Aleš Haman
Ještě k roku H
1991
Lidové noviny
Ročník IV. Číslo 15. (pátek 18. ledna 1991), strana 9:
Ještě k roku H

Nechtěl bych zbytečně rozviřovat polemiku, ale fejeton Vladimíra Macury ze dne 11. ledna věnovaný obrozeneckému filologovi Václavu Hankovi mne přece jen podnítil k diskusní poznámce. - Vyprovokovala mne totiž autorova argumentace, kterou se snažil bagatelizovat Hankův falzifikační počin a snahy o odhalení jeho podvodu.

Argumentace nepůsobila přesvědčivě už v Macurově podnětné knize Znamení zrodu a nepůsobí tak ani nyní, kdy srovnal Hankovu falzifikaci s básnickou mystifikací Čelakovského (Žofie Jandová) či s případem domnělé básnířky "z lidu" Marie Čacké. Jestliže v obou případech šlo o mystifikaci literární, ne nepodobnou hře s pseudonymy, v případě Hankově šlo o mystifikaci vědeckou.
A tu se rázem setkáváme s problémem rozdílu vědy a umění ve věci zodpovědnosti za sémantickou referenci informace k předmětu, o němž se podává. Jestliže v případě umění je existence zobrazeného předmětu v zásadě irrelevantní pro smysl uměleckého sdělení, pak ve vědě tomu tak není. Tam existence či neexistence (a tedy i pravosti či nepravosti) předmětu a informace o něm má zásadní morální závažnost. V ní totiž spočívá morální odpovědnost vědce za pravdivost poznání.
Hanka nevystupoval se svou mystifikací na veřejnost jako umělec, nýbrž jako vědec, jenž vsadil svou vědeckou autoritu na podporu klamu. Samozřejmě dnes víme, že to učinil bona fide, v dobré víře, že tím povzbudí národní sebevědomí (což se mu podařilo). Neuvědomil si však, že jeho literární podvrh není záležitostí uměleckou, nýbrž že tu jde též o pravdu vědeckou. Za tu ručí vědec nejen svou metodou, nýbrž i svým charakterem. Je to obdobná situace, jako když kdysi známý fyzik falzifikoval své výsledky, aby dosáhl světové prestiže. To není mystifikace, to je podvod.
Hankova falza měla navíc vážné důsledky pro celý další vývoj české historiografie (včetně Palackého), literární historie a uměnovědy, které své vývody založily na falešných základech. Tady přestává mystifikační hra, jako tomu bylo v případě fiktivních básnířek. To už je ideologická falzifikace historických fakt, která se týká národního charakteru.
Macura v závěru svého fejetonu naráží na otázku relativity historického poznání, jež umožňuje právě takovéto ideologické zkreslování. Zlehčující tón, s jakým mluví o visuální očistě od falšování minulosti je sice pochopitelný u člověka, jenž zažil několikeré zvraty v pohledu na minulost, ale pro historika cítícího nikoli stranickou, ideologickou, ale osobní odpovědnost za svůj výklad dějinných souvislostí a za prezenci fakt, je takový postoj nepřijatelný. Historik se může mýlit, ale nesmí vědomě klamat.
Nejsem proti tomu, aby dnešek kladl snítky na hrob Václava Hanky, ale považuji za nepřiměřené, aby byla bagatelizována morální stránka jeho vědeckého podvodu, bez jehož odhalení nemohla česká věda ani kultura nabýt morálního opodstatnění. Nad Hankovým výročím se proto nabízí spíše než causerie o mystifikační hře úvaha o potřebě morální rehabilitace našich současných společenských věd, jejich očisty od ideologických falzifikací.

Aleš Haman.
Lidové noviny
Nezávislý československý deník. Ročník IV. Číslo 15. (pátek 18. ledna 1991).
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná