Osobnosti rkp. sporu

Josef Václav Frič
Paměti I.
Praha 1957.

Strana 137 až 140:

V době té navrátivší se do vlasti Josef Václav Podlipský, jenž vbrzku byl ve velkém sále Karolina na doktora lékařství promován, počal se se mnou zabývat. Zvěděv mou touhu, bych seznámil se především řádně s osudy národa v minulosti a poznal zároveň staré písemnictví, předvedl mne na Hradčanech bibliotekáři Václavovi Hankovi, kterýž, ujav se vlídně vřele mu doporučeného, dovolil mi, bych v prázdných dobách svých kdykoliv prohlédl si v musejní knihovně uložené poklady. Zabral jsem se především do starých kronik, z nichž činil jsem si vždy ve čtvrtek odpůldne podrobné výtahy, - hlavní však spisy všelikých spisovatelů tak zvaného "zlatého věku" brával jsem si domů. Próza jejich mne ovšem spíše odstrašovala. Jak jsem byl šťasten, jestliže jsem v některém rukopise nebo památníku shledal jakési jadrnější rčení nebo vzletnější verš. Hlavně dbal jsem, abych sebral látku charakterisujicí jednotlivé věky co se mravu, mluvy, obyčejů, zbraní, říkadel, písní a povah předních historických postav dotýče, bych toho časem buď pro dějepisné povídky, nebo spíše pro dramatické práce užíti mohl. Kromě různých výpisků kreslíval jsem tehdy také horlivě, kde jaký obraz byl buď v miniatuře, nebo v dřevorytě.

I sedával jsem po boku ztřeštěného Alexandra Dundra, jenž tehdy již měl tajnou pifku na Hanku, proto, že vynalezl "Královédvorský rukopis", když trval v tom hrdém sebevědomí, že by to byl sám také jistě dovedl. Z častých návštěv svých na Hradčanech a důvěrných svých rozmluv s panem skriptorem - i kdyby všech vniterních důvodů pro přesnost památek těch nebylo - nabyl jsem skalopevné přesvědčení o bezpečné pravosti vzácných těch pokladů naší starobylosti.

Sám jsem nejednou měl v ruce a pilně prohližel svazek šípů husitských nalezených zároveň v kostelní věži Králové Dvora, v nichž místo per byly ostřížky pergamenu linkovaného a popsaného na způsob nalezených celých listův onoho rukopisu, z nichž nedovedl však Hanka nic souvislého sestaviti, kromě řádky: Zakrákoce havran - ač-li z ostřížků jiných nesestavil si a neopsal buďto báseň na Vyšehrad, buď Milostnou píseň krále Václava. Za jisto pokládám tolik, že z vlastní hlavy si ani jedno, ani druhé nevymyslil, a mám pro to své důvody. Za jedno svěřil mi Dunder, že Hanka přečasto, prohlížeje staré latinské kancionály a rozlupuje jejich tvrdé desky, odkrýval buď v nich, buď na proužkách, jimiž nový pergamen býval svázán, všeliké fragmenty, které, když podařilo se mu nalézti v nich jakousi souvislost, přibíjel si na prkénko, načež vzav prázdný list pergamenu, počal to věrně a pečlivě nápodobiti; nato prý zničiv anebo pohodiv proužky, uzpůsobil si kopii svou tak, že vypadala, jako by ji byl celou někde z desek vyloupnul. Mne pak při písni Václava nejvíce trápilo, že není celá, - i chtěl jsem ji mermomocí dle německého znění té písně ve sbírce minnesingrů doplniti. Nemaje v tom dostatečnou zběhlost, zvláště co se týče zásoby staročeských výrazův a sklonby slov, požádal jsem v naivnosti své Hanku, by mi trochu pomohl. Nu a domnělý ten falsifikátor anebo dokonce původce staroslavných našich zpěvů nedovedl mi ani jediné slovo, ani jakýkoliv obrat napověděti a věru, že byl toho dalek obávati se snad, že mu strojím jakousi léčku, - naopak, namáhal se dost a dosti pomoci mně i věci samé k šťastnému výsledku. Nešlo to však nikterak!

Co více - pamatuji se dobře, jaké vznikly proto mrzutosti mezi musejnim panem bibliotekářem a ostatními členy sboru matičniho, když kvůli sestavení "Výboru staročeské literatury" nechtěl ani Palackému, ani Jungmannovi, ani Šafaříkovi originál rukopisu Královédvorského k bližšímu prohlédnutí a zhotovení přesného opisu propůjčiti. Myslel totiž, na jeho správné čtení a stálé vydávání že jen sám výhradní má privilej, a když pak intervencí nejvyššího purkrabího byl donucen originály nevyrovnaných těch zpěvů nadzmíněné trojici svědomitých učenců přece vydati, což shledali tito? - Zdaž nejmenší stopu, že by vzácné ty ostatky byly podvrženy? Nikoliv! ba naopak - přesvědčili se, že sám vynálezce-vydavatel pokladu královédvorského od třiceti skoro let nesprávně je vydával, neboť nalezli, vyčtli a opravili tam více nežli padesáte chyb, to jest míst, slov a liter, jichž byl nedobře četl, jimž jak náleží neporozuměl. Takž alespoň vypravoval nám postupně otec, když poradám a podnikům Matice české jakožto pokladník přítomen býval. - Potřebuje kdo makavějších důkazův o pravosti také "Zelenohorského rukopisu", při němž svého času zase Čelakovský měl prý dokonce otce Jungmanna v podezření, že ho stvořil a podvrhl? - Probůh! Kdež roku 1817, kdež i podnes naskytl by se v našich vlastech tak ohromný genius? Ze všech útoků na tyto nesmrtelné, nám nový život vdechnuvší památky zdaž každému věrnému Čechu není jasno, že původem jich jest pouhá závist a nezřízená řevnivost, buď naproti jednotlivcům, anebo celému kmenu našemu?! Českému básníku pak a rodomilu musí tyto skvosty tak zřejmě a příbuzně mluviti do duše, že mu jest a bude každého nedověrného Tomáše jen politovati.

Čtvrteční odpůldne trávili jsme tak pospolu obyčejně za naprostého ticha, každý zabrán do své práce u podlouhlého a širokého stolu, já po boku bezvousého, však pro úsporu málokdy holeného Dundra, bývalého správce hospodářského, jenž nemaje vlastně co dělati, překládal dost otrocky Sommera - neb opisoval na př. pro barona Neuberka jakýsi soudní řád, jehož frakturové písmenky věrně nápodobil, nadělav tam nicméně tolik chyb z nedopatření, že nebyl k potřebě. Knihu tu objednal si vlastně horlivý a šlechetný kurátor Matice české, aby s ní při kostumním plesu, který šlechtě české uspořádal arcivévoda Štěpán, objevi se jakožto staročeský právník Všehrd, maje v úmyslu připomenouti dotyčným kruhům práva České země.

Netřeba zvláště podotýkati, že jmenování nového místodržitele z císařského rodu vzbudilo v kruzích vlasteneckých veliké, ba přepjaté naděje. Vjezd arcivévody byl slavný a ředitel Žofínské akademie Jelen, složiv slavnostní kantátu "My čeští manové, vlasti obráncové", provozoval ji pod okny téhož, nejdřív před hostincem "U černého koně", pak na hradě při světle tisíce pochodní sborem několika set českých zpěváků, z větší části členů řečené akademie, v níž ponejprv hleděno k jakési rovnoprávnosti, které se tehdy Němci ještě nelekali.

Hanka seděl či stával vlastně při stojacím pultě naproti nám, čmáraje stále cosi orlím svým pérem. Pamatuji se, že když poslali mu z Kostnice Husův medailon z pálené, šedé hlinky, napsal si na její revers: Mistr Jan z Husince, upálen pro pravdu boží 6. července 1415. - Nato vyhlédl si jakýsi okrouhlý rámeček, z něhož vyňal voskovou podobiznu nějakého copatého pána, a vloživ tam na jeho místo zaslaný mu ostatek, o němž byl přesvědčen, že kryje v sobě s prachem Husovým smíšenou svatou zemi, zavěsil si jej mezi oknem naproti podobné polovypouklé podobizně Kollárově. S tím zahrával si a strávil celé půldne, ale než medailónek pod sklo zasadil a zalepil, přitiskl jej několikráte zbožně k ústům svým.

Návštěv měli jsme tam pramálo. Někdy přicházíval skromný cestovatel a zkoumatel hradů českých Hebert, někdy Glückselig. Jednou objevil se tam i apelační rada Nowack, člověk velmi švitorný a tak dalece komický, že nosil světle modrý svrchník s velikými stříbrnými knoflíky, na němž bylo asi půl tuctu houpajících se vždy menších límců neboli pláštíků. Přinášel do "Musea" vzácný poklad, svazeček svých sebraných veršů a šarád v rozmnoženém vydání, a počínal si při tom jako stará kvočna, když snese šťastně poslední své vejce. Při té příležitosti - ovšem teprve když Hanka provázel jmenovaného dlouhou chodbou ke schodům, zvěděl jsem na Dundrovi, jak se našemu ubohému "Museu" hned v počátcích vedlo. Bylo to ještě za Dobrovského, když zakládala se knihovna, kterou navštěvovali znalci, by prohlíželi si bedlivě nově získané nebo darované vzácnosti, unica. Ta však ztrácela se právě nějaký čas povážlivě. Dobrovský dával si bedlivý pozor, nepouštěl nikoho bez průvodce do bibliotéky, vyjma ovšem veliké pány, mezi nimiž byl nejhorlivější známý bibliofil B. - Nebylo i potom nic platno - sotva se byli přátelé staré literatury z některé získané drahocennosti potěšili, sotva ji byli, kam patřila, vřadili, nebyla-li ve zvláštní skleněné skříni pod zámkem, zmizela zase, načež zavedla se přísná inkvisice. Několik skriptorů bylo propuštěno - až jeden dozrál na pravého tchoře knih, o němž se toho byli nejméně nadáli. Zmíněný B., apelační rada, učinil zas jednou obvyklou svou návštěvu - a odebral se přímo beze všech okolků dolů do bibliotéky, která byla umístěna v rotundě bývalé kaple, jejíž galerie sousedila s kanceláří. Po nějaké chvíli vracel se dotčený pán, aniž byl svrchník svůj s dlouhými šosy odložil, poněvadž dole bylo chladno, a poroučel se panu bibliotekáři i skriptorovi. Tento zaskočil ho však náhle u dveří, a prose tisíckrát za odpuštěnou, požádal ho uctivě, by obsah přeplněných svých kapes laskavě dříve na stůl vyklopil, nežli budovu opustí. Lze si domysliti, jaká nato scéna se odehrála, když z kapes nanejvýš uraženého B. objevovala se jedna kniha druhé vzácnější! Dobrovský, všecek ustrnut, chytal prý se za hlavu a přes všecko ujišťování vášnivého knihomila, že si ty knihy mínil doma jen s větším pohodlím prohlížeti, jiné že jen z roztržitosti strčil do kapes, zakázal si s jeho strany všecky návštěvy pro jednou a provždy a zvolal prý, když ho byl až ku schodům doprovodil: "Nein - wenn sogar Appelationsrate stehlen - da hört wirklich alles auf!" [Ne - když už apelační radové kradou - tu přestává skutečně všecko!]

Po mnohých letech vrátily se některé z těch odcizených památek šťastně zpět, když "Museum" zakoupilo je z pozůstalosti nadřečeného starožitníka, - jiné však zmizely beze stopy, a ani později neprováděla se nikdy tak přísná kontrola, že by národní náš ústav byl provždy bezpečen. Sám na příklad měl jsem celý svazek tištěných starých komedií v rukou, z něhož opsal jsem si žel pouze názvy her a jejich osoby, když se však nebožtík Franta Šumavský, ode mne upozorněn, po nich sháněl, aby z textu vypsal si slova pro slovník svůj, nebylo již toho svazku v musejní knihovně! - Jak slyším, ani po těch šípech s ostřížky pergamenu, na nichž byly fragmenty královédvorských básní, není památky.

Josef Václav Frič: Paměti I.
Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v redakci krásné literatury. Praha 1957. Vytisklo Rudé právo, tiskárna vydavatelství ÚV KSČ. Vydání čtvrté. Formát 17 x 24 cm. Stran 576.

Městská knihovna v Praze [sign. I D 7159]