Julius Enders
Antonín VAŠEK

Antonín Vašek (1829-1880), profesor, byl podle Sb. a podle citátu z V. Ficka (V. Ficek: A. Vašek v boji za práva lidu a za vědeckou pravdu. Ostrava 1964) "výborný filolog a zasloužilý národní buditel slezského lidu" (Sb. str. 33). Nemáme důvod nesouhlasit s tímto hodnocením. Jmenovaný znal staročeskou gramatiku skutečně dobře, přihlížíme-li ovšem jen k slovesným památkám za pravé uznaným. Byl zběhlý též v klasických jazycích, ano i v indoeuropeistice; jeho námitky proti kompositům typu "tat puruša" (syntaktické dělení složenin podle terminologie převzaté podle staroindičtiny), která se nacházejí i v Rukopisech, převzal později Masaryk. Dnes ovšem víme, že všechny typy komposit jsou doloženy i ve staré češtině, jak nás o tom poučují zejména osobní jména.

Vašek byl snad po celý život zapřisáhlým nepřítelem Rukopisů i domnělého falsátora V. Hanky. Protože vystupoval v době, která byla těmto textům ještě převážně příznivě nakloněna, byl ovšem jeho hlavní spis "Filologický důkaz, že RKZ, též zlomek Ev. sv. Jana, jsou podvržená díla V. Hanky" (Brno 1879, nákladem vlastním stejně jako spisy Šemberovy) kritisován oběma Jirečky, Gebauerem, Hattalou, V. Brandlem, později V. Blažkem, profesorem st. konservatoře hudby, a jeho otcem (Zprávy 1948, č. 17-18, str. 3). Viz k tomu i Marešovu Pravdu, str. 140. Přehnané se zdá tvrzení např. F. M. Bartoše (str. 23 a 103), že Šembera i Vašek byli uštváni nemilosrdnou palbou v novinách. Výmluvná je ovšem i báseň Petra Bezruče, syna Vaškova, že po mohyle jeho otce dodnes létá "kámen po kameni". Nicméně je zaznamenáno ve Slovníčku (str. 25), že Bezruč byl ve sporu o Rukopisy neutrální a že byl dokonce v přátelských stycích s některými obránci. Hattala (str. 344) jako by naznačoval, že se Vaška nejvíce dotkl posudek Jagičův, v němž tento učenec, nejuvážlivější odpůrce Rukopisů, doporučoval, aby si věda nejprve hleděla samotného textu a jeho odchylek a teprve poté aby se zabývala osobou Hankovou, budou-li Rukopisy uznány za falsa. Hattala ovšem oceňuje Vaška i Šemberu velmi nízko; pokládá je za pouhé pidimužíky (Pygmäen) vedle Šafaříka, J. Grimma, Kendeho a dalších (str. 376).

Vašek shrnul do svého spisu množství námitek povšechných i dílčích, čerpaje snad ze všech gramatických kategorií. Jde tedy spíše o práci ryze lingvistickou, než filologickou v širším smyslu slova. To vytkl Vaškově hlavní knize opět Hattala (str. 105) a upozornil, že Vašek málo dbal paleografické stránky problému; zde uznával Vašek snad jen Wattenbacha; sám prý prohlížel RK jen asi čtvrt hodiny. Míníme tu ovšem originální text a citujeme podle F. Zákrejse st., Osvěta 16, 1886, str. 458 n., kde se pisatel dovolává svědectví A. J. Vrťátkova.

Některé Vaškovy námitky jsou spíše povšechného charakteru, jiné zabíhají do podrobností. Tím jako by byl dán i ráz kritiky Hattalovy a Gebauerovy. První z obou opovrhoval, jak známo, slovíčkařením (jak to nazýval) a snažil se postihnout celkový charakter zkoumaného jazyka, kdežto druhý se opíral zejména o dokladový materiál. Tento přístup k věci lze aplikovat na Vaškovu snad nejzávažnější námitku, týkající se hláskosloví v RZ a v RK: jsou prý tu takové chronologické rozdíly, že to vypadá, jako by tu stál vedle sebe Přemysl První vedle Žižky! Gebauer, který byl původně obráncem Rukopisů, se snažil odpomoci těmto námitkám vyhledáváním obdobných odchylek v ostatní staročeské literatuře; přiznával však, že "Všech námitek nemohl si vyvrátiti" a Vaška si vždy velmi vážil. V tom jej následuje i dnešní lingvistika, neboť i Komárek se ve Sb. velmi často o Vaška opírá. Naproti tomu Hattala poukazoval na to, že třeba přehláska není v českém jazyce dokončena dodnes (viz i Mareše, Marnost... str. 70). Totéž platí v míře ještě větší o stahování (kontrakci). Pozoruhodné je, že ani Hattala, ani Gebauer neuvážili rozdíly jazyka hlavně RK, vyplývající z východní provenience textu. Viz i Hattalu, str. 25.

Uveďme nejprve Vaškovy námitky, které se týkají, abychom tak řekli, větších složek jazyka RZ a RK. Rozumí se, že všechny tyto materiály vzali v úvahu již starší obránci a že jsme se jejich práci snažili shrnout a doplnit v našem Rozboru. Vašek dospěl k názoru, že RZ i RK jsou dílem jednoho a téhož autora, za nějž bez jakýchkoli pochybností nebo vnitřních bojů považoval Hanku. Shledal tu ovšem spíše jednotlivosti, v nichž se obě památky shodují, ale nebral v úvahu závažná fakta, v nichž se liší. Vašek tvrdil též (Sb. str. 106), že duch RKZ není pohanský, ale připouští, že nevíme, jaký ten duch vlastně byl. Tím vzniká jedna z mnohých nedůsledností, jimiž útoky na RZK trpí dosud, neboť tento rozpor lze vysledovat i ve Sb., ať v přímých projevech nebo mezi řádky. Píseň Beneš v RK je psána ve stejném metrickém schematu jako stč. legenda o sv. Dorotě. To již Vašek bystře postřehl (Sb. str. 113), ale v důsledcích, jež z toho vyvodil, se projevil způsob polemiky, který obránci Rukopisů oponentům častěji vytýkají: "Co je jinde doloženo, je automaticky odtud vzato, co dosvědčeno není, je vymyšleno padělatelem". Opravy a razury v RK jsou dle Vaškova mínění příliš početné. Vašek dokonce tu užíval počtu pravděpodobnosti (ve srovnání s jinými stč. rukopisy) a obdobné hříčky prováděl později též A. Seydler, ale dnes se snad od toho již upustilo. Při známém Kuhově procesu se prý Hanka choval nadmíru pasivně, tedy podezřele (Sb. str. 129). "Kdo složil píseň Poděbradskou", byl schopen dát dohromady i RZ", tak cituje Vaška Kolda na str. 40. Jde zde totiž o původní název písně "Moravo, Moravo...", jejímž autorem byl skutečně Hanka. Skladba však prošla mnohými úpravami, při nichž některé naivnosti nahradil cennějšími obraty Čelakovský, ale asi nikoli všechny. Případ ukazuje stranickost, s níž Vašek posuzoval RZ i původní tvorbu Hankovu, ale svědčí zároveň o těsné spolupráci a solidaritě, kterou projevovali naši obrozenci přes některé dílčí rozpory a přes občasnou prostotu a neumělost svých literárních výtvorů.

Nyní aspoň k nejdůležitějším Vaškovým námitkám proti jednotlivostem; nebudeme tu ovšem jeho tvrzení znovu vyvracet. Jde tu o výraz "ot", tj. otec; tábor v domnělém významu vojenské ležení, viz Zprávy, rejstřík 1935-1938, č. 2-2, 19/20-1. Koincidence "zaměši - zamiesi", převzatá i Gebauerem, viz Mareše, Pravda, str. 140. Zde musíme vysvětlit, že Hanka četl v RK "zamiesi" jako "zaměši", tedy "zaškaredil se" (chán taterský), ač toto slovo neexistovalo. Bylo ovšem chybným Hankovým čtením i psaním před objevem RK. Z toho později seznáno, že Hanka textu nerozuměl, správné "zamiesi" značí "zazlil se, rozčilil, vše v něm vřelo". Vašek psal proti adj. "plzný" a subst. "plzňa, plzeň". Za jediné správné stč. imperfektum uznal "diviechu sě", na něž prý Hanka připadl náhodou. Upozornil na velké shody jednoho místa z RK a z Milionu Marka Pola. Uvedl četné shody v obrazech a básnických ozdobách vůbec v RZ a v RK s jinými umělými slovesnými díly, jichž mohl Hanka při své mystifikaci použít. Slovesa "váleti, zapoleti" a jiná jsou prý v RK příliš početná. Vytýkal jmenná adjektiva v přívlastcích. Spočítal spojky "a", "i" v Rukopisech a shledal tuto frekvenci odlišnou od jiných stč. textů. Vytkl domnělé rusismy. Káral "neznalost" padělatelovu v užívání aoristu a imperfekta. Vytkl praesens historicum a jeho míšení s časy minulými v některých úsecích textu. Nevěděl si rady se slovesem "upěchu" (?) v Čest., s varytem v Záb., upozornil na chybný duál "vteré vrata" místo "vterá"; vytkl odchylný genitiv "vsia" nebo "vša" místo "všeho, vsiego" (této námitce věnoval značnou pozornost Hattala, passim). Jistě bychom shledali ještě další detaily.

Hlavní nedostatky, které vytýká dnešní obrana Vaškovu hlavnímu spisu a které by měla uznat i současná česká věda, jsou např. tyto:

a) některým místům z RK Vašek nerozuměl, špatně slova spojoval nebo četl, třeba "oči jako nebe jasné" v Lud., myslil, že adj. patří k "očím", ale náleží ovšem k "nebi",

b) nevzal v úvahu, že doba, v níž byly Rukopisy složeny, je odlišná od té, v níž byly opsány,

c) s některými výrazy se marně potýkal; nerozpoznal třeba, co je v RZ "vltorečný" a v RK "rozkosem" nebo "rozkošem",

d) zcela pominul úzus lidové poesie při figurách (píše třeba chybně "pallilogie", pak bychom museli psát i "pallimpsest"). Nepřihlédl vůbec k žádnému z rozhodujících typologických znaků, jež jsou ve sledovaném žánru tak hojné,

e) jeho vědomosti o slovesném vidu již dnes ani zdaleka nestačí. Nevěděl, že aoristy a imperfekta vidovými formami v obvyklém smyslu slova vůbec nejsou,

f) zdůrazňoval při zkoumání RZ a RK jejich rozdíly proti jiným stč. textům, ale neuvedl žádnou z takových shod, jež vyplynuly teprve pozdějším bádáním - zákonitosti v době Hankově zcela neznámé, např. užívání stč. perfekta,

g) při srovnávání Ev. sv. Jana s pozdějšími evangeliáři nezdůraznil, jak Ev. Ol. a Čtenie zimnieho času je závislé na "padělaném" EJ a jak důsledně je starý text zmodernisován, očištěn od paleoslovenismů a chybných překladů.

Kritiku zaslouží také neobjektivnost, s níž Vašek na jedné straně chválí, na druhé haní. Ze starších učenců si nad jiné váží Dobrovského. Nic proti tomu, ale překvapuje, že se vůbec nezmiňuje o Palackém, Šafaříkovi, Jungmannovi a dalších (máme tu na mysli hlavní Vaškův spis). Dobrovský je "největší jazykozpytec, velikán" (úvod), "zasloužilý stařec" (57), "zkušený" (66), "velikomyslný mistr" (66), "šlechetný" a "šetrný" (k podvodníku Hankovi), str.66, je to "nezapomenutelný tvůrce" (66), "velebný kmet" (67), jeho památka je svatá (67). Ale nejvyššího uznání se dostává také jiným odpůrcům RZ a RK (Není od místa zde poznamenat, že Dobrovský nikdy o RK nepochyboval, v otázce RZ byl původně skeptický, ale je znám i jeho výrok "Es könnte am Ende doch echt sein".)

Petruševič, Šembera a Jagič jsou "mužové povolaní" (10), Šembera si počínal "velmi dobře" (41), nejinak i Kopitar (47), "dobře" pracovala také Robinsová - sic - místo správného Robinsonová (str.48), Wattenbach byl "důkladný" (53, ač je pochybné, zda Rukopisy vůbec viděl, dodáváme my); s odpůrci se vypořádal Kopitar "velmi rázně" (58), byl i "důmyslný" (58), a také Petruševič, odpůrce Rukopisů, byl "důkladný" (69).

Pokud považoval Vašek za nutné dokázat Hankovy básnické schopnosti, neskrblil uznáním ani v úvaze o jeho původní tvorbě. Chválí u něho "lahodu řeči a rytmu, hlubokost citu a jadrnost myšlenek" (str.61). Ale jinde je "pobloudilý Hanka" (předmluva) kárán velice přísně. Užíval prý "neslýchané manýry" (12), dopouštěl se "neslýchaných chyb" (23), vytvořil slátaninu" EJ (25), projevoval "nejapnost" (41), psal "nesmysly" (41), "lhal a komedii hrál" (51), "hrál nehodnou komedii" (54) a "vedl si jako Brutus za časů Tarquiniových", k čemuž vysvětlujeme, že se stavil šíleným, podle vyprávění římského historika Livia. S podivem je, že Vašek nešetřil ani nálezce RZ, tedy "neopatrného Kováře" (54) a že se též ostatní lidé, kteří měli s objevením této památky co činit "nejapně a urážlivě chovali k hraběti Kolloredovi" (55). Jde tu ovšem o německého šlechtice, tehdejšího majitele zelenohorského zámku a nepřítele Čechů i jejich obrozeneckých snah.

Co na závěr? Uznáváme Vaškovy odborné znalosti a s povděkem kvitujeme, že svými námitkami proti RZ a RK podstatně přispěl k prohloubení našich vědomostí o těchto textech a tím i k jejich zevrubnému poznání. Z toho plynou i nepochybné zásluhy o českou lingvistiku vůbec. Ale jedno mu odpustit nemůžeme: bezohledný útok na mrtvého Hanku, který z žádného podvodu usvědčen nebyl a nikdy také nebude.