Mnoho místa i času bylo v bojích o Rukopisy věnováno hledání domnělých
nebo skutečných paralel. Celé knihy byly napsány o tom, jak Hanka nebo jiný
falsátor látal své výtvory tak, že vypisoval slova nebo obrazy z jiných
literárních děl tehdy známých| proti tomu můžeme citovat slova Šaldova
pronesená ovšem při jiné příležitosti; že takto se snad dá vydláždit
chodník, ale ne vytvořit umělecké slovesné dílo. Jsou ovšem hlubší obdoby
epických písní Rukopisů s jinými plody téže Múzy. Jmenujeme tu aspoň
některé:
- líčení soubojů hlavních hrdinů, jímž zpěv vyvrcholuje
- líčení zápasů rytířsky vedených dvěma téměř rovnocennými soupeři
- patriarchální (nikoliv "demokratické") zřízení "epické" společnosti
- důsledný "indeterminismus": vůle hrdinů je svobodná, bozi zasahují do děje
jaksi duchovně, mohou dodávat chrabrost nebo i způsobit zázrak, ale své
zápasy musí hlavní osoby vybojovat samy
- ženské osoby až na kněžky a věštkyně (v našem případě Libuše) jsou v
pozadí, naopak hlavní hrdina je nadán všemi kladnými vlastnostmi, je to
spíše typ, ba ikona staroruských maleb
- sociální napětí není ani v náznaku
- výtka přílišného sentimentu neměla být nikdy vyslovena, neboť truchlícím
rekům homérským a jiným, kteří žalují svůj smutek širému moři, je věnováno
několik souvislých pojednání; moře je v R nahrazeno lesem nebo skalou.
Skoro všechny lyrické písně RK (až na Žezhulici, k níž se zatím
nepodařilo nalézt analogickou myšlenku) se staly pravzory, modely pro
novější skladatele lidových písní.
- Tak je v Jah líčena láska dvou milenců v lese, ač dívka vzpomíná na
varování své matky.
- Z těla zabitého jinocha v Jel vyrůstá dub - později byl nahrazen jinými
něžnějšími rostlinami.
- Opuštěná dala vznik písním a baladám o osiřelém dítěti.
- Skřivánek a po něm následující zlomek písně nutí nás vybavit si početné
"písně vězeňské", o nichž se také lze poučit v monografiích.
- Zástava lásky (prsten, jehlice z vlasů, panenský vínek) v Kyt. upomíná na
novější výtvory, jež svoji původní myšlenku někdy rozvíjejí, jindy
rozmělňují, třeba o tom, jak "pán" je ochoten nahradit děvčeti rozbitý džbán
(oblíbený rým!) různými dary, v jejichž závěru nabízí sama sebe.
- Rozhovor dívky s uvadlým růžovým keřem - symbol zklamané lásky.
- Včasné zachránění milenky před únoscem (Sbyh) se stalo pravzorem nebo je
obdobou lidových písní a příběhů, v nichž vystupují trojice již
"zmodernisované": dívka - její milý - Turčín, případně dívka - kozák -
Tatařín atd.
Pro pátrání po skutečných paralelách k lyrickým písním RK je nutno
doporučit písně polské (u sběratele Kolberga). Zdá se, že je to úplný zlatý
důl, dosud nevytěžený a dalšího bádání hodný.
Hodnocení Milostné písně krále Václava, Písně pod Vyšehradem a Libušina
proroctví, drobnějších "fals" rovněž Hankovi připisovaných, ale stylem,
jazykem i hmotnou stránkou od Rukopisů zcela se lišících se OŘ vyhnuli.
O těchto jevech, jež jsme výše nastínili - neboť k podrobnějšímu rozboru
se nám tu nedostává prostředků - není v literárně vědném rozboru OŘ takřka
nic.
Protože nejsem historik, mohu se k úvahám J. Mezníka a
V. Procházky vyslovit jen rámcově, pokud se věc dotýká podstaty
literárního žánru, jež zde charakterisujeme. V hodnocení Rukopisů po
stránce historické věrnosti jako by se čas zastavil. Stará positivistická
škola, dnes snad všude odmítnutá a kritizovaná, žádala ovšem, aby vše, co
pěvec líčí, se plně shodovalo s dějinnou skutečností. Nebylo-li tomu tak,
konstatovala se závažná chyba nebo - v našem případě - úmyslná tendenční
mystifikace.
Ale orální epický pěvec má jiné cíle než kronikářské zpravodajství,
usiluje o svou vlastní ideální pravdu. Nehledě k tomu, že odborníci z řad
obránců též vycházeli z onoho překonaného historismu a dokázali pravdivost
údajů z RK a RZ (rodové a státní zřízení popisované ve Sněmech a Libušině
soudu, útok Oldřichův na Poláky na Pražském hradě, vypuzení Sasů ze
severozápadních Čech, tatarský vpád na Moravu v roce 1241, boj Pražanů a
Lučanů a vlastně i vítěznou obranu země proti invasi Franků pod některým z
Karlovců). Můžeme poukázat na daleko větší rozpory a nelogičnosti jinde:
- Skutečná role kralevice Marka, Cida Campeadora, Atily byla zcela jiná ve
skutečnosti než v básni.
- Homér ve svých zpěvech smísil několik historických epoch.
- V jedné srbochorvatské písni se střílí na Kosově poli z pušek.
- Hrdina balkánských zpěvů nebo ruských bylin úpí mnoho let v podzemním
vězení a potom, když si na něj vzpomene panovník země nepřítelem ohrožené,
vstane a samojediný pobije třeba čtyřicet tisíc Tatarů nebo Turků.
Mohli bychom dlouho ještě pokračovat. Hyperboly v Záb, kde dub sražený
mlatem zabije třicet lidí, a snad v RZ, kde pěvec činí ze dvou svářících se
obyvatel pražského okrsku (Hájek z Libočan!) Chrudoše na Otavě a Staglava na
Radbuze, jsou proti tomu směšně nepatrné. Jsou-li to ovšem vůbec nadsázky.
Také je možno se tázat, zda se anachronismu nebo přehánění nedopustil pěvec,
jehož život proběhl hodně později než mythický děj, jejž líčil.
Snadno se dá vyvrátiti stať, v níž podrobil Rukopisy po stránce grafické
historik Z. Fiala. Jeho odborné znalosti a zkušenosti se středověkými
rukopisy jsou jistě značné, ale zde je nutno akceptovat samostatnou
písařskou školu. Ta se jeví zejména v odchylném užívání zkratek:
Slabiky "pře,při" jsou v češtině velmi hojné a není proto divu, že si
písař věc zjednodušil tím, že podtrhával jedním způsobem všechna
pra,pro,per,při,pře(d) atd. RK je psán rychle a zběžně, jinak než jiné
středověké materiály, jejichž účel byl spíše reprezentativní a dokumentární,
kdy záleželo více na kráse grafického projevu. Proti tomu byly R opsány v
jakési poloviční ilegalitě.
Ale hlavní výtka, kterou musíme Fialovi učinit, je tato: proč tolik
popisů jednotlivých písmenek (stejně před ním si počínal i V. Hrubý) RK
i ostatních domnělých fals, když závěrem zkoumání je vždy totéž: podobnost
je znakem padělanosti - a rozdílnost je také znakem padělanosti!
Z toho i z onoho se dá prý vysoudit, že text psala táž osoba! Nebylo by
kratší a hlavně průkaznější sestavit všechna inkrimovaná písmena do jedné
tabulky? Místo umělého zamlžování by se objevila pravda přístupná odborníkům
i čtenářům plně nezasvěceným: naprostá a nepochybná rozdílnost grafiky u
všech textů!
Postrádáme tu dále ještě jiná důležitá fakta. Téměř nic se nedovídáme o
Píčově cestě s RK po Evropě a o posudcích tehdejších paleografů, mezi nimiž
byly autority světového významu; není tu nic o Hankově neobratném pokusu
obtáhnout některá písmena RK; tvary liter, jež napodoboval, byly okrouhlé a
zcela se různily od důsledně gotických forem originálu. Vzorný rozbor
F. Marešův v pisatelově "Pravdě o RKZ" je takřka pominut.
Snad tu lze ještě poukázat na jednoduchou, ale příznačnou výzdobu RK:
hojně je užito barvy zelené a červené, tedy barev folklorních.
Co na závěr? Jen krátce tolik: dnešní stav poznání Rukopisů je
neuspokojivý a způsob, jímž nám jej Sborník hleděl přiblížit, neuspokojuje
rovněž. Náš nový pohled na podstatu věci má za účel jednak informovat
veřejnost o faktech dosud takřka neznámých, jednak očistit památku člověka,
jenž před smrtí odpřisáhl na kříž, že nikdy nic nepodvrhl a že mu také není
nic známo o tom, že by tak učinil někdo jiný.
Almanach rukopisné obrany I. (s. 10-17)
© PhDr. Julius Enders
© Česká společnost rukopisná