Na úvod trochu textologie k RZ a k RK: Hanka ve své editio princeps nerozuměl svým předlohám asi na sto místech, špatně četl nebo vykládal; tak i mnozí jeho následovníci.

Incipity, t.j. krátká označení jednotlivých částí RK, jsou psány jiným jazykem než hlavní obsah. Je to středočeština z konce 14. století. - Rozborem zbytků písně Oldřich (na proužcích RK) shledáváme, že struktura druhů slov i jejich počet nejsou nahodilé, ale že plně odpovídají RK v jeho celistvé části. - Rumělkové značky v RZ pocházejí od pozdějšího písaře, který si jimi připravoval další opis; je z nich též patrné, že textu plně nerozuměl. - Zlomek písně RK Jelen je zachován též na rubu jiného domnělého falsa, totiž Milostné písně krále Václava. Je správnější, než Jelen v RK samotném.

V RZ a RK nejde o stylisovaný jazyk středočeského kraje zhruba ze 14. století. RZ pochází ve své dnešní formě asi z 12. věku, RK má dvě vrstvy, starší Záboje, Čestmíra, Jelena a snad Róži, zbytek je mladší. Třeba pro Jaroslava je termín a quo rok 1241, kdy došlo ke vpádu Tatarů na Moravu. Jazyk RK je svým způsobem též stylisován, byl vypěstován generacemi pěvců a jeho jádrem je asi chorvatské nářečí severovýchodních Čech se zásahy ze severní Moravy a snad i dalších oblastí. Stejnou zdánlivou jazykovou nesourodost jeví též Homér (ionština, dórština, aiolština) nebo Píseň o Hildebrandovi (dolno- a hornoněmčina, saština). Jednotlivé kategorie rukopisné gramatiky jsou bližší staršímu stadiu jazyka než "pravé" staročeské památky; jsou ovšem i zásadní rozdíly mezi RZ a RK a také se jeví odlišnost písní starších od novějších, jak lze dokázat statisticky.

Hláskosloví: v době opisu RK byla již provedena depalatalisace souhlásek, takže žádané "i" (k označení tak zvané jotace) není většinou vyznačeno. Hláska "j" se jeví jako konsonant obdobně jako dnes; v RK sloužila k "prejotaci" i v morfologii, v uchování nestažených tvarů a patrně i v utváření některých odchylek; jindy však ve výslovnosti překáželo a bylo vymítnuto.

Přehláska u-i se v RK téměř neobjevuje, zachováno zůstává i "a" nebo "á" beze změny na "ie, ě, i". Jerové pravidlo provedeno celkem správně. "V" bylo na území RK vyslovováno po staru, tedy obojretně, bilabiálně. Proto čteme "u vše u Polany", ač se vždy musíme ptát, zda odchylky nejsou na vrub metrické stránky té které písně.

Vývoj nosovek je částečně jiný než ve středočeštině, souhlasí s výzkumy Trávníčkovými a Běličovými. Vývoj slabičných likvid: v RZ se píše "pleky, prevence", kde "e" nahrazuje jery ve staroslověnských textech. Správně je vystiženo zmizení jeru na konci slov ("chrabr, utr"). V RK je věrně zachován zákon, že jer po likvidě mizívá ("ve krvi" se vysloví dvouslabičně). Odchylky nalézáme tam, kde by byla výslovnost velmi obtížná, třeba "blsket" je dvouslabičné. Skupina "šč" zůstává v RZ i v RK, změna na "št" nebo "žď" neprovedena.

Skloňování v RZ a v RK je daleko přesnější než v ostatní stč. literatuře. Všechny paradigmata deklinací vycházejí ještě z praslovanských poměrů, metaplasmů je v "pravých" památkách jak na běžícím pásu. Jazyk Rukopisů ukazuje ovšem také vývoj od starších dob k mladším; není tu ani "rajský stav gramatiky", jak tvrdil kdysi Flajšhans, ale ani Zubatého "jazyková strakatina". Vzorně správně jsou podány i kmeny souhláskové, tedy r-,s- a n- kmeny, o nichž - stejně jako o jiných jemnostech staré češtiny - nemohl na počátku minulého století nikdo vědět, neboť tehdy bylo známo snad jen asi deset staročeských památek. Kmeny na u- jsou poněkud potlačeny, ale jejich zbytky jsou nepochybné. Jmenných adjektiv v přívlastku od starších textů k mladším v RK ubývá, zájmenné deklinace jsou přesné. V RZ čteme "bratry jejá", což dokazuje starou nosovku v této formě genitivu. Důležitý je zásadní rozdíl RZ v genitivu typu "té dobré ženy" proti úzu RK, kde nacházíme "téj dobréj" jako v jiných stč. textech východní provenience. Genitiv "vsia" místo žádaného "všeho" je buď zbytek dávného sklonění jmenného (Hattala) nebo analogická forma ke jmennému skloňování adjektiv "pěš, pěša". Mnohokrát napadené zájmeno "če" je původní, takto znělo ve formě tázací, kdežto "č'"bylo neurčité.

O konjugacích platí povšechně to, co o deklinacích. Proti jiným stč. textům zaznamenáváme větší důslednost i starobylost. Silně se projevuje aglutinace; duálové "-tě-"jako ostatní presentní koncovky "vě, va, my, ta". Třetí os. sing. jen na "-e", ač v domněle podvrženém zlomku Ev. sv. Jana nacházíme i "-t" nebo "-ť". Domněle nesprávná koncovka 2. os. sing. typu "neseši" je nejen v památkách staro- a církevněslovanských, ale i na listinách na březové kůře, tedy v lidových staroruských textech. Změna "sai - sei - si, ši" nejlépe odůvodněna Bulachovským jako asimilace ke slovesným i- kmenům, tedy k "prosíši". - Imperfektum zaniklo z jednoduchých preterit dříve než aorist. Proto jsou v RZ a v RK jak správné tvary "diviechu sě", tak odchylné novotvary "proměníše" vedle archaismů (pustiáše) a pravděpodobných básnických novotvarů (smahše). Napadaných participií typu "sražem" známe dnes více; ostatně sem patří také "tajemství, hájemství". Kondicionál "válel by si" by se dal vysvětlit buď jako reminiscence na stsl. "bim'" nebo z lidové řeči, ale nejspíše je to odchylka z důvodů metrických. Ostatně čteme i "správné " "ty by leťal" ve Skřivánku, RK. V infinitivech a supinech a na -ti, -t konstatujeme velkou správnost.

V klasifikaci sloves je nutno se přidržet rozdělení na třídy podle Leskiena. Pozoruhodnosti athematických sloves: v RK jsou dva aoristy "běch" a "bych", první popisný, druhý výpravný. "Běch" bylo v době Hankově považováno za chybu. Teprve v době Šafaříkově byla tato forma osvětlena stejně jako tzv. silné aoristy, jichž je v RZ a v RK asi padesát a správných. Infinitiv "zvěsti" je správný k základu "void-", jak samozřejmě uznává třeba Šanskij. Váže se na aorist "poviech". Doklady viz ve středoslovenštině, v maloruském "wysti", ale i v Hradeckém rukopise. Stanislav to uznal bez váhání. Imperfektum "dáše" k "dajati" je vlastně správnější než žádané "dadieše". Imperativ "seber" místo žádaného "sberi" v RZ vznikl asi přiřazením k athematickým slovesům vlivem častého užívání tohoto slovesa v řeči.

V RZ a v RK jsou častěji zastoupena t.zv. primární slovesa než v ostatní stč. literatuře. Patří sem např. presenta "vytrže, tahú, doběhu", aorist "přižech", snad i participiální adjektivum "umdlý", dále "nepostigú" v Ev. sv. Jana, též "ceďu" od "cediti", správněji "cěsti" k základu "koid-", litevské "ciesti". Jak by byl mohl nějaký falsátor proniknout do takových hloubek? "Zarve" v RZ je k aoristu "reuti, revti", ve staroslověnštině je "rvenie", řvaní. Obdobně vykládáme i aorist "zvech" místo "zovech". Aorist "vstanu" v RZ je od "vstanúti" zcela pravidelný. Aorist "vypadnuchu" z RK Jaroslav ukazuje samozřejmý fakt, že komponentu -nu bylo užíváno k vyjádření vidu. Tvary "bijú, piješi" jsou pravidelné k basím "bei, pei". "Vzdujú": k "dunúti" a "dúvati" je samostatné sloveso, nepatří ke "dmu", dmúti" (správně u Machka). "Pleje" místo "pleve" (k plíti) odůvodnil Vasmer, litevské "paliai", praslovanské "pel-jó". Iterativa typu "nosievati" by byla staročeskou zvláštností, ač je žádal Zubatý. Toho bylo též užito k námitce proti RK. Trávníček to právem odmítl, ovšem bez souvislosti s Rukopisy, a za správné uznal "nosívati", jež se vedle obdobných forem vyskytuje přímo v Jelenu, RK. Jde o starou antihiátovou vložku jako třeba u slovesa "bý-va-ti". "Chtějú" v Čestmíru, RK, místo žádaného "chtie": V RK je forma "správná" i "nesprávná, novodobá". Typy participií "rozvaděm, vymýtěno" ukazují na původní skupinu "dj, tj" nikoli "di, ti", tedy na silné souhláskové "j", nikoli na zvuk mezi "i" a "j". Viz výše v odstavci o hláskosloví.

Stupňování adjektiv má v RK tu zvláštnost, že komponent "-š-" je potlačen. Je to způsob chorvatský. Pro staročeštinu však i to doložili Prusík a Gebauer. Neutrum typu "posledněje" místo "poslednějše" je vlastně správnější, ač i v RK je "věcše" v Záboji. Positiv adjektiv je v RZ a v RK častější na -o. Jde o starší stav před "adverbialisací doplňku" (Trávníček).

Všechny tři - čtyři způsoby tvoření slov v RZ a RK podávají hojná svědectví o starobylosti našich textů: spojení s prefixy (předponami), sufixy (příponami) a skládáním dvou základů. Nejdůležitější poznatky:

archaická "nomina actionis" "chod, vid, tah, kot, prask?" jež mohou být považována za kořenná, neschopná dalšího rozkladu, a jiná substantiva, která dnes vypadají jako bez přípony (jun, ot, stól - proti nimž byly uplatňovány námitky, starobylý sufix "teno", ovšem modifikovaný, jako "pravdozvěsten, právodatný"); prehistorické slovní základy zachycené hlavně v osobních jménech jako Trut, Kruvoj, Lubor (Luděk, Lumír); převládají jednoduché sufixy nad složenými; není tu t.zv. "absorpce", viz třeba "otecký", nikdy "otcovský", které má komponent -ov- vypůjčený z u- kmenů; v sufixech převládá element "c" nad "k", je archaičtější (zjištění I. Němce); sufix -stvo pro konkréta a -stvie pro abstrakta; sufix -in rozšířenější než v ostatní stč. literatuře, připíná se i k jo- kmenům a neživotným ženským akmenům; prefix vy- důsledně český, nikoli staroslověnské aj. "iz"; prefixy a sufixy složené s úzkými samohláskami (i, ', e) převládají nad složenými s vokály širokými (o, u, a), opět dle zjištějí Němcova.

Složená substantiva a adjektiva jsou tvořena ústrojně, přirozeně, ne uměle a násilně, jako u Klareta. Od starší vrstvy, tedy od RZ, Záboje, Čestmíra, Jelena a Róže k mladším skladbám jich zákonitě ubývá.

Syntax, skladba: dosud málo rozbíraný jev v RZ a v RK je tzv. autonomnost nebo autonomní komplexnost slova. Starší jazyk vypouští ve větě vše, co není k pochopení myšlenky nezbytně nutné. V RK třeba "a sú Němci Sasíci", kde by dnes každý řekl "a jsou to Němci, Sasíci". Takových případů je v RK pět nebo šest.

Vypouští se také často spona nebo i jiné sloveso; je mnoho jednočlenných vět různých typů; hojná jsou citoslovce nebo lépe řečeno slova uvozovací; univerbisační proces (viz naše druhé shrnutí, bod č. 40.

Ve shodě podmětu s přísudkem jsou zvlášť důležité vztahy numerické. Duál je zachováván velmi přísně.

Chceme-li vyjádřit v dnešní češtině určitost proti neurčitosti, užíváme často zájmene "ten", v jiných evropských jazycích k tomu slouží člen. Slovanské jazyky a ovšem i RZ a RK používají jiných prostředků, a to zejména:

"Rhema" v první větě se stává "thematem" věty druhé: z črna lesa vystupuje skála, na skálu vystúpi silný Záboj; opakování předložek se specifikací pojmu: s pleky s Čechovými; užití archaického zájmene "s', sij, sien" pro předměty blízké, "ten" pro vzdálenější; protiklad jmenných a složených adjektiv v přívlastku; protiklad akusativu a genitivu předmětového. První se kladl při něčem konkrétním, určitém, druhý při platnosti spíše všeobecné; rozdíly tvarů "trnie, listie, kamenie", tedy plurálů k pojmům chápaným hromadně, proti "dubi", jež jsou myšleny spíše individuálně (v přirovnáních); větná intonace, to, na čem je důraz, je kladeno na počátek nebo na závěr věty (verše).

Pády a předložkové vazby: první mívají v daných případech převahu nad druhými (bráchu sě lesem, nikoli "přes les" a pod.); genitivu se užívá, jak již řečeno, při objektech neplného zásahu; měrový genitiv u číslovek, častý je genitiv vlastnosti; dativ "rozrazi Sbyhoněvi hlavu" je od pradávna nahrazován vazbami typ "kto rozplaka vaše hlasy?". Tak lze dosvědčit vedle mnohých jiných úkazů i zde bohatost frazeologie v Rukopisech. Akusativ je daleko nejčastější, proto i "jechu sě náspy rozkotati" (místo žádaného "násep", gen.), protože jde o určité opevnění, viz výše. Starobylá i napadaná spojení jsou "protivníci/ mácháchu meče", "Lumír/ pohýbal Vyšehrad", později tu nabyl převahy instrumentál; bezpředložkový lokál v RZ a v RK chybí, což se váže na frekvenci adverbií na -o proti adverbiím na -ě. Takovýchto skrytých zákonitostí je v našich textech více a jsou tím průkaznější; archaický je i instrumentál srovnávací (zarve jarým turem), zcela neprávem pokládaný za nestaročeský.

Z předložkových vazeb je záhodno si povšimnout zejména těchto jevů:

Jednoduché předložky mají ovšem výraznou převahu nad složenými. Takřka monopolní je "v" (o úplném vnikání) proti "do" (o postupu pomalém, nedokonaném). Proti "v" stojí v důsledné korelaci "z" ("iz" sporadicky nebo vůbec ne), proti "s" je v daných případech "na". Prováděno důsledně! "Do" bývá spojeno s "až", jak je ve staré češtině obvyklé. Předložka "po" má v RZ rekci akusativní a dativní, v RK takřka jen lokální. Velké diskuse byly o spojení "kruto je po sobě hnachu" (Tataři křesťany), než se poznalo, že tu nejde o hnání "před sebou", ale o pronásledování "jednoho utíkajícího za druhým" (Komárek); předložka "dle" nevznikla dekomposicí z "podle", ale je to archaismus s původním významem "po délce", potom i "podle" s dalšími odstíny sémantickými. Předložka "vz" je jinak ve staré češtině vzácná, v RZ a RK je v plné síle. Podezřelé prý "kolkol" má oporu v kladském nářečovém "kolemkol" (Kubín).

Vidové poměry: Vidové derivace jsou starší než tvoření dokonavosti prefixací (takových "mrtvých" prefixů jako "mříti - umříti" je v RZ a v RK velmi málo). Staré příklady derivací: zývati, cházievati, palovati, pienati" nejsou ovšem mylné dekomposice, ale útvary velmi archaické.

Vidové stupnice jsou v našich textech velmi bohaté - a už to je v příkrém protikladu proti tápání našich slovesných tvůrců na počátku 19. století. Novější postnominální slovesa chybějí. Tak stojí rukopisné "síliti" proti novodobému "posilňovati", obdobně nacházíme "viezti, věziti" místo "vězniti", žéci, vyžehati, ne třeba "rozžehnouti", "sieti sě" a ne "osvětlovati" a podobně. Archaická vazba je "sesypavši tuču šira neba" (podmětem je bouře), nikoli "s šira neba", jak mylně opravovali starší vydavatelé RZ. Trávníček považuje vazbu "vzskočiti vz koně" za nejstarší, "vzskočiti na koně" za nejmladší, ale ve staročeštině také již častou, příklad z RZ je však ještě starší než spojení se "vz".

Pěvci RZ a RK dovedli vystihnout i děje, pro něž v nové češtině ekvivalenty nemáme. "Róže pomrzavši usvědla" vyjadřuje děj složený z úseků, ale dokončený. "Rozkotati" z RK, Jaroslav, je nedokonavé, proti dokonavému "skáceti" (tamtéž). V jednom případě je i "sdieti" nedokonavé, není snad rozdíl mezi "dieti" = dicere a "dieti" = facere (Ondruš). Bohatství vidů zasahuje ovšem i do

poměrů časových a užívání jednotlivých forem. Présens se vyskytuje vedle běžného užití také jako présens historicum, jež je "urvolkstümlich" podle Delbrücka, třebaže byly proti němu v našich spojitostech vyslovovány námitky. Je i "praesens propheticum a gnomicum". Futurum se tvoří buď infinitivem ve spojení s "budu" (hlavně je-li přítomen moment volní), ale i užitím prefixů. Aorist bývá u sloves dokonavých, nedokonavých a také iterativních, byla to forma velmi živá a připínala se ke slovesům jednoduchým (asi 160 případů), i složeným (asi 330). Aorist typu "nosíva" je podle Otkupščikova utvořen od participia "nosiv'". Imperfektum ke slovesům dokonavým bylo též předmětem sporů mezi odpůrci a obránci. Tvrdilo se (ještě Komárek), že jsou přípustná jen při ději opakovaném nebo opětovaném, ale není to přesné, neboť mohou státi také tam, kde jde o průběh děje v prostoru nebo i v mysli jednající osoby (Stanislav, Maslov, Koschmieder aj.). Perfektum vystihuje v RK celkem důsledně děj minulý, jehož následky ještě v přítomnosti trvají, plusquamperfektum buď děj velmi dávný, nebo takový, jenž přetrvává do bližší minulosti. V RZ bez dokladů, v RK dosti důsledně, v "pravém" stč. písemnictví se těchto pravidel již nedbá. V užívání kondicionálu stačilo jednoduché "bych" k vyznačení minulosti; z participií na -n a -t zaujme pravidlo, že typ "jsem milován" ve staré češtině - ani v RZ a RK není (Kopečný, ovšem bez zřetele k našim textům). "Psáno jest" znamená "je napsáno". Proto i v RK "ňadra věnčena, travička stúpána, rozenú krású" aj. Za nestaročeské považováno spojení "byvšie blahost", ač doklady lze nalézt, i když řídké. Ale je to označení stavu, který existoval, ale byl přerván. Supinum je u sloves dokonavých i nedokonavých jako ve staroslověnštině. Je to starší stav, dokonavost je v ostatní stč. literatuře vzácná. Tento vývoj je samozřejmý, neboť jde původně o formu slovesnou, nikoli lexikalisované substantivum. Dějová stránka převažuje (Vondrák, Chodova). Pro střídání vidů viz úvahy Svitavského. Vydavatelé uznaných stč. textů považují tato "odchylná" supina za zkrácené infinitivy.

Přechodníky se v RZ a RK řídí jinými pravidly než dnes. Přítomný, ať dokonavý nebo nedokonavý, vyjadřoval vždy současnost, minulý, rovněž bez ohledu na vid, vždy předčasnost. Infinitiv "uzřieš krváceti vrah svój Kruvoj" se potkal s novou námitkou (Komárek); mělo by tu být prý spíše "krvácejúc", participium po slovesu smyslového vnímání. Doklady pro úzus RK jsem nalezl v Hradeckém rukopise, věc by bylo nutné ještě prošetřit.

Věta jednoduchá: bývá uvozována citoslovci a příslovci jako "aj, hle, ande, ta, hoj, naliť. Jádro výpovědi zhusta předchází před základem, tedy opačně než ve dnešním jazyce, ale zde mohla hrát roli intonace. Dnes je nejčastější pořadí S-V-O, tedy podmět - sloveso - předmět, ale ve starším jazyce bývalo sloveso (verbum) častěji na počátku nebo na konci, viz naše druhé shrnutí, bod č.13, věc znal už Berneker. Příklonek je v RZ a RK méně, než v jazyce dnešním, "sě" a "si" jsou přiřazována podle zákona Wackernaglova za první plnovýznamové slovo ve větě, ale i kontaktní postavení, tedy bezprostředně za slovesem, existuje v našich textech a také u Dalimila, dokonce u týchž sloves! Starší příklonka bývá kladena před mladší, tedy "sě mu", nikoli "mu sě".

Souvětí souřadné je mnohem častější než podřadné. Snad proto označil odborník z dnešní doby, jehož jméno jsem si nezapamatoval, jazyk Rukopisů za "ubohý", je však tomuto literárnímu druhu vlastní. Nejčastější spojka je "i" (třebaže při zvlášť živém líčení následují za sebou věty bezprostředně), je to "konektor prospektivní" proti "a", konektoru rekursivnímu, jenž znamená buď "ale" nebo "a to", kdežto "i" uvozuje nový děj nebo novou skutečnost. Tyto zásady jsou pro posouzení "pravosti" zvlášť důležité, jsou uplatněny až asi na dvě výjimky důsledně. Spojky jsou vždy jednoduché, bez přívěsků, komponent "le" se v našich textech vůbec nevyskytuje. Věty vysvětlovací a důvodové mají vždy jen "-ť" nebo "-že" (starší než "-ž"), statistiku provedl již Hattala.

Tak zvané nepravé věty vztažné mají zájmeno "če", nikoli "jenž, jež" aj. To by bylo v RK, kde máme v Čestmíru jednou "načeže", vážící se na celou předchozí větu. Toto "načež" nalezl Bauer teprve u Komenského. Ale je kryto i útvarem "pročež", jenž je starobylý, je i v RK.

Souvětí podřadné: Za nejdůležitější jev tu pokládám korelaci zájmen a spojek uvozujících a rozlišujících věty původně tázací a původně ukazovací. Pro první druh platí komponent "ko" v zájmenech i spojkách, pro druhé "jo", arci obojí v patřičných modifikacích. Stojí tedy "ký, který, kto, kaký, dokud", proti "jenž, (j)ideže nebo (j)iděže, doniž, jegda, jeda" atd. Tento protiklad je zvlášť přesně zachován v RZ, žádná "pravá" památka se v tomto směru nevyrovná tomuto textu. Bezděčně vzpomínáme na Lindu, který ve své Záři nad pohanstvem užíval ve svém pokusu o staroslovanské esperanto důsledně "kaký" i na místech zcela nenáležitých; činil to proto, že se mu tento útvar zdál starší, protože jej v nové češtině nemáme. Přesnost RZ, RK a také zlomku Ev. sv. Jana pozorujeme u vět příslovečných všech druhů a také v otázkách přímých i nepřímých, zjišťovacích a doplňovacích.

Námitka byla vyslovena proti časovým větám se spojkou "než" a žádáno "prvé než" nebo "dříve než". Ale Stč. slovník uvádí zde přes deset dokladů, a ty ještě nejsou všechny. Sluší ještě zaznamenat archaismus "by" místo "kdyby" a spojku "ač" ve významu "jestliže".

Slovní výraz v RZ a RK: Hlavní úsilí odpůrců i obránců se zatím neslo k důkazu možnosti a nemožnosti, doloženosti a nedoloženosti některých výrazů ze všech druhů slov včetně osobních jmen. Ve svém Jazykovědném rozboru jsme věnovali pozornost i všeobecným zásadám, podle nichž se řídí dikce Rukopisů; k povšimnutí je zejména:

s postupem doby roste slovní zásoba, srv. Záboje proti Jaroslavovi, kdy padá ovšem na váhu i různé prostředí a vůbec celkový charakter písní; přesto se zde uplatňují i teorie Skaličkovy; výrazivo RZ není homogenní s RK; českost výrazu, kde je jen v Jaroslavu z RK převzato několik slov z náboženské terminologie; značná původnost: asi 1/4 slov z Rukopisů v nové češtině není, přes 200 slov má jiný význam. To dohromady činí asi 40 % slovního obrazu. Vztahy k onomastice SV Čech a sev. Moravy.

Zachovává se hlásková symbolika, temné vokály a hrdelní konsonanty značí vážný až děsivý dějový moment: uh by ryk, Jaroslav, RK; opak "zmilitek" = miláček, lyrika, RK. Zjistil už Kořínek, ovšem ne se zřetelem k RKZ.; původní etymologický význam u mnoha slov; hojné užívání věcných oposit zabarvení někdy mytického: protiklady den - noc, bozi - běsi, východ - západ aj. (Toporov a Ivanov); rozmanitost výrazů pro jeden pojem, bohatý slovník např. pro "boj" nebo "les"; polysémnost výrazů, kdy totéž slovo znamená něco jiného v RZ a něco jiného v RK (kmet, tuča); neurčitost při barevném vidění, vrch týž, ale barva jednou šedá, jednou modrá (Záboj), podle Pančenka; logičnost sémantických změn, častější heteroklita a heterogena. Třeba "vterý" v RK = "vtorý" v RZ = druhý jako číslovka, kdežto rukopisné "druhý" znamená "jiný", a to v Rukopisech vůbec není. "Háj" znamená už v RK les hájený. Sem náleží rozšiřování a zužování pojmů, metafory, metonymie a synekdochy. Metafory jsou takřka bez katachrésí. Někdy se přenesený význam projevuje už v našich textech, třeba "hromada" je původně vše, co je "nahrnuto", v RK, Beneš Heřmanóv, je to už "shromáždění". Jinde nalézáme přesný původní význam, třeba "v súkromí" ke "kromě" je "v ústraní", stranou ostatních aj.

Expresivní výrazy, hlavně onomatopoické citoslovce jako "bum, bác" aj. chybějí; lesy nešumí, ale zní, býk nebučí, ale řve. Odborné publikace ukazují jen na dvě slovesa tohoto typu, totiž "kukati, vrkati", a právě ta máme i v RK. Někdy zřetelně poznáváme krajové vlivy, třeba vždy nacházíme "dřevo, drvo", ale nikdy "strom", vždy "dědinu", nikdy "ves, vesnici", vždy "ručí", nikdy "rychlý". Výrazy dějové mají převahu nad lexikalisovanými, třeba "ve sně" znamená "ve spánku", nikoli "ve snovém vidění".

Odpůrci shromáždili množství slov, která nejsou v "pravé" stč. literatuře doložena, ale mnohá z nich jsme již nalezli ve staročeském slovníku, který velmi zvolna vychází. Přesto není zde v této krátké rekapitulaci možné pořizovat delší výčty. A tak uvádíme jen to nejdůležitější, slova, kolem nichž bylo snad nejvíce sporů. "Bráchu sě ke všem dřevóm", v Záboji, RK, znamená asi duby, posvátné stromy. "Holedba sě" není podle ruského "gordybačiť", ale souvisí s "goljaď, holaď", tedy mluvit hole, naprázdno se předem chlubit. "Zamiesi sě" (chán taterský) není "zaškaredil se", ale jako říkáme lidově "namíchl se, všecko v něm vřelo", k "mísiti". "Plzný, plzňa" není ruské "polza" a neznamená "polehčení", ale je to k základu "plz" a znamená "skluz", metafora vzatá z rolnictví, patří k pluhu, kterým se oře kyprá půda za příznivých podmínek. Poražení Lučané "upiechu (sě) na stráň otsud": zde bylo podáno několik výkladů, ale nejsprávnější je asi ten, že se upínali, šplhali z úvalu, v němž byli Čechy obklíčeni. "Vojmír zastúpi jim úval na vzchod na pol" neznamená ani "východ slunce" ani "polovinu sil", ale rovinu, od toho je i "pole, Polná". Tábor není vojenské ležení, ale tatarské jízdní oddíly. Tvrdost nebes není překlad latinského "firmamentum", ale prastará indoevropská představa, že slunce chodí po pevné obloze, "der steinerne Himmel". Varyto není podle latinského "ver, vr" aj, je to slovo zvukomalebné, existuje prý v šarišském dialektu. Vražba neznamená vraždění, ale věčnou smrt, věčnou hanbu, prokletí. Mohli bychom ještě dlouho pokračovat.

Nově je nutné posuzovat také osobní jména v RZ a v RK, která jsou ústrojně tvořena, nejsou vymyšlena nějakým falsátorem - ale mohou to být epické přezdívky, někdy čestné, někdy snad i hanlivé. Jména Lubor, Lumír, Luděk je třeba rozkládat na základ "lu" = uvolňovat, osvobozovat (novočeské "u-leviti", ale i "lud, ludie" (tedy rozpoutávající boj, splácející vděčnost, rozšiřující mír). Místo konjektury "Svatoslav" ponechejme rukopisné "Sutoslav", slávou zahrnutý. Chrudoš = člověk naježený, drsný, Staglav = tvrdohlavý, Kruvoj k základu "kru-" totéž co Bivoj, Sbyhoň = kořistník, Záboj = obránce (proti doloženému Přebor nebo Předboj, útočník). Trut ke "trutiti", pozvolna ubíjet, utínat hlavy. Čestmír je psán i Čstmir a Cmir, upomíná na ruské Čmyrev, lstivý, důmyslný bojovník.

V Malé Morávce 11.9.1996

Úplný text Endersova Jazykovědného rozboru RKZ je vystaven zde.