Hanka Václav (Váceslav), muž vším právem k nejzasloužilejším a nejoblíbenějším národa Českomoravského přičtený, jehož jméno s Kralodvorským rukopisem, od něho na světlo vynešeným, na vždy spojeno jest, nar. 10. čna 1791 v Hořiněvsi, vesnici v Kralovéhradecku. Jsa ustanoven k stavu rolnickému, jemuž i rodičové jeho náleželi, více byl v mládí svém posílán do polí, aby pásl stáda rodičův svých, než do školy, do kteréž toliko v zimě docházíval; avšak již tehdáž jevila se v něm čilá, bystrá mysl, a naslouchaje cizím řečem a písním, jakýmiž se bavili přenocující v otcově hostinci obchodníci krajinští i slováčtí drotaři, vojínové polští i jihoslovanští, poznenáhla osvojil si jakž tak známost oněch jazyků. Snad by byl H. navždy byl setrval při takovém způsobu života, kdyby byly tehdejší války, které tolik obětí lidských vymáhaly, nebyly vzbudily v rodičích jeho obávání, aby syn jejich nebyl odveden. Poněvadž pak tehdáž zákony osvobozovaly studující od stavu vojenského, usnesli se rodičové H-ovi na tom, aby Václav již šestnáctiletý k studiím se obrátil, ovšem jen na tak dlouho, co by nebezpečenství jemu hrozící trvalo. I počal se H. připravovati u kaplana v blízké faře, na to dali jej rodičové do Hradce Králové, kde mu bylo ve školách trpce zápasiti s nevyhnutelnou němčinou, ve které se nemohl vyznati. Z Hradce, kde již probuzovala se vřelá láska jeho ku slovanštině a zvláště k rodnému jazyku svému, odebral se (1810) na další studie do Prahy, pln skvělých nadějí, že najde v Praze více příležitosti, aby ve směru vlasteneckém mohl se zdokonalovati a působiti. Naděje tyto sice jen z malé části se vyplnily, neboť uvědomělosti národní v Praze tenkráte skoro ani nebylo, a jen malý hlouček hlásil se k národnosti české a jazyku mateřskému; nicméně horlivý H. neustál ve své snaze, a nejen že přilnul upřímně k starším vzdělavatelům jazyka a literatury vlastenecké, nébrž i šířil své nadšení pro dobrou věc mezi mladými soudruhy, s nimiž počal se cvičiti v mluvnici, v básnění, v deklamování, kteréž se dělo v síních universitních a nemálo přispělo k tomu, že velká část mladíků ihned počala se učiti češtině. Ze starších tehdáž spisovatelů největší vliv naň měl Dobrovský, jehož předním žákem a následovníkem se stal, a podlé jehož nového pravopisu organického H. psáti počal první své literární pokusy. Dobrovský seznav H-u v r. 1813, když tento byl posluchačem práv v prvním roce, oblíbil ho sobě, zvláště pro jeho vědomosti jazykové, a počal jej téměř soustavně vyučovati ve slavistice. Avšak již na podzim r. 1813 opustil H. Prahu a odebral se do Vídně, by tam v právnických studiích pokračoval a spolu své literární působení rozšířil. Tam přispíval mnohým článkem do časopisu Vídeňské listy neb prvotiny pěkných umění, který redigoval Jan Hromádko; než nedlouho líbila se mu Vídeň, a již 1814 vrátil se do Prahy, aby dokončil studium práv. Do této doby padají mnohé básnické plody H-ovy, které dílem společně s cizími básněmi (jako v Puchmírově Sebrání básní a zpěvů, 1814), dílem samostatně vyšly, byť i ve skrovničké úpravě, jako Dvanáctero písní (1815), které v hudbu uvedl Tomášek; též r. 1816 vyšel sešit básní, z nichž větší část byla od H-y. Mnohé tyto písně v národě našem téměř zobecněly a za národní se pokládají. Mezi tím ujal se H., ač byl mnohými pracemi zanešen, mimo jiné též i překládáním úředních spisů, opět studií mluvnických, v nichž mu Dobrovský byl otcovským rádcem. Vděčný H. ve svém spise Pravopis český podlé základu grammatiky Dobrovského (v Praze 1817) vyslovil se co zřejmý přívrženec zásad Dobrovského o pravopisu, a nepřestal bojovati za ně, až viděl vítězství jejich pojištěné. Pravopisu toho ihned pak šetřil ve svých na to vydaných spisech: Prostonárodní srbská musa do Čech převedená (1. seš. 1817) a Starobylá skládanie a památka XIII. a XIV. věku z nejvzácnějších rukopisóv vydaná (1. sv. 1817, věnovaný Dobrovskému). Když byl poslední sbírku vydal, odjel do král. věnného města Králové Dvora ku svému příteli měšťanu Skleničkovi, a zde byv v rozmluvě uveden od obyvatelů Kralodvorských na domněnku, že by snad ve věži kostelní starší listiny se nalezaly, počal pátrati a vynesl (dne 16. září 1817) neocenitelný poklad starověkého básnictví českého, známý pod jménem Rukopisu Kralodvorského, který od H-y později Českému Museu darován jest. Jestiť známo, kterak tento jediný zbytek básnictví našeho z dob starších došel uznání nejen v národě Českém a u ostatních slovanských kmenů, ale i za hranicemi. Kterak vydání jedno (první vyšlo r. 1818) stíhalo druhé a jak se překlady do jiných jazyků množily, o tom všem zde pomlčíme, i aesthetický rozbor a ocenění té sbírky básní mlčením pominouce, poukazujeme na článek Rukopis Kralodvorský. Však jakož vzbudil nalezený poklad všude pozornost, obrácen též zřetel i na šťastného nálezce, Václava H-u; se všech stran mu posílány diplomy čestného údství, medaile a básně ku poctě jeho (z nichž vynikala zvláště německá báseň La Motte-Fouquéova, jejíž metrum napodobovalo metrum rukopisu). Vším tím byl H. podněcován, by na dráze nastoupené dále kráčel. I ujal se myšlénky o zřízení národního musea, a spojil se s Purkyní, Svatopl. Preslem, prof. Janderou a hrabětem Fridr. Berchtoldem k sepsání promemoria o záležitosti té; když pak tím povzbuzeni i spanilomyslní někteří šlechticové čeští (František a Kašpar hrabata ze Šternberka, nejv. purkrabí hr. Kolovrat Libštejnský, kníže Lobkovic, hrabě Klebelsberg aj.) věc tak důležitou podporovati se jali, dočkal se H. vyplnění svého toužebného přání a věnoval ihned své síly novému ústavu, byv již r. 1818 ustanoven za ředitele literárních sbírek při Českém Museu. V téže době jmenován i translatorem v Čechách in slavicis. Věrně přilnuv H. k Museu setrval při něm po více než čtyřicet let, a jeho neúnavná činnost, jeho píle při obohacování sbírek pojistily mu přední místo v annálech vlasteneckého ústavu toho. Ani čestného a výnosného povolání za profesora a bibliotekáře do Petrohradu nepřijal, aby nemusel zanechati oblíbenou činnost svou, a vždy a při všech příležitostech osvědčil H. vřelou svou lásku k Museu. Až do r. 1848 žil H. v zátiší svém v síních knihovny musejní, a zanášel se především badáním ve starých spisech, k čemuž mu příležitost poskytovaly sbírky musejní, nezanedbávaje při tom ni oblíbeného básnění ni vyučování mladších národovců jazykům slovanským (obzvláštní váhu měly jeho přednášky o jazyku lužicko-srbském ve vendickém semináři Pražském, neb tím v mnohém nastávajícím duchovním správci lužickém roznítil vědomí slovanské). Památná jest z této doby též jeho korespondence s jinoslovanskými učenci; byltě s čelnějšími spisovateli ruskými a polskými v přátelském spojení, a jmenovitě v Rusku získal sobě mnoho přátel, kteří pilně šetříce jeho rady nejeden návrh jeho, ku př. co se dotýče zřizování stolic pro slovanštinu při universitách ruských, uskutečnili. Korespondence jeho o takových důležitějších zájmech chová se v několika kvartových svazcích v Museu. Do té doby padají též četné spisy jeho; jsouť to mimo mnohé příspěvky do časopisů (Čechoslava, Kroka a j.) a mnohé příležitostné básně: Krátká historie slovenských národů (1818); Písně, které se vůbec patera vydání dočkaly a z nichž mnohé do němčiny přeloženy i v hudbu uvedeny byly; tři další svazky Starobylých skládanie, obsahující: Tristram bohatýrská píseň z XIII. stol. (v Praze 1820), Tandariáš, stará rytířská báseň (v Praze 1822), Tkadleček, ze XIV. stol. (v Praze 1824); Gessnerovy Idylly (v Praze 1819); Igor Svjatoslavič, hrdinský zpěv (v Praze 1821, věnovaný Jos. Dobrovskému, obsahující předmluvu v čes., rus., polském a srbském jazyku, pak původní text s českým překladem, histor. a mluvnické poznámky a něm. překlad básně); Mluvnice česká podle soustavy Dobrovského (v Praze 1822); Vetusstisima vocabularia latino bohemica (v Praze 1833); Dějiny české s kamenotisky (1832 a 1850); Krakoviaky (v Praze 1835 a 1851); Mluvnice polská (v Praze 1839, 2. vyd. 1850); Korrespondence mezi císařem Rudolfem II. a Uher. králem Matiášem atd. (v Abhandlungen d. böhm. Gesellschaft der Wiss., 1845); Sazavo Emauskoje svatoje blagověstvovanie, vydání evangelia Sazavo-Emauzského v původním textu písmem kyrylským a glagolským, spolu s přiložením Ostromírových parallelních míst a s ruským i českým úvodem (v Praze 1846); k snadnějšímu pak porozumění tomuto dílu rusky: Načala sviaščennago jazyka Slovian a česky: Počátkové posvátného jazyka slovanského (obě v Praze 1846). Mimo to vydal Jiřího Volného veselé písně (v Hradci Králové 1822); redigoval: Druhý díl německo českého slovníku od Dobrovského; Puchmírovu Mluvnici ruskou; druhé vydání Dobrovského Etymologikonu jazyků slovanských (v Praze 1833) a téhož Slavína; a taktéž druhé vydání Dobrovského Glagolitiky (1834); dále vydal Jiřího Strejce Žalmy aneb zpěvy sv. Davida (v Praze 1827); Viktora Kornelia ze Všehrd Knihy devatery a práviech a sudiech i o deskách země České (v Praze 1841) ajv. Mimo tyto četné práce ještě sepsal mnoho článků do Časopisu Českého Musea, a milerád sděloval své vědomosti jiným spisovatelům českým i ruským, ano jeho dopisy k ruským přátelům bývaly otištěny v ruských časopisech, pokud zprávy o novověké literatuře české obsahovaly. Zvláště jej bavilo sbírání mincí, jež napotom v Musejníku (a v pozdějších létech v Zapových Památkách Archeologických) popisovával. Nemohl se však H. vždy vyhnouti nepříjemným a trpkým polemikám, které namnoze s jeho literárním působením spojeny byly. Především spor o pravosti Libušina soudu, který byl Dobrovský a Kopitar za podvržený prohlásili a jejž H. vřele zastával, pak o pravosti Rukopisu Králodvorského, již byl Kopitar v podezření uvedl, a o některých jiných vynálezech literárních, zaujímal H-u velmi, obzvláště an tím i čest jeho velmi uražena byla. Bohužel nebyl spor ten rozřešen ani smrtí Dobrovského ani Kopitarovou, ano po mnoha letech opět v přetřes vzata otázka o pravosti obou výše jmenovaných památek národního básnictví českého, však jen aby nezvratně dokázána byla lichost důvodů proti pravosti přednášených. Neméně kalily H-ův klidný život rozmíšky jeho s některými čelnějšími spisovateli českými též doby, k čemuž nemálo přispívaly některé slabé stránky H-ovy, obzvláště povrchnost při čtení starých spisů, v čemž nejedněch omylů se dopouštěl, jakož jmenovitě lze H-ovi vytknouti mnohé chyby v starobylých skládáních i ve Všehrdovi, a jeho zcela chybné čtení některých míst v Kralodvorském rukopisu jest neposledním důvodem proti těm, kdož jej z padělání jeho vinili. Též jeho snahy o opravu písma i pravopisu, jmenovitě vymýšlení zvláštních známek místo č, š, ž, ch potkaly se s odporem a dílem i s úsměškem. Avšak vzdor takovým nepříjemnostem setrval H. vždy ve své téměř mladistvé čilé horlivosti, a podporoval vše, co byl seznal za prospěšné vlasti. Rok 1848, když nastal v Čechách veřejný život politický, dal i H-ovi směr jiný a vytrhl jej, byť i na krátko, z prací jeho literních. Braltě H. podíl na poradách Národního výboru, podepsal vyzvání k Slovanskému sjezdu, v němž velké účastenství měl, a byl mezi prvními zakladateli Slovanské Lípy Pražské. Dne 4. dub. 1848 uveřejnil spolu s jinými členy výboru spisovatelův Pražských rázné ohražení proti prozatimnému zákonu tiskovému od 29. března. Za poslance do sněmu českého, r. 1848 vypsaného ač nesvolaného, byl H. od okresu Králové Hradeckého zvolen. Od téhož okresu zvolen do říšského sněmu Vídeňského nepřijal volby, poněvadž nechtěl svěřiti cizím rukoum sbírky musejní, jež byl už před tím o pověstných svatodušních svátcích s nebezpečenstvím života chránil. Co starosta Slovanské Lípy získal si H. důstojným jednáním, vlasteneckou a statečnou myslí občanskou, láskou k Slovanstvu i k zákonní svobodě všeobecnou vážnost. Na podzim r. 1848 začal H. na universitě Pražské co docent přednášeti jazyk staroslovanský a ruský, pak i polský a český, kteréžto přednášky pak odbýval až do své smrti, jsa zároveň zvoleným zástupcem docentů v akademickém senátu. Spisovatelská činnost H-ova v té době obmezovala se na uspořádání nových vydání různých spisů svých (Pravopis, Písní) a Kralodvorského rukopisu, jehož polyglotu (totiž původní text se všemi dosavadními překlady) sestavil a tiskem uveřejnil, pak na další vydávání starších spisů českých. Z těchto sluší jmenovati: Dalimilovu kroniku českou v nejdávnější čtení navrácenou (1. vyd. v Praze 1849, 2. r. 1850), a Historii o cís. Karlovi toho jména čtvrtém od M. Prokopa Lupáče z Hlavačova (v Praze 1848), kterýžto spis obzvláště k oslavení pětistyletého jubilea vysokých škol Pražského vyšel. Mimo to vydal též v té době svou Mluvnici ruskou se stručnou čítankou (1. vydání v Praze 1850, 2. vyd. 1858). Ačkoliv bedlivě střežen tehdejší vládou, nicméně nepřestal v svém dopisování si s Rusy, a mnoho knih ruských dostalo se jeho přičiněním bibliotéce musejní, jakož i v českých kruzích vždy pečoval H. o obohacení její. Z klidu, v kterém se H. zanášel svými pracemi, vyrušen byl drzým nájezdem na svou čest, který učinil r. 1858 jakýsi anonymus v Pražském polit. časopise Tagesbote aus Böhmen, tvrdě v několika souvislých článcích, že Králodvorský Rukopis jakož i Libušin soud jsou nepravé, a připisuje padělání jich zřejmě H-ovi. Když pak H. žaloval pro uražení na cti redaktora dotčeného časopisu, byl sice tento nálezem všech soudních instancí uznán za vinna, a jméno H-y, o jehož nevině ovšem žádný Čech nepochyboval, za nepoškvrněné prohlášeno, avšak bol nad mrzkým osočováním nezůstal bez vlivu na zdraví zasloužilého kmeta, který od té chvíle počal chřadnouti. Vzdor tomu však neustal v přednáškách svých na universitě, teprv na podzim r. 1860 ulehl a po několikanedělní nemoci zesnul v domě musejním dne 12. led. 1861. O hluboké bolesti, jakou způsobila ztráta výtečného H-y v celé zemi České, svědčí výmluvně účastenství veškerého obyvatelstva Pražského při pohřbu zesnulého dne 15. led. 1861 a smuteční slavnosti, kteréž se ve všech téměř městech a dědinách království Českého odbývaly. Také ve všech čelnějších městech jiných kmenů slovanských uspořádány byly slavnosti smuteční na důkaz lásky a úcty, jakou si byl získal H. svým působením. - Nesnadno bylo by, podati již nyní, kde sotva jej byla literatura česká ztratila, přísnou úvahu o literární činnosti H-ově a vykázati mu v ní místo příslušící. Jedna z nejdůležitějších činností jeho bylo působení k slovanské vzájemnosti, i nelze jeho zásluhy v tom ohledu ani dosti oceniti. On byl pravým literárním prostředníkem mezi Čechy a veškerým ostatním Slovanstvem. Co básník náležel H. hned od počátku mezi nejoblíbenější svého času, o čemž zajisté svědčí již ta okolnost, že z veliké části písně jeho v hudbu uvedeny byvše takřka národními se staly. Nejevíť se v nich ovšem duch tvůrčí, geniální, ale mírná, bodrá, prostá mysl jeho se v nich obráží do podrobna, vše v nich je nehledané, prosté a nelíčené. Méně důležité místo zaujímají jeho prosaické spisy, jmenovitě pravopisné, ve kterých namnoze vadí již výše podotknuté bažení po novotách. Avšak kdyby i nebyl H. nikterak jinak působil v literatuře, již jediný Kralodvorský Rukopis pojistil vynálezci svému trvalou památku a vděčnost každého vlasteneckého Čecha. Co se povahy jeho dotýče, byl H. muž prostosrdečný, upřímný, nelíčený, a miloval zvláště co bibliotekář musejní příležitost osvědčiti svou vlídnost. Pro tuto příčinu byl také velmi oblíben u studentstva, jehož se za to vždy rád ujímal, a kde mohl radou i skutkem přispěl. Nesluší konečně pominouti mlčením, že H. od velmi mnoha učených společností (ruských, polských i německých) diplomy čestného údství poctěn byl; mimo to od cís. ruské akademie poctěn byl velikými medailemi: stříbrnou za pochvalnija upražněnija v slovesnosti i zlatou s nápisem prinešemu polzu russkomu slovu, jakož i od císaře Františka Josefa I. zlatou medailií s nápisem Literis et artibus, i od císařův Ferdinanda Dobrotivého, Alexandra i Mikuláše briliantovými prsteny, též od posledně jmenovaného ozdoben rytířským křížem řádu sv. Vladimíra i komendorským řádem sv. Anny. Životopis H-ův byl téměř ve všech časopisech českých ve dnech jeho smrti vyšlých uveřejněn; nejobšírnější z nich v Národních Listech; mimo to delší (avšak příliš stranný) životopis od Dr. Legis Glückseliga v Klarově almanachu Libussa od r. 1852, jichž obou tuto užito jest. V tomtéž almanachu jest také jeho podobizna dosti podařená; mimo tu pak vydal Farského lithografický ústav r. 1861 velkou podobiznu H-ovu. - Dne 8. září 1862 odbývala se v Hořiněvsi, rodišti H-ově, národní slavnost na oslavení jeho památky za velkého účastenství Českého národa, jehož přední výtečníci tu přítomni byli.