Josef Glückselig
Bude Václav Hanka rehabilitován?
1983
ZÁPISNÍK
Číslo 12. (8.6.1983), strana 34 až 36:
Otazníky naší minulosti
Bude Václav Hanka rehabilitován?

Je ocejchován puncem padělatele. Rukopisů a také mincí. Jeho nejvášnivější odpůrci ho bez zábran nazývají notorickým podvodníkem. Zda je Václav Hanka takto označován právem nebo neprávem, o tom budeme hovořit v následujících kapitolách. Hned v jejich úvodu však chci zdůraznit; ačkoliv nelze oddělovat životní osudy V. Hanky od Rukopisů, nehodlám obhajovat jejich pravost! Jde mi především o osobnost Václava Hanky.
Přišel na svět 10. června 1791 v Hořiněvsi jako syn hostinského a řezníka. Bylo to v době, která je označována jako počáteční období českého obrození. Pravda, tehdy už minula léta reforem Josefa II., na trůně seděl opatrnický Leopold II., kterého záhy vystřídal obnovitel c. k. policejních metod František II., nicméně národní vědomí českého národa už se zvolna klubalo z ponurého období Temna.
Začal to v polovině sedmdesátých let 18. století F. M. Pelcl, vydáním zapomenuté Balbínovy Obrany jazyka slovanského. K němu se přidružili jazykovědec a historik J. Dobrovský, osvícenský novinář V. M. Kramerius, organizátor první novočeské básnické školy A. J. Puchmajer a někteří další. Těm všem šlo o znovuvzkříšení českého jazyka. Zřízením stolice české řeči a literatury na pražské univerzitě, vytvořením českého divadla Bouda, organizováním vědeckého života i jinou činností, vzněcovala hrstka buditelů široké vrstvy českého lidu k národní hrdosti a vlasteneckému citění.
Václav Hanka vyrůstal v letech, kdy našimi zeměmi táhla Napoleonova i Suvorovova vojska, a dospíval v době, kdy stanul v čele feudální habsburské reakce nechvalně známý kancléř Metternich a nastolil absolutismus v té nejtvrdší podobě. Především proti slovanským národnostem.
Z rodné Hořiněvsi odešel mladý Hanka nejdříve na gymnázium do Hradce Králové, filozofická a právnická studia absolvoval v Praze a zčásti i ve Vídni. V metropoli tehdejší monarchie však pobyl pouze jeden rok. Po návratu do Prahy dokončil studia, živil se jako překladatel, psal a vydával verše, vyhledával a opisoval staré české rukopisy, navazoval spojení se slovanskými učenci a spisovateli, organizoval různé vlastenecké akce. Společně s J. E. Purkyněm koncipoval Hanka návrh na vytvoření Národního muzea. A když bylo v roce 1818 založeno, věnoval mu Hanka veškeré své schopnosti a síly. Po několikaleté externí spolupráci se stal v roce 1823 muzejním knihovníkem a v této funkci působil až do své smrti v roce 1861.
Vydával a redigoval řadu knih. Měl písemné i osobní styky skoro se všemi tehdejšími slavistickými učenci Evropy, sám přednášel od roku 1848 na pražské univerzitě staroslověnštinu, češtinu, ruštinu a polštinu. O asistentské místo na katedře slovanských řečí a literatur se Hanka ucházel již v roce 1835, přijat však nebyl, neboť byly proti němu v zákulisí vzneseny námitky, že mluví a píše česky. Nicméně se Hankovi za jeho úsilí o sbližování slovanských národů dostalo nejednoho uznání a mnohá pocta. Byl jmenován rytířem řádu sv. Vladimíra a komandýrem řádu sv. Anny, stal se nositelem zlatých medailí a briliantových prstenů, zastával funkci starosty Slovanské Lípy, byl poradcem Národního výboru v roce 1848 i Slovanského sjezdu, v době barikád pak kapitánem pluku Svornost. Jeho členství ve vědeckých institucích četných evropských měst by bylo neméně početné, jako výčet jeho publikovaných prací. V té době u nás nebylo dalšího badatele, jemuž bylo uděleno tolik poct jako Hankovi. Však to také vzbudilo závist některých jeho současníků a po Hankově smrti a rozpoutání rukopisného sporu této skutečnosti náležitě využili jeho odpůrci. Odvodili z toho, že byl Hanka ctižádostivý, ješitný a slávychtivý.
Ješitnost a slávychtivost nejsou jistě sympatické vlastnosti. Jen lidské. Pokud se u Hanky skutečně vyskytovaly, nelze je omlouvat. Jeho současníci o něm totiž většinou soudili jinak než jeho pozdější odpůrci. Například J. E. Sojka v knize Naši mužové, která vyšla poprvé už za rok po Hankově smrti kromě jiného uvádí:
"Abychom povahu Hankovu dolíčili, musíme připomenouti neobyčejné prostosrdečnosti jeho. Neznal chytráctví, lest, okliky aneb bezohlednost prostředků. Jeho upřímnost, prostota, nelíčená jednoduchost a roztomilá srdečnost poutala každého dobrého člověka, nepřítele pak sílila. A kdož říci může o sobě jako zvěčnělý náš: ,Neurazil jsem nikoho, co živ jsem'."
Na jiném místě pak Sojka dokumentuje Hankovu povahu. Třeba, když píše, že se mohl vyvarovat mnohých nepříjemností, kdyby byl přijal nabízenou profesuru či místo knihovníka v ruské akademii: "Měl obdržeti Hanka peníze na cestu, 4000 rublů ročního platu, důstojenství dvornfho rady, dědičné šlechtictví atd. Než Hanka miloval vřele vlast svou, on věděl, že ho i ve vlasti třeba, a tatáž vlastenecká láska jeho bylať příčinou, že veškeré důstojenství zamítnul a za 600 zl. co knihovník a sekretář musejní sloužil své vlasti..."
Z uvedeného rozhodně nevysvítá, že by Hanka prahl po slávě. Dejme však slovo jinému z Hankových současníků Janu Nerudovl. Napsal o Hankovi dva nekrology, z nichž ten obsáhlejší zahrnuje nejen nejdůležitější životopisné údaje, ale i stručnou Hankovu charakteristiku: "... Hanka žil prostě a jednoduše. Jeho domovem, působištěm i zábavou byly knihovní síň a archivy musejní. V Praze náležel k osobnostem nejznámějším, každý Čech znal ctihodnou jeho tvář... Mnohomluvným H. nebyl nikdy, ano v oustní rozmluvě ani příliš obratným, ačkoliv měl známosti jazykové znamenité..."
Nesvědčí snad tato Nerudova slova spíš o Hankově skromnosti než o ješitnosti? Mýlili se v Hankově povaze všichni, co mu v roce 1857 vzdali u příležitosti čtyřicátého výročí nalezení Rukopisu královédvorského básnický hold; Barák, Bendl, Frič, Hálek, Janda, Kolář, Lešetický, Neruda a další? Označit někoho za ješitného je ostatně snadné. Zvlášť jsou-li takovému člověku udělovány pocty.
Pamětníci roku 1848 nám zanechali ještě jiná svědectví o Hankových vlastnostech. Třeba o jeho osobní statečnosti ve chvílích, kdy Wlndischgrätzova soldateska začala střílet na budovu tehdejšího muzea. Anebo o Hankově působení ve velitelské funkci u pluku Svornost či při mnohých jednáních. Většina autorů, zabývajících se revolučním rokem 1848, nechala tuto Hankovu činnost spadnout do propadliště zapomnění.
Objektivně je ovšem třeba říct, že ne s každým měl Hanka jen vřelé přátelské vztahy. Nejčastěji je v této souvislosti uváděn případ F. L. Čelakovského. Ten měl Hankovi za zlé, že neodešel do univerzitní knihovny v Olomouci, aby on sám mohl nastoupit do pražské muzejní knihovny. Také ho vinil, že mu zmařil možnost odejít na stolici dějin slovanských literatur do Ruska. V celé této záležitosti je ovšem řada nejasností a ti, kdo se hlouběji zabývali povahovými vlastnostmi Čelakovského, se nepochybně přikloní k názoru, že vinu na tomto napjatém vztahu zdaleka neměl jen Hanka.
Hankovo jméno už po celá desetileti figuruje v povědomí široké veřejnosti především v souvislosti s nálezem Královedvorského rukopisu. Byl při tom, když se 16. září 1817 ve Dvoře Králové objevilo na světlo světa oněch 12 pergamenových lístků a dva ústřižky s torzem textu. Hanka poznal, že se jedná o starobylý rukopis a požádal, aby mu ho svěřili. V krátké době pak připravil rukopis, pojmenovaný podle místa nálezu na Královédvorský, k vydání. Vzbudilo to patřičný rozruch u nás doma i v zahraničí a přineslo to Hankovi slávu i proslulost. A také spoustu ústrků, osočování a zatracení.
Je nálezcem, ale zároveň je označován za falzifikátora. V odborných publikacích i ve školních učebnicích. Ti mírnější připojují k Hankově přívlastku padělatel slůvko - případný, ti radikálnější ho přímo nazývají podvodníkem. Přitom ani jedni, ani druzí nemají pro toto nařčení jediný přímý důkaz. To proto, že prostě neexistuje. Věda však prý ho nepotřebuje, neboť vědecké názory nejsou soudními rozsudky. Tvrdí to i historik Josef Kočí ve své nepochybně erudované knize České národní obrození, když v souvislosti s Rukopisy a Hankou píše:
"... V dlouhých sporech o Rukopisy bylo vyvinuto mnoho kombinační energie a důmyslu, aby tito padělatelé byli odhaleni. Jejich seznam byl hned širší, hned užší. Absolutní jistoty, jestliže jde o soudní rozsudek nad pachatelem, který nebyl dopaden při činu a proti němuž není bezprostřední svědectví a přímých důkazů, nabýti nelze. Proto je takový obviněný osvobozen. Vědecké závěry však nejsou soudními rozsudky. I tam, kde by snad soud musel obviněného osvobodit pro nedostatek důkazů, má věda právo, opírajíc se o analýzu bohatého souboru nepřímých důkazů, vyslovit závěr obsahující relativně možnou nejvyšší míru pravděpodobnosti. Takové předpoklady splňuje úsudek o Václavu Hankovi a Josefu Lindovi jako autorech obsahu zmíněných rukopisů a Václavu Hankovi i jako o možném písaři těchto textů. Podezření z padělatelské činnosti, která byla v minulosti vyslovena v některých studiích nebo v důvěrné obrozenecké korespondenci proti Josefu Jungmannovi, Václavu Svobodovi nebo Antonínu Markovi, jsou ovšem neprůkazná..."
Toto hlásané právo vědy - i když na základě analýzy bohatého souboru nepřímých důkazů - se mi zdá v případě Václava Hanky přinejmenším pochybné. Nebo snad má věda, bez přímého důkazu, právo osočovat a uražet? V případě Hanky se to děje. Je veřejnosti prezentován někdy jako připadný falzifikátor, jindy jako vyložený podvodník. Z úsudku se stal rozsudek.
V průběhu rukopisného sporu bylo vyřčeno tolik analýz o Hankově vině a nevině, že vyžaduje značné úsilí, aby se v nich člověk dokázal orientovat. A to nemám na mysli také analýzy jako byla Dolanského HANKA FECIT, nebo ty, při nichž je Hanka jednou bezmála génius a podruhé zase málem negramot, podle toho, jak se to při takovém rozboru autorovi hodí. Při těch skutečně objektivních analýzách byly vysloveny rozličné úsudky, všechny však se pohybují skutečně jen ve sféře domněnek. Přesto vyvolaly podezření a znevážily člověka - Hanku. I na to má věda právo?
Svého času jsem na základě jedné takové neseriózní vědecké analýzy pošpinil Hanku i já. Když jsem si sbíral materiál pro knížku Podvedená věda, dostala se mi do ruky analýza někdejšího numismatického odborníka Národního muzea dr. J. Smolíka o Hankovi, jako padělateli mincí. Vyslechl jsem k tomu další informace od jiného numismatického experta-současníka, a napsal do knížky pár stránek o Hankovi - padělateli mincí. Dodnes mě těchto pár stránek pálí, neboť jsem se později přesvědčil, že jsem Hankovi křivdil. Přesvědčila mě o tom jiná analýza dr. Nohejlové, kterou kdybych byl znal, nikdy jsem nemohl onu pasáž napsat. V duchu jsem se za to Hankovi již mnohokrát omluvil. Teď to činím veřejně. A předávám jako nepříjemnou zkušenost všem, kteří budou pracovat s vědeckými rozbory. Vypadají často věrohodně, mohou však i ublížit, bere-li je člověk nekriticky.
V této kapitole jsem se pokusil představit Hanku jinak než je obvykle veřejnosti představován. Měl jistě, jako ostatně každý z nás, i své nedostatky. Stejně jako řadu přehlížených předností. Dosud ještě nebyla řeč o tom, jak a proč byl původně nařčen z falzifikátorství, kdo na tom měl zájem a byl iniciátorem útoku proti Hankovi. O tom, i o argumentech, používaných při vleklém rukopisném sporu budou hovořit další kapitoly.

foto:  Hankův rodný dům a buditelova socha v Hořiněvsi.

ZÁPISNÍK
Číslo 13. (24.6.1983), strana 50 až 52:
Otazníky naší minulosti
Bude Václav Hanka rehabilitován? (II)

V předcházejícím čísle jsme seznámili čtenáře s osobností V. Hanky prostřednictvím dokumentů i názorů jeho současníků. Zároveň jsme se zamysleli nad otázkou, zda je správné osočovat Hanku z falzifikátorské činnosti, když pro to neexistuje jediný přímý důkaz. V následujících kapitolách budeme hledat odpovědi na otázky, jak, kdy a proč byl V. Hanka nařčen z falzifikátorství a kdo byl iniciátorem útoku proti jeho osobě.

SLÁVA PROVÁZENÁ HOŘKOSTMI

V době, kdy byl nalezen Rukopis královédvorský (1817 - dále jen RK), měla Evropa podobné objevy většinou už za sebou. I s rozličnými skandály, které je provázely. V Čechách už před nálezem RK, našel v roce 1816 za poněkud záhadných okolností J. Linda rukopis nazvaný Píseň pod Vyšehradem. A po RK pak přicházely další objevy. V roce 1818 se ocitl v rukách hraběte Kolovrata další starobylý rukopisný zlomek, nazvaný Libušin soud. Později, když došlo ke zjištění místa jeho nálezu, byl přejmenován na Rukopis zelenohorský (dále RZ). O necelý rok později zase objevil univerzitní skriptor J. Zimmermann Milostnou píseň krále Václava. V pozdějších letech (1827) odhalil jeden zahraniční badatel v pražském Muzeu české glosy v rukopisném slovníku Mater verborum. A potom se ještě našel meziřádkový český překlad evangelia sv. Jana a žalmů v muzejním rukopisném žaltáři.
Všechny tyto nálezy měly dokumentovat starobylost českého písemnictví. Většina z nich však byla záhy po svém objevení označena za novodobé podvrhy a falza. Jen RK odolával a měl i Dobrovského požehnání. A Hanka za jeho nález i vydávání získával uznání i slávu. Nebylo divu. Rukopisy Královédvorský a po Dobrovského smrti i Zelenohorský měly svůj obrovský ohlas nejen v Čechách, nýbrž i v ostatních slovanských zemích. Staly se pojítkem při upevňování slovanské vzájemnosti. O tom, jaký dopad měly Rukopisy u nás, píše historik J. Kočí ve své knize České národní obrození kromě jiného i toto:
"Ještě větší a významnější byl jejich účin v domácím prostředí českém. Zvýšení kulturní prestiže českého národa, podmíněné Rukopisy, muselo příznivě podnítit rozvoj českého obrození. Malomyslní a pochybující se zbavovali pod vlivem Rukopisů svých rozpaků a úzkostí. ,Mnohý, jenž zmalátněl chudobou naší, nadějí na vznik a zdar vlasteneckých ztratil, Rukopisem královédvorským zase okřál a vřeleji přilnul ku své národnosti.' Uvědomělí vlastenci zasvěcovali po četbě Rukopisu svůj život vlasti a přísahali si, že všechny své síly obětují buditelské práci. Rukopisy podnítily i rozvoj tehdejší vlastenecké vědy české, zvláště filologie a historiografie. Ovlivnily a dlouho ovlivňovaly českou literaturu a národní umění v nejširším slova smyslu..."
Radostné Hankovy zážitky však nejednou ztrpčovaly různé narážky na to, že se obvykle vyskytuje tam, kde se objeví nějaký starý rukopis, nad jehož autentičností nezřídka visí otazník. Podnět k těmto pomluvám dal nepochybně J. Dobrovský, který po nálezu Libušina soudu vyslovil v soukromých doplsech A. J. Puchmajerovi a V. Zahradníkovi domněnku, že by případnými autory padělku mohli být Jungmann, Hanka a Linda. Když mu to pak v roce 1824 V. A. Svoboda veřejně vytkl, zveřejnil prohlášení, že Lindu za skutečného původce padělku nepovažuje. Na Jungmannovi a Hankovi však podezření ponechal bez povšimnutí. Asi mu opravdu vadilo, že ti dva někdy lépe četli staročeský text než on sám, jak v dopisech odůvodňoval své nařčení.
Hanka byl ve skutečnosti osobně u dvou nálezů: ve Dvoře Králové, když se objevil RK, a při tom, když německý badatel E. G. Graff objevil v latinském slovníku Mater verborum české glosy. K těm dalším se dostal z titulu své knihovnické funkce v Muzeu. Řeči byly i o tom, že se důvěrně znal s nálezcem písně pod Vyšehradem J. Lindou. Znal, a opravdu spolu bydleli, dokonce oba chodili za jednou dívkou, korespondovali si spolu, když byl Hanka ve Vídni. Jsou však tohle důvody k podezření z padělatelství? U Hankových odpůrců zřejmě ano.
Hanka byl tedy uznaván, oslavován, ale zažil i nejednu hořkost. Tu největší pak ke sklonku svého života.

ÚTOK PROTI HANKOVI SKONČIL U SOUDU

Došlo k tomu v roce 1858. Tehdy na počátku října začal v pražských novinách Tagesbote aus Böhmen vycházet seriál o evropských literárních falzech. Už ve druhém čísle se nepodepsaný autor dostal do Čech a zmiňuje se nejen o některých z podezřelých staročeských literárních památkách, ale zařazuje mezi ně i dosud nedotknutelný RK. A co víc, označuje Václava Hanku jako vůdčí osobnost staročeské písařské školy z počátku 19. století. Jako argument proti pravosti RK uvedl anonym, že jsou v rukopise některá písmena, přepisována novým inkoustem. Tuto skutečnost ovšem jeho nálezce V. Hanka netajil, ani nepopíral. Již v prvním vydání RK dokonce na tento zásah upozornil.
Seriál vzbudil ve veřejnosti rozruch. V českých kruzích pak značné rozhořčení. V tisku reagoval nejdříve na články v Tagesbote F. Palacký a pustil se s anonymem do polemiky. Jiní zase doporučovali Hankovi, aby autora seriálu žaloval. A Hanka to také udělal. Prostřednictvím advokáta Josefa Friče podal 9. listopadu 1858 na majitele a vydavatele listu Tagesbote aus Böhmen Davida Kuha žalobu. Ta se o dva dny později dostala do rukou zemského soudního rady T. Rišlánka, jemuž byla přiřčena role vyšetřujícího soudce. Těžko říct jakého smýšlení byl tento muž v taláru, a co si o celém případu myslel, jisté však je, že vzal své poslání smrtelně vážně. Pro vyšetrování si vytvořil vlastní koncepci. Vycházela z logického faktu; chtěl bezpečně zjistit, zda je žalobce Hanka skutečným nálezcem RK. Jestliže ano, pak může být těžko jeho padělatelem. K tomuto zjištění bylo ovšem třeba svědků, kteří prokáží, jak k nálezu RK vůbec došlo, jaké byly jeho okolnosti, zda měl Hanka příležitost podvrhnout rukopis na místo nálezu, zda je známo, kdy se pergamenové listiny do kostelní věže dostaly a tak podobně.
Vyšetřující soudce Rišlánek zajistil, aby byli ve Dvoře Králové i na jiných místech vyslechnuti všichni potřební svědci. Žel, ten který patřil mezi korunní, páter R. Borč, jehož Hanka uvedl jako spolunálezce, už v té době nežil. Nicméně všichni ostatní o okolnostech nálezu RK jednoznačně vypověděli podobně, jako uváděl V. Hanka. Hlavní slovo při tom měli dva z přímých účastníků objevu F. Trnka a J. Šafr. Pravda, druhý z těchto mužů později v počátcích Rukopisného sporu cosi na své výpovědi pozměnil a značně tím zkomplikoval situaci, jednalo se však spíš o slovíčkaření než o podstatná fakta. V době před konáním soudu však Šafr i Trnka potvrdili to, co Hanka uváděl o nálezu v předmluvách k několikerému vydání RK i v žalobě. Zestručněno, šlo o toto znění: Rukopis byl nalezen náhodou, když 16. září 1817 zašli páter Borč a V. Hanka do místnosti kostelní věže, aby si tam prohlédli tzv. Žižkovy střely a také staré listiny, o nichž se vědělo, že jsou tam již delší dobu uloženy.
Z jiného svědectví F. Krafky pak vyplynulo, že se starých pergamenových listin, nacházejících se na místě nálezu RK, používalo již před Hankovou návštěvou v kostele, k opravě varhan. Bylo prokázáno i to, že Hanka, před tím než došlo k nálezu, nikdy v kostelní věži nebyl a nemohl tam tedy rukopis podvrhnout. Tato i mnohá další zjištění stačila vyšetřujícímu soudci, aby žalobu přijal a předložil k soudnímu řízení. Později, v době Rukopisného sporu, když byl opět Hanka nařčen z padělatelství, pitvali odpůrci i obhájci znovu všechny okolnosti nálezu, prováděli i rozličné rekonstrukce, nacházeli nová svědectví, kombinovali a navzájem se osočovali. Na podstatě Hankova tvrzení, že se jednalo o náhodný objev a nikoli o podvrh, to však nic nezměnilo. Soud se konal 25. srpna 1859. Jeho jednání trvalo jen něco málo přes tři hodiny a přineslo pro Václava Hanku plnou satisfakci. Majitel a vydavatel listu Tagesbote, redaktor David Kuh nevyrukoval, jak se očekávalo, s žádným neočekávaným argumentem. Neměl ho. Dokonce na sebe vzal i autorství za články, i když autorem seriálu, jak si dále řekneme nebyl. Kuh byl uznán vinným za urážku cti Václava Hanky a odsouzen na dva měsíce vězení, ke ztrátě 100 zlatých kauce a k náhradě nákladů na řízení.
Václav Hanka byl tedy tímto rozsudkem očistěn. Přesněji řečeno, měl být.
Potrestaný pomlouvač Kuh se odvolal k vrchnímu soudu, ten však rozsudek v plné výši potvrdil. A tak začaly zasahovat do celé záležitosti síly, které stály v pozadí celé této kampaně proti Hankovi. Kuhovo odvolání putovalo do Vídně k císaři, odtud k ministru spravedlnosti Nadasdymu a od něho s patřičným pokynem k Nejvyššímu soudu. A ten učinil něco, co nemělo obdoby a bylo vlastně protizákonné; administrativní cestou zrušil oba rozsudky pražských soudů a osvobodil Kuha nejen z výkonu trestu, ale i od placení soudních výloh. Ruka ruku myla. Která kterou?

KDO STÁL V POZADÍ PROTI HANKOVI?

Odpověď na dané otázky nechaly na sebe dlouho čekat. Mezitím Hanka zemřel a na smrtelném loži přísahal, že nikdy nic nepadělal a není mu o tom nic povědomo. Jeho pohřbu se zúčastnila skoro celá Praha a nespočet významných osobností ze zahraničí. Desetitisíce lidí tak vzdávaly hold muži, kterého si vážily. Snad mu tuto oslavu, kterou si rozhodně neorganizoval, už nikdo nezáviděl. Ale kdo ví?
Vraťme se však k otázce ze záhlaví této kapitoly. První paprsky světla pronikly na organizátory protihankovské kampaně až v roce 1913, kdy zemřel někdejší člen muzejního výboru, knihovník Anton Zeidler. Tento muž v pozadí těsně před svou smrtí přiznal, že to byl on, kdo koncipoval a psal články pro Tagesbote. Co ovšem nepřiznal bylo, že byl informátorem hlavy pražské policie von Päumanna, který jak teprve v nedávné době prozradily archivní dokumenty, byl hlavním iniciátorem útoku proti Václavu Hankovi.
Začalo to už na podzim roku 1857, nedlouho po tom, co Anton von Päumann vystřídal ve funkci pražského politickopolicejního ředitele Sacher-Masocha, a počal s neobyčejnou agilností prosazovat veškeré zásady Bachova absolutismu. Trnem v oku se mu stala především česká literatura a její představitelé. Zřejmě usuzoval, že to, co sehrálo v počátcích českého národního obrození tak pozitivní roli, je nejlépe zničit. A použil k tomu všechny tehdejší policejní metody. Měl své informátory mezi českými obrozenci, posílal do Vídně varovné a četné informace o vydávání české literatury, o dění v Muzeu, o oslavách, i o jednotlivých představitelích českého národního života. Když byl na podzim 1857 odhalován ve Dvoře Králové u příležitosti 40. výročí nalezení RK, Zábojův pomník, viděl v tom Päumann vážné nebezpečí pro monarchii. Také na to patřičně své vídeňské představitele upozornil. Tehdy si také všiml "nebezpečí" častého vydávání RKZ i samotné osoby Hankovy. A začal kout své policejní pikle.
Ve svém plánu kalkuloval Päumann s tím, že byly již v minulosti vysloveny určité pochybnosti o některých nálezech staročeských literárních památek. Hodlal využít této skutečnosti a zdiskreditovat tímto způsobem veškerou českou literaturu. A s ní i ty, kteří ji tvořili nebo vydávali. Prvním v řadě byl pro něho právě Václav Hanka.
Původně dokonce napsal Päumann sám článek, který nazval Staročeské památky a napadl v něm i RK. Článek poslal vídeňskému ministru vnitra Kempenovi s prosbou, aby zařídil jeho publikování v některých mimopražských novinách. V dopise doporučuje Ausburger Allgemeine Zeitung. Vídeň však tento tah neschválila a tak leží dodnes Päumannův výtvor nezveřejněný v archívu. Pražský policejní ředitel se však nevzdal. Z jeho relací nadřízenému ministerstvu je patrné, že navázal úzký kontakt s germanistou J. Feifalíkem, od něhož si sliboval, že jako odborník odhalí rukopisná falza a Hanku jako falzifikátora. Ani s tímto tahem však Päumann neuspěl. Zřejmě proto, že si vídeňské ministerstvo nechalo o Feifalíkovi referovat z jiného pramene než z Prahy a dovědělo se, že tento pán vlastně žádným odborníkem není. Ani na německou, natož pak na českou literaturu. Tehdy na Päumannovo doporučování Feifalíka z Vídně ani neodpověděli. Päumann však zůstal tvrdošíjný jako buldok. Vymýšlel další akce. Když neuspěl ve Vídni, napsal rozsáhlý rozbor pražskému místodržiteli. Ocitujme si alespoň některé jeho pasáže, aby bylo patrné, jak Päumannovi ležely v žaludku nejen staročeské Rukopisy, ale i Hanka. Psal:
"Dopad těchto básní (RKZ) je strašlivý. Hanka až dosud rozesel přes patnáct vydání tohoto rukopisu (Päumann poněkud přeháněl, pozn. aut.) a Parthei - Mládež má v ruce exempláře těchto vydání. V roce 1848 se tato četba nalézala v revolučních novinách a od té doby dokonce nalezla přístup i do škol, kde má nepředstavitelný vliv zajisté nanejvýš neprospěšný.
Tvrzení, že Královédvorský rukopis může rozdmýchat nacionální tendence, není nijak přehnané, a názor některých německých žurnálů, že Zábojova slavnost v roce 1857 ve Dvoře Králové byla prudkou demonstrací proti Němcům sídlícím v Čechách, je plně zdůvodňuje...
Prokázat nepravost tohoto rukopisu a okamžitě jej vypovědět a zakázat ze všech ústavů, kde je vychovávána mládež, by znamenalo vysoce hodnotný úkol a vyvolalo by neskonalý vděk všech ryzích rakouských vlastenců.
Kdyby se toto podařilo, a není to nemožné, ba dokonce existuje jistá pravděpodobnost, neboť jsou dány důvody k podezření, že i Hanka při Kralovédvorském rukopise hrál svou roli podvodníka..."
Vida, kdo první přišel se slovem podvodník pro českého buditele. To co psal Päumann místodržitelství se potom pokoušel sám realizovat. Když neuspěl ve Vídni s Feifalíkem, našel si Zeidlera a Kuha. A spustil proti Rukopisům a Hankovi kampaň.
Za útokem proti RK a Hankovi stál tedy policejní ředitel von Päumann. Proto vzal Kuh veškerou vinu na sebe, proto byl potom také nezákonně osvobozen. Päumannův záměr, zdiskreditovat Hanku, však přece jen zplodil své sémě. Za Päumanna mu dali potom vzklíčit jiní.

ZÁPISNÍK
Číslo 14. (8.7.1983), strana 50 až 52:
Otazníky naší minulosti
Bude Václav Hanka rehabilitován? (III)

V posledních dvou číslech Z' 83 jsme psali o osobnosti V. Hanky, zjistili jsme pohledy jeho současníků, že se jejich úsudky liší od názoru těch, kteří ho představují veřejnosti jako ctižádostivého, ješitného a slávychtivého muže. Pověděli jsme si i o záslužné buditelské práci, o jeho pracovitosti i osobní statečnosti. Také jsme položili otázku, zda je správné osočovat Hanku z falzifikátorské činnosti, když pro to neexistuje jediný přímý důkaz. Dále jsme se pak zabývali odpověďmi na otázky jak, kdy a proč byl Hanka označen za padělatele, a kdo byl iniciátorem útoku proti němu. Ukázalo se, že hlavní roli měl v této kampani pražský policejní ředitel Anton von Päumann. To on zorganizoval útok v pražském listě Tagesbote. Čtenáři se dověděli i o průběhu soudu, kde byla Hankovi dána plná satisfakce. Leč tím se celá záležitost neskončila. Po rozpoutání Rukoplsného sporu to byl zase Hanka, na něhož mířily jedovaté šípy pomluv.

NEJDELŠÍ LITERÁRNÍ SPOR V HISTORII

Už v samotném úvodu seriálu jsem zdůraznil, že mi v něm nepůjde o obhajobu pravosti Rukopisů, nýbrž o osobu Václava Hanky. Jsem přesvědčen, že se v případě RKZ skutečně jednalo o výtvory, které vznikly nedlouho před tím, než byly nalezeny. Jednalo se tedy o podvrhy a falzifikáty. Říkám to, i když vím, že se opět ozvou obhájci Rukopisů a budou s tímto mým tvrzením polemizovat. Znám dokonce i jejich poslední argument, který jim poskytlo dementi Kriminalistického ústavu VB v Praze, které bylo otištěno prostřednictvím ČTK 24.5.1978 v našem denním tisku. Mělo tuto podobu:
SDĚLENÍ KRIMINALlSTICKÉHO ÚSTAVU
(čtk): Kriminalistický ústav Veřejné bezpečnosti sděluje, že nevydal žádnou expertízu ve věci pravosti či nepravosti Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, popřípadě jiných historických písemností. Pokud se do veřejnosti dostaly, zvláště z tzv. literatury faktu, jiné informace, postrádají jakékoli opodstatnění.
Neznám okolnosti, proč bylo toto dementi vydáno, nicméně si myslím, že už předtím existoval dostatek přesvědčivých argumentů, které dokazovaly, že RKZ nevznikly v dobách, do nichž byly podle svého obsahu situovány a zařazovány, nýbrž až mnohem později, koncem 18. nebo na počátku 19. století. Jestliže nyní bude řeč o Rukopisném sporu, tedy především proto, že v něm osobnost V. Hanky až příliš často figurovala v hlavní roli podezřelého.
V předcházejících kapitolách jsme si již zdůvodnili, jak se V. Hanka v této ponižující a nezáviděníhodné pozici ocitl. Jestliže před jeho smrtí vznášeli tato obvinění především protislovansky zaměření kritici, na sklonku sedmdesátých let a v letech osmdesátých se odhodlali vystoupit proti pravosti RKZ i čeští vědci. Ve svých příspěvcích se snažili vysvětlit, že "hodnota Rukopisů", jak píše již několikrát citovaný historik J. Kočí, "která zvyšovala po určitá desetiletí prestiž českého národa a povzbuzovala jeho sebevědomí v národně obranném boji, ztrácí na ceně a proměňuje se v hodnotu nanejvýš pochybnou a že hrozí nebezpečí, že se zvrhne v pravý opak. Pocit nutnosti generálního řešení a vyřešení celé věci u nás, od nás a pro nás se stával naléhavějším."
Postupně se začalo psát o tom, že postavení českého národa je již tak dalece zabezpečené, že se může a musí vyrovnat i s otázkami novodobých padělků, neboť i sebelépe myšlený podvod zůstává podvodem. neprospívá věci, ale naopak jí škodí.
První z těchto hlasů, které patřily otci Petra Bezruče středoškolskému profesoru A. Vaškovi a profesoru české řeči na vídeňské universitě A. V. Šemberovi se setkaly s odporem zastánců nekritického českého nacionalismu. Zřejmě proto, že i Vašek a Šembera ledasco posuzovali rovněž nekriticky. Třeba právě Hankovo obvinění. Časem se přidali k oběma oponentům pravosti Rukopisů další. Spor se vlekl celá desetiletí, vlastně až donedávna. Obě strany argumentovaly věcně i demagogicky, vybíravě i nechutně, objektivně i nekriticky. Na námitky oponentů skoro pokaždé našli opodstatněné protinámitky. Nakonec přece jen daly všechny polemiky, rozličné zkoušky, rekonstrukce a shromážděné důkazy za pravdu těm, kteří nevěřili v pravost Rukopisů. Pouze v případě padělatele zůstala dodnes celá záležitost jen ve sféře dohadů, domněnek a hypotéz. I když se všichni, kdo se Rukopisy zabývali, snažili jejich autora odhalit. Seznam podezřelých, řečeno opět slovy J. Kočího, byl hned širší hned užší. Václav Hanka v něm však figuroval velice často. Prý pro tak zvané vnějši svědectví nebo také pro různé nepřímé důkazy a jeho možné účasti na padělání falz.

O VYSLOVENÝCH DŮKAZECH, KTERÉ NIC NEDOKÁZALY

Okolnosti nálezů všech Rukopisů byly jednou z oblastí, do níž se soustředilo pátrání po autorovi padělků. Jaké byly jeho výsledky v případě nálezu RK jsme si již uvedli v kapitole o soudním sporu Hanka - Kuh. Všechna svědectví potvrdila, že byl Hanka náhodným nálezcem a neměl příležitost před svou návštěvou ve Dvoře Králové dne 16. září 1817 RK do kostelní místnosti podvrhnout. Na tom nemění nic ani pozdější výpovědi stařičkého již J. Šafra, jemuž v letech, kdy je pronášel (1867 a 1879) už zřejmě pokulhávala paměť, neboť pokaždé uváděl jiné účastníky nálezu a také, jak šel čas, rostla i jeho vlastní důležitost při samotném objevu. Tím jeho pozdější svědectví ztratila na věrohodnosti.
Co však nelze v zájmu objektivnosti pominout je fakt, s nímž přišli někteří odpůrci pravosti; ve Dvoře Králové žil v době nálezu Hankův známý ze studií Jan Sklenčka. Působil v městečku jako justiciár a tomu prý mohl Hanka rukopis dát, aby ho umístil v kostelní místnosti.
Také jeden z argumentů vymyšlený za každou cenu. Stačilo k tomu, že se Hanka s někým ve Dvoře Králové znal a už mohla být vykonstruována verze, že byl jeho spolupachatelem při podvrhu. Za čas, když se prověřilo, že ani Sklenčka nemohl být ve věži, aniž by to uniklo něčí pozornosti (místnost byla pečlivě zamykána a klíče měl u sebe páter Borč, v některých případech během bohoslužeb kostelník Trnka), tento "důkaz" padl. Místo něho se však objevilo svědectví listovního F. Šťovíčka, který vypověděl, že jako ministrant byl s kostelníkem Trnkou v kostelní místnosti, a měl v ruce pergamenový rukopis, nepochybně RK, již v letech 1803 nebo 1804. K tomu se přidružilo i tzv. Alizarovo svědectví, podle něhož byly v místnosti nálezu tři staré rukopisné knihy již v roce 1775. Byla i další svědectví prokazující Hankovu nevinu v případném podvržení RK na místo nálezu. Všechna se zvažovala, pitvala, zase se slovíčkařilo, jen aby byl z nálezce učiněn padělatel. Marně, Hanka však přesto zůstával podezřelý.
A podobně to bylo i s dalšími nálezy Rukopisů, u nichž Hanka ani osobně nefiguroval. Zvlášť u případu RZ byla Hankova účast při podvrhování padělku na Zelenou Horu tak násilně zkonstruována, až to bylo směšné. Nařčení většinou vycházela ze skutečnosti, že se Hanka znal s někým, kdo do Nepomuku nebo na Zelenou Horu jezdil. A to stačilo pro tvrzení, že měl s vytvářením falz něco společného. Někdy to znělo i věrohodně, protože Hanka znal většinu tehdejších obrozenců a oni jeho (Praha byla v tomto směru až příliš malá), pohyboval se z titulu své funkce i z vlastního zájmu kolem staročeských památek, studoval je a vydával, a proto byl také vždycky první, na koho padalo podezření. Neodůvodněné a liché podezření.
Obraťme však pozornost k dalším nařčením. Třeba i tomu, že měl Hanka potřebné znalosti k tomu, aby falza zhotovoval. Všechna tato nařčení, počínaje Dobrovským přes Šemberu až po Gebauera, Dolanského či jiné, se pohybovala jen ve sféře domněnek a dohadů. A každý používal argumentu, který se mu právě hodil do rozpočtu. Jednou byl Hanka obrovský znalec, jindy zase nedouk. Pokud jde o znalosti staročeštiny, ve svých šestadvaceti letech, kdy měly údajně rukopisy vzniknout, měl geniální grafické znalosti, ale vzápětí zase zcela neuměle a laicky obtahoval písmena. Byl rafinovaně vynalézavým při vytváření padělků, ale také dělal školácké chyby, které prý se potom pokoušel zakrývat tzv. krycími falzy. Rozsah tohoto seriálu nedovoluje, konfrontovat autory všech těch nařčení, která měla být důkazy o Hankově padělatelské činnosti. Po prověření se však vždycky ukázalo, že nic nedokazují. Alespoň pokud se na ně člověk díval nezaujatě a objektivně.
Až příliš často se ti, kteří chtěli Hanku usvědčit z falzifikátorství, uchylovali k pitvání jeho charakterových vlastností. Kdekdo se pokoušel zkoumat jeho vztahy k ostatním buditelům a tam kde objevil cosi negativního, hned to použil k tomu, aby dokreslil Hanku jako mystifikátora. Sporné a ubohé, pokud se díváme na lidi lidsky.
Nejednou byly srovnávány i původní Hankovy práce s obsahem rukopisů po jazykové a filologické stránce vůbec. Byly objeveny i "nápadné" podobnosti Hankových veršů s verši RKZ. Ale nikdo nebral v úvahu, že případný falzifikátor mohl Hankovy verše znát, právě tak jako mohl znát prameny z ruské nebo jihoslovanské literatury, z nichž měl obviněný Hanka údajně rovněž čerpat. I tato nařčení a důkazy jsou nevěrohodnými, i když byly proti Hankovi často používány.
Ačkoliv jsem si vědom neúplnosti tohoto výčtu argumentů proti Hankovi, mohu s jistotou tvrdit, že nikdy nikdo nepřinesl jediný přímý důkaz o Hankově vině. Nenalezly se ani v jeho pozůstalosti, ani v jeho písemnostech v Muzeu či v soukromé korespondenci. Neexistují.

ZÁVĚR, KTERÝ ROVNĚŽ NENÍ ZÁVĚREM

Uvedené nepřímé důkazy v minulé kapitole chtěly ukázat, že se všechna obvinění proti Hankovi pohybují jen ve sféře dohadů, domněnek, dedukcí a hypotéz. Někdy jsou zdánlivě logické, jindy násilně zkombinované. Přesto je Hanka padělatel, mystifikátor, podvodník. Jak dlouho jím ještě bude? Není čas ho v očích naší veřejnosti konečně zbavit onoho nelichotivého označení - padělatel?
Tím by bylo možné tyto kapitoly uzavřít. Čtenáře však jistě napadne otázka, na níž by si rád přečetl odpověď. Kdo tedy byl padělatelem, když ne Hanka? Popravdě musím odpovědět, že nevím. Jsem pouze přesvědčen, že kdyby rešení této otázky bylo věnováno tolik úsilí a energie, jako bylo věnováno na marné usvědčování Hanky z padělatelství, určitě by se indicie ke skutečnému padělateli nebo padělatelům objevily. Osobně se ztotožňuji s tím, co tvrdil profesor pražské Karlovy university dr. K. Krejčí v rozhovoru se spisovatelem M. Ivanovem. Při této příležitosti kromě jiného řekl:
Nepokládám za příliš pravděpodobné, že by se mohl vznik Rukopisů posunout daleko od doby jejich nálezu. Souvislost s celou atmosférou českého obrození a evropského preromantismu je tak silná a nápadná, že by bylo dosti těžko ji vysvětlit z analogií minulých. Ovšem i v tom je třeba postupovat velmi opatrně, protože se mnohdy setkáváme s tak překvapujícími koincidencemi mezi jevy různých století, že by nás velmi snadno mohly vést k falešným závěrům. Za zásadní omyl celého dosavadního bádání - a zde je třeba rozhodně nastoupit jinou cestu - pokládám to, že se braly v úvahu jen dvě možnosti: buď Rukopisy vznikly v 10. a 14. století, anebo těsně před jejich objevením Hankou. Neuvažuje se, že mezi těmito dvěma daty byla celá řada století, ve kterých vznikaly mystifikace nejrůznějších druhů nebo i díla, která bez přímých mystifikačních záměrů vytvářela určitý mýtus svého původu. Je o tom velmi bohatá literatura, zejména ve Francii a v Sovětském svazu, která se kupodivu nevzala dosud v případě RKZ v úvahu.
Na otázku M. Ivanova, zda vylučuje Hanku jako autora, pak profesor Krejčí odpověděl: "Ano, otázku autorství RKZ pokládám rozhodně za nedořešenou. K tomu, že byl Hanka téměr jednoznačně prohlášen za autora Rukopisů, došlo se - ovšem kromě jeho zjištěné úlohy nálezce - také dvojím postupem, o němž se domnívám, že je absolutně chybný, a který ačkoliv byl už ze značné části uveden na pravou míru, přece ještě v rukopisném bádání určité stopy zanechal..."
Profesor K. Krejčí potom ještě hovořil o svých důvodech, proč nepovažuje V. Hanku za autora a vyslovil i domněnku, že autor Rukopisů v době jejich nalezení už nežil nebo velmi brzy potom zemřel. A potom vyslovil ještě jednu pozoruhodnou myšlenku: "Pokládám za stejný omyl jako setrvávání na dvou možnostech datování Rukopisů také to, že se autor za každou cenu musel najít mezi těmi několika spisovateli, které známe z jejich tištěných prací na počátku století..."
Tímto konstatováním lze tedy náš seriál o Václavu Hankovi uzavřít. I když skutečný závěr, v němž by se dostalo V. Hankovi plné satisfakce u široké veřejnosti a také místo v plejádě našich předních buditelů, které mu právem náleží, učinit nemohu.

ilustrace:  Kostel ve Dvoře Králové v kresbě M. Alše. V jeho věži nalezl V. Hanka Rukopis královédvorský.

Z' 83  (Zápisník)
Vydává hlavní politická správa Československé lidové armády ve vydavatelství Naše vojsko, Praha 1, Vladislavova 26. Šéfredaktor: Ing. Milan Linha.

Národní knihovna ČR  [sign. 54 G 69033]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná