PhDr. Julius Enders
Staročeská Alexandreis,
její nesměrné verše a poměr k RZ a RK.

Jako základ k práci jsme zvolili komentované a kritické vydání Alexandreidy, které pořídil V. Vážný (ČSAV 1963, psáno "Alexandreida"). Jde nám tu zvláště o pravděpodobné doplnění tzv. nesměrných veršů, tedy takových, které jsou o slabiku, někdy také o dvě slabiky delší nebo kratší. Jak známo je tato skladba složena v celkem pravidelných osmislabičných verších, rýmovaných sdruženě. V některých případech je možné napravovat v textu i rým, který byl modernisující tendencí opisovačů porušen.
Je samozřejmé, že velkou většinou nelze dosáhnout původního textu básně. Každá emendace skýtá v sobě jen možnost, pravděpodobnost; ale integrací těchto úprav dosahujeme pravděpodobností větších, ba někdy jistot. Občas nám také napomáhá souběžný text, neboť některé verše se dají podle jednotlivých rukopisů vzájemně konfrontovat.
Vydání Vážného obsahuje celou Alx. včetně zlomků mnohdy neúplných a porušených. Všude však ony nepravidelné verše nejsou. Nalézáme je jen v rukopise Svatovítském, daleko nejrozsáhlejším (označuje se "V", ale my toto "V" pro úsporu času a místa pomineme). Dále padají v úvahu zlomek Musejní (Mus), Šafaříkův (Šaf), Víděňský (Víd) a Jindřichohradecký (H), konečně Budějovický (Bud).
Čtenář se nesmí divit, jestliže budeme v odkazech citovat některý verš i dvakrát, neboť možností emendace, při níž jsme se snažili měnit text co nejméně násilně, bývá více. Naproti tomu jsme nepřihlédli k místům, která jsou porušena tak, že se nelze dobrat jistějších výsledků, nebo k veršům, které je možno prodloužit nebo zkrátit prostředky velmi jednoduchými nebo mnoho neříkajícími, třeba jen přidáním, případně odebráním spojky "i" apod.
Za nejstarší rukopisy považuje Vážný z rukopisů námi sledovaných Bud a Mus (před třetím desetiletím století 14.), dále pak H (3. desetiletí téhož věku), Víd (před rokem 1350) a Šaf (kolem r. 1350). Nejmladší je jistě V, který bývá kladen až do počátku století patnáctého. Ostatní zlomky lze co do stáří určit obtížněji.
Jaké bylo nejstarší znění Alx., nevíme. Osobně soudím, že archetyp (byl-li jen jeden) pocházel ze starší doby, než se domnívá vydavatel (str. 12), který klade vznik Alx. do rozhraní 13. a 14. století. Vždyť první zpracování námětu (Gualter Castellionský) spadá do konce století dvanáctého. Vysoká kulturní úroveň Čech za posledních Přemyslovců, silné inklinování např. Václava I. k Západu a ovšem také naše následující jazyková zkoumání svědčí spíše pro to, že stč. Alx. byla u nás překládána - s případnou větší nebo menší smělostí při slovných úpravách - už někdy v první polovině 13. století.
Jak již řečeno, je textologická úprava Alx., zejména rkpu V, novátorská. Písař nahrazoval starší, sobě již méně známé nebo třeba již nesrozumitelné výrazy a tvary formami novějšími, a to bez ohledu na žádaný počet slabik i na rým. Ten je někdy zdařilý, ale převážně jen gramatický, záležící ve stejnozvuku forem u téhož deklinačního nebo konjugačního vzoru.
Filologická práce při vydávání Alx. byla vykonávána s důvtipem a s velkým úsilín po mnoho let - od Hanky až po šedesátá léta našeho věku. Ale zhruba od konce 19. století již nebylo přitom přihlíženo k Rukopisům a k domnělým drobnějším falsům, z nichž zde padá pro nás v úvahu zejména Ev. sv. Jana (EJ) a trochu též Milostná píseň krále Václava (MPKV). Při našich argumentech bude dbáno - hlavně při citacích - i našeho Jazykovědného rozboru Rukopisů (Rozbor).
Alx. sloužila odpůrcům RKZ spíše jako zdroj míst, z nichž padělatel čerpal při látání (jinak to nelze nazvat) svých fals. Podotkněme hned, že paralely k Alx. byly hledány a nalézány jen v písni Lud. a v Jar., nikoli však v Ol., Ben., Čest., Záb., ani nemluvě o lyrice RK, o baladě Jel. a romanci Sbyh. Ale vždy je poučné postavit inkriminovaná místa vedle sebe:
Jar. 9, 5 (citace RK vždy podle folií a jejich řádek) Střely dštichu jako přieval z mrakóv // Alx. 1526 nikdy z přievala jednoho nespade kropí tak mnoho. Jar. 9, 15 tu kóň vleče v střmenech vojevodu // Alx. 1761 sieho kóň po sobě vleče. Jar. 9, 33 otstúpi naděje vsě křesťany // Alx. 1430 otstúpi ho všě naděje. Jar. 13, 6 podvíhaje sě mlha ote pracha // Alx. 1383 jakžto mlha bieše ot pracha. Jar 13, 12 siemu hlava na dvé rozcěpena // Alx. 1753 on juž leží s zbitú hlavú. Jar. 13, 13 siemu srubeně stě ruce obě // Alx. 1753 onomu uťata ruka. Jar. 13, 16 siemu v srdce po jilce meč vtasí // Alx. 1618 až do jilec meč v nich skúpa. Jar. 13, 16 i siemu Tatarín ucho střieže // Alx. 1592 hlavu jemu mečem střiže. Lud. 20, 3 nn. i tu protiv sobě hnasta, hlavama v sebe vrazista, aj, oba s koniu spadesta // Alx. 1578 nn. zetiem sě potkasta sama koňmi, prsmi i hlavama a jakž sě druh s druhem srazi spadesta koňma přes vazy.
Doslovné shody tu nalézt ovšem nelze, a pokud je nějaká podobnost, nejde o převzetí z Alx., ale naopak: formule a formulové obraty z orální epiky, které přešly do mladších umělých skladeb. To je postup dávno zjištěný pro literární díla těchto typů a tato skutečnost jistě je (nebo měla by být) antikvována také u našich učenců. Jazykozpytci snadno zjistí větší stáří Jar. a Lud. proti Alx. už z těch několika citovaných veršů: v Alx. se mísí plurál s duálem, je tu tavr "tak" proti "tako" v RK, v Alx. nacházíme spojku "a" jako souřadnou, která je v RK v této funkci velmi vzácná, v RZ pak chybí vůbec; forma "jakžto" je v Rukopisech zcela nemožná; význam má i rozdíl "po jilce" a "do jilec". Spíše měly být konstatovány shody v celkovém obraze líčených bojů a bitev. Epická poesie - a to platí pro skladby orální jako umělé - nelíčí takové výjevy tak, jak to činí historik nebo kronikář. Nenajdeme tu popisy, co dělali lučištníci, kopinníci, prakovníci a jízda, jaké obchvaty prováděla obě křídla, jak se choval střed a pod., ale nejdříve je nastíněn celkový obraz a potom se přechází k individuálním líčením soubojů, a to buď šíře (v rozsáhlejším epose) nebo stručně (jako v Jar. a částečně také v Alx.). O tom budeme více uvažovat při jiné příležitosti.
Vraťme se k nesměrným veršům v Alx. Jsme připraveni na námitku asi takovou: I kdyby byly Rukopisy pravé, není tu srovnávání na místě, neboť aspoň RK patří do sféry východní, kdežto Alx., i když má nějaké provincialismy (zejména ve Víd, ale i ve V) je památka středočeská." K tomu odpovídáme: Nikdy nevkládáme do svých úprav tvary nářečové, ale jen takové, jejichž existenci je možno akceptovat pro celé české území. Nechceme také emendovat "stůj co stůj", ale mnohdy zcela uznáváme úpravy Vážného a jeho předchůdců a odchylujeme se do nich jen tam, kde se nám zdá změna méně pronikavá nebo z diachronního jazykovědného hlediska důslednější. Verše, při nichž se mohla uplatnit volnost, nejčastěji tzv. synizese (typ "neustrašil" se snad četlo "nústrašil" nebo vedle Da-ri-us mohlo být i čteno Dar-jus) jsme pominuli. Jindy jsou volnosti typu Ma-ce-do-ni-e nebo Ma-ce-don-je", kdy není ovšem od místa vzpomenout na možnost "o-su-di-e" v RZ, Libušin soud, v. 79.
Napočítal jsem 303 nesměrné verše. Někdy vydavatel emendoval neprávem (verše 944, 945 a 1691, neboť participia typu "přitiehl" byla patrně čtena dvojslabičně), jindy naopak kratší nebo delší verše přehlédl, a to 22, 46, 156, 389, 441, 446, 460, 526, 657, 728, 729, 759, 790, 813, 905, 915, 924, 986, 1106, 1319, 1349, Bud 30, H 373, H 380, H 408, H 462, a H 485.

Hláskosloví a pravopis

"Do Thyrie" je nutno číst trojslabičně, ale přepsáno je "Tyře". Pravděpodobně bylo psáno původně jednoduchým pravopisem "Tyre" nebo "Tyrie". To upomíná na občasný úzus našich textů, viz Rozbor, hl. str. 55.
Záměny v-u, obdobně jako v RK. Viz v. 1079 správně zřejmě "v Bóh" místo "u Bóh", v. 1432 "vstrašil" místo "ustrašil".
Jerové změny: "Čestnost" čteme místo rukopisného "čsnost" ve shodě s vydavatelem (viz ovšem i "Čestmír", proti němuž byly námitky, žádáno "Čstmir"). V Alx. v. 240, 889, dále i "čestnú" místo "čstnú" ve v. 1546.
U slovesa "j6mieti" lze doporučit čtení "imieše" m. "jmieše", v. 463; taktéž "neimě" místo "nejmě", v. 1559. Stejné kolísání v RK.
Nedůslednosti jsou v jeraci před zájmenem "veš" (takto asi v Alx., kdežto v RZ a RK buď "ves" nebo s tečkou nad "s"). Ve v. 627 je psáno "nad vše", verš se prodlouží po správném "nade vše", obdobně patří do v. H 236 "beze" nikoli "bez". Také ve v. 1753 opravujeme na "on se zbitú hlavú" (místo "s zbitú"), správněji než Vážného konjektura "juž", které je zbytečné. Je ovšem též možné, že tu byl instrumentál komitativní bez předložky, tedy jen "zbitú hlavú". V. 2000 čti "sežieci" m. "s-", srv. Čest. "nesžen" (18, 4).
"Netáhl", dvojslabičně, ač Bud 54 má "netáhil", asi snaha o grafické vyjádření nějakého pazvuku. Do téže kategorie jerových změn řadíme i jednoslabičné "drva" místo "dřeva" ve v. 734. V RK Čest. je, jak známo, výhradně "drvo" ve všech pádech i číslech. V písni "Róže" v RK je nutno také číst "smekl" a "svlekl" jednoslabičně.
Stahování: Ve shodě s Vážným čteme ve v. 86 "příde" místo zachovaného "přijide". Obdobné čtení je doporučeno pro v. 939 a 1649. V RK je tento tvar rovněž - a byly proti němu vznášeny námitky. Viz Sbyh. 25, 32; 26, 1 a Záb. 21, 1. Ve v. 1958 nacházíme "trvati", ale lze opravit na "tráti", čímž se dosáhne žádoucí krátkosti. Srv. Jar. 11, 33.
Přehláska a-ie, e: Je v RK až na výjimky provedena, v Alx. rovněž. Nicméně se najdou odchylky v obou textech a jeví pozoruhodnou shodu. Vzhledem k rýmu je třeba opravit verš 1936 a 2351 "proměňává" místo "-ie-". dále "oběcávaj" stejným způsobem ve v. 281. Vzpomínáme ovšem na "oběcati oběť" v Záb. 21, 7 (proti Čest. 15, 3 aor "oběce"). Ve v. 825 je naopak třeba vložit tvar nepřehlasovaný "hořela" místo rukopisného "hořala". Tak i v RK: "hořechu" Čest. 15, 27.
Přehláska u-iu-i: v RKZ neprovedena až na výjimky, v Alx. je tomu naopak, ba projevuje se hyperkorektnost, "i" vnikalo i tam, kde nebylo náležité. Nicméně pozorujeme původní stav na několika místech. Rým si žádá ve verši 808 "nekludná", nikoli "neklidná". Tím je znovu rehabilitován Hanka, který přiznal, že provedl razuru ve verši Jar. 11, 27 "kludno" místo "klidno". Neudělal to ve snaze o archaisaci, ale zřejmě proto, že znal Alex. a starší tvar dosadil i do RK. Odchylky v RK - tvary přehlasované - mohou jít na vrub krajového nářečí, neboť se vyskytují hlavně po "l" (bělitký, malitký, ocelí) - Rozbor str. 91. Stejně je lepší "vykludí" ve v. 2282 místo -i-, jak opravil též vydavatel; dále "nepokoju" ve v. 2132, "ludi" jako rým k "blúdi", v. 26 a "zemiu" za "zemi" v. 935. Uvedená hyperkorektnost ve v. 243 "okrašlije" místo správného "-u-".
Skupina šč-št: V RKZ opět takřka důsledně stav starší. V Alx. v. 732 si rým vyžaduje starší "v húšči" m. "-šti".
Jotace - palatalisace: V. 2247 pro rým opravujeme na "o cěpu" m. "cepu". Ovšem i v Jar je jen "rozcep-", které je možno číst i vykládat různě (Rozbor str. 545).

Skloňování substantiv a zájmen.

Starý genitiv plurálu "život" místo "životóv" by byl možný ve verši 2359. Tak i v RZ a RK se uchovalo u o-kmenů a jo-kmenů - "s násep" v Jar. 11, 19 a 11, 23, dále "rozezlených muž" v Ben, 7, 3.
V Bud 30 čteme "nepřátely", akus. a je zajímavé, že odchylka je i v Jar. 12, 27. Opravit by se dalo na "nepřietel", což může být akus. sing. i gen. pl.
Ve v. 1599 opravil vydavatel verš na "v druhého nóž po pěst vekla", původně tu bylo "do pěsti". Myslíme, že méně násilná oprava by byla "v druhý...".
Ve v. 2315 čteme "u polu", ale rým si žádá "u poli". To je také starší a správnější lokál. V RKZ jsme nenalezli ani jednu odchylku od správné deklinace.
Verš. 829 je kratší o dvě slabiky. Jednu získáme čtením "na přědě" m. "napřěd", vloživše substantivisovanou předložku, nebylo-li to původně podstatné jméno přešlé do funkce proposice. V RK je početné "v přědě" a "z přěda". Obdobně doporučujeme prodloužit v. 1944 z "krátcě" na "na krátcě".
Kamenem úrazu opět bylo zájmeno "če", původní místo "co, čso". Druhou formou, patrně nedůrazovou, bylo k "če" ovšem "č6". Z tohoto faktu vycházíme při zkracování nebo prodlužování těchto veršů:
- v. 1063, čteme "něč" místo "něčso",
- v. 2368, kde je tradováno "nic", ale verš se prodlouží dosazením tvaru "niče"; vydavatel ovšem doporučil "ničse"; tak i verše 618 a 1625.
- ve v. 147 a obdobně 423 se vkládalo nedochované "ti, už", ale stačí tu změnit "co" na "čeho, česo" nebo "čemu".
Protějškem k "če" bylo "ký, ko", které se uplatňuje ve v. 2250. Zde doporučujeme "nik" jako dosud ve slovenštině místo Vážného "nikte, kte".
V Alx. bývá zájmeno "jenž" ve funkci různých pádů i čísel v této neměnné podobě. Jaký rozdíl proti RKZ, kde je deklinace provedena naprosto přesně! Proto se také odvažujeme konjektury ve v. 1972 "jejže" místo "jenž".
Zvratné "si" je v tzv. pravé stč. literatuře velmi vzácné, ač je nepochybně starého původu. Lze je akceptovat pro v. 131 a 865, kde se po "sobě" verš stal o slabiku delším. V RZ a RK je "si" dostatečně doloženo.
Původně nestažený tvar "svojeho" místo "svého" by se dobře hodil k emendaci v. 446, ač jsou ovšem i jiné úpravy možné.
V. 779 bych zkrátil dosazením forem "jmu" nebo "mu", které byly v češtině již odpradávna (RZ). Pozoruhodné je, že se jim vyhýbá EJ, ale to je při slavnostnější náboženské dikci dobře pochopitelné.
Ve v. 652, kratším o slabiku, by se dalo prodloužit "to" snad na "tosě", viz Záb. "tisě" 22, 26. Domnívám se, že tu jde o příklonku "sě", která je ovšem zájmenného původu. Kdyby bylo v původním rukopise Alexandreidy "takto", neměl by písař důvod k modernisaci. Také ve verši 1775 bylo snad původně "tisě" (námitky proti RK nebyly v těchto souvislostech učiněny) nebo "siže".

Časování

Původní koncovka v 2. sing. byla ve staré češtině, ruštině i staroslověnštině -ši. Uznáme-li tuto skutečnost, můžeme snáze a méně násilně napravit verš 905 čtením "uzřieši", v. 268 "dobudeši" a v. 1053 "chceši". Je zajímavé, že také v Záb. 22, 9 je právě tento archaismus. Protože "chtieti" mohlo mít i ve staré češtině funkci slovesa pomocného (a ta jsou velmi houževnatá, viz zbytek aoristu "bych"), je tato konjektura tím pravděpodobnější. V EJ je -ši monopolní.
Sufix -ši není pro starou češtinu "oficiálně" uznáván, ale toleruje se "jesti", ač toto "-ti" tvoří s "-ši" i dalšími personálními koncovkami organický celek. Toto "jesti" doporučujeme pro v. 615 a 851, je i jinde v této skladbě doloženo. V RK Jar. 7, 25 a Ol. 6, 3.
"Chceme" nebo "chcemy" bylo asi původně místo "chcem" v H 408. V RKZ je důsledně -my, jako dodněs v polštině. Koncovky tu byly patrně "mi, si, ši, ti, vě, va, ta, tě, my", vše buď zájmenného původu nebo naopak slovesné sufixy, které přešly do funkce zájmen; první možnost je pravděpodobnější. Zvláště v češtině je tato souvztažnost dobře vidět, i když v pozdějších stč. památkách - včetně Alx. - se užívá těchto koncovek -m, -me, -my promiscue.
Velký a obtížný problém je s diachronním zařazením zvarů "vědě" a "viem". První se pokládá za ustrnulé perfektum, někdy též za tvar participiální. Soudím, že původní a správnější je "viem, viesi, viesti", pozůstatky toho jsou v RK a EJ. V Alex. bývá "vědě", ale tvoří nadbytečnou slabiku ve v. 1939, 415 a 971.
Střídání forem "pobijete - pobiete" (toto trojslabičně) nacházíme ve v. 1070. Za původní pokládáme -bije- k bázi "bei". V našich textech (jak stručněji nazýváme RZ, RK, EJ atd.) je důsledně -ije-, taktéž od slovesa "píti". V Alx. též stažené "zabí" m. "zabijí". Tvary tu kolísaly, jako už ve stsl.
"Vzbuzie" m. "vzbuzuje", archaičtější sloveso, si žádá rým ve v. 1313.
"Pospěšimyž" m. "pospěšmyž" čteme ve v. 1520. Je tu opět modernisace textu. Původnější je první forma. V RK rovněž dobře zachována, viz třeba imperativ "budi" = buď, budiž v Čest. 14, 21 a Lud. 18, 27.
"Tahú" místo "táhnú", verš 1879. Archaický presens písař neodmítl. Proti slovu "táci", uznávanému snad poprvé trávníčkem, byly při RK námitky, ale je doloženo i jinde. Viz ovšem hlavně Ben. 6, 20 a možná i Čest. 14, 32, není-li v druhém případě aorist.
Rukopisné "bieš" ve v. 1931 je třeba opravit na "bieše", přirozeně původní. V RKZ tyto zkráceniny nedoloženy! Naproti tomu je v nich v plné síle aorist "běch", později mizející. Proto asi byl vypuštěn ve v. 468 nebo nahrazen imperfektem ve v. 1248 a 1991.
Ve v. 379 čteme "vynidú" m. rukopisného "vyndú". V Rukopisech se náslovné "i, ji" nikdy takto neeliminuje.
I vydavatel nahradil rukopisné "jmějéše" starším imperfektem "jmieše" ve v. 355, 395 a 956. V RK je na původní formu 5 až 7 dokladů, na novější ani jeden.
Zkrácený infinitiv na -t je v RK vzácný, a to ještě nevíme, zda nejde o supinum např. v Kyt. "je sě kyticu lovit", 26, 14. V Alx. je "poznat" ve v. 558 a "stavit" ve v. 1434. Toto po "počieti". Snad také supinum? Ve v. 22 "znát" místo "znáti".
V, 227: zde snad byl archaický přechodník "buda" vyší (rukopisné "když bude vyší"). Vydavatel opravoval jinak. V RKZ a EJ tato forma není, ale je obecně známo, že sloveso "bodo", z něhož máme futurum "budu", bylo původně slovesem plnohodnotným, nikoli pomocným.

Stupňování adverbií

Ve stupňování adjektiv neskýtá Alx. materiál, který by nás v našich souvislostech zajímal.
Původnější je "viece" a "najviece". Písař tu neprávem vypustil koncové -e ve v. 290, 433 a 758. V RKZ bez dokladu, ale zato mají "blize" v Jar. 10, 7; "bliz" je zde také. V Alx. te třeba dosadit "blize" za mladší "bliz" ve v. 576 a 888. Není ovšem důvod, proč bychom nečetli "blíž, blíže".

Předložky

Rukopisné "okolo" ve v. 327 prodlužuje nenáležitě verš. Proto doporučuji jinou formu, např. "kolo, kolem" nebo i "kolkol". V RK není ani jednou "okolo", jiné námi uvedené formy jsou v něm doloženy dvanáctkrát. Možná se písaři zdály lidové a nespisovné. Naopak je možné číst ve verši 685 "kol" místo "koli" - "a kam sě koli obrátieše". Zde totiž není jisto, zda máme "kol" brát jako částici ke "kam" nabo jako příslovce "kolem".
Nejzajímavější z předložek je problém kolem "dle" nebo "dlé". V několika případěch opravuje i vydavatel rukopisné "podle" na "dlé". Jindy to činíme my. Jde tu o verše 272, 657, 754, 756 a H 286. Polde Gebauera a jeho následovníků může mít "dlé" ve staré češtině jen význam důvodový nebo účelový, vzniklo prý dekomposicí z "podle, vedle" a nebylo ho prý užíváno ve významu "secundum". K tomu obšírněji náž Rozbor, str. 301 nn. Zde jen stručně: "dle" je nejspíše původní lokál k "dla", délka, a mělo prvotně význam místní; později bylo zpřesněno hlavně předložkami "ve, po". Ohlas tohoto původního stavu nacházíme v Alx. 756, kde Alexandros o sobě říká, že má "dle udatstva i smysl" (= rozum). Zde jiný význam než "kromě" nepřipadá v úvahu. V ostatních případech lze překládat toto emendující "dlé" nebo "dle" důvodově i způsobově; "dle kniežecieho práva" je i "protože mám knížecí právo" i "secundum ius principis".

Spojky, příslovce a příklonky

Jakoby se tu naplňovala pravda, že "in minimis maximus Deus", kde místo "Deus" můžeme doplnit "genius linguae", tedy "strážný duch jazyka". V těchto malých slovech se jeví modernisace, kterou písař prováděl, nejčastěji a nejprůkazněji. Výsledky, kterých se tu dobíráme, mají pro RKZ téměř stěžejní důležitost; doklady jsou početné a také pádné.
Z časových spojek je v Alx. V téměř monopolní "když", které vydavatel v případě potřeby mění na "kdyžto" nebo "kdyžtě". Jsou však místa, kde je nutno dosadit časovou spojku trojslabičnou; kromě toho nevím, proč by písař jako nesrozumitelné nebo nespisovné odmítal přepisovat rukopisné "kdyžto, kdyžtě". Proto se domnívám, že tu byly jiné, již z úzu vyšedší spojky, např. "kehdy", ale i "jeda, jady, jadyže, jedaže", snad i "jehda" ("jegda" je doloženo v EJ). "Kehdy" je častější v RZ a RK a námitky proti němu nebyly uplatňovány. "Jadyže" je v Alx. H.
Takto můžeme emendovat verše 25, 156, 241, 389, 460, 728, 915, 1106, 1142, 128 (zde je opora H), 1319, 1622, 1793, 1796, 1841, 2001, 2028, 2262, 1418. Z toho potřebujeme tříslabičné spojky ve v. 1841 a 2028. Nesouhlasím s úpravou, kterou navrhoval vydavatel ve v. 1622 "když naň vyvrú láji" (smečku), chtěje číst "psovú" nebo "rychlú", protože "láje" je psí již sama sebou.
"Ače" místo mladšího "ač" (dokazuje i vývoj zájmena "če") je doporučeno převážně již vydavatelem ve v. 268, 955, 1053, 1801, 1805, 2055, 2132 a Víd 47. Je hojné i v našem EJ, ale v RK je jen "ač", pochopitelně ve starším významu "jestliže", nikdy jako spojka vět připouštěcích. Poznamenáváme, že RZ i RK užívají někdy zkrácených tvarů proto, aby se doáhlo sudého počtu slabik tam, kde toho vyžaduje skladební technika; o tom pojednáme jindy.
Místo "vždy" doplňuje vydavatel jistě správně "veždy", ale ještě správnější by bylo "vezdy". Ale to ponechejme stranou. Jde tu o verše č. 300, 548, 1806. V RK není "vždy" ani jednou, ale "vezdy" sedmkrát, ponejvíce v Žez.
V RK je i "paky", starší než "pak", viz Ben. 6, 22. Archaisovat je nutno i v Alx., a to ve v. 550, 2031 a 2346.
V 560: zde je možno číst "stad" místo "ottad". Srv. Čest. "skad", 15, 27 (3x). Místo je dosti porušeno, verš má 10 slabik; naše úprava, opírající se o RK, se mi zdá méně dalekosáhlá než dosavadní návrhy.
Místo "-li" můžeme číst "-l`" a vzpomenou při tom na RZ, LS v. 66 "nebudetel` u vás po rozumu", ač nutné to není, neboť pěvec mohl vyrovnat nesrovnalosti v metru tempem recitace.
Nesnadné je určit časový poměr mezi "tehdy" a "tdy". Druhým tvarem lze nahradit první ve verších 907, 2381, 2471, 2419, H 462, a H 485. První forma stojí proti "kehdy" a druhá proti "kdy". Věc souvisí patrně s rozdílným kmenovým osídlením našich zemí v nejstarších dobách. Pro RKZ zde mnoho nevytěžíme, neboť zde je obdobné určení času jen jednou: "v ta doby" v Lud. 18, 26.
Vztažné "kde" ve v. 1532 klade vydavatel místo rukopisného "ande" asi neprávem, neboť tento druhý tvar je starobylý, správnější a krom toho opakovaný po předchozím v. 1530. Opravujeme jinak, viz zde kapitolu o slovním výraze (luk, lučiště). V RK je "ande" rovněž, a to v obdobných souvislostech (Jar. 9, 17).
Největší skupinu adverbií (příslovcí), jejichž forma v Alx. kolísá, jsou ta, která končila původně na -o, které se však později odsulo. Témě vždy dosáhneme osmislabičných veršů dosazením koncové samohlásky. V RZ a RK mají původní tvary značnou převahu nad zkrácenými, takže poměry jsou tu dosti příbuzné s textovým vývojem Alx. Jde o tato slova: jako(ž), kamo, nebo, tako, obako, (příp. obaky, obáče proti obak, forma obako jen v MPKV), tamo, brzo a všako. Verše, v nichž lze provést archaisaci (vyjímečně i novelisaci) jsou tyto: 337, 1020, 491, 501, 1805, 2053, 2070, 699, 893, 1181, 1522, 1721, 1801, 1988, 2265, 968, 1091, 1055, 1141, 1963, 2096.
Výmluvný je stav věci u spojky, resp. příklonky "že, ž`". Proti některým etymologiím (Machek) soudím, že jde o slovo jednoho a téhož původu. Naše vypovídací "že" vzniklo jistě z původního prataktického slovce a mělo patrně formu "ježe" (je v EJ i jinde). Kromě toho se ještě v Alx. delší i kratší forma zhusta zaměňuje, je tu někdy "ž" i ve významu našeho dnešního "že". Ale celková tendence jasně mluví pro původnější tvar delší. Jak už pěkně dokázal Hattala, je v RKZ tato forma takřka výlučná a dosvědčuje plně starobylost RKZ. Záměna obou foram v Alx. "narovnáme" asi 78 veršů. Přitom dosazujeme - ve shodě s vydavateli - "ž`" za "že" 22x, ale opačného postupu musíme užít 56x. Jde o verše č. 45, 46, 305, 333, 397, 415, 423, 434, 441, 446, 465, 487, 491, 501, 502, 526, 559, 576, 594, 615, 657, 659, 721, 729, 756, 781, 790, 809, 829, 839, 851, 888, 894, 905, 986, 999, 1000, 1043, 1076, 1079, 1114, 1138, 1146, 1182, 1293, 1349, 1382, 1385, 1472, 1519, 1528, 1786, 1836, 1883, 1949, 1973, 1994, 2010, 2085, 2096, 2114, 2122, 2189, 2195, 2266, 2274, 2319, 2329, 2332, 2379, 2430 ,2453, Šaf 24, H 13, H 272, H 273, H 299, H 380. V EJ je příklonné "-že" tak časté, že to až vzbudilo námitky proti pravosti (Šembera).

Tvoření slov (hlavně sufixy)

Příznačné a užitečné je zkoumání veršů, v nichž lze zkrátit složené "všichni" za původní "vši, vsi". Věc vyžaduje trochu opatrnosti, protože "všechen" je neorganisovaně tvořený novotvar, kdežto např. "vešken" je logické a správné. V R je složených (arciže správných) forem několik, ale značně převažuje tvar jednoduchý, doložený jen v RK 109x. V Alx. je asi nutno číst v některých porušených verších "veš" a "vše", místo "všechen, všecko", dále "všaký" místo "všeliký" (to je opět formováno neústrojně) a jednou naopak složený sufix proti jednoduchému (v. 881 - "veškeren" místo "vešken"). Verše, kde klademe kratší tvar místo delšího, jsou 327, 465, 1170, 1244, 1403, 876, 920.
"Závistný" čtu místo "závistivý" ve verši 56 (vydavatel opravuje jinak). Za poznámku stojí, že sufix -ný je v RK daleko nejpočetnější (Rozbor, str. 200 nn).
Ve v. 166 je tvar "zem" snad původní proti úpravě středověkého textologa "země", ač v RKZ se zdá všechno sklonění pocházet od "země". Snad tedy "výjimka, která potvrzuje pravidlo".
Ve verši 296 je snad třeba číst "milosrd" místo "milosrden". V Jar. máme "milosrdie" (9, 17). Pokládá se někdy za přejaté ze stsl.
Ve v. 754 byl podán návrh na čtení "kněžského" místo "kniežecieho". Asi neprávem, neboť jde o vládce, ne o kněze; také máme v RKZ "kniežecí" a "kniežecký", ne "kněžský". Ostatně patří verš spíše pod naše konjektury při předložce "dle".
Ve v. 809 čteme - spolu s další opravou - "pro jedinú ženu" místo "pro jednu ženu". "Jediný" je starší a původnější, ač kratší forma je také již ve stsl.; přibývají tu ovšem i rpoblémy sémantické, neboť pojem číslovky "jeden" byl pro primitivněji myslícího člověka dosti nesnadný. V RK je "jeden" 11x, ale spíše ve významu "týž" nebo s jinými zájmennými, ano i spojkovými významovými odstíny. "Jediný" je v RK doloženo dvakrát.
"Pastucha" patří do verše 1114 spíše než "pastýř". Akceptujeme-li tvrzení, že posesivní adjektiva na -in byla ve staré češtině převážně - ne vždy! - jen u a-kmenů a i-kmenů, byl by "pastucha" (volánie pastušino) i v Ol. 5, 30. Ale i přímo "pastucha" v Ol. 5, 28 a Čest. 16, 32. Snad to pokládal písař za trochu pejorativní.
Ve v. 1255 doporučuje i vydavatel genitiv "těch junoš" místo "jinochóv". "Junoše" je ovšem i v RK, a to 18x ve Sbyh a v Jel, "jinoch" ani jednou.
K předešlému je třeba přiložit i v. 1647, kde doporučujeme úpravu "jun" místo "jinoch". V RK je mnohokrát napadený "jun" v Jar. 8, 1.
Archaické "ký" místo "který" bylo snad ve v. 1388.
Ve v. 1419 asi nebylo písaři srozumitelné původní "vysujú sě" a nahradil je novějším "vysunúce". "Súti" je pochopitelně staré a správné. V RK máme "posúti" dvakrát v Jar., v RZ sem řadím OJ Sutoslav (LS 31).
Verš 1532 je o slabiku delší; snad proto, že tu čteme "z lučišť". Nechceme-li škrtnout předchozí "ande" (souvislosti jsou tu obdobné jako u "ande" v naší předchozí kapitolce), nabízí se čtení "z luk", ovšem s velmi starobylým genitivem; vždyť i "luk" vyvolal námitky proti RK, kde je doložen dvakrát.
Ve v. 1836 bych doporučil "nožny" místo "nožnice". Kratší forma (Ol. 5, 5) byla napadena Gebauerem, ale je to jedna z mála námitek, od nichž odpůrci sami ustoupili.
"Dětský" se dá číst místo "dětečský" ve v. 2286. Pokládáme sufixy, jsou-li složené, za mladší jednoduchých. Tak i onak je ve verši archaický význam "mužný" (též ve slovníčku Vážného, připojeném k publikaci). V RZ, Sn jsou též "děti" místo "mladí lidé, dědici" nikoli "děcka".

Syntax.

V 63 lze opravit na "jáz těch jistě nechci dbáti..." místo "...na ty...dbáti". Zásadně platí, že vazby bezpředložkové jsou při pádech starší než předložkové. Totéž jsme dovodili při rozboru našich textů (Rozbor, str. 282 nn).
Ve v. 453 "ač toho zapomenu" je jistě "ryze" staročeské, ale vnucuje se možnost "ač to zapomenu". Mohl by to být způsob převzatý z lidové řeči. Akusativ tu zatlačoval genitivní vazbu velmi rychle. Viz i náš rozbor pádosloví, Rozbor str. 286nn.
Předložka "v" místo "na" byla možná ve v. 637. V RKZ je "v" daleko nejpočetnější, dle Flajšhanse jen v RK doloženo 232x, a to i tam, kde byly (neprávem) činěny námitky ve spojeních "v zemiu" (v hlínu) a "v hrad".
V. 640: Zde po opravě provedené vydavatelem vznikne situace, že plusquamperfektum obráží mladší děj než perfektum. Buď je nutno hledat jinou emendaci nebo připustit vážnou chybu proti duchu jazyka. V R jsou perfekta i plusquamperfekta téměř bez výjimky v tomto směru přesná.
V příslov. určení "v tu hodinu", v. 652 je porušen jak rým, tak i počet slabik. Proto se opravuje na "té hodiny". Také v RKZ je údaj o místě nebo o čase obvykle uváděn pádem prostým. Ve v. 752 je "on" ve funkci zájmene osobního. To je opět novotvar dosti pozdní, neboť původní význam byl ukazovací "onen". Toto pravidlo je v RKZ důsledně dodržováno. Na uvedeném místě se "on" škrtá.
Starověcí malíři mívali "horror vacui", hrůzu z prázdna; naše věda trpí na "horror generis adiectivi indefiniti seu simplicis", tedy na hrůzu ze stč. neurčitých adjektiv v jiné funkci než v doplňku nebo po sponě. A přece je možno jejich dosazením vyřešit některé obtížné problémy v Alx. Tak např. verš 818 je o dvě slabiky delší. Dosaďme však "stár i mlád" a je vše v pořádku. Bylo to asi ustrnulé spojení života dosti houževnatého. Viz i Lud. 18, 10 "staří, mladí" - možná je nutno přepisovat "staři, mladi". Stejně lze číst "dobra" místo "dobrého" ve v. 1063; jednoslabičné "dobr" v Bud. Mus. 194. Náležité je ovšem "milostiv" ve v. 1922 místo -ý, je to po sponě.
Ve v. 1076 se upravuje "mnoho lida jest králi" místo "při králi". Tím nám vznikne opět jeden Flajšhansův "nedoložený latinismus", který byl napaden ve Sbyh.; zde se vyskytuje několikrát. Doklady jsou četné už u Gebauera.
V participiálních vazbách v RKZ jsme nenalezli spojení podle smyslu typu typu "lid řkúce" aj. Některé nesměrné verše opravíme tím, že do nich vložíme vazbu s větší přesností. To platí o v. 1228, 2333 (pyčiúce m. pyčiúc), dále H 61 a H 373.
Přesné zákonitosti v RKZ jsme objevili také v různých typech vět neslovesných. Během času jech ve staré češtině ubývalo. Při emendaci Alx. nám pomohou ve v. 1867 (nebo tvój živótek krátek) a ve v. 2421, kde je asi nutno číst "pobleděl" místo "jest pobleděl". V tomto verši je ovšem možnost pro různé úpravy.
Ve v. 1508 se měnívá genitiv "boje" (po "čekáše") na akusativ. Snad se tu i písař vyhýbal lidovému úzu. V RK je s akusativem "očekávati" (Čest. 17, 8) a "ždáti" (Lud. 18, 19 a 12, 9, ale i dvě vazby genitivní).
Verš 1508: Zde snad původně bylo "s nich zlato hoří" místo "na nich". Ke srovnání se nabízí Čest. 15, 27 "skad hořechu meče...")
V. 1519: V textu "ale strach, že..." tvoří verš devítislabičný. Dal by se spravit dosazením "a" ve funkci odporovací. Takové "a" je v RK nejméně pětkrát; dokladů ve stč. je ovšem více.
Někdy je asi nutno vložit do Alx. simplex pro composito, a to hlavně u sloves - a z těch opět převážně při aoristu. Vzpomínáma na Vaška, který káral RKZ za to, že je v nich příliš mnoho aoristů od sloves nedokonavých. Nevěděl totiž, že tento čas - stejně jako imperfektum - nejsou formy vidové, ale že aorist zobrazuje děj ukončený, imperfektum děj probíhající (v čase, prostoru nebo mysli). Tendence ovšem byla taková, že se aoristo stále více užívalo při slovesech dokonavých, a to zejména v překladech aoristu řeckého a perfekta latinského. Takový vývoj pozorujeme i v Alx., kde ve shodě s Vážným navrhujeme opravy: "čini" místo "učini" ve v. 1913, "krátíta" místo "ukrátíta", v. 1573, "tekú" m. "potekú" v. 2049 a 2131 a "zřě" m. "uzřie", v. 2367.

Slovný výraz

Sem zahrnujeme případy, kde je možné nebo nutné nahradit dochované slovo jiným, případně verš více porušený aspoň pravděpodobně doplnit.
Verš č. 994: pro lepší rým se čítá "vyprávějí" místo "vypravují", ale mohlo by tu být i jiné sloveso na -ějí, jemuž písař snad nerozuměl.
Ve v. 1000 bych doporučil čtení "správa" místo "oprava".
Jestliže v době archetypu Alx. mohlo ještě "ten" ukazovat na předměty vzdálenější a být v oposici k "sen, sien", doporučovalo by se nahradit ve v. 1024 "onady" příslovcem "tady" (stojí proti "zde"). V RK jsou ještě staré oposice a je tu ovšem též "onamo" v Záb. 22, 12.
Silně porušeny jsou verše 1251 nn.; o emendacích by tu mohlo platit pořekadlo, že "kolik hlav, tolik smyslů". Je tu "jenž", ale v zápětí "jež", obě zájmena ve funkci absolutní místo správného "jiže" apod. Snad tu tedy byl nějaký archaismus, třeba "tisě" = tihle jako Záb. 22, 26 a 22, 27. Mohlo tu být i příslovce "se" - hle! a jiné další možnosti.
Ve v. 1385 tvoří "pravě" (říkaje) verš devítislabičný. Tedy snad "die", kterému se písař Alx. asi vyhýbal. V RZK zase vůbec není "praviti" ve svyslu "říkati", zato "dieti" nebo "hovořiti" je poměrně hojné.
Ve v. 1406 si žádá metron i rým "potahú" místo "potkáchu sě", ačli nebylo jiné starobylé sloveso na -ahú, které by se sem hodilo.
Verš 2274 je silně porušen a je o dvě slabiky kratší: "jež vzhóru i dolóv". Doplňuje se tu "také", ale to se mi zdá spíše mechanickou výplní. Proto doporučuji místo "jež" čísti "ježe", jako mnohde jinde, a "výš vzhóru". To je také ve staré češtině časté spojení s přesnějším určením směru. Je i v Záb. 23, 16 "napřeže mlat..." a částečně i v Čest. 16, 10 "výš nad vršinú lesa".
Verš 1557 je naopak o dvě slabiky delší "a rychle mu živótka ukráti". Snad je nutno najít kratší a méně obvyklý výraz místo "a rychle". Nabízí se "v ráz" nebo jen "ráz", případně "ráz ráz" jako v Jar. 12, 31. Čtením "v ráz" dostane verš náležitou délku.
Ve verši 2292 opět chybějí dvě slabiky "Tehdyž poče dále". Vydavatelé doplňují "hnáti". Ale to je v Alx. časté a písař by tomu byl bez nesnází rozuměl. Tedy možná jiné sloveso. "Bieci" by bylo jako archaismus možné (jáz doběhu, Jah. 26, 27), ale to má ve stč. spíše význam "prchati". Tedy lépe "téci" ("vojni, tecte" v Čest. 15, 6). Ale třeba tu ani sloveso nebylo a "poče" bylo použito absolutně. Vzpomínáme na LS "poče kněžna", v. 55, rozumí se "mluviti". Některé analogie jsme uvedli v Rozboru (též ze staroruské literatury). Snad tedy byl "germanismus hub an" (Flajšhans) možný i v Alexandreidě.
Mus. 56 je o slabiku delší. Nelíbí se mi "vlastná mátě", kde snad původně byl archaismus "svá mátě" v původním významu posesiva. Není ani třeba dodávat, že "vlastní" nebo dokonce "vlastný" v našich textech být nemohlo, neboť tu vlásti znamená vždycky vládnouti.
Šaf. 2 opět působí těžkosti. Místo "přiteče" četl Kořínek svůdné "přitče" k "přitknúti" nebo přesněji k "přitci". Nevím však, lze-li užít tohoto slovesa bez dalšího rozvíjejícího větného členu. Proto bych souhlasil s vydavateli, kteří škrtají "při-" a čtou jen "teče". Případ by pak náležel našemu odstavci o nedokonavých aoristech.

Závěr

Opakujeme, co již bylo řečeno na počátku našich úvah: nelze si činit nárok na to, že jsme ve všech případech objevili nezvratně a nepochybně původní text předlohy. Ale učinili jsme, jak doufám, další krok pro osvětlení historického vývoje češtiny ve 13. a 14. století. Zákonitosti, které z našich emendací vysvítají a které z velké části vyplývají už z dosavadní textologické práce vydavatelů, je však možno daleko lépe zpřesnit a rozvinout po přihlédnutí k Rukopisům i k dalším textům, jež jsou nadále tvrdošíjně pomíjeny a vydávány za falsa. Soudíme, že obdobná práce by měla být vykonána též pro ostatní stč. texty, ba že by veškerá jejich vydání měla být podrobena kritické revisi. Součinnost Rukopisů, onomastických pramenů a dialektů, které by ovšem musily být pojaty v plné kontinuitě hist. vývoje, bude při tom nezbytná. Spoléhání výhradně jen na staročeskou - středočeskou literaturu 14. století nebo dokonce na gramatiku podle nich konstruovanou nemůže než vést na zcestí.

V Malé Morávce 12. 5. 1985
©  PhDr. Julius Enders
©  Česká společnost rukopisná