Hanka Václav (* 1791 v Hořiněvsi, + 1861 v Praze), básník a literární historik; studoval práva v Praze a ve Vídni, knihovník Českého Musea v Praze, vydal původní verše Písně (1819), přeložil Prostonárodní srbskou Muzu (1817), Gessnerovy Idylly (1817) a Slovo o pluku Igorově (1821), ze staročeských a staroslovanských památek vydal v pěti svazcích Starobylá skladanie (1817 až 1824), Tkadlečka (1824), Husovy dcerky (1825), Sbírky nejdávnějších slovníků staročeských (1833), Kornela ze Všehrd Knihy devatery (1841), Lupáčovu Historii o Karlu IV. (1848), Dalimilovu Kroniku českou (1851), Evangelium Remešské (1846) a Evangelium Ostromírovo (1853), jako filolog slovanský, jsa žákem Dobrovského, vydal Mluvnici českou (1822), Mluvnici staroslovenskou (1846), Mluvnici ruskou (1849) a Mluvnici polskou (1839), nejvíce však proslul nálezem básnických podvrhů Rukopisů (RKZ, 1817); o sbírky musejní získal si vynikající zásluhy stejně jako o čilé styky se slovanským světem. - Lit.: Hanuš, Č. L. XIX. stol., díl I.; Novák Arne, Venkov, 1918, 239.