Ottův slovník naučný
illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí
Praha 1896.
(Desátý díl: Gens - Hedwigia)
Strana 845 až 848:
Hanka V á c l a v (psával se také rád podle obyčeje
Rusů V á c e s l a v V á c e s l a v i č), český slavista a
první bibliotékář musejní (* 10. čna 1791 v Hořiněvsi -
+ 12. led. 1861 v Praze). Pocházeje z rodiny rolnické, byl
otcem určen k hospodářství a proto přidržován více k polním i domácím pracím
než ke škole, kam leda v zimě docházel. Odtud školní jeho vzdělání bylo až
do 16. roku velmi skrovné; za to tím více spřátelil se s přírodou, k níž
lnul až do pozdního věku, pak s poesií lidovou, s níž záhy seznamovala jej
matka. Již tehdy poznal také některé počátky ruštiny, srbštiny a polštiny od
obchodníků a vojínů přicházejících často do otcova hostince a čítával čes.
knihy. Válečné nebezpečí tehdejších nepokojných dob změnilo tento klidný
venkovský život H-kův a přivedlo jej na gymnasium královéhradecké.
Ač k novému studiu připravován byl na nedaleké faře, bylo mu přece mnoho
zápasiti, zvláště s němčinou. Avšak obtíže ty staly se novou vzpruhou k tím
horlivější práci v jazyce českém, k níž i druhy své (Fr. Klicperu) pobízel,
a ve slovanštině, jíž přiučiti se dosti bylo příležitosti mezi srbskou
posádkou. R. 1809 odebral se H. za dalšími studiemi do Prahy. Po
vůli otce, jenž nepřál valně jeho studiím, měl státi se knězem, ale vlastní
záliba v češtině i probouzející se národní ruch pražský pudily jej
neodolatelně jinam. Přidružil se k nečetnému universitnímu kroužku nadšených
pěstitelů české řeči a literatury (Linda, V. A. Svoboda) a získal
si tu záhy značné pověsti svými vědomostmi ve slovanštině i patrným nadáním
básnickým, o němž pověst došla až k Jungmannovi, kterýž již r. 1811
zmiňuje se v listech o H-kovi, jenž "má býti výborný český básník;
avšak censura prý jeho nejnovější práce nepřijala". Známost slovanštiny
sblížila jej r. 1813 s Jos. Dobrovským, jenž brzo měl nejrozhodnější
vliv na všechen vnější i vnitřní život jeho i práce literární, počínající
již r. 1813. Tehdy studoval H. ve Vídni práva (1813-14);
pomáhaje J. Hromádkovi při redakci jeho "Novin" a "Prvotin", vytiskl v
těchto své první básně. R. 1815 vyšly také o sobě pod názvem Dvanáctero
písní, k nimž o rok později přibyl druhý svazeček. Oba obsahovaly vedle
H-kových básní také cizí. R. 1819 vyšly po druhé v rozmnoženém
vydání jako Hankovy písně — mezi nimi báseň Na sebe (Duchem staroczeským),
na niž brzo složena parodie velmi ostrá —, r. 1831 opět v rozmnoženém
vydání a potom ještě několikráte. A. Waldau a j. překládali je do
něm., N. Berg do ruštiny atd. Jejich prostonárodní ráz, idyllická
naivnost, erotický obsah a lehounká forma získaly jim této značné obliby a
zvláště když ke slovům přidružila se ještě pěkná hudba Tomáškova, mnohé
znárodněly. Epické básně H-kovy, jakož i několik příležitostných
básní z doby pozdější (na př. z r. 1848) neměly již těch vlastností ani
obliby. Ozývá—li se v písních záliba v literatuře prostonárodní, zračí se v
druhém spisku z této doby, v Krátkém vypsání Rusie a jejího vojska, přidaném
k Dobrovského ruské mluvnici, a v překladu Rühsovy Krátké historie slovan.
národů (1818) sympatie H-kovy ke Slovanstvu a zvláště k Rusku, které
časem vyrostly až v rusomanii, samému Čelakovskému a Šafaříkovi povážlivou a
nemilou. Pokud jest pravda, že toto rusofilství zavedlo H-ku ke
zlopověstné denunciaci Čelakovského, není zjištěno; ale ovšem bývalo
příčinou strannické nevážnosti k menším větvím slovanským, české nevyjímaje
(Osvěta 1895, 1063). Nejslavnějším, ale také nejosudnějším rokem života
H-kova byl r. 1817. Tehdy vydal Prostonárodní srbskou Musu do
Čech převedenou (částka I.), t.j. překlad 8 srbských písní ze sbírky Vukovy
a 2 písní ruských, jenž měl býti časem doplněn na výbor prostonárodních
písní všeslovanských; ale k tomu nedošlo, zajisté také proto, že v překladě,
často nepodařeném, hemžily se srbismy a russismy, chyba, kterou později
(1834) ostře odsoudil Čelakovský při H-kově vydání a přeložení národ.
polských Krakowiaků. Lépe podařilo se H-kovi přeložení Gessnerových
menších idyll (1819), charakteristické pro jeho poesii i dobu.
Téhož r. 1817 zahájil také H. dvě řady prací, jež získaly mu
časem veliké pověsti a popularity, prací totiž mluvnických a literárně
historických, k nimž látku namnoze sám sháněl po nedotčených posud
knihovnách, archivech a j., v Praze i na venku. Dobrovský dal k oběma přední
podnět. Podle základu jeho grammatiky vyučoval totiž H. již od
r. 1815 nejprve v bytě, pak na universitě své spolužáky a druhy
češtině, což mu přičiněním J. Nejedlého, odpůrce všelikých oprav,
zakázáno. K zákazu tomu odpověděl H. vydáním Pravopisu českého
(1817 a často), jímž zahájen dlouhý a trapný boj mezi analogisty a
ypsilonisty, který skončil posléze vítězstvím reformy. Neméně souvisí s
Dobrovským také Starobylá skládanie, památka XIII. a XIV. věku (I. sv.
připsaný Dobrovskému vyšel r. 1817 s předmluvou Jungmannovou, II. a
III. 1818, IV. 1820, V. 1823, VI. 1824). Jest to vydání důležitých památek
staročeských, pocházejících z části ze sbírky Dobrovského, s připojenými
poznámkami a slovníčky nevalné ceny a skrovné kritičnosti. Zvláště kuriosní
přidělání ztracené části v legendě o sv. Prokopovi (sv. I.) a divný
zmatek a proměny v Májovém snu (sv. V.) staly se později H-kovi
osudnými.
Posléze do r. 1817 patří také H-kův nález Rukopisu
Kralodvorského, jenž zjednal mu tolik slávy doma i za hranicemi, že
ruská akademie poctila jej liberní stříbrnou medaillí, odjinud přicházely
diplomy čestného členství, básně (na př. La Motte-Fouquéova) atd. Nálezy
nejnovější kritiky ovšem poškodily tuto slávu u mnoha badatelů a přátel
slavistiky (viz Kralodvorský rukopis) a posléze uvedly jej také v trapné
podezření. Nalezený rukopis vydal H. r. 1819 (Rukopis
kralodvorský. Zbírka staročes. spěvopravných národ. básní) a potom ještě
mnohokrát, jednak s jinými památkami, jednak s připojenými překlady
(Polyglotta Kralodvorského rukopisu 1852, jíž před smrtí chystal nové
vydání). Originál věnoval Českému Museu, tehdy právě založenému, s nímž také
osud H-kův záhy na vždy se spojil. Na konci března 1819 svěřeno
totiž H-kovi popisování sbírek musejních, po dvou létech dáno mu k
tomu i translatorství při Museu - tehdy byl již přísežným translatorem
úředním - a r. 1822 jmenován provisorním bibliotekářem, kterýžto úřad
téhož roku zaměněn v řádný, ježto nabízeno H-kovi knihovnictví v
Olomouci. Od té doby zůstal H. do smrti nejen musejním bibliotekářem,
ale zároveň účastnil se všech podniků a jednání musejních, dopisoval do jeho
"Letopisů" a později "Časopisu" atd. Maje takto pro budoucnost pevné, ač ne
skvělé zaopatření hmotné, zabral se H. tím horlivěji do zamilovaného
studia, jež sbírky musejní ovšem značně podporovaly. Pokračuje po cestě
nastoupené Starobylými skládáními, vydával vždy nové památky aneb aspoň
literární zprávy o nich: Jiř. Volného Veselé písně (Kr. Hradec, 1822);
Dcerka M. J. H[usi] (Praha, 1825); Žalmové v rytmy české uvedení
od Jiřího Strejce Zábřezského (t., 1827); Stará pověst o Stojmírovi a
Griseldě (t., 1827); Sbírka nejdávnějších slovníků latinsko-českých
(t.,1833); Přehled pramenů právních v Čechách (Abhandl. d. k. böhm.
Gesellsch. d. Wiss. 1841); Knihy devatery o práviech a súdiech i o deskách
země České (Pr., 1841, nákl. České Matice, vydání tak chatrné, že Palacký
musil zakročiti a opravovati je); Historia o cisaři Karlu od
M. Prokopa Lupáče (Pr., 1848) ku 500leté památce založení pražské
university; Dalimilova Kronika česká v nejdávnější čtení navrácená (Lipsko a
Praha, 1851), pokus celkem nepodařený: r. 1859 vyšel také redakcí
H-kovou něm. text Dalimila péčí štutgartského spolku; Bibliografie
čes. vydání aesopských bajek od XV.-XIX. st (Abh. 1851); Přehled
literatury české dle 2. vyd. Historie Jungmannovy (s Douchou F.. Praha
1852); Bibliografie prvotisků čes. od r. 1468 až 1526 (t., 1852); Prvé
posud známé české hexametry (Abh. 1853 a v Čas. Mus. 1854); O obsahu
Gloss Mater verborum, vyšlých v Petrohradě 1853 od K. Skvorcova (Abh.
1854); Evangelium Nikodemovo, vydané pohrobně r. 1861 a četné jiné
rozpravy, zmínky a referáty v Čas. Mus., v pojednáních a zprávách Učené
spol. atd Při vší své povrchnosti a nekritičnosti patří práce tyto k
záslužným a získaly H-kovi uznání. Za to opačného účinku dočkal se
při objevu čes. gloss v Mater Verborum, učiněném v čes. Museu r. 1827,
a při objevu pověstného Evangelia sv.-Janského ve Zhořelci r. 1828.
Dobrovský po prvém prohlednutí prohlásil je za padělek a H. netroufal
si je proto vydati, až teprve po smrti Dobrovského, kdy vyšlo v Čas. Mus.
r. 1829 a ve Sbírce nejdávnějších slovníků r. 1833 spolu s
glossami. Avšak tu znova vzbudily obě památky odpor Kopitarův, jenž pouze na
čas umlčen obranou Šafaříkovou a Palackého (1840). Jiné nesnáze přišly
tehdy na H-ku ze spisů jeho grammatických. Vydal totiž r. 1821
text a český i něm. překlad Igora Svatoslaviče s histor. filologickými
poznámkami a užil při tom nového "všeslovanského" písma, slátaného z latiny,
cyrillštiny a nově smyšlených značek. Vedle Palackého postavil se sám
Šafařík příkře proti této novotě, jež tím v zárodku potlačena. Lépe vedlo
se H-kovi a jeho přátelům v létech čtyřicátých s tak zvaným
pravopisem skladným (w: v, au: ou), jímž prorazili přes odpor Palackého (viz
Ospravedlnění nejnovějších oprav českého pravopisu proti nářkům pojednání
čteného dne 17. září r. 1846 ve sboru pro řeč a literaturu českou,
1847 a Palackého »Radhošt« I. str. 193). Ostatní liter. činnost
H-kova v oboru tom souvisí opět patrně s Dobrovským. R. 1821
dodělal a vydal podle jeho zásob 2. díl Německo-čes. slovníku,
r. 1822 vytiskl Mluvnici čili soustavu českého jazyka podle Dobrovského
(potom 1831, 1849), r. 1833 otiskl jeho Etymologikon slovanského
jazyka, Slavin a Glagolitica. Z vlastních jeho prací z tohoto oboru vyšly:
Petrohradská legenda o sv. Václavu (překlad čes., Praha, 1830); Svjatoje
evangelje po Ostromirovu spisku (tam., 1843); Výpisy Remešského a
Ostromírského evangelium (Abhandl., 1843); Ueber den Charakter der cyrill.
Orthographie (t., 1845); Analogie in der Bildung böhm. Zeitwörter (t., 1845
a v Čas. Mus. 1845); Ueber die Grundzüge der slav. Kirchensprache (t.,
1845); Sazavo-emautinum Evangelium nunc Remense (Praha, 1846; H.
přikládal jeho cyril. část sv. Prokopu, proti čemuž vystoupil rozhodně
Kopitar); Počátky posvátného jazyka slovanského (také rusky, t., 1846 a
1859); Slovanská mluvověda (tam., 1850); Božstvennaja služba - hlahol.
literami (t., 1854) a jiných menších rozprav množství v Čas. Mus., ve
spisech Učené Spol. a j.
Mnohem jednotvárnější byl soukromý i veřejný život H-kův do let
padesátých. Žije ve skromné, bezdětné domácnosti se svou chotí (od r. 1822),
její matkou a sestrou, pečoval jen o svou knihovnu, o národní ruch a šíření
slovanské vzájemnosti. Zásluhy jeho o knihovnu musejní, již vzdor
několikerému stěhování udržoval ve vzorném pořádku a podle možnosti
doplňoval zvl. slovanskými a staročes. spisy, uznávali hosté domácí i
cizí. Skvrnou však zůstane vždy na této záslužné činnosti, že H.
rukopisy sobě svěřené hyzdil, tu občerstvuje písmo, tu měně grammat. formy,
jinde opět celými přípisky, glossami, malbami a p. (viz Hattala,
Přídavek ku I. dílu Zbytků rým. Alexandreid, 1881, str. 4.).
V životě národním účastnil se všech podniků, ať týkaly se České Matice,
či českých dram. představení, koncertů, plesů a pod. A jak horlivě
zasazoval se o sblížení národů slovanských, svědčí vedle jeho slavistických
prací - ovšem často pochybné ceny - vedle jeho praktických učebnic (ruštiny
r. 1850 a polštiny r. 1839), vedle jeho přednášek o slovanských
jazycích na universitě (od r. 1848) a v malostranském semináři množství
jeho přátel zvláště v Polsku a na Rusi, s nimiž udržoval živou
korrespondenci (nyní uložena v Čes. Museu: ukázky vyšly po různu v Čas.
Mus.; viz také Abh. V., 1852), užívaje při tom jazyka těch, s nimiž si
dopisoval, jež v Museu a v Praze nadšeně vítal, zprávami a knihami českými
opatřoval, k zakládání biblioték a slovan. stolic vybízel atd. Jaké
vážnosti H. se těšil zvláště na Rusi, o tom svědčí jeho povolání (s
Čelakovským a Šafaříkem) do Petrohradu v létech třicátých a když je odmítl,
četná vyznamenání, jež ho odtamtud stále docházela. V plném lesku
zaskvěla se horlivost a sláva i popularita H-kova také r. 1848.
Účastnil se v jednání Národního výboru, byl členem Slovanského sjezdu,
zvolen za předsedu Slovanské Lípy, kterouž hodnost okázale plnil v pestré
uniformě, vyvolen za poslance do sněmu zemského i říšského (poslední odmítl,
nechtěje opustiti svých sbírek) atd. Avšak v téže době skoro počaly na
obzoru jeho života vyvstávati hrozivé chmury. R. 1849 nejen chladně,
ale přímo s podezřením padělku, zvl. od Šafaříka, přijat nový objev
H-kův, Libušino proroctví, r. 1850 spor s Miklosičem (viz Čas.
Mus. 1850 II. 297 a Miklosičovu Slov. Bibliothek 1851) otřásl povážlivě jeho
vědeckou autoritou ve slavistice, r. 1852 prozradil Nebeský jeho
podivné manipulace s R. K., r. 1856-1857 dokázáno padělání
milostné písně krále Václava, již sám Šafařík přičítal H-kovi, a brzo
potom, kdy mladší spisovatelé čeští návodem Nerudovým věnovali H-kovi
album básní a skvělé pocty dostalo se mu na jubil. slavnosti kralodvorské
(1857), ozval se proti H-kovi příkře J. I. Hanuš v Krit.
Blätter r. 1858 a zároveň shrnuty domněnky i nálezy starších i
novějších, domácích i cizích pochybovatelů v prudkém článku anonymním v
"Tagesbote" r. 1858, v němž H. přímo i nepřímo prohlášen za
padělatele Písně krále Václava, Písně pod Vyšehradem, Libušina soudu a
Libušina proroctví. Pod mravním nátlakem veřejnosti české musel H.
žalovati vydavatele a redaktora D. Kuha pro urážku na cti, ale
odsouzený vyšel posléze přece bez trestu, dostav zvláštní amnestii. Rána ta
otřásla do základu H-kou. Muž posud klidný stával se dráždivým až do
vášnivosti a chřadl i tělesně. Dne 1. led. 1861 musil již
ulehnouti a brzy potom skonal s ruskými slovy na rtech. Vážnosti jeho však
neubylo ani po útocích Tagesbotských, aspoň u přátel jeho a v lidu, jak
ukázal nádherný pohřeb na Vyšehrad (kde hrob jeho označen pomníkem s heslem:
"Národy nehynou, pokud jazyk žije"), všeobecný smutek, jímž národ želel jeho
smrti, i provolání Sboru matičného ke sbírce příspěvků na pomník a na
H-kovu nadaci. Teprve nové, nezvratné důkazy o padělcích Gloss v
Mater verborum, Evangelia sv.-Janského, 2 žalmů v Žaltáři glossovaném,
učiněné v samém Museu a přičítané H-kovi J. Jirečkem a j., i
nejnovější diskusse o Kralodvorský a Zelenohorský rukopis změnily také v
této věci názory o H-kovi téměř všeobecně a nahromadily zároveň
množství zpráv, jimiž nechuť Čelakovského, Palackého, Nebeského, Šafaříkova,
Hanušova a j. k H-kovi s dostatek jest vysvětlena a odůvodněna.
Ze spisů H-kových různého obsahu připojujeme ještě: Dějiny české
v kamenopisných obrazích. (Pr., 1824, 1850); České předpisy, 2 seš. (t.,
1832); Modlitby při službách božích (t., 1833); České mince korunovační (t.,
1836, podnětem byla korunovace pražská r. 1836); Mince a medaille
Albrechta vévody Frydlandského (t., 1840-41, něm.), rodiny hrabat Šliků
(1838) a domu rožmberského (t., 1837; dílo o staročes. mincích, jímž se
zabýval na konci svého života, zůstalo nedokončeno, vyšlo jen Popsání a
vyobrazení českých mincí pohrobně); Listy mezi cís. Rudolfem, uher. králem
Matyášem, arcivévodou Leopoldem a Albrechtem o vpádě passovském (t., 1845,
něm.); O starobylé české malbě od A. Popova (t., 1850) a j.
Z časopisů přispíval také do "Kroka", "Čechoslava", "Památek archaeol."
(o mincích), "Lumíru" a j.
Z přečetných vyznamenání H-kových zasluhuje zmínky rytíř. řád
sv. Vladimíra III. tř. (z let třicátých), kommandérský kříž řádu
sv. Anny (1846, "za horlivé spolupůsobení při učených podnicích
ministerstva osvěty v oboru slovan. filologie"), zlatá medaille ruská,
rakouská a j. pro vědu a umění, členství král. Čes. spol. nauk (řádné),
university vilenské a charkovské, cís. ruské spol. pro dějepis a
starožitnosti v Moskvě (čestné), družstva pro dějepis i starožitnosti
jihoslov. v Záhřebě, cís. rus. akademie věd a rus. zeměpisné společ. v
Petrohradě, tovaryšstva přátel nauk ve Varšavě, cís. akademie ve Vídni
(dopisující) a mn. j. učených společností, universit a akademií slovanských
i cizích, množství čestných prstenů, čestné podobizny atd. R. 1833 "dal
H. na své zásluhy sám sobě shotoviti medalii" (Osv. 1895, 1063).
Pozůstalost a knihovnu H-kovu koupilo Museum za 500 zl.
L i t e r a t u r a: Vedle četných nekrologů (nejdelší v Nár.
Listech) důležit jest chvalořečnický životopis H-kův od
Dr. Legis-Glückseliga (v alman. Libussa r. 1852 a o sobě); Oslava
Památky V. H-ky v Hořiněvsi (1862); Čas. Mus. 1871, 1879
(H-kovy původní básně od 1813-1819, od J. Jirečka); Učitel.
listy 1886 (O básnické činnosti H-kově od Fr. Bačkovského);
Slov. sborník 1883 (Dopisy V. H-ky W. A. Maciejowskému);
Čas. Mus. 1881 (Dopisy Dom. Kinského H-kovi od r. 1817-39);
J. I. Hanuše, Die gefälschten böhm. Gedichte (1868). Množství
menších zpráv obsahují listy Jungmannovy, Šafaříkovy, Palackého,
Čelakovského, Osvěta 1878 str. 512 sl., diskusse o
R. K. v Athenaeum (1886 a n.), Archiv für slav. Philologie a j.
Listy H-kovy a J. Rosciszewskiego z r. 1819-1844 vydal
E. Jelínek v Poznani 1894 a několik listů k hrab. Dzialyňskiemu v
"Lechu" 1878.
Hš. (Hanuš Josef)
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná