SVĚTOZOR
Ročník II.
Praha 1868.
SVĚTOZOR  číslo 2. (10. ledna 1868), strana 29:
Dobrovský Josef
(dokončení životopisu z minulého čísla)

..... pasáž týkající se Rukopisů .....


Objevení se rukopisu Zelenohorského způsobilo ctihodnému starci mnohou trpkou chvíli, čehož ovšem sám hlavní vinu nesl. Jsa tehdáž u nás nejvýtečnějším znatelem a posuzovatelem rukopisův, požíval v ohledu tom nejvyšší vážnosti a důvěry. Rukopis Králodvorský žádného podezření u něho nevzbudil a s velkou určitostí pronesl se o jeho věku. Také Zelenohorský rukopis s počátku nesmírnou mu způsobil radosť, poněvadž patrno bylo, že tato nejstarší písemní památka jazyka českého věkem převyšovala staroslovinský rukopis nalezený ve Freisinku (v Bavořích), jenž až dosud jmín byl nejstarší písemní památkou slovanskou vůbec. Ale záhadný způsob, kterak "Soud Libušin" tehdáž byl zaslán, ještě více však, že se v něm děje zmínka o praotci Čechu, jenž Dobrovskému byl osobou báječnou, po krátkém čase zvrhly u něho víru v přesnosť rukopisu, jejž pokládal býti podvrženým, neostýchaje se též jmenovati muže, jenž dle jeho domnění byl padělatelem a podvrhovatelem rukopisu. Ačkoli všickni tehdejší vlastenečtí spisovatelé naši k Dobrovskému chovali nejvyšší úctu a vážnosť, předce, kdež šlo o pravdu věci, nelze jim bylo rukopisu nehájiti. Neštěstí tomu však chtělo, že Dobrovský sám první nemlčel a pochybnosti své do veřejnosti podal, čímž hajitelé rukopisu přinuceni byli, také se ozvati. Z toho povstal delší spor nejen v Praze, nýbrž také ve Vídeňských časopisech vedený, v němž Dobrovský konečně počínal si prudkou vášnivostí, kteréž druhdy v podobných případech býval prost. Vášeň tato zahnala jej v nevídanou u něho zarytost, že žádným důkazům nechtěl dáti průchodu; neboť že sám konečně nebyl přesvědčen o podvrženosti, nejlépe vysvítá z okolnosti následující. Tehdejší kustos přírodopisných sbírek Musea českého Corda, na onen čas znamenitý u nás lučebník měl konečně přispěti k rozřešení sporu lučebným rozborem rukopisu. Když pak Corda pravil, že při této zkoušce nejméně polovina rukopisu bude zmařena, vytrhl mu jej Dobrovský z rukou, řka, žeť snad předce může býti nepadělaným. Vášnivost a prudkosť jeho ve sporu tom sluší klásti na vrub neduhu jeho. Škoda převeliká; neboť spor ten bez potřeby ztrpčil ctihodnému starci mnohý okamžik posledních jeho let a zavdal velevítanou zbraň nepřátelům našim, kteříž se dosud dovolávají odporu Dobrovského, ačkoli, jak patrno, málo podstatného.

Autor tohoto životopisu Josefa Dobrovského není uveden.

Knihovna Národního musea - oddělení časopisů

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná