Osobnosti rkp. sporu

Julius Enders
T. G. Masaryk a Rukopisy

Stává se mi takřka běžně, že jsem po svých pracích představiteli naší vědy upomínán, abych vycházel předně z pojednání ve Sborníku Národního muzea RKZ - dnešní stav poznání, vydaného Akademií v roce 1969. Zní mi to skoro jako stará obehraná gramofonová deska. Nicméně jsem se rozhodl dbát při této své současné studii citovaného Sborníku co nejvíce.

V jakém duchu je psán, bylo již několikrát řečeno. Za pravdu se dává odpůrcům pravosti RKZ, obráncům je slovo dáváno řidčeji, neúplně nebo vůbec ne. Zde nám však jde o postoj k Masarykovi. Řekl bych, že myšlenková náplň knihy není ani ryba, ani rak; případně že se tu jeví dvoutělost, že máme co dělat s něčím, co je složeninou z obou jmenovaných živočichů. Na jedné straně je Masaryk hodnocen kladně, na druhé se potkáváme s otřelými floskulemi jako "buržoazní demokracie", "buržoazní nacionalismus" a podobně. Socialismus, do jehož období Sborník přec jen patří, Masaryka odmítal, přesněji řečeno uznával jen některé rysy jeho činnosti za kladné. Protirukopisné vystoupení bylo jedním z nich. Přesto zde porůznu nějakou kritiku Masarykových názarů zachycujeme, i když je šetrná a nesmělá.

Ale abych se kál ze své dosavadní neúcty a ze zanedbávání Sborníku (ač výtka je nemístná), rozhodl jsem se k úvodu do této úvahy dosti svéráznému, třebaže není originální. Tak trochu jsem si jej vypůjčil z knížky Z. F. Daneše Rukopisy bez tajemství a záhad (OBZOR, Jihlava 1995). Budu zde citovat stránky Sborníku, kde je zmínka o Masarykovi, s krátkými komentáři. V níže uváděném soupisu je první číslo moje, tedy pořadové, druhé odkazuje na příslušnou stránku. Jde vždy o první díl Sborníku, jejž mám před sebou.

1/11: zde jen jméno

2/15: německy, jinak nic věcného

3/16: německy: filosof a sociolog M. řídil politickou a organisační stránku sporu. Na téže stránce německy: "Obránci RK (o RZ se tu nemluví!) zneužívali tragických událostí v letech 1938 a 1939 k útokům na demokratické pravdy a na režim první republiky, jakož i na jeho representanty, především na Masaryka a tak zvané realisty.

4/35: Atheneum (psáno takto! Pisatel buď neznal klasické jazyky nebo podlehl novým pravidlům pravopisu. Ale snad Athenaeum ani neviděl) sdružovalo skupinu pod vedením Masarykovým, především skupinu mladších a mladých profesorů české university, kteří svými názory a vědeckými metodami stáli v kritické oposici proti nacionálně angažované české vědě (podtrhl jsem já).

5/37: prudká invektiva Masarykova

6/38: M. měl rosáhlé ambice politické

7/39: citát z Grégra, že M. přišel z Vídně jako cizí minér, aby podryl naši společnost, odcizil ji jejímu původu, zohavil naše dějiny, zlehčil naši kulturní práci a otrávil, co zbylo z dávné lepší minulosti.

8/40: M. se stal vůdcem čs. osvobozenecké akce v zahraniční a... prvním presidentem. Připouští se, že vzrůst Masarykova politického prestiže způsobil i obrat v nazírání na RKZ. Dále se opakují fráze ze str. 35.

9/43: Vlajka a jiné noviny proti Masarykovi a idelologické autoritě buržoasně demokratické (tak píše Otruba a Řepková).

10/44: M. nazval přiléhavě (podtrháváme my) obránce RKZ patologickou sedlinou (je to rok 1932-3).

11/47: zde o Matouškovi, který s nechutnou antisemitskou tendencí vystoupil proti vynikajícímu českému germanistovi Arnoštu Krausovi, když se ještě pokoušel obhajovat Masaryka.

12/48: Dle Mareše bylo osvobození českého národa a jeho uvedení do sfér "politiky světové" Masarykem zřejmým klamem.

13/49: Historické a paleografické námitky přinesl sám Masaryk, ovšem s odvoláním na nejmenované odborníky.

14/93: M. viděl u RKZ stejnotvárnost obsahu, invenční chudobu, neumělost a nedokonalost básnického zpracování.

15/104: M. objevil shody mezi básněmi (spolu s jinými kritiky) Athenaeum vidělo shody s Jungmannem.

16/105: Brandl proti Masarykovi na věci paralel

17/106: M. kárá jazykové germanismy, rafinovanost a sentimentalitu

18/107: zde Sborník kupodivu popírá, že by "historická nevěrohodnost" dokazovala falzum, ale též prý nic neznamená ani pro obranu. Polemisuje se i proti Masarykovi.

19/109: Masaryk kárá absenci epické obšírnosti, nedostatek lásky a porozumění u líčeného předmětu, neužitečnost informací, nedostatek místních i časových údajů, příliš lyriky, málo humánního smýšlení, smyslu pro přírodu a lásky k ní.

20/115: paralely s Jungmannem, Miltonem, Chateaubriandem, Markem, Puchmajerem a jinými (podrhli jsme my).

21/116: paralely z ruské lyriky, kterou Hanka znal!

22/118: paralela s Čelakovského Rozmarinou, chválí se Goethovo zpracování Kytice

23/124: motiv: romantické vlastenectví

24/125: falzum se vyvozuje z Hankovy obliby srbských písní

25/132: totéž jako v předešlém čísle, mluví se o lidové poesii srbské, ruské a české, jimiž se Hanka zabýval

26/134: jen jméno!

27/139: M. předpokládal spolu s jinými odpůrci jednotnou redakci a funkci staročeského textátora (tím se zřejmě myslí Hanka), ale mělo tu spíše stát "upravovatele do staročeštiny"

28/139: rozdíl mezi pravou stč. literaturou a romantickým písemnictvím novověku

29/148: M. skeptický k možnostem historické vědy při řešení sporu

30/150: M. se neuvaroval omylů, ale jeho rozbor RZ je stále základem pro historické zkoumání RZ

31/154: obránci konstatovali do jisté míry právem a s neskrývanou zlomyslností (podtrhávání na obou místech je ode mne), že se Masarykův sociologický rozbor někdy opíral o údaje převzaté z RZ

32/177: jen fráze

33/179: M. mylně - imputoval právnímu historikovi J. Čelakovskému článek v Nár. listech 1886. Zde autor není uveden

34/180: M. v zásadě vyřešil otázku RZ

35/181: M. ukázal na anachornismy RZ

36/182: Vyvrací se Masarykův názor o slovese vojevoditi, které je dle Masaryka převzato z Nestorovy kroniky.

37/183: Spor mezi Chrudošem a Šťáhlavem byla záležitost lokální, pro niž nebylo třeba svolávat sněm.

38/184: Vyvrací se Masarykův názor, že by na Libušině soudu nebylo padlo žádné rozhodnutí.

39/185: M. po zásluze (opět námi podtrženo) kritisuje ploše formální obraz pohanství a jeho oslavu

40/187: M. se mýlil, slovo "nalez" není z němčiny

41/188: M. soudí, že autor RZ čerpal z Jordana (právnický spis z roku 1745) o volbě vladyky za náčelníka rodiny. Naše poznámka: Procházka zde mylně uvádí RK místo RZ

42/189: M. vidí v RZ řadu neznámých dat, jež nejsou ani v Kosmovi ani v Hájkovi

43/190: M. polemisuje proti volební zásadě vyhlášené ve sněmové části RZ (zdá se mi, že tu Sborník nemluví dost jasně).

44/191: M. uznává rozdíly slovanského a germánského práva dědického

45/213: Komárek uznává možnost, že Gebauer - pod vlivem Masarykovým - začal upřednostňovat jazykovědu proti experimentálním vědám při řešení sporu. Naše poznámka: z Masarykových jazykových námitek proti RKZ neuvádí Komárek ani jedinou.

Sborník tedy uvádí Masarykovo jméno 45x, z toho je citováno 4x jen jméno, 10x problémy organisační a politické, 14x se text týká historických a částečně i paleografických náležitostí RK a RZ, 7x se uvažuje o estetické hodnotě Rukopisů, šestkrát jsou citovány paralely z literatury domácí i cizí, tři výtky se týkaly jazyka a jedna dohadů, jak naše texty vznikly. K tomuto poslednímu bodu a k výčtu nejrozmanitějších paralel nebudeme zaujímat zvláštní stanovisko; odkazujeme na kapitolu o paralelách domnělých a skutečných v našem estetickém rozboru RKZ (Vznik... str. 271 nn.).

Jak tedy již z předešlého vyplývá, dosáhl Masaryk nejvíce "úspěchů" jako organisátor protirukopisného vystoupení a částečně již jako politik. Znám trojí teorii, která odůvodňovala jeho angažovanost v celé věci. Obránci Rukopisů většinou soudí - a snad existují o tom i důkazy, jež bychom museli hledat v nedostupném spisu Vrzalíkově - že se Masaryk uvolil zničit RKZ jako protiváhu ke svému jmenování řádným profesorem na pražské universitě. To by bylo ovšem velmi přísné obvinění. Odpůrci RKZ také poukazovali na to, že i někteří vysoce postavení vládní úředníci rakouští, jako Jireček a šl. baron Helfert, Rukopisy jako starobylé uznávali a hájili. Traduje se dokonce, že je takto hodnotil i císař František Josef. Jiní myslí, že Masarykovi šlo prostě o to, aby na sebe upozornil, a že kdyby nebylo Rukopisů, byl by si vybral jiný objekt k této propagaci vlastní osoby. Mareš vidí věci z ideové stránky tak, že M. jako politický vůdce realistů "odstraňoval falešnou rekopoctu, odvracel obmezený nacionalismus, věnoval pozornost otázkám světovým, hlavně sociálním a náboženským, usiloval o pokrok, náboženskou lhostejnost nepokládal za zlo." Tak se vyjadřuje Mareš ve své Pravdě o RKZ, str. 266 nn. Toto své hledisko zastával Mareš i ve svém druhém hlavním spise, Marnost bojů proti RKZ, str. 169 nn. K povšimnutí je zde ovšem to, že v Pravdě není Masaryk ani jednou jmenován, autor zde mluví v opisech o organisátoru boje proti Rukopisům a podobně. V Marnosti je sice Masaryk jménem uveden, ale je to jen výňatek z článku Flajšhansova "Jak to vlastně bylo..." v Českém časopise historickém 37, 1931 č. 183 str. 473 nn., proti kterému Mareš ve své "Marnosti" polemisoval. Je třeba mít na paměti jediné: toto vyznání Masarykova politického programu, jež se dá chrakterisovat jako všelidské, kosmopolitické nebo ve sporném smyslu slova realistické, je právě to, proti čemu Mareš bojoval po celý život nejen v otázce rukopisné, ale i ve svých fysiologických a filosofických spisech.

Úmluva k protirukopisnému spiknutí se stala v lednu 1886. Na vysvětlenou: pojem spiknutí pochází od historika J. Kalouska a odpůrci ho pochopitelně neužívají. Ale ani jej neznají. Ve své recensi mé prvotní práce o RKZ se Cuřín nepochybně s údivem ptal "Kdo se spikl, smluvil?" Snad jsem chybil, že jsem slova užil bez bližsího vysvětlení; ale na omluvu uvádím, že jsem se ve svém úsilí o hlubší proniknutí jazykové a stylové stránky Rukopisů o tyto vnější náležitosti málo staral. V lednu 1886 psal Masaryk Gebaurerovi list, v němž žádal tohoto jazykovědce, aby napsal proti RKZ článek, patrně do Athenaea, jež Masaryk po několik let redigoval a financoval. Dopis se váže k datu 21. ledna 1886, ale byl antedatován k 18. lednu. Podle Sborníku se tak stalo z důvodů taktických, jimž se můžeme právem podivovat. Kritická práce, láska k pravdě a další ctnosti jež si odpůrci vzájemně přisuzují a jimiž je zahrnují i jejich následovníci, potřebovaly tedy také obmyslné taktiky?

U zrodu akce stál a zřejmě důležitou osobou byl i profesor J. Kvíčala, klasický filolog. Ale ten asi viděl v Masarykově a Gebaurerově počínání spíše popud k debatě než první rozhodný útok na staročeské památky. Proto také psal Masaryk Kvíčalovi v červenci 1886 otevřený list, v němž stálo mimo jiné toto: "Jste špatný generál, netrpělivý, opustil jste zrádně prapor, ke kterému jste se tak, jako my, se byl přihlásil!" (toto reflexivum "se" je tu dvakrát, takových a vážnějších jazykových nesprávností se dopouštěl Masaryk častěji, jak ještě uvidíme). Kvíčala se bránil proti tomuto výpadu v "zaslánu", v červenci téhož roku. Rok 1886 je snad v bojích o RKZ nejvypjatější, literatury je velké množství a je plna osobních invektiv, mnohdy velmi ostrých. Tak užil Masaryk výrazů "lživůdci, samozvanci, auguři (proč zrovna tito starořímští věštci z letu ptáků?), literární šmokové, malicherné vlastenectví... Ale obránci reagovali stejně popudlivě, zvlášť břitce si počínal F. Zákrejs starší, jenž napsal do Osvěty 1886, str. 1021 o Masarykovi, který začínal již i svou výraznou dráhu politickou, toto: "Pryč, ořové, pryč parní stroji! Komár chce orati!" Athenaeum zdůrazňovalo několikrát, že ani tak nešlo o RKZ jako spíše o boj proti literární korupci a za svobodné myšlení. Na to však odpověděl Kalousek, že lomozné vyhození RKZ ze staročeské literatury mělo být jen prostředkem k tomu, aby pan Masaryk se svými soudruhy... mohl bez odkladů zaujmout důležitá a čestná místa... atd. Masaryk ovšem ze svého protirukopisného stanoviska ani později neslevil. Tak nacházíme jeho jméno mezi 52 učenci, kteří se v roce 1911 Rukopisů skoro slavnostně odřekli, ač byla mezi nimi jen slabá menšina, kteří byli vzhledem k svému oboru k takovému rozhodování kompetentní. Dodnes nechápu, proč taková většina českých intelektuálů dávala za pravdu Masarykovi, Gebauerovi a jiným přednost před argumenty Šafaříkovými, Hattalovými a Jirečkovými. Pracovalo tu nepochybně zákulisí a finance, jenže tak můžeme soudit jen dohadem, třebaže je velmi logický. V roce 1926 byl vydán obdobný manifest, ale počet zúčastněných vědců byl nižší. Snad tu působily důvody chemiků, snad byli někteří lidé přece podmaněni kajícností. Jeden takový nepochybný případ znám, ale to by nás vedlo daleko.

Místo brzy zaniklého Athenaea "pozdvihla prapor" Naše doba a Čas, dva časopisy pod trvalým Masarykovým vlivem. Vyznamanával se zde zejména spisovatel Herben. Podle zatím nepotvrzených zpráv (ústní informace od B. Barašíka) litoval Masaryk na sklonku svého života toho, co se stalo, a prý řekl: "My jsme to tehdy s těmi Rukopisy přehnali." Tento výrok by trochu souhlasil s výčitkami svědomí, jimiž prý Masaryk na smrtelném loži trpěl a o nichž píši jinde.

Masaryk i jeho družina se leckdy dopouštěli vnitřních rozporů, měnili taktiku, tvrdili hned to, hned ono, a to třeba i v téže publikaci. Vždyť i původní způsob, jímž bylo proti Rukopisům bojováno, byl pochybený. Nejdříve hlásána "potřeba dalších zkoušek..." rozumí se chemických a paleografických. Snad tu byla naivní naděje, že zkoumání pergamenů a písma experimentálním vědami přinesou další důkazy podvrhu; anebo snad doufal Masaryk a jeho stoupenci, že nějak přiměji Bělohoubka, aby podal výsledek Rukopisům nepřátelský? A když se tak nestalo, byla proslovena nová these, že o sporu může rozhodnout jediná gramatika!

Právem vytkl I. B. Mašek, Časopis českého musea 63, 1889, str. 256, že Masaryk na jedné straně mluvil o "vítaných důkazech padělanosti" (myslí se pozůstatky linek na Proužcích RK) a v témž pojedání "želí zklamání" ze ztráty RKZ. Jinde se konstatuje mínění, že RK i RZ jsou dílem jednoho básníka, ale hned se zase pochybuje, že by autor Jahod, Opuštěné a dalších lyrických skladeb RK byl schopen zbásnit Záboje a Jaroslava. Tato dvojitost názoru je dokonce v jednom a témž článku v Athenaeu 3, str. 297 a 298. Jiné nedůslednosti vytkl Masarykovi historik J. Kalousek, Osvěta 16, 1886, str. 815 nn. Vyjímáme aspoň tři: nejasné prolínání zádruhového hospodářství s patriarchalismem. Obojímu systému imputována tuhá vláda hospodářů nad čeledí. Nebo jinde: Hanka je charakterisován jako chatrný básník, právník i gramatik, ale hned zase jako dovedný falsátor. Nebo: Záboj aj. nemají pohanského ducha, ale čtrnácté století si nemohlo libovat v pohanských básních. Takových rozporů je v Masarykově analyse zejména RZ více a na některé jsme zde již poukázali mezi těmi čtyřiceti pěti body ve Sborníku. Jeho autoři píší o Masarykovi jako badateli v sociologické stavbě zejména RZ velmi pochvalně, ale uvádějí též jeho mínění, že historie nemůže s konečnou platností rozřešit spor. A toto tvrzení je pravdivé. Historismus, tj. snaha vyhledávat v orálních skladbách dějinné skutečnosti a pojímat k nim podezření, jestliže se jejich obsah s jinými písemnými nebo archeologickými objevy plně neshoduje, to je směr již dávno překonaný a neplatí asi ani u nás, pokud ovšem nejde o Rukopisy; zde je třeba Goll stále uznáván za neomylného. Opačné stanovisko zastával již Šafařík, který podle Osvěty 16, 1886, str. 360 psal Jirečkovi takto: "Mezi historií a mythem jest a zůstane vždy podstatný rozdíl, jakkoli se někdy blízce scházeti a dotýkati, anobrž v jedno splývati zdají." Psáno 6.1.1860, tedy přibližně rok před Šafaříkovou smrtí. Tato zlatá slova zároveň dokazují, že Šafařík své názory o RK a RZ nijak nezměnil, ale že ho zaměstnávala snaha oddělit historickou pravdu od básnických licencí a že tedy je absurdní občas prohlašované mínění, že pod Gebauerovým vlivem v Rukopisy věřit přestal.

Velmi povrchně pracovali Masaryk i Gebauer jako paleografové. Zde se jejich činnost omezila na tak zvaný důkaz proužkový, důkaz prý pro každého. Pro případné poučení méně informovaných čtenářů vysvětlujeme: Proužky byly nejdříve odříznuty a na čistém podkladě dodatečně napsáno několik staročesky vyhlížejících slov, aby se zdálo, že pocházejí z původního jednolitého textu. Je to vidět z toho, že oříznutí protíná jen několik písmen, jichž by musilo být takto rozděleno mnohem více. Jmenovaní odpůrci RKZ se vyjadřovali v tomto případě o domnělém padělateli s velkým pohrdáním. K jeho usvědčení prý tu stačí zdravý rozum, nůžky, kus papíru a pravítko. Proti tomuto primitivismu se postavil s velkou akribií I. B. Mašek, jenž v několika článcích dokázal, že text byl skutečně původně zapsán in continuo a teprve potom rozříznut nepochybně královédvorskými kostelníky, kteří pergamenem spravovali měchy u varhan. Tuto homogennost Proužků s ostatním textem a zejména s písní Oldřich jsem se snažil dokázat po stránce jazykové a stylistické v obou svých hlavních pracích. A znám ještě mnohem průkaznější dotvrzení starobylosti našich textů, způsob, jehož paleografové z důvodů, které jsou najevo, dosud neužili. Každý ze sporných textů má nejen své zvláštnosti jazykové, slohové a žánrové, ale i odlišné tvary písmen. To činí myšlenku o jenom nebo dvou padělatelích zcela obsurdní.

Další obor, do něhož si sociolog Masaryk troufal zasahovat, je aesthetika. Psal slovo takto, archaicky, ale to mu nelze zazlívat. Nemyslím tím optický vzhled RZ a RK, ač ani ten před kritickým zrakem našeho velkého odpůrce neobstál. Nelíbilo se mu totiž množství razur a pergamen RZ sám, o němž prohlašoval, že je nadmíru vetchý a že už dlouho nevydrží. Toto mínění, které se ostatně vyvrací samo, podrobil kritice zejména F. Zákrejs starší, Osvěta 16, 1886, str. 343. Ale zde mám na mysli ocenění písní samotných. Svůj názor vyslovil M. zřetelně v Ath. 4, 1887, str. 140 v rubrice Listárna časopisu, kde odpovídá čtenáři S.F. Obránci snad tento článeček přehlédli, protože je otištěn drobných písmem a bez udání autora. Tím byl Masaryk zcela nepochybně, jak poznáváme i z toho, že zde užil jednoho ze svých oblíbených slovíček, totiž "přemyšlovati". Je to výraz staročesky dobře doložený a lze jej najít ve spisech Husových. Masaryk zde říká: "Nevěřil jsem v rkpy nikdy." Dále mluví o rusismech a pokračuje: "Básně se mi taky nelíbily po stránce poetické... RZ ani RK se mi nikdy nechtěly líbit." Literaturu pro a proti tehdy nečetl. Stýkal se s Šemberou, ale ten měl "docela jiný obzor myšlenkový". V závěru je chválen Fejfalík a jiní, ale trochu vyslovuje M. uznání též sám sobě: "Našel jsem mnohé potvrzení svých myšlének." Z těchto řádků zároveň vyplývá, že Masaryk pojal k RKZ nechuť už za svých gymnasijních studií v Brně, kde prý byla čeština nepovinná a kde byla v hodinách tohoto jazyka věnována Rukopisům velká péče a pozornost.

Proti Masarykovu literárnímu vkusu mluví ovšem spousta svědectví jiných odborníků, ale ještě více činné svědectví našich literátů, hudebních skladatelů a výtvarníků. Něčeho jsem snad i já dosáhl podrobnějším pitváním RZ a RK ve své estetice (Vznik...). Částečně můžeme vystopovat Masarykův záporný posudek v jeho "konkrétné logice". To je termín dosti záhadný a zdrcující recensi jej podrobil německý filosof Schubert (mně jinak neznámý). O tom opět F. Zákrejs starší, Osvěta 26, 1896, str. 369 a 459. Při oceňování písní totiž Masaryk žádal, aby vše, co se v nich popisuje - jde hlavně o skladby lyrické - se dělo "logicky", tedy aby si jednající osoby počínaly přirozeně bez očividných nemožností, časových nesrovnalostí a myšlenkových skoků. Zaměřil se zejména na Sbyhoně, Jahody, Róži a ovšem i na dobývání Kruvojova hradu v Čestmíru. Z lyriky uznával toliko Kytici za pěknou, pravděpodobně pod vlivem ocenění Goethova; německý básník zpracoval skladbu jako baladu, tedy s tragickým koncem, ale česká estetika (tuším, že Hrabák) naopak prohlásila Hankovu (sic!) báseň za bližší lidové poesii. Masarykovy názory byly zde vyvráceny srovnáním s jinými českými a moravskými lidovými písněmi, v nichž se také připisují jednajícím osobám různé nelogičnosti. Zde mluví lidé již mrtví, zvuky se přenášejí na ohromné vzdálenosti, savci a zejména ptáci mají neskutečné vlastnosti atd. atd. Proti tomu je lyrická část RK nesena duchem velmi střízlivým a chceme-li, tedy realistickým.

Nejhůře však pochodil Masaryk jako "znalec" českého jazyka staršího i současného. Je to pochopitelné, neboť mu byla při jeho příchodu do Prahy německá řeč bližší (a kultura patrně také). V jednom ze svých článků se vysmívá Masarykovi Flajšhans (bohužel nemohu teď posloužit přesnější citací), že si mýlil slova "střed" a "středa". V témž duchu posuzuje Masaryka opět Zákrejs (Osvěta 16, 1886, str. 335) za větu "Povím vám...mé pochybnosti a Kalousek v témž časopise na str. 378 paleografové... zodpoví. Flajšhans cituje také v ČČM 70, 1896, str. 351, že podle Masaryka (Ath 3, 282) neměla Opuštěná vyzývat k soucitu "dobré ludi", že tu mělo být spíše "lidičky".

Budiž mi dovoleno vzpomenout fejetonu Karla Horkého, který Masarykovo vyjadřování ostře kritisoval v Národních listech, v podčárníku. Zareagoval zde na jednu větu Jana Masaryka, kterou napsal v exilu (psal se tehdy rok 1938 nebo 1939), že národ sv. Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nidky nebude národem otroků. Horkého tu vyprovokovalo spojení Husa s Masarykem, neboť oba prý byli povahou výrazně odlišní. Jediná věc, kterou se shodovali, byla prý jízda na koni, ale čím se zvláště lišili, byl český pravopis a výrazivo vůbec. Fejeton obsahuje několik vět, z nichž si pamatuji jen něco - ale stačí to k ověření, jak daleko měl Masaryk k vynikajícímu znalci češtiny Husovi. Z Masarykových dopisů vybral Horký tyto perličky: "Dopsav došel Váš list" nebo: "Není výběru mezi nebem a dudy". Z toho dalšího mohu vzpomenout jen jednotlivých výrazů bez větné návaznosti, ale přesto pokračuji dílem proto, abych ulehčil čtenářům případné pátrání, dílem abych osvětlil Masarykovu "mentalitu", jakou projevoval ve své politické i publicistické činnosti. Byly zde "nastraženy pasti co nelépe", "pěkně rozložené zboží", "aby dostali laskominy...", "jak do toho šlápli" a podobně.

Jak tento krátký traktát uzavřít? Snad rekapitulací pohnutek, jež Masaryka k boji proti Rukopisům vedly a svedly: ctižádost, snaha o vyniknutí na poli vědeckém i politickém, přehnaný racionalismus, kosmopolitismus, podivně pojaté evropanstí... bezohlednost k odpůrcům. A z toho vyplývající odlišnost světového názoru. Rukopisy mu byly nesympatické už tím, že se hlásily do dávné minulosti (romantismus); svým vlatenectvím, ryze českým a slovanským duchem (nacionalismus); křesťanským, ba katolickým smýšlením (Hostýn - protestantismus); soudržností lidu a staré šlechty (náběh k socialismu, zrušení řádů a titulů za první republiky).

Důvodů tedy dost. Povedou k objektivnímu pohledu na trvale uctívanou modlu anebo jen k našemu přiřazení k "patologické sedlině", jak Masaryk za pochvalného přikyvování starších i současných odpůrců Rukopisů jejich přátele a své protivníky nazval?

V Malé Morávce 23.8.1999

Julius Enders.