Josef Dobrovský
Výbor z díla
Vorläufige Antwort
auf des Herrn W. S. Ausfälle im Archive Nr. 64 vom 28. May 1824.
Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst.
(Fünfzehnter Jahrgang 1824. Wien. Redacteur: Joseph Freyherr von Hormayr.
No 79, Freytag den 2. July 1824. S. 435b.)
Předběžná odpověď
na útoky pana V. S. v Archivu v č. 64 z 28. května 1824.
Archiv pro dějiny, statistiku, literaturu a umění.
(15. ročník, 1824. Ve Vídni. Redaktor J. Hormayr, č. 79,
v pátek dne 2. července 1824.)
Strana 439 až 442:
O Libušině soudu
Předběžná odpověď
na útoky pana V. S. v Archivu v č. 64 z 28. května 1824.
Jak se jenom vychytralý autor zaslané básně o Libušině
soudu bude smát pod vousy, když nyní vidí, s jakým zápalem jeho
slátanina je obhajována. Ani hloupě napsaný doprovod, v němž zasilatel svému
pánovi nadává německý Michl a poťouchle ukazuje na českého profesora,
nemohla pana S. zviklati v jeho důvěřivosti. Můj soud o nepravosti
skvostného zlomku nazval náramně humánní pan profesor nehumánním. Neměl jsem
prý jej nazvati mazanicí, podvodem, ničemností. Tedy jak? Asi ne nešťastným
pokusem padělati jazyk z Libušina věku, drahocenným pozůstatkem nejstarší
české literatury, chvályhodnou snahou ostýchavého nejmenovaného, obohatiti
české národní museum nejstaršími pozůstatky slovanského básnictví? Humánní
pan S. jde ještě dále a vyčítá mi, že jsem tím osočil pana L.,
[Lindu] jehož jsem prý tu a tam pokládal za původce. Kdyby se byl
pan S., místo aby věřil donašečům, mne samého na to zeptal, byl by se
dověděl, v jakém smyslu jsem ho mohl pokládati za možného původce takového
pokusu, určitě by se byl dověděl, že jsem již před svým hlasitě vysloveným
soudem nepokládal pana L. za skutečného původce, také nyní ho za to
nepokládám. S tímto svobodným upřímným prohlášením nebo záchranou cti
bude pan L., jak smím doufati, jistě spokojen. - Že jsem před objevem
Královédvorského rukopisu, v němž se opěvuje hrdinský čin vojevůdce
Jaroslava, pochyboval o samé existenci Jaroslava ze ŠTERNBERKA, je opět
jenom jedno nedorozumění, od pana S. nesprávně pojaté. Mohl jsem kdy
pochybovati nikoli o jeho existenci, nýbrž jen o některých nestejně
vypravovaných okolnostech příhody u Olomouce, a domníval jsem se, že věc je
jistě hodna kritického prozkoumání, když nás současní kronikáři zde zcela
opouštějí. Ani sám pěvec neuvádí jméno Šternberk a musíme se uchýliti k
moravské tradici, jak ji zachoval DUBRAVIUS. Vždyť pan S. neví ani
skutečné důvody, které mě pohnuly, abych zaslanou slátaninu neuznal za
pravou. Domnívá se brzy to, brzy zas ono, co jsem nikdy netvrdil a ani nikdy
nechtěl tvrditi. Odpovídá více na možné námitky, které si činí sám, než
které bych já činil. Tak mohl snadno leckterou námitku vyvrátiti. Netuší
však ani, že zpěvy Královédvorského rukopisu byly prvním podnětem k tomu,
odvážiti se podobného pokusu. Napodobení epických básní tohoto rukopisu je
tak zřejmé, otrocké napodobení desetislabičných veršů tak patrné, že se
právem musíme diviti, jak mohl p. S. toto popírati. Uvážíme-li k tomu
ještě, že padělatel (světla se štítící impostor) byl zcela zběhlý v ruském
zpěvu Igorově, v starých ruských písních (drevnee stichotvorenie), že kromě
toho přihlédl také k poznámkám o starším jazyku a pravopise, roztroušeným v
mých Dějinách české řeči, podle nichž se musel pečlivě vystříhati h a rz, dá
se vznik obdivovaného uměleckého díla zcela přirozeně vysvětliti. Nebudeme
již shledávati tak neuvěřitelně těžkým, ukouti 120 veršů, které mají
tak starý vzhled, jako kdyby je byl původně napsal sám Libušin notář. Zcela
přirozeně se muselo tehdy použíti ruských slov, která jsou ještě i v
nejnovějších slovnících! Tak směs staroslověnských, staročeských a novějších
ruských slov dodává uměleckému dílu půvabu, který musel vřelé vlastence
mocně poutati. - Jinak mně jako pilnému, zběhlému jazykozpytci, který aspoň
více starých rukopisů kriticky prozkoumal, než p. S. kdy viděl, rádi
ponechali určení stáří důležitého nově objeveného rukopisu, jako
např. Královédvorského, a můj úsudek o tom ochotně opakovali, nyní
však, protože vřelejší čeští literární vlastenci se domnívali, že vlastní
vzácné dílo z Libušina věku, a jeho opisy rozšířili až do Polska, kde
doufali, že naleznou více souhlasu než doma, přišel jim můj nepříznivý soud
velmi nevhod, protože je rušil v jejich radosti z neocenitelného nálezu.
Nyní pohrdají po zralém uvážení formulovaným soudem muže, který se sice mezi
nimi nenarodil, ale byl mezi nimi vychován, jemuž česká sláva národní také
ve věcech domácí literatury vždy ležela na srdci, a nazývají takový soud
nevlasteneckým. Pan S. dokonce míní, že pochází jen z utkvělých
myšlenek. Jak zdvořilé a humánní! Je snad česká národní sláva tím ohrožena,
rozeznáváme-li pravé od nepravého? Kdopak se pilněji slídil po českých
rukopisech? Cožpak neuznávám za pravý zlomek šťastně nalezený
p. Zimmermannem, který sahá do dob krále Václava I.? Avšak i tam
obsažený překlad básně, kterou tento král napsal v německé řeči, není asi
žádný překlad, báseň byla asi mnohem dříve (asi před stoletími) napsána v
české řeči a teprve potom přeložena k poctě krále Václava. Což jsem se ze
záliby pro všechno, co se jen týká naší starší literatury, nedal svésti
jedním ze svých žáků, abych zpěv Ha! ty nasze slunce pojal do
Dějin české řeči hned po zlomku rýmované legendy o dvanácti apoštolích a
vysvětlil, kde jsem však po přesnějším prozkoumání shledal, že jsem byl
oklamán. Že svého starého učitele nejen oklamali, nýbrž oklamali úmyslně, to
bych nesměl nazvati klukovinou? Má snad p. S. chuť, bráti i toto dílo
do ochrany? Ať mi ukáže, že před naším Hájkem, který přímo lapá po každé
etymologii, v nějaké listině se píše Vhltava místo Vltava (bez h). Ano,
právě tento lhář Hájek básníkům písní, jimž je cizí důstojnost dějin,
poplete vždy hlavu, nalézají-li v něm tak krásné zprávy o Libušiných
písařích. Ptá-li se nyní někdo, jakou cenu by mohla mít pro naše dějiny
velebená báseň o Libušině soudu, kdybychom ji mohli považovati za plod doby
předhájkovské, musím odpověděti: naprosto žádnou. Již místo, na němž Libuše
soudí, totiž hrad Vyšegrad, je tam nesprávně udáno. Vyšehrad tehdy ještě
nestál. Byl podle KOSMOVA svědectví vystavěn teprve po povolání Přemysla na
trůn. Po zvláštních leších, kteří zde jdou před vladyky, nelze v dějinách
nalézti žádnou stopu. Dostali se do básně (místo pánů, Páni), jen pro
zalíbení Polákům, a to ze špatně pochopeného místa v DALIMILOVI. Větev
POPELÉ, kteří s Čechovými zástupy táhli do země přes tři řeky, je naprosto
(přece snad ne, aby se lichotilo knížecí rodině Lobkoviců?) vybásněna,
stejně jako celý KLEN, jehož synové prý byli svářící se bratří, je hájkovský
výmysl. Dnešní Hradec Králové se jmenuje dobroslavský pahorek, opět jen
proto, protože HÁJEK udělal jakéhosi Dobroslava budovatelem Hradce. Zabiječ
hadů Trut se zakládá jen na trutnovském báječném vyprávění. S kamen most si
neví p. S. jako vykladač rady. Myslí na Most (Brüx). Z listin lze
však dokázati, že Most se jmenoval Gnevin most. - Překlad pana S. se
znatelně liší od překladu, uveřejněného dříve ve "Věnci", ale oba se mají k
českému originálu jako silně nalíčená tvář k přirozené bledosti; nemohou
tedy sloužit k tomu, aby se podle nich určila estetická hodnota podvržené
básně.
V Praze 8. června.
Josef Dobrovský.
Článek V. A. Svobody "Libussa als Gesetzgeberinn" (Libuše jako zákonodárkyně)
vyšel v Hormayrově Archivu na str. 349-356.
Josef Dobrovský: Výbor z díla
Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění.
V Praze 1953, v jubilejním roce 200. výročí narození
Josefa Dobrovského. Výbor uspořádal, německé originály přeložil, české texty
k vydání připravil, úvod, vysvětlivky a doslov napsal Dr. Benjamin
Jedlička. Vydání první. Náklad 3300 výtisků.
Formát 13 x 20 cm. Počet stran 560.
Městská knihovna v Praze [sign. X 146]
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná