kristian Štépán, profesor gymnasiální z Hradce Králové Horvatsky a Slovinsky, a konečně P. Böhm Německy. Mezi tím byla rozdávána všem zde shromážděným následujicí, příležitostná báseň od Hanky, ku památce odhalení sochy Záboje věnovaná. 

           Raduj se a plesej Dvore dávný,
             Radujte se vůkol dědiny!
           Dnem památným jestiť nám den slavný,
             Den to šedých věkův hrdiny,

           Jenž vypudil vrahy z naší země
           A vítězstvím oslavil své plémě:
             Silou a vlídnosti vykonaným
             Vítězstvím v ty časy neslýchaným.

           Zpěvem nejprvé při varytě zvučném
             Kojil smutek pádu vlasti své,
           A rozohniv srdce v sboru hlučném,
             Veškero to plémě k boji zve.

           A tu táhnou z lesa ukrytosti
           Na ty vrahy, na nezvané hosti:
             Bylyť prudké boje, vzteklý chvat -
             A vše vzmohl jeho těžký mlat.

           Takých činů více opěváno -
             Rozléhalť se v lidu jejich hlas -
           Později však v nepamět to dáno,
             Pomaluť vše hubí žravý čas.

           A ty zpěvy taký osud měly,
           Že se skryly pod Žižkovy střely,
             Zpěvy plny síly, zvuku vděk
             Přespaly tu mnohý dlouhý věk.

           Pod Žižkovy střely v pevné věži,
             V blízku požehnané svatyně:
           A teď čtyřicátý rok nám běží,
             Co se objevily nevinně.

           A Evropa už jich slávu hlásá,
           A nad jejich výtečností jásá.
             Ty Záboji pak tu pevně stůj,
             A město k vlastenectví povzbuzuj!
Po přečtení výňatků rukopisu Kralodvorského, na němž všichni vřelého účastenství brali, byla zpívána vedením J. Krejčího kantata k čtyřicetileté slavnosti nalezení rukopisu Kralodvorského, slova od Josefa Petery, hudba od J. Krejčího. Konečně zavzněla ze všechněch úst národní hymna, kterou byla slavnost na náměstí ukončena, načež se hosté k slavnostní hostině odebrali.
Celá slavnost ukončila se společenským plesem ve velmi vkusně a vhodně ozdobeném sále.
Směle můžeme tvrditi, že slavnost odhalení sochy Záboje byla, za dob vlády Bachovy první slavností národní; milé bylo to podíváni na tu směsici cizých i domácích, když se tak přátelsky k sobě měli co druh k druhu, co bratr k bratru; cítil v stísněných dobách těch zajisté každý, že jest synem jedné vlasti, že jest Čechem, ačkoliv tehdáž báti se musel cit ten slovy vyjevit!

Váceslav Hanka a Rukopis Kralodvorský.
K oslavě padesátileté památky nalezení rukopisu Kralodvorského sepsal a vydal Antonín Konst. Víták. (Čistý výtěžek ve prospěch Hankova divadla.) S 2 dřevorytinami a 1 kamenorytinou. V Praze 1867. Tisk Dra. F. Skrejšovského. - Nákladem spisovatele.  (62 stran.)
Dějiny královského věnného města Dvora Králové nad Labem.
K oslavě padesátileté památky nalezení rukopisu Kralodvorského sepsal a vydal Antonín Konst. Víták. (Čistý výtěžek ve prospěch Hankova divadla.) S 1 ocelorytinou, 2 dřevorytinama a 1 kamenorytinou. V Praze 1867. Tisk Dra. F. Skrejšovského. - Nákladem vlastním.  (244 stran.)
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná