Josef Dobrovský
Výbor z díla
PRAWDA RUSKA.
Tento posudek spisu J. B. Rakowieckého uveřejnil Josef Dobrovský bez podpisu v časopise Jahrbücher der Literatur (Literární letopisy), v 27. svazku 1824 (červenec, srpen, září), str. 88-119. O Libušině soudu tu pojednává na str. 95 a na str. 99-114. Přeložené ukázky jsou ze str. 95, 100-101 a 103-105.
Strana 443 až 446:
O Libušině soudu
PRAWDA RUSKA

Prawda ruska atd. Ruské právo velkoknížete Jaroslava, smlouvy Olegovy a Igorovy s řeckými císaři atd. Napsal J. B. Rakowiecki. Varšava, v 4° I. sv. 1820. II. 1822.

Právě když byl tištěn tento arch, 20. arch celého díla, dostal se panu autorovi do rukou dopis z Čech, v němž se oznamuje, že staří Slované měli podle všeho psané desky zákonů, protože ve starém básnickém líčení soudu a zemského sněmu kněžny LIBUŠE se jich vzpomíná (deski prawdodatne). Na výsměch všemu kritickému zkoumání přijali někteří učenci z přehnaného vlastenectví tyto podvržené listy za pravé a oznámili v prvním vzplanutí své ukvapené mínění o novém drahocenném objevu polskému učenci. Proto se pan RAKOWIECKI velmi často opírá o tuto slátaninu zřejmě nějakého ještě žijícího Nadčecha, jenž ji hodil bez podpisu do poštovní schránky, aby ji touto tajnou cestou dostal do českého Národního musea. -

Tito horliví vlastenci se nespokojili tím, aby se kochali krásnými básněmi roku 1817 objeveného Královédvorského rukopisu, který soudě podle tahů písma jistě nebyl napsán později než 1320, a tím se chlubili, že Čechové se mohou vykázati tak starými básněmi, jakkoli se také zde, jak právě bylo podotčeno, při určování vysokého stáří některých básní překročila veškerá míra. Zároveň se trápili, že chladnější posuzovatelé stále ještě pokládali v císařské dvorní knihovně ve Vídni dříve objevený český zlomek rýmované legendy o dvanácti apoštolích o 76 verších, který zemřelý FORTUNAT DURYCH chtěl vydati a vysvětliti v přídavku ke své Bibliotheca slavica, za nejstarší památku české řeči a básnictví, a toužili po objevech ještě starší památky. Proti všemu očekávání byly čtyři špinavé pergamenové listy v 8° hozeny do poštovní schránky s anonymním lístkem, jako dar pro české museum.

Touto svrchovaně podezřelou cestou se dostal skvostný zlomek (oklamaní pokládali jej za zlomek vlastenecké kroniky, napsané o několika zpěvech) do českého Národního muzea. Jeden z oklamaných poslal ihned, aniž vyčkal kritického prozkoumání, jeho opis do Polska.

Dva muži dají svůj spor urovnati Libuší jako smírčí soudkyní. Ani Kosmas ve 12. století, ani Dalimil ve 14. století neznali jejich jména. HÁJEK jmenuje je podle svého výmyslu Rohon a Milovec, ve zlomku slovou však Hrudos a Staglau, právě tak libovolně. To není ovšem žádné umění, najít pro nejmenované nějaká jména. Jsou tu dokonce bratři. Verš 23-26: 

       oba bratri oba clenouica
       roda stara tetui popeloua
       iense pride spleki scehouimi
       usese sirne ulasti pres tri reki.

A opět verš 94: oba rodna bratri clenouica: s třemi následujícími verši, které zbytečně byly opakovány. Svářící se byli tedy bratři, synové Klenovi. Tohoto pak Klena, který je jenom HÁJKOVSKÝM výmyslem, staré české dějiny vůbec neznají. Jakéhosi Popiela (Pompilius) zná však bájeslovná historie Polska. Přirozeně musili Klenovičtí náležet k příbuzenství Popela (tetvi, docela nově ukuté slovo od teta). Byli-li Čech a Lech bratři, musili synové Klenovi být ovšem také bratranci Kadlubkova Pompilia. Nemyslel snad básník při tetvi popelova dokonce na rodiny Tetow a na lobkovické Popely? Tento starý rod přišel tedy se zástupy Čechovými do těchto žírných zemí přes tři řeky. Tak si představoval HÁJEK přistěhování starých rodin z Charvátska. Náš básník neříká, odkud přišli, zdá se však, že myslel na Polsko, protože se musili dostat přes tři řeky. Podle KOSMY nebyla ještě Libuše, nejmladší Krokova dcera, žádnou kněžnou, nekonala žádný zemský sněm, nýbrž strany přišly k ní dobrovolně do Libušína, HÁJEK z toho udělal Libín, a náš básník líčí Libuši jako kněžnu, která má svůj dvůr na otcovském hradě Vyšehradě. Podle KOSMY odpočívá na vyšívaných kobercích: cubito subnixa ceu puerum enixa alte in pictis stratis nimis molliter accubabat. HÁJEK se v tom neodchyluje od Kosmy. Podle zlomku sedí však na otcovském zlatém stolci. Verš 30, 56, 64, 84, 108. 

       u lubusine otne zlate sedle
       sedle otne suete uisegrade.
       stupi cnesna u belestuuci rize
       stupi na stol oten u zlaune sneme.
       poce cnesna s otna zlata stola.
       slauna cnesno s otna zlata stola.
       sta lubusa s otna zlata stola.

Z pera skutečně starého básníka znělo by to docela jinak. Slovo cnesna, které se vyskytuje ještě ve verši 35, 39, tedy celkem pětkrát, je příliš nové, musilo by místo toho být knieni jako v Královédvorském rukopise. V listině krále Vratislava z r. 1088 stojí knasawez, tedy knas s a, nikoli s e. Jak tedy může být báseň ještě starší? Omyl je zde zřejmý.
Také stol v češtině znamená stůl, nikoli sídlo, trůn, ten by se musel nazývati stolec jako u DALIMILA. Přídavné jméno oteň je ovšem staroruské, nikoli však české. Výraz o dedini otne se čte ještě ve verši 18, 52, 68. Kdepak vzal náš vychytralý napodobitel v češtině jinak nikdy neužívané oteň? Z ruské básně o Igorovi, kde se několikrát vyskytuje celý výraz s otna zlata stola. U ruského básníka, který psal ku konci dvanáctého století, jsou také přílby, sedla a třmeny jeho knížat zlaté. Mohlo to být s nějakou pravděpodobností užito o věku Libušině? Tak neobratně nemohl skládati žádný starý český básník samouk. Ještě pošetilejší je to úmyslně vyumělkované, když náš napodobitel chtěl tím vytvořit stará slova, že jim odřízl příponu. Hned v prvním verši to zní: 

       Usak ot suei celedi uoieuodi.

Čeští čtenáři nemohli tomu ovšem jinak rozuměti, než jak se ve všech dialektech pojímá ot neboli od. Avšak ot, jak nás poučuje V. S. (asi přímo ústy skutečného původce této slátaniny), stojí zde místo otec.

Josef Dobrovský: Výbor z díla
Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. V Praze 1953, v jubilejním roce 200. výročí narození Josefa Dobrovského. Výbor uspořádal, německé originály přeložil, české texty k vydání připravil, úvod, vysvětlivky a doslov napsal Dr. Benjamin Jedlička. Vydání první. Náklad 3300 výtisků. Formát 13 x 20 cm. Počet stran 560.

Městská knihovna v Praze  [sign. X 146]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná