Zelenohorský rukopis, dříve vůbec Sněmy a Soud Libušin zvaný, jmenuje se nyní obyčejně od svého naleziště, zámku Zelené Hory u Nepomuku, zbytek z rukopisu pergamenového, čtyry listy oktavové obshující, jehož původ do IX. stol. se klade a který tudíž nejstarší památku literatury české a slovanské vůbec v sobě zavírá. Obsahuje dva zlomky básní epických; první kratší a jen devět veršů čítající počíná se: "Všiak ot (otec) svej čelědi vojevodí" a vztahuje se k právů a řádům rodinným. Pravíť: Otec vládne své rodině (čeledi), a když hlava čeledi umře, vládnou děti zbožím společně, vládyku si z rodu vyberouce, jenž s kmety, lechy a vládykami v sněmy chodí. Končí pak: "Vstali kmeti, leši a vládykové a schválili pravdu (právo) po zákonu." Jest to patrně konec básně, ježto snad nějaký sněm líčila, avšak má zajisté zlomek tento jakýsi vnitřní vztah k druhému, delšímu zlomku, jenž 112 veršů obsahuje a líčí známou událost z velkého kruhu národního pověstí historických o moudré dceři Krokově Libuši a o Přemyslu oráči, zakladateli rodu panovnického v Čechách, jak se totiž dva bratři o dědictví po otci pohádali a jeden z nich nespokojen s výrokem kněžny Libuše v té při ji pohaněl, což jí pohnutkou bylo, panenství se zříci a muže sobě a k vládě pojmouti. Náš zlomek pak počíná se oblíbeným v slovanském národním básnictví obrazem z přírody: "Aj Vltavo, če mútíši vodu?" Vltava odpovídá, že proto své vody rmoutí, že se dva rodní bratři o dědictví otcovo vadí, lítý Chrudoš na Otavě křivé a chrabrý Šťáhlav na Radbuze chladné, synové to Klenovi, ze starého rodu Tetvy Popelova, jenž s pluky Čechovými do této vlasti byl přišel. Libuše, zvěděvši po družné vlastovici, kteráž od Otavy křivé na svatý Vyšehrad, Libušino zlaté sídlo, byla přiletěla, o vádě bratří, ustanovila jim soud i svolala kmety, lechy a vládyky z rozličných končin: Svatoslava od Libice bílé, Lutobora z Dobroslavska chlumce, Ratibora od hor Krkonošských, kde Trut pohubil saň lítou, Radovana od Kamena Mosta, Jarožira od brd Vltorěčných, Střezibora od Sázavy ladné, Samoroda od Mže stříbronosné. Když se byli na Vyšehradě shromáždili, vstoupil každý dle rození svého (stáří) do sněmu, a Libuše v běloskvoucí řize na stolec otcovský. Dvě věhlasné děvy jsou tu vyučeny věštbám vítězovým, jedna má desky pravdodatné, druhá meč křivdu kárající, proti nim jest oheň pravdozvěstný a pod nimi svatocudná voda. Kněžna káže sněmu, aby rozřešil právo, mají-li bratři po zákonu věkožizných bohů dědinami otcovými společně vládnouti aneb o ně se rozděliti rovnou měrou, pakli by ale sněmu jinak se vidělo, ustanoviž bratřím nový nález. Po poradě tiché mezi sněmovníky sebraly dvě ony soudní děvy hlasy do svatého osudí. Radovan sčítal je a provolal věčinu v národ na sněmě shromážděný, že mají bratři oba dědinami společně vládnouti. Tu povstal Chrudoš a rozlícen máchal rukou i zařval jako jarý tur: "Běda ptačatům, k nimž se zmije vloudí, běda mužům, jimžto žena vládne. Mužům má muž vládnout, a právo jest, aby prvorozenci se daly dědiny. Na tato slova povstala Libuše se zlatého stolce otcovského a pravila: "Kmeti, leši i vládykové! slyšeli jste pohanění moje, nebudu vám déle souditi, suďte sami právo po zákonu a volte mezi sebou muže rovného, jenž by vám vládl po železu; dívčí ruka je na vás k vládě slaba." I odvece Ratibor od hor Krkonošských: "Nechvalno nám v Němcích hledat právo, máme své právo po svatém zákonu, jež přinesli naši otcové v tyto vlasti." Tu se končí zlomek, i domnívali se někteří, že by se k těmto slovům Ratiborovým hodil první zlomek, jenž právě dávné právo dědičné doličuje, avšak z mnohých důvodů podstatných nelze nikterak oba tyto zlomky tím spůsobem v jeden celek spojiti, proti čemuž se také Palacký a Šafařík (Älteste Denkmäler der böhmischen Sprache str. 83) rozhodně vyslovili. - Rukopis tento chová se nyní v Museu král. Českého, kamž se dostal tajemným způsobem, jenž mnoho k tomu přispěl, že slavná a veledůležitá památka tato v pochybnost brána byla. Brzy po provolání tehdejšího nejvyššího purkhrabí českého Frant. hr. Kolovrata k založení musea národního (dne 15. dub. 1818) dána byla v listopadu téhož roku v Praze na poštu zásilka na dotčeného nejvyššího purkhrabí, ježto právě náš rukopis obsahovala s německým přípisem ovšem nepodepsaným toho obsahu, že zasilatel přiložené listy pergamenu v domácím archivu nalezl, a poněvadž smýšlení svého pána zná (der ein eingefleischter deutscher Michel ist), jenž by je raději spálil neb shníti nechal, než by je museu daroval, přišel na myšlénku, je nejvyššímu purkhrabí pro tento ústav věnovati, ovšem bez jména, neboť musil by se o svou službu báti. Lituje, že písmo, když je vlhkou houbou otřel, z černa do zelena se proměnilo, a dokládá, že píše tužkou, aby se ruka jeho nepoznala. Nejvyšší purkhrabí poslal zásilku tuto tehdejšímu presidentovi Českého musea hraběti Kašparovi Šternberkovi, na svém panství Radnickém meškajícímu, jenž ji Ant. Jarosl. Puchmayrovi, kterýž právě v Radnici farářem byl, odevzdal k prvnímu prozkoumání. Puchmayer učinil snímek rukopisu a přepsal text novějším pravopisem, nemohl se však toho dodělati, jak listy k sobě náležejí, a dopustil se i jinak ve čtení a výkladu mnohých poklesků, ačkoliv vedle Dobrovského a Jungmanna tenkráte zajisté nejvýtečnější znalec češtiny a slovanštiny byl a dost velkou všeobecnou vzdělanost filologickou měl. Dobrovský byl právě tenkráte na cestách, avšak projevil ihned svou pochybnost, jak o tom nálezu zprávu dostal; ačkoliv snímek jemu po návratu z cesty od Puchmayra do Prahy zaslaný lépe četl a dvě chyby v něm z domyslu opravil, pravé polohy listů nemohl se však také dodělati, což se teprvé Jos. Jungmannovi a V. Hankovi podařilo. Nejen mysteriosní způsob, jakým rukopis zaslán byl, ale i obsah a jazyk jeho mu byly podezřelé, zvláště pak častá zmínka o plucích Čechových, což jeho domněnce o tomto praotci Čechův na odpor bylo, neboť dopustil se arciotec slavistiky v tom případě té chyby, že bral báseň, z podání, bájí a pověstí národních čerpající, za jakýsi přesný a diplomatický pramen historický. Když pak Dobrovský na konci r. 1818 rukopis sám uviděl, bylo podezření jeho ještě více stvrzeno, i neváhal J. Jungmanna a V. Hanku za skladatele a Lindu na písaře jeho ve psaní faráři Vinc. Zahradníkovi (9. ún. 1819) udávati. Vážnost Dobrovského byla tak veliká, že výbor musejní, jehož členem Dobrovský byl, náš rukopis co falsifikát ze sbírek musejních vymísil, a že delší čas nikdo si netroufal do veřejnosti s ním vystoupiti. Konečně se toho odvážil prof. Antonín Jungmann, zaslav jej J. B. Rakowieckému, který jej v 1. svazku své Ruské pravdy (Varšava 1820) vytiskl, odkud jej admirál Šiškov v Izvěstiích ruské akademie nauk v Petrohradě (1821, IX) vydal. Poněvadž pak Rakowiecki i Šiškov text chybně četli a vykládali, spořádali bratři Antonín a Josef Jungmannové správnější vydání, jež v 3. sešitu časopisu Kroku r. 1822 s novověkým překladem vyšlo, a rok na to podal časopis tenkráte v Praze vycházející Kranz německý překlad obou zlomků, jenž pozornost obecenstva k nim valně povzbudil. Takovýmto rozšiřováním závadných mu zlomků rozhorlen vystoupil Dobrovský, jenž posud jen ústně a v soukromých dopisech je byl podezříval, veřejně a skoro jako úředně proti nim, uveřejniv r. 1824 v Hormayrově Archivu (Nro. 46) o nich ostrý článek pod titulem Literarischer Betrug, jejž "J. D. člen výboru Českého musea" podepsal. Prof. V. A. Svoboda ujal se hned proti velkému učenci slavné naší památky horlivě a duchaplně v témže časopise (Nro. 64), načež Dobrovský v čís. 79 ne bez jizlivosti odpověděl, hlavní ale útok proti Libušině soudu učinil v obšírné úvaze o Rakowieckého Ruské pravdě ve Wiener Jahrbücher der Literatur (sv. 27, str. 88-119). Nyní utichl spor o pravost tohoto rukopisu na delší čas, v širších kruzích literárních považován byl Dobrovský za vítěze, ovšem ne tak doma v kruhu horlivých a upřímných přátel písemnictví a národa Českého. Když byli Hanka a Václav Svoboda r. 1829 po smrti Dobrovského nové vydání Kralodvorského rukopisu spořádali, pojali v ně také Libušin soud, a František Palacký sepsav o tomto vydání obšírnou úvahu do Wiener Jahrbücher (1829 sv. 48, str. 138-169) zmínil se také o záhadné této památce způsobem docela nestranným a kritickým, což však přece jizlivého redaktora onoho časopisu, známého Bart. Kopitara, pohnulo k poznámce, v níž Dobrovskému v příčině této zcela za pravdu dává. Nedlouho na to také prof. Jiří Palkovič v Tatrance (1832, sv. 1.) způsobem nepovolaným do tohoto sporu se vmísil, opakuje důvody Dobrovského proti pravosti Libušina soudu a nešetrně dotýkaje se také domnělých oněch podvodníků, začež od Jungmanna zaslouženou důtku dostal (Časopis musejní 1832, sv. 2. str. 239-248) na niž ovšem odpověď dlužen nezůstal (Tatranka sv. 3 str. 106). Tu Palacký znovu důležité této záležitosti se ujal, prohlídl na konci r. 1834 bedlivě rukopis, jejž Hanka byl uchoval přes výrok správního výboru musejního, a nabyl z důvodů paleografických nezvratné přesvědčení o pravosti naší památky, což také ihned P. J. Šafaříkovi oznámil, jenž se své strany podobně se pronesl, že z důvodů jazykových nikdy o pravosti její nepochyboval. Oba se tenkráte usnesli vydati zevrubnou vědeckou obranu nejen Libušina soudu ale i jiných starých památek literatury české, o jichž pravosti rozžíravá skepsis pochybovati začala, obyčejně ovšem z pohnútek nekalých a k účelům nepoctivým. Pro jiné veledůležité práce mohli slavní tito mužové teprvé r. 1839 k práci umluvené přikročiti, kteráž r. 1840 ve spisech král. české společnosti nauk vyšla pod titulem: Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, kritisch beleuchtet von P. J. Šafařík und Franz Palacký (Prag 1840). Spis tento, stojící na výši tehdejší vědy, rozplašil svým mocným účinkem na čas všeliké pochybnosti, ovšem u lidí soudných a jimž o pravdu šlo. Tak na př. Jakub Grimm přípisem k Šafaříkovi upřímně se přiznal, že nyní úplně o pravosti Libušina soudu přesvědčen jest, avšak Kopitar přece nepřestával po příležitosti símě podezřívání rozsévati, kteréž teprvé po letech bujně vzešlo. Ve společném spise tomto Šafaříka a Palackého jsou s nejpřísnější kritikou a s vědeckým důmyslem všechny stránky našeho rukopisu objasněny a prozkoumány; pergamen a inkoust jeho chemicky a mikroskopicky od na slovo vzatého přírodozpytce Aug. Cordy vyšetřeny, obsah pak jeho co do jazyka i co do věcí nejpřísnější kritice podroben a všestraně vyložen, zejména také všechny námitky Dobrovského důkladně vyvráceny. Tajemného zasilatele však nebylo lze se dopátrati (domněnka, že jím byl N. Vaněk, se nepotvrdila), to se teprvé po mnoha letech podařilo, když r. 1858 Pražský časopis Der Tagesbote aus Böhmen s velkou drzostí a malou znalostí svou stranické a zlomyslné nájezdy na Rukopis Kralodvorský a Libušin soud začal. Hluk tohoto sváru novinářského vzbudil staré svědky, kteříž by snad jinak svou vědomost o tom do hrobu byli vzali. P. Roman Voříšek, tenkráte kaplan v Žínkovech u Nepomuku, oznámil v soukromém listu dne 12. led. 1859 sekretáři musejnímu V. Nebeskému, že zná velebného svědka, jenž by pravost Libušina soudu dosvědčiti mohl. Vyzván od Nebeského, aby jej jmenoval, poslal P. Voříšek jednateli musejnímu prof. V. V. Tomkovi o tom promemoria (1. ún. 1859) toho obsahu, že bezejmený zasilatel Libušina soudu byl důchodní knížete Kolloreda, František Kovář, jenž jej v knížecím rodinném archivu, chovaném v jednom sklepě Zelenohorského zámku, nalezl. Ze svědků, jimž Kovář tenkráte svůj nález byl ukázal, žije prý ještě jeden v tamější krajině, P. Josef Zeman, děkan a vikář v Nepomuku. Když se tou záležitostí jednou bylo hnulo, vycházeli zvláště na udání P. Václ. Grolmusa noví svědkové na jevo, kteříž všichni dokazovali, že tajemný onen zasilatel skutečně dotčený Kovář byl. Hlavní svědek ředitel knížecí Kolloredovské obrazárny Fr. Horčička, byl ovšem již zemřel (1856), jeho svědectví však znaly a dotvrzovaly ústně i písemně mimo P. Grolmusa jiné ještě žijící osoby, zejména P. Frant. Novotný, psalterista v chrámě sv. Víta, Josef Urban, Pražský měšťan a j., kteříž ho často o tom vypravovati slyšeli. Když takto i z jiných stran svědectví o místě nalezení a o zaslání rukopisu na jevo byla přišla, zejména od známého spisovatele německého Legis-Glückseeliga, odebral se profesor Tomek z uzavření výboru musejního ode dne 1. bř. 1859 s originálem do Nepomuku, aby jej P. Zemanovi k dosvědčení předložil, což tento také ihned učinil, poznav že to tentýž rukopis, jejž Frant. Kovář r. 1819 na Zelené hoře nalezl; následujícího dne (25. bř. 1859) vydal P. Zeman o tom notářem stvrzené svědectví. Celou záležitost o nalezení a zaslání Libušina soudu vypátral a vyjasnil profesor Tomek až do nejmenších podrobností a uveřejnil výsledek svých badání v obšírném sepsání, ježto v Časop. mus. r. 1859, sv. 1. a také v německém překladu od Jak. Malého ve zvláštní kinížce vyšlo (Die Grünberger Handschrift, Prag 1859). Důkaz o skutečném zaslání našeho rukopisu Fr. Kovářem veden jest od prof. Tomka takovým způsobem, že proti němu ani s nejpřísnějšího právního ani se stanoviště nejpodezřivější kritiky historické ničeho namítati nelze. Nekalé útoky, kteréž od časopisu Tagesbote aus Böhmen a s jiných stran, zvláště od M. Büdingra, r. 1858-1859 na Libušin soud a jiné naše památky literární se činily, měly přece také dobrý následek, zvláště pak ten, že k obraně jich všech zbraní se užilo, jež věda poskytovala, čímž k jejich objasnění mnoho se přispělo. Dr. Hermen. Jireček jal se ihned Libušin soud hájiti důvody, ježto se vztahovaly k straně jeho historické a pravnické (Světozor 1858, č. 23), a prof. Martin Hattala se stránky filologické (Časop. mus. 1858, str. 600) i také co se podstaty básnické týče (Sitzungsberichte der böhmischen Gesellschaft der Wissenschaft 1860, str. 14. a 28., pak v něm. Pražském časopise Morgenpost), kterýmižto rozbory Hattalovými skvěle velký pokrok vědy filologické se značí. Avšak také arcimistr Šafařík opět k Libušinu soudu svého genialního ducha obrátil a četl v sezení histor. sekcí kr. České společnosti nauk dne 19. prosince 1859 výměsky o dědičném právu v Čechách co příspěvek k vysvětlení zlomku Z-kého (Pražské noviny č. 301, Časop. mus. 1864, I.), poslední to práce vědecká, s kterouž velký tento duch do veřejnosti vstoupil. Šafařík tu zejména také k tomu ukázal, že k vysvětlení básně naší se strany filologické i básnické již mnoho učiněno jest, ale s nejtěžší stránky, totiž s reálné posaváde méně. V tom ohledu má Libušin soud právě nad míru velikou důležitost, neboť náleží mezi přední památky k objasnění právního a státního, společenského a kulturního bytí pravěku českého a také slovanského, a zajisté se k ní co k nejstaršímu pramenu domácímu zejména badatelé o právu slovanském vztahují, tak na př. Rakowiecki, Maciejowski, Hube, Utěšinovic, Palacký, Jireček a j. Zajímavý pokus u vysvětlení Libušina soudu se stanoviště bajeslovného učinil K. J. Erben ve svém pojednání o dvojici a trojici v bajesloví slovanském (Časop. mus. 1857, sv. 2. a 3.), kdež vůbec naše pověsti o Krokovi a jeho dcerách a o Přemyslovi mythologicky vysvětluje. Příspěvky k bajeslovnému výkladu podal také Emil Komárek (Hanuš: Quellenkunde der böhm. Literatur, Prag 1868, str. 158 atd.). Srovnej též Nebeského úvahu o Šemberově dějinách literatury české v Obzoru literarním 1868, č. 11. a o bibliografii Libušina soudu vůbec Šemberovy Dějiny literatury české 3. vyd. str. 30, Sabinovy Dějiny literatury české str. 37 a Hanušovy Dodavky k Jungmannově hist. liteartuře české str. 1.