Zelenohorský rukopis (zkratka RZ neb LS) nazývá se
v čes. literatuře
pergamenový zlomek rukopisný (4 listy oktávové), na němž písmem i jazykem,
snažícím se napodobiti ráz písma i řeči IX.-X. stol., napsáno 119
desítislabičných veršů, jež obsahují konec básně zvané obyčejně Sněmy a větší
báseň Libušin Soud, po níž památka tato do r. 1859 bývala zvána. Když zlomek
s podezřelou tajemností a s anonymním přípisem byl zaslán v list. 1818
nejvyššímu purkrabí pro Museum České, právě založené, způsobil neobyčejnou
sensaci a nadšenou radost mezi vlastenci nejen domnělým stářím - z IX. a X.
věku česká literatura ani slovanské neměly žádné památky -, nýbrž také velikým
významem literárně a kulturně historickým: bylť RZ v obsahu i formě, v celém
duchu, tendenci i v jazyce zřejmým blížencem rukopisu Kralodvorského a spolu s
ním vyplňoval nejtajnější sny a přání čes. romantikův o minulosti.
Charakteristický byl již začátek, pěkná apostrofa Vltavy, upomínající zřejmě
na apostrofy Dunaje a Donu v hrdinských písních ruských a srbských a na jejich
živý smysl pro přírodu: "Aj, Vletavo, če mútíši vodu, če mútíši vodu
striebropěnu? Za tě l'utá rozvlajáše búr'a, sesypavši tuču šíra neb'a,
oplákavši glavy gor zeIených, vyplákavši zlatopieskú glínu?" Takových parallel
k národním písním slovanským, jež budily tolik závisti mezi našimi vlastenci
romantiky, a jmenovitě ke "Slovu o pluku Igorově", jež jim bylo typem
staroslovanské poesie, bylo mnoho a v době obecného horování pro poesii
národní zvyšovaly jen nadšení pro RZ, podobně jako více méně zřejmé reminisce
z Homéra. Nejvíce však dojímal obraz čes. dávnověku z doby Libušiny. Počátek
(či konec?) zlomku kreslil obraz slovansko—české zádruhy: "Však ot svéj čeledi
vojevodí, mužie pašú, ženy ruby strojá, i umre—li glava čeledína, děti všě tu
zbožiem v jedno vladú, vládyku si z rodu vyberúce, ký plezně— dle v sněmy
slavny chodí..." A stejně zajímavý byl "zlatý Vyšehrad, Libušino otcovské
zlaté sídlo"; Libuše v "bělestvúcí rízě" usedající, na stól otěn' a po jejím
boku "dvě věglasně děvě, vyučeně věščbám vítězovým", z nichž jedna držela
"desky pravdodatné" (známost písma proti Dobrovskému pošinuta tak až do věku
Libušina!), druhá "meč krivdy kárajúcí"; proti nim "plamen pravdozvěsten" a
pod nima "svatocudná voda". A tento obraz staročes. soudu—sněmu s psanými
zákony "věkožizných" bohů doplňují kmeti, leši a vládyky, obeslaní z dálných
končin země české: "Svatoslav ot L'ubicě bielé, Lutobor s Dobroslavska
chlemca, ideže Orlicu Labe pije, Ratibor ot gor Krekonoší, ideže Trut pogubi
saň l'utú, Radovan ot Kamenna mosta, Jarožír ot Sázavy ladny, Samorod ot Mže
striebronosné" a posléze oba bratří svářící se o otcovské dědictví, "l'utý
Chrudoš ot Otavy krivé, zlatonosné a chrabrý Staglav od Radbuzy chladné", oba
Klenovici ze starého rodu Popelova, jenž přišel s pluky Čechovými v tyto
úrodné vlasti přes tři řeky... Mocný dojem, jejž budil již tento bohatý,
lichotivý obraz čes. pravěku, otvírající výhled až do doby praotce Čecha, ba
do věku praslovanského, zesilovalo ještě hrdé vlastenectví se zabarvením
protiněmeckým, pronikající ze slov Ratiborových: "Nechvalno nám v Němciech
iskati pravdu; u nás pravda po zákonu svatu, juže prinesechu otci naši..."
Jediná okolnost zkalila vlastencům nikoliv důvěru - ta hravě se přenášela přes
tajemné, anonymní zaslání, ba i přes nápadné shody se Chateaubriandovou
Atalou, s básní Herderovou "Fürstentafel" a zvláště s Lindovou "Září nad
pohanstvem" (vyšla v září 1818!), ale aspoň radost nad novým objevem. Byla to
skepse D o b r o v s k é h o. Sotva na cestách uslyšel o podivném zaslání LS,
pojal podezření, a když o vánocích r. 1818 shlédl a prozkoumal originál,
podezření vzrostlo v přesvědčení, že LS j e s t p a d ě l k e m. Za
padělatele Dobrovský pokládal nejprve J u n g m a n n a,
H a n k u a L i n d u, maje
oba prvé za skladatele a Lindu za písaře (v listě Vinc. Zahradníkovi z 9. ún.
1819). Vzhledem k Jungmannovi bylo podezření Dobrovského, vzbuzené patrně
důvěrnými styky mezi Jungmannem a Hankou, Jungmannovým horováním pro LS a snad
i osobními a literárními spory, neodůvodněné, jak Dobrovský sám záhy uznal,
počítaje nadále Jungmanna pouze mezi oklamané (v listě Lindemu 24. bř. 1823).
Vývoj událostí nasvědčoval tomu zřetelně. Nikoliv Hanka ani Linda, nýbrž
důvěřivý Jos. Jungmann a jeho bratr Antonín ujali se veřejně obrany a šíření
podezřelého rukopisu nejprve v Polsku a na Rusi (čes. přepis A. Jungmannův
otiskl Rakowiecki v Ruské pravdě 1820 a rus. přepis Hankův Šiškov ve Zprávách
rus. akademie 1821) a potom také v Čechách, kde RZ jako "nejstarší zlomek čes.
vzdělanosti, odporuj, kdo chce" po prvé vydán A. Jungmannem v "Kroku" 1822 I.,
3, str. 48-61 s poznámkami Jos. Jungmanna a zároveň i něm. přeložen (v čas.
"Kranz", 1823). Bylo přirozeno, že pravdymilovný Dobrovský těžce nesl toto
rozšiřování památky, již pokládal za falsum, ne tak z osobní nedůtklivosti,
jako z důvodů ethických a literárních. Padělek byl mu věcí, za kterou bychom
se měli styděti. "Honosme se tím - psal významně Hankovi v čnu 1821 - což
pravdivého máme, a smyšlených věcí nechejmež těm, jenž nic staršího nemají".
Z toho důvodu odhodlal se podezření své i jeho důvody, projevované posud jen v
soukromí, vyložiti veřejně. Stalo se tak v článku Literarischer Betrug (v
Hormayrově "Archivu" 1824 č. 46, 16. dub.), v němž s rozhorlenou přísností
odbyl padělek i jeho obhájce. LS označen tu za "mazaninu zřejmě podvrženou",
za patrný podvod dareby, jenž blázna si stropil ze svých lehkověrných
krajanů". A stejně příkře zmíněno i zasílatele (posud žijícího skladatele) i
několika "lehkověrných vřelejších vlastenců, kteří rádi přijímají vše, co
lahodí jejich patriotismu". Rozhodná, přímá slova Dobrovského působila mocným
dojmem (srv. list J. Jungmanna Karešovi z r. 1824). Žádný z napadených však
neodvážil se odpověděti svým jménem. Opět poslali do boje muže nepodezřelého,
jenž v době "objevení" LS žil ještě v Jindř. Hradci, přítele
V. A. S v o b o d u, jenž ozval se v témž Hormayerově "Archivu" rozpravou Libussa als
Gesetzgeberin (1824 č. 64, 28. květ.). Obšírná rozprava, počínající novým něm.
překladem LS, chtěla vyvrátiti námitky proti pravosti LS, Dobrovským potud
soukromě pronášené a zároveň obhájiti těžce porouchané cti obou přátel, Hanky
a Lindy, jež Dobrovský patrně mínil, ač nejmenoval. Ale v žádném z obou směrů
nebyla šťastna, spíše naopak přinesla okolnosti a svědectví osudná pro otázku
pravosti LS i pro jeho poměr k Hankovi a Lindovi. Ale co obraně Svobodově
scházelo na průkaznosti, nahradila tvrdými, až brutálními invektivami proti
Dobrovskému pochybovateli. Náš největší buditel, nejen duchem, vědec. prací,
ale i charakterem, prohlášen tu za "hyperkritika, zaslepeného marnivou
pýchou na svou autoritu, na svou kritickou neomylnost, za odrodilce, jenž
smýšlí tak nevlastenecky, že na hanbu národa, jemuž náleží, jako podvod
zavrhuje vše, co by jeho kulturu ve starší době mohlo dokazovati..., za
nevlastence, jenž chladně a necitelně pomlouvá slávu praotců..., za muže
stiženého občas fixními ideami, za učence zaujatého hyperkritickými předsudky,
jemuž více jde o zachování své kritické vážnosti než o slávu země, kteráž jej
zrodila, ba než o pravdu..." Plným právem již Šembera nazval tuto obranu
jízlivou; přes to bývala pramenem a vzorem mnohým pozdějším obráncům LS.
Dojem, jímž působila na vrstevníky, byl různý. S pochvalou uvítali ji Hanka,
Linda, Jungmann; za to družina J. Nejedlého netajila se s míněním, že "odpůrci
Dobrovského nejsou hodni, aby mu rozvázali i jen řeménky u jeho obuvi"
(Rybička, Křisitelé 410, pozn. 52). Nejbolestněji zasažen byl ovšem
Dobrovský. Zřejmo to z jeho Vorläufige Antwort auf des Herrn W. S. Ausfälle
("Archiv", 1824, str. 435 sl.). Píše tu tónem mnohem klidnějším než dříve, ale
právě z toho klidu proráží všude hluboké rozrušení nad nespravedlivými výtkami
nevlastenectví a nevědeckosti, jež vrženy mu tak drze ve tvář: Po zralé úvaze, z
kritických důvodův odsoudil LS a nikoliv z nevážnosti k národu, mezi nímž byl
vychován, jehož sláva vždy ležela mu na srdci. Ze záliby pro vše, co se týče
naší staré literatury, dal se svésti od jednoho ze svých žáků, že píseň "Ha,
ty naše slunce" otiskl ve své "Geschichte der böhm. Sprache", v čemž, jak
potom poznal, byl oklamán. "Když někdo takto svého starého učitele úmyslně
oklamal, nesměl bych to nazvati klukovstvím?" Přesvědčení Dobrovského o
padělku LS ovšem obrana Svobodova nezviklala ani dost málo. Jenom své mínění o
účasti Lindově modifikuje a zmírňuje: nepokládá ho za skutečného, vlastního
původce LS. Důvodů svého odsouzení Dobrovský obšírněji nevyložil ani nyní -
tak evidentní zdál se mu padělek. Jen mimochodem ukázal na hlavní pramen LS,
na "bajkáře" Hájka, jenž skladatelům, nechápajícím důstojnosti dějepisu,
popletl hlavy. Také o "tajných spolcích a klubistech", jak rozpálená fantasie
a nezcela čisté svědomí okolí Hankova rozhlašovaly (srv. list Čelakovského
Kamarýtovi z 21. srp. 1824), tudíž také o nějaké denunciaci není v odpovědi
Dobrovského ani slova. Obšírně Dobrovský vyložil své námitky proti LS i proti
obraně Svobodově teprve v recensi Rakowieckého "Pravdy ruské" (ve vídeň.
"Jahrbücher d. Lit.", 1824, sv 27): v Hájkovi, Igorovi i svých vlastních
spisech konstatoval prameny LS, vytkl četné russismy a palaeoslovenismy, jež
měly padělku patrně dodati vysokého stáří a slovanskosti, ukázal na nápadné
shody s RK, na hrubé nesprávnosti jazykové i palaeografické ("kdo zná
důkladněji stará písma z několika století, pozná v mazanině LS prvním pohledem
padělek"), na moderní vlastenectví Ratiborovo atd. O plné průkaznosti námitek
svých Dobrovský tak byl přesvědčen, že neváhal LS nazvati "dieses offenbar von
einem noch lebenden Hyper—Böhmen zusammengeflickte Machwerk". S tímto hlubokým
přesvědčením o podvodu při LS souvisí také Dobrovského ostré zmínky o
obráncích a šiřitelích LS. Důvěřivé příjetí LS jest mu hyperpatriotismem a k
posměchu všeho kritického zkoumání; šiřitele A. Jungmanna jmenuje "úskočným
korrespondentem, jenž, netroufaje si sám doma šiřiti padělek, dal jej Polákem
rozhlásiti po celém slovan. světě; Svobodu označuje za pouhý nástroj
padělatelův atd. Posléze odmítá i výtku nevlastenectví: "Kdyby mohl míti LS za
památku přesnou, byl by prvním, jenž by jej šířil mezi všemi Slovany...
Nepatří mezi cizince, proti Slovanům nepřátelsky smýšlející. Jest sám Slovan,
po otci Čech, pro pravou slávu svého národa ne méně horlivý, než myslí o sobě
onen vlastenecký chytrák..." Jen málokdy Dobrovský akcentoval své národní
smýšlení jako zde, patrné svědectví, jak výtka Svobodova ho pálila v duši.
Pochopujeme plně, proč po této rozpravě Dobrovského výbor Českého Musea
vyloučil LS ze sbírek musejních (viz Zelený, Život Jos. Jungmanna, str. 24) a
proč Hanka se ho ujal a jej uschoval. Za to nejméně hádankou jsou nám posudky
jiných romantiků českých, na př. A. M a r k a, jenž 27. říj. 1824 napsal
Jungmannovi: "Vojna o rukopis tedy vypukla a soty dosti jízlivě metané lítají.
Pakli Dobrovský na bojišti omráčený zůstane, jakož k jinému se nepodobá -
nebude pochvalno jeho potudní slovutnosti" (srv. také Jungmannovu Historii
literatury čes. 1825, 25; Šafaříkovu Geschichte d. slav. Sprache u. Lit.
1826, 304). Z kruhů těch vyšel i Bowringův pověstný posudek (v "Quarterly
Review", 1827, upírající Dobrovskému kritiku a filosofii, jak potvrdil již
Čelakovský, napsav v listě Kamarýtovi 6. září 1827, že "to pomsta za LS."
Jediný Palacký zastal se tehdy Dobrovského a také Šafařík tuším nesouhlasil s
Bowringem. Perfidií Bowringovou, vnuknutou čes. obránci LS, a jejím bolestným
ohlasem v nitru Dobrovského (srv. jeho tklivý list Hankovi z 30. srp. 1828)
končí se prvé desítiletí bojů o LS. Možno tu rozumně mysliti, že Do— brovský
kolísal ve své nedůvěře k LS, jak to později šířil Hanka a po něm důvěřivě
opakoval Jungmann i Palacký? A smí tu ještě někdo mluviti o pouhé "pia fraus"
a omlouvati ji vlastenectvím?
Po smrti Dobrovského víra v LS vítězí na celé čáře. I starší pochybovatelé
stávají se znenáhla věřícími. Význačným dokladem toho jest P a l a c k ý. V
rozpravě An— und Aussichten der böhm. Sprache und Literatur (z r. 1822) a ve
zprávě o Mater Verborum (v "ČČM." 1827, IV. 71) Palacký LS ani nevzpomíná,
patrně ho nepočítaje k "jistým původním památkám řeči naší". V recensi o
Svobodově vydáni RK. atd. (ve "Wiener Jahrbücher der Lit.", 1829) zřejmě již
kolísá mezi Dobrovským a Jungmannem. Přiznává, že mínění jeho o LS není posud
dosti zdůvodněno a rozhodné. Neobyčejný vzhled pergamenu, inkoustu, písma
zarážel jej jako Dobrovského; za to filolog. námitky Dobrovského nepokládal za
nevývratné a ani obsah a básnická cena nehodily se mu do doby a na lidi,
podezřelé z padělání LS. Ale již r. 1834 změnil svůj soud: "Nyní ale, v těchto
teprve dnech — píše Palacký v "ČČM.", 1834 str. 464 sl. - pilnější než kdy
jindy rukopisu (jehož jsem od osmi let byl neviděl) zkoumání předsevzav,
konečně o pravosti jeho i v diplomatické stránce přesvědčil jsem se." Autorita
Palackého a Jungmannova, jenž stejně rozhodně prohlásil pravost LS v "ČČM.",
1832 str. 239 sl., zaplašily poslední stíny podezření Dobrovského aspoň v
Čechách. Jinak bylo v cizině. Tam rozhodné odsouzeni Dobrovského patrně nebylo
posud zapomenuto. Svědčila o tom nejen skepse Grimmova, ale zvláště nedůvěra
vídeň. slavisty Kopitara, důvěrného přítele Dobrovského, projevovaná o LS i
jiných Hankových "nálezech" soukromě v listech i veřejně ve spisech a článcích.
Proti této nedůvěře ciziny, opírající se o námitky Dobrovského, namířeny Die
ältesten Denkmäler der böhm. Sprache, jež společnou prací vydali
Fr. P a l a c k ý a P. J. Š a f a ř í k r. 1840. Tato generální obrana LS,
nejosudnější omyl obou velikých našich učenců, svědčí nejlépe, jak desítiletý
boj Dobrovského bojován byl pro současné a nejbližší generace nadarmo, ale
zároveň, jak jasná památka Dobrovského člověka, učence a buditele i od mužů
kdysi tak blízko mu stojících byla obětována, jen aby zachráněn byl domnělý
skvost staročes. literatury a kultury i jeho obránci. Odsudek Dobrovského,
tolik zdůvodněný, "Denkmäler" prohlašují za veliký omyl, zlý přehmat, zaviněný
jeho duševní chorobou! "Než prý by se byl přiznal k své chybě, raději sáhl k
zoufalým prostředkům skepse a sofistiky" ... "I jeho nejhorlivější ctitelé prý
nezaprou, že náruživě prudký a urážlivý, každé klidné zkoumání vylučující tón,
jejž od počátku vnesl v boj, že jeho námitky bez plánu pochycené a přímo
odporující jeho vlastním tvrzením, sobě vespolek i uznaným faktům, jsou stejně
nedůstojné jeho i vědy, kterou repraesentoval" ... Příčin té příkrosti u
Dobrovského "Denkmäler" nedotýkají se ovšem ani slůvkem. Za to znova opakují
nepochybné výmysly Hankovy o kolísání, hyperkritice a umíněnosti Dobrovského,
jenž prý jen z toho důvodu stčes. evangelium sv. Jana prohlásil za
padělek, aby nemusil uznati svůj omyl s LS! Svobody, Jungmanna a Hanky,
předních pramenů této charakteristiky, "Denkmäler" přidržují se také v rozboru
LS. Ač ve veškerém oboru palaeografie neznají úplně shodného příkladu pro
zelenavé písmo LS, ač pro zvláštní písmo jeho nuceny jsou předpokládati zcela
zvláštní písařskou školu českou, v příčině palaeografické LS nevykazuje prý
pranic podezřelého, jest nesporně přesnou památkou IX.-X. věku. A stejnou
starožitnost, bezvadnost shledávají v jazyce, jemuž prý nelze vytknouti ani
jediné opravdové chyby ... "Denkmäler" nejen v Čechách, ale i za hranicemi a
jmenovitě v zemích slovanských na dlouho rozhodly otázku pravosti LS proti
Kopitarovi i Dobrovskému. V nich a zároveň ve "Výboru z literatury české"
(1845), jenž v textu, poznámkách a hlavně v Šafaříkově úvodě "Počátky
staročes. mluvnice" officiálně kodifikoval LS literárně historicky a
grammaticky, podobně jako to o něco dříve učinily Palackého "Geschichte von
Böhmen", Šafaříkovy" Starožitnosti" a Jungmannův "Slovník", vrcholí sláva a
obdiv LS i jeho blíženců. Sláva ta netrvala však dlouho. Pád písně Milostné a
Vyšehradské otřásl také LS tou měrou, že sám V. B. Nebeský doznal v "ČČM.",
1852. IV. 160, že ani "vítězná zajisté obrana se strany pp. Šafaříka a
Palackého nebyla s to, aby všemu nedůvodnému podezření konec učinila".
Pověstný A n o n y m u s z "Tagesbote aus Böhmen" 1858 v čl.
Handschriftliche Lügen und palaeographische Wahrheiten vrátil se přes obranu
Palackého a Šafaříkovu k námitkám Dobrovského, jež stačily mu k důkazu jeho
padělanosti. Vzrušení článkem tímto vzbuzené v čes. veřejnosti vedlo k
překvapujícímu odhalení nikoliv pravosti, ale aspoň nejstarších osudů LS v
T o m k o v ě článku Svědectví o nálezu LS (v "ČČM.", 1859). Na základě zprávy
R o m a n a V o ř í š k a, zápisu K r o l m u s o v a z r. 1850, založeného
na vypravování malíře F r. H o r č i č k y, jenž opět se dovolával
svědectví nepomuckého děkana F r. B o u b e l a (již z r. 1819!), kterémuž
J o s. K o v á ř nález svůj prý nejprve ukázal, Tomek došel k resultátu, že
Jos. Kovář nalezl LS náhodou r. 1817 mezi starými spisy v hospodářském sklepě
na Zelené Hoře u Nepomuku (odkud slul r. Z.) a obávaje se své něm.
vrchnosti, poslal jej anonymně v listopadu 1818 nejvyššímu purkrabí hrab.
Kolovratoví pro Museum. Nález tento, byť byl sebe bezpečnější, ovšem
nedokazoval ještě pravosti LS - dnes svědčí leda o tom, že padělatelé
pokoušeli se pomocí J. Kováře LS "nalézti" na Zelené Hoře, asi jako Hanka
"nalezl" RK ve sklepě kralodvorském. Ale přes to bylo odhalení to tehdy
nesmírně významné, již proto, že zvláště tajemné a anonymní zaslání LS od prvé
chvíle budilo podezření. Ale pak tím nápadnější bylo chování Hankovo. Hanka,
jak výslovně konstatoval Tomek, znal tajemství Horčičkovo aspoň od r. 1850 -
týž Horčička byl důvěrným přítelem Hankovým již před r. 1819, bylť svědkem při
Hankově sňatku! - ale nezmínil se o něm ani r. 1858, kdy Krolmus - opět dobrý
přítel Hankův! - výslovně ho vyzýval, aby tajemství prozradil, nabízeje se mu
s přáteli za svědka; ba Hanka mlčel i tehdy, když Voříšek sliboval mu k
nastávajícímu přelíčení s redaktorem Tagesbote Kuhem, "podstatný" důkaz
pravosti LS! Mlčení Hankovo za takových okolností prozrazovalo zajisté mnoho,
jmenovitě také to, že Hanka mystifikaci s LS dobře znal, a váhy jeho nedovedla
oslabiti ani Palackého autoritativní obrana LS (v "Bohemii", 1858, č. 5, 6, 10
a v Sybelově "Histor. Zeitschrift", 1859, III., 87 sl.), tím méně, že
opakovala kromě odkazu ke článku Tomkovu vlastně jen to, co o LS psáno bylo v
"Denkmäler". Nejbližší vývoj otázky ukázal to zřejmě. Šafaříkova důvěra,
kdysi tak skalopevná, byla podle svědectví Höflerova (viz "Athenaeum", IV. 412
a Gebauer, Poučení o padělaných RKZ, str. 56) patrně otřesena skepsí (srv.
také jeho Výměsky o dědičném právě v Čechách z r. 1859, v "ČČM.", 1864) a F e
j f a l í k ve spise Über die Königinhofer Handschrift (Víd., 1860) přes objev
Tomkův, přes obrany Palackého i Hattalovy (v "Prager Morgenpost", 1858 sl. a v
"ČČM.", 1858-60 a j.) neuznal ani potřeby dokazovati znova padělanost LS -
název r u k o p i s Z. měl za obrovskou hyperbolu - ježto s dostatek
prokázána byla již námitkami Dobrovského.
Odsouzení Dobrovského, Fejfalíkem vzkříšené, provází odtud stále i u nás LS
jako hrozivý stín, byť to nebylo veřejně přiznáváno. Stačila nová katastrofa,
obdobná pádu písně Milostné, a nedůvěra v LS vybuchla zřejmě. Přišla kromě
očekávání brzo důkazem P a t e r o v ý m a B a u m o v ý m, že tři čtvrtiny
čes. gloss v Mater Verborum jsou novodobým padělkem. Bylo si jen třeba
uvědomiti, jak právě glossy Mater Verborum obsahem, jazykem, tendencí i duchem
nerozlučně souvisely s LS, jak veliká a paleograficky mistrná tato mystifikace
vrhala nové světlo na padělatelské umění V. Hanky, jenž nepochybně byl jejím
původcem, abychom pochopili, proč po pádě čes. gloss v Mater Verborum
rozpoutaly se nové pochybnosti také o LS a to nejen u německých, nýbrž
především u slovanských a čes. učenců, kteří dosud upřímně a pevně veň věřili.
I pouhé pomyšlení na motivy jiné, jmenovitě na motivy národní nevraživosti,
zdálo se nyní vyloučeno; ale nepochopením výroků Palackého, jež platily jiným
lidem a poměrům, a hlavně podnětem osobních hořkostí dostavilo se přece a
zasáhlo pochybnosti A n t. P e t r u š e v i č e,
M a k u š e v a a L a m a n s k é h o, opírající se
hlavně o námitky Dobrovského, a přede všemi
A. V. Š e m b e r u, jenž po publikování padělku v Mater Verborum z nadšeného
obdivovatele LS stal se jeho rozhodným odpůrcem a v kartonové korrektuře ke
svým "Dějinám řeči a literatury česko—slovenské" na základě jazykových shod s
padělanými glossami a ovšem i starších námitek Dobrovského prohlásil LS za
padělek Hankův a Lindův. Ani Šembera nepokládal své námitky za naprostý důkaz;
avšak přesvědčen jsa, že "bude lépe, když my odkryjeme, že se hřešilo a kdo
hřešil, než aby to dříve či později učinili protivníci naši", chtěl pouze
vyvolati vážnou vědeckou diskussi. Ale v naději té dočista se zklamal.
Kdežto o f f i c i á l n í publikování padělku v Mater Verborum přijato
klidně, ba s pochvalou, projev Šemberův, přirozený a nutný důsledek pádu Mater
Verborum a vážně zdůvodněný, vzbudil nejen naprosto zamítavé obrany B r a n d
l o v u a zvl. J i r e č k o v y (v "Čechu", 1878, ve "Světozoru", 1878, v
"ČČM.", 1878), upírající námitkám Šemberovým všecku vědeckou cenu, ale záhy
dal také podnět k neslýchaným osobním insultům proti Šemberovi, jemuž zároveň
na popud "Osvěty" zavřeny všecky časopisy české. Šembera hájil se tudíž
obšírným spisem Libušin Soud, domnělá nejstarší památka řeči české, jest
podvržen, též zlomek Evangelium sv. Jana (1879). Po Dobrovském, jemuž spis
významně věnován a jehož vědecké i osobní cti vřele se ujal proti obráncům LS,
byl to nejkritičtější rozbor LS, otvírající opět jasný výhled do padělatelské
dílny Hankovy. Vedle starších námitek Dobrovského Šembera přinesl četné nové.
V jazyce LS prokázal hojné palaeoslovenismy i moderní russismy a srbismy,
germanismy a hrubé chyby, slova nečeská, novější neb nově dělaná, nesprávné
fráse i konstrukce, jakých staroč. básník se nemohl dopustiti; v obsahu vytkl
nesprávnosti historické i právnické, nápadné shody s Hájkem, s písněmi
srbskými, s Homérem, s RK; palaeograficky ukázal na zavržení Dobrovského,
Pertze, Sickla, Wattenbacha a Wintera. Jda po stopách Dobrovského, Šembera,
jenž osobně znal Lindu, postihl také, hlavně rozborem shod LS s Lindovou "Září
nad pohanstvem", správně padělatele, totiž Hanku a Lindu: Linda, "dobrá hlava
a rázný vlastenec", jakožto způsobilejší básnil, Hanka, zběhlejší v jazycích,
dal básni jeho staročes. formu, byl spolu i krasopiscem a snad přidal i mnohý
verš ze srbských písní a odjinud. Celkový účin spisu Šemberova byl přese
všechno popírání a znevažování jeho odpůrců, na př. J. Jirečka (v "Osv." a v
ČČM.", 1878) velmi mocný. Zřejmo to již na nejvážnější Obraně LS od
V. B r a n d l a (1879). Nejen že nedovedla prokázati pravosti LS, nýbrž naopak,
ovšem bezděky, zvýšila pochybnosti palaeograf. poznámkami o nápadném písmě
zběhlého laika, o zvláštních a neobyčejných zkratkách a zejména pošinutím
rukopisu až do druhé polovice XII. nebo poč. XIII. stol.! Jak osudná byla
pouhá možnost takového posunování rukopisu ve stol. IX.-XIII. pro otázku
pravosti LS, zřejmo každému znalci starých rukopisů a již Makušev spatřoval v
ní právem známku padělanosti. Stejně pak osudné bylo, když Brandl připouštěl
pro vysvětlení shod LS s Lindovou "Září nad pohanstvem", jejíchž váhu správně
oceňoval, známost LS v okolí Hankově již před pověstným zasláním v listopadu
1818! Ještě markantněji než "Obrana" Brandlova znázorňuje váhu námitek
Šemberových spis, jenž byl jimi do jisté míry motivován, A n t. V a š k a
Filologický důkaz, že RK a RZ, též zlomek evangelia sv. Jana jsou podvržená
díla Václava Hanky (1879). Vašek obírá se hlavně RK, ale také pro padělanost
LS snesl významné důvody: prokázal, že LS, ač podle písma a jazyka chce býti o
celá tři století starší, pochází z téže básnické školy jako RK; rozborem
jazyka ukázal ještě praecisněji než Šembera, jak chatrná jest staročeština LS,
tak že není možno, aby pocházela od staročes. skladatele, ze staročes. doby;
v obsahu vytkl překvapující reminiscence ze srbské narod. poesie atd. V jedné
věci Vašek dospěl k jinému důsledku než Šembera; za padělatele pokládal pouze
Hanku, a nikoliv také Lindu.
Od "Filolog. důkazu" Vaškova diskusse o LS splývá přirozeně s diskusí o RK a
spolu s ní sklání se k neodvratnému konci. Nastal již po sedmi letech památným
článkem G e b a u e r o v ý m Potřeba dalších zkoušek rukopisu
Královédvorského a Zelenohorského (v únorovém čísle "Athenaea", 1886).
Výsledky bouřlivé diskusse, již článek Gebauerův vyvolal (viz
K r a l o d v o r s k ý r u k o p i s) a v níž aspoň na straně obránců LS hrál úlohu
podivuhodně skrovnou, až podezřelou ( V. Š a f a ř í k označoval jej za
"aenigmatický", E m l e r za "palaeograf. zvláštnost", za rukopis "pochybný,
jenž by nejvýš do XIV. stol. mohl býti kladen", P í č za "nový snad přepis"
s pozdějšími vložkami nejvýše ze století XIV.), shrnuty v generální revisi
Gebauerově Unechtheit der Königinhofer und Grüneberger Handschrift (v Jagičově
"Archivu" X a XI a populárně v Poučení o padělaných rukopisech Královédvorském
a Zelenohorském (1888). Definitivně a s naprostou jistotou, jaká v oboru
historickém jen možná, prokázáno tu, že LS není skladbou staročeskou, nýbrž
padělkem z doby okolo r. 1817 a to padělkem, při němž byl účasten Hanka aspoň
jako staročeský textátor. Jak evidentním byl tento důkaz, patrno bylo na
článku V. F l a j š h a n s o v ě Boj o rukopisy (v "ČČM.", 1896). LS
prohlášen tu za zřejmé falsum: ani za posledního sporu neodvážil se nikdo LS
hájiti, ano palaeografické dobrozdání Emlerovo pošinující LS za polovici XIII.
stol. je tolik, jako úplné jeho zavržení, neboť každý filolog vidí, že jazyk
jeho do stol. XIII., se naprosto nehodí (jinde Flajšhans nazývá češtinu LS
paskvilem na češtinu X. stol. i na češtinu XII., XIII., XIV. a kteréhokoliv
století!); chemická kommisse za 10 let se neodvážila jej zkoumati;
palaeograficky byl vždy zavrhován; věcně jej rekonstruoval Masaryk. Výsledek
tento rovná se podle Flajšhanse úplnému zavržení.
A neméně významný byl také jiný fakt: v Museu LS vyloučen ze sbírek památek
přesných a zařazen mezi padělky. Po 70letém boji dána tak plná satisfakce
Dobrovskému. Jediná otázka ani desítiletou diskusí nezodpověděna definitivně:
kdo byl padělatelem LS? Záhy i této otázce dostalo se odpovědi.
J. M á c h a l (Hankovy Ohlasy písní ruských v "List. filol.", 1899) potvrdil
konklusi filolog. rozboru Gebauerova o Hankově formální účasti na LS,
prokázav ve dvou rus. zpěvnících z l. 1770-74 a 1810 pramen pro počátek a pro
rusismy a jazykové zvláštnosti LS. L a d. D o l a n s k ý (Hanka fecit v
"List. filol.", 1899) objevil v LS sensační kryptogramm, z něhož vyčetl určitá
a zřejmá písmena: V. H a n k a f e c i t ! Bezděky vnucovala se otázka, kdo
toto tajemné přiznání mystifikace vepsal do LS? Na Hanku, jenž do smrti tak
okázale LS vydával za památku staročeskou, jenž Rukopisům děkoval za všecku
svou slávu a popularitu, nebylo lze hádati; i kdyby kryptogramm byl jeho
dílem, byl by jej později zničil. Bylo tudíž nutno opět předpokládati jiného
původce, jenž byl s Hankou v důvěrném spojení, byl zasvěcen do celé
mystifikace a byl jí účasten. Po stopách Dobrovského a Šembery nalezen i tento
tajemný básník—romantik a přítel Hankův v J o s. L i n d o v i (srv. články
J. H a n u š e, Český Macpherson; Další svědectví o vynikající účasti Jos.
Lindy ve složení epických básní RKZ v "List. filol.", 1900 a 1901; přehledněji
v Lit. čes. XIX. stol. I. str. 648-905). Nálezem básníka LS vyplněna poslední
mezera v rekonstrukci LS (a ovšem i RK), vysvětlena domnělá záhada v liter.
historii naší kolem r. 1817, jež tak často bývala oporou posledních obránců
jeho. - Srv. Literatura čes. XIX. stol. I. str. 808: Padělky první romantické
družiny české od J. Hanuše a téhož Padesátiletá diskusse o Rukopisy v "List.
filol.", 1906.
Hš. (Hanuš)