VÁCLAV  HANKA

příspěvek k dějinám kultury a národní literatury Čech a vůbec Slovanů

od
Dr. Legis-Glückseliga

přeložila
Mgr. Dana Mentzlová.

Překladatelka děkuje PhDr. Juliu Endersovi za překlad latinských frází.

Za vlády císaře Leopolda II., a sice málo měsíců před jeho českou korunovací, a v době, kdy české zemské stavy podnítily zřízení katedry českého jazyka a literatury v Praze, narodil se jeden z tehdejších vedoucích představitelů českého písemnictví a slovanské vědy a národa vůbec, Venceslav (Váceslav) Hanka, v Hořiněvsi, váženém, historicky známém místě v jičínském (dříve královéhradeckém) kraji Čech, 10. června 1791. Narodil se právě v těch hlučných dnech, kdy veškerý personál krajského úřadu -- jenž během několikaleté přestavby Hradce Králové v pevnost úřadoval v hořiněveském zámku -- znovu přesídlil do sousedního krajského města.
Hankův otec byl dosti majetný rolník a pachtýř, jenž chlapce vychovával pouze zcela prostě pro pole a dům; jeho mladá léta jsou proto (právě jako mladá léta Kopitarova) plná blaživých davidovských vzpomínek, na kterých jednoduchý, přirozený a smyslový básník, právě vstupující do stáří, horoucně lpí. [1]
"Když se" -- napsal jednou Hanka sám -- "dívám zpět na má dětská léta, proniká mnou živý pocit radosti, a lituji syny měst, kteří tam nevědí, co je volný nevinný život pod sluncem, co je radost zdravého dítěte. Jistě v Čechách není tolik jasných dní, jako například v Itálii; ale tím méně pociťuje otužilé české venkovské dítě syrý vzduch. Tak mi při zimním a deštivém počasí vykonal nejlepší služby starý nezničitelný husarský kabát ze sedmileté války -- dědictví po tehdejším našem pastýři. Byl, když mrzlo, dvakrát převázaný a v létě, když jsem jej přehodil přes bidlo, z něj byl nejpřirozenější stan. Zvláště lákavé byly pro nás děti kopcovité obecní pastviny, porostlé jemnou travou, které nám už za ranní rosy sloužily za skluzavky a za které se nám příliš často zaběhla stáda do osetých polí a přivodila nám pořádné rány, jež byly určitě brzy zapomenuty. Vlastně nevím, komu mám připsat, že mí rodiče právě mne nedali na takzvaný handl [2] do hor, jako mé oba bratry a i mou sestru, a domnívám se, že se tak stalo jen proto, že jsem byl nejmladší, a protože nechtěli svěřit milá stáda cizím rukám, nebyl tu nikdo, kdo -- by převzal husarský kabát."
Pod vlivem přírody a péče milé, zbožné matky, zaujaté pro český jazyk a lidovou literaturu (i písně), strávil Hanka svá chlapecká léta; přičemž jeho výchově chyběly všechny základy a do svého patnáctého roku navštěvoval vesnickou školu jenom v zimě. Kvůli té okolnosti, že během tehdejších francouzských válek byla studující mládež osvobozena od odvodu na vojnu, posílal jej otec na pravidelné návštěvy venkovského duchovního v sousedství, jehož náklonnost si uměl mladý Hanka získat, aby byl chlapec připraven na gymnaziální studia, i když byl na svůj věk velmi tělesně vyvinutý. Po uzavření míru se měl skoro-student vrátit ke svému předchozímu způsobu života. Avšak válka, sotva byla skončena, vypukla znovu a prudčeji (1805).
Ať dopadly přijímací zkoušky sebehůře, neboť Hanka vůbec nerozuměl souvislé němčině, musel -- bylo to roku 1807 -- nastoupit do královéhradeckého gymnázia a navštěvovat čtyři třídy gramatiky, což tehdy šlo lehce. Profesoři, zpraveni o tajných záměrech otce, brali Hanku pouze jako dobrovolníka a dovolili dokonce, aby určité elaboráty směl dodat v českém jazyce. Tak liberální jednání kvůli nevinnému, ba ušlechtilému cíli nemohlo zůstat bez dobrých následků. Hankova horlivost přitáhla znenáhla jiné spolužáky k mateřské řeči, a to tím rozhodněji, že zpracoval premianta z vyšší třídy, Franze Klicperu, [3] aby i on se odvážil položit na katedru kompozice v českém jazyce. Vlivem tehdejší dislokace srbského regimentu infanterie (takzvaného Peter-wardeinského č. 9) v Hořiněvsi, měl Hanka také již představu o tomto slovanském nářečí, tak jako mu skrze podobnou přízeň okolností už nebyla zcela cizí ani chorvatština a ruština.
Pud po vědění se nyní u Hanky stal neuhasitelným. Nechtěl už být vojákem, ale ani rolníkem; víceméně byl určen pro duchovní stav. Aby tedy studoval filozofické ročníky, musel se Hanka na podzim roku 1810 přestěhovat do hlavního města. Praha, centrum Čech, mu tehdy připadala, jako jiným stejně smýšlejícím mladíkům, jako vytoužený přístav české jazykové kultury, i když jejich očekávání byla příliš málo uspokojena. Protože, přes to co vykonali pro české nářečí Faustin Procházka, Pelcl, Puchmajer, Hněvkovský, Kramerius, Thám, Tomsa, Nejedlý -- a obzvlášť Dobrovský svou nesmrtelnou českou gramatikou, jež poprvé vyšla roku 1809, mělo to význam sice pro filologii a každopádně pro obecný lid, ale vůbec pro vzdělané vrstvy. Roku 1778 byla zřízena katedra českého pastorálu a o čtyři roky dříve byli zaměstnáni učitelé českého jazyka ve vojenských školách; v roce 1785 byl český jazyk přiveden do divadla, r. 1786 byla nově přeložena bible, od r. 1774 vycházelo množství spisů ve prospěch české řeči, jakož i její učebnice. To snad zajistilo jazyk před vyhasnutím, ale nový klíček života mu ještě chyběl; ten musel vyvstat teprve z vědy. A tak napsal roku 1792 Dobrovský [4]: "Jestli vším tím povzbuzováním, úsilím, zařízeními a účastí některých vlastenecky smýšlejících Čechů se česká řeč dříve nebo později vyšvihne na znatelně vyšším stupeň dokonalosti než onen stupeň, jehož dosáhla ve svém zlatém věku, za Maximiliána a Rudolfa II., přenechávám budoucnosti k rozhodnutí, neboť to závisí na tak mnohých okolnostech, jež nejsou v naší moci."
Vybudovat tuto budoucnost, aby mateřský jazyk alespoň neklesl ještě hlouběji pod úroveň svého zlatého věku, získat pro něj také v jeho rozpadu vřelé přátele, chránit a pěstovat jej jako jazyk mysli a srdce: takové povolání objevil Hanka brzy v sobě a -- následoval je.
"Jsme Čechové, setrvejme!" -- řekl Hanka v pražské aule k příchozím z Hradce Králové. "Spolužákův vysokých škol jest na tisíce, rozumnější se k nám připojí, mně povinnost jest, je k vlastenství povzbuzovati." [5] A již nyní, během tříletých filozofických studií (1810, 1811 a 1812), byl Hanka duší kroužku mládeže, jehož hlavní úlohou bylo pěstování české řeči -- do literatury nezasahoval snad ještě nikdo. Praktické vzdělání v češtině bylo dosud ovšem také nejvyšším duševním výdobytkem Hankovým a prvním předmětem jeho sebevědomí. Aby tím vzbuzoval pozornost nebo z češtiny dokonce učinil monopol, na to syn múz, stejně nadšený německými básníky, málo pomýšlel. Vnitřní touha jej neodvratně poutala ke všemu, co znělo česky nebo pocházelo od Slovanů, a tím se klidně přenesl přes všechny tehdejší předsudky, v žáru svého srdce skrýval jen jednu myšlenku: zasvětit všechny své síly povznesení své mateřštiny.
Takovým snahám nebyly poměry jeho doby nepříznivé. Dvakrát příznivě působil na duše zvuk mateřského nářečí. A Hankovy české deklamace, [6] jaké často pořádal na univerzitě, zajímaly a přiměly k návštěvě znenáhla mnohé české vlastence, i zemského guvernéra hraběte Wallise a hraběte Kolovrata: tak se začali nyní někteří mladíci z vyšších stavovských tříd učit česky, což učinilo Hankovo jméno předčasně populárním. Tím se však ztratila všechna náklonnost pro duchovní povolání, a Hanka se rozhodl pro odborné studium, po kterém tehdy směl doufat v místo radního nebo dokonce starosty v jeho domácím Hradci Králové.
Již dlouho se Hanka naučil nade vše cenit Dobrovského slavistické výkony, nedávno i jeho "Lehrgebäude der böhmischen Sprache." Nyní bylo Hankovým toužebným přáním, seznámit se osobně s Nestorem českých učenců. Připravoval se na to s určitou pietou. Hanka byl tehdy (1813) studentem práv v prvním ročníku. Skrze svého vyvoleného přítele, Klicperu, byl konečně uveden u ctihodného abbé, jenž tehdy bydlel v malostranské takzvané Lederbourském zadním traktu [7] a právě byl zaměstnán rozpracováním "Slovanky." Hanka se ukázal být hodným důvěry, kterou mu dal šedesátiletý Dobrovský hned v prvním okamžiku; neboť on objevil zcela zvláštní vlohy v mladém muži.
Smysl pro slovanskou dialektologii byl u Hanky již v oné době dokonale vyvinut. První podněty mu k tomu dali nejen slovenští dráteníci a krajinští prodavači citronů, kteří nocovávali v domě jeho otce, ale také styk se srbskými hraničáři a galicijskými hulány, kteří v jeho vlasti pobývali delší čas, jak již bylo zmíněno. Hanka se dovedl od každého něco naučit, kupoval od oněch lidí mnohou z cizích slovanských zemí přivezenou knížku a cvičil svůj jazykový talent různými způsoby samostudiem. A to mu stačilo nyní u Dobrovského k nemalému doporučení, když Dobrovskému spatra objasnil smysl některých srbských přísloví, k čemuž se samému velkému mistrovi nedostávalo prostředků. Dobrovský věnoval sečtělému a skromnému mladému krajanu, [8] nejživější povzbuzení a vzal jej po několika letech zcela do učení a na svou stranu, aby jej plánovitě přivedl ke svému vlastnímu učenému povolání, ke slavistice.
Nehledě na to přišel Hanka v pokušení, pokračovat ve svých juristických studiích ve Vídni, kde zároveň doufal nalézt pro sebe okruh literárního působení. Odešel také skutečně na podzim 1813, poté co francouzská moc byla zahnána od českých hranic, do císařského města a navštěvoval zde celý rok cenných přednášek profesora Dollinera, [9] o římském a kanonickém právu. Srdečné nadšení tehdy již oslavovaného Jungmanna upevnilo jeho starý slib ještě více. "Kéž byste (psal mu Jungmann) jen stejně tak, jako dosud, tiše a nenápadně, kde a jak je to jen možné, pracoval na tom, aby náš národ nezanikl: dík a žehnání budoucích generací Vás nemine." Nyní přísahal Hanka, nejen za sám mateřský jazyk, ale -- což je víc -- za český národ ručit svým talentem a svou krví, pochopil politický smysl Jungmannových slov; to, co se nyní nazývá "čechismus," bylo pro něj zjevné a odvážné, i když v jeho vlastenecké duši básníka vyvstávala tajná tušení. Tyto city oděl Hanka do slov ve své první, nejbezprostřednější, jej nejvíce charakterizující básni "Na sebe", [10] ve které líčí, jak jej matka coby novorozence kolébala v háji růží stolístek a při tom volala:

"Kdybych věděla,
moje robátko,
že z tebe bude
věrný, zdárný Čech;
ovinula bych
tebe růžemi,
tebe růžemi
libovonnými."
(Zahřmělo nebe.)
"Kdybych věděla
malé robátko,
že z tebe bude
lichý, zrádný Čech;
opletla bych tě
krutou rohoží,
s krutou rohoží
v trní hodila."

(Hankovy Písně, 5. vydání, s. 76)

Ve Vídni zastával Johann Hromádko nově vytvořenou katedru české literatury [11] a zároveň stál v popředí právě začínajících vídeňských novin v českém jazyce (Vídenské listy neb prvotiny pěkných umění), kterých vyšlo pět ročníků. I když byl svým přítelem, Norbertem Vaňkem, upozorněn na charakterové vlastnosti Hromádkovy, [12] -- jenž je nyní také mrtev, užíval Hanka jeho novin více než ostatní, což mu v zájmu o mateřský jazyk nebylo těžké -- jeho autorství si zde proráželo alespoň první cestu.
Poté, co vídeňské české noviny dosáhly značné pověsti, [13] přišel Hanka roku 1814 šťastně do Prahy, aby dokončil studie práv. Puchmajer právě vydal pátý a poslední díl své české sbírky básní: Sebrání básní a zpěvů 1814, a vybavil ji jednou lidovou a z deklamací oblíbenou Hankovou básní (Selská svadba): když se Hankova poetická činnost stupňovala a stále všude působil slovem a písmem, kde to bylo třeba ke cti, slávě, posvěcení drahé mateřštiny. Každý okamžik, který mohl vydobýt na studiu práv, byl využit k českým kolokviím, stylovým cvičením, literárním produkcím ve verších a v próze. Hanka byl obzvláště šťastný v lyrice, ne méně jako překladatel a příležitostný básník. Jeho akademičtí přátelé se na něj dívali zároveň jako na počátek a zánik jeho ideálu, který ještě nedovedli správně definovat, a vytvořili okolo něj něco jako školu.
Postupně a většinou anonymně vystupoval Hanka jako samostatný spisovatel -- přirozeně už proto s maličkostmi, protože vydávat věci významnější tehdy ještě nebylo ve spekulujícím duchu knihkupců a knihtiskařů. Zanedlouho vydal Dobrovský svůj (populární) "Prostředek k porozumění ruské řeči" podnícen taženími ruských vojsk; Hanka k němu dodal popsání ruské státní a vojenské moci: Vypsání Rusie a jejího vojska, 1815 a byl to snad osudový čin pro tvůrce, začít právě na ruském terénu. Mezitím poslal Hanka, tehdy ještě naveskrz básník, dokonce lyrický originální dárek: svých dvanáct prvních písní (Dvanáctero písní), k nimž musela propůjčit titulní obrázek cizí pozvánka na bál! Sešit vyšel 1815 beze jména; jen na konci bylo napsáno: "Tyto písně jsou od Vencesl. Hanky (až na č. 7) a zhudebněny Tomáškem". Také se poznamenávalo, že píseň "Lidka" byla uvedena pouze "na žádost", je to totiž údajně první píseň básníka, který nevěděl o prozódii. Nakladatelství obstaralo "posluchače českého vyučování" (Hankovy mladistvé přátele), kteří zde ještě častěji budou zmíněni. V roce 1816 vyšel druhý písňový sešit ve stejné formě; k tomu bylo přidáno č. 2 (Jarmila) od Šafaříka a dvě jiná čísla od jiných. Tyto písně, ať byly velmi chudobně vybavené, zůstaly překvapivě populární a zaznívají v zemi ještě dnes, vedle jiných písní Hankových.
Hanka vedl, i když ne bez prostředků, namáhavý studentský život. Zatížil se dobrovolně českými soukromými přednáškami a převzal již nyní (1816) úřední překladatelské zakázky ze slovanských jazyků. Při tom se věnoval stejně svým soudcovským zkouškám a svým slavistickým studiím. Přednášky Dobrovského pokračovaly, zvláště od nastolení míru; -- měl starší žáky, jako Puchmajer a mladší, ke kterým patřili kromě Hanky ještě Johann Jodl, Nikolaus Graf, Franz Klicpera a osm až deset jiných. Dobrovský překládal mladým lidem ruštinu, církevní slovanštinu a srovnávací slovanskou gramatiku. Hlaholici se naučil Hanka později u ruthenského kanonika Bobrovského rovněž s Dobrovského uvedením. Bez jakéhokoli předchůdce nastoupil Dobrovský, jak známo, stejně jako Jakob Grimm, historickou cestu výzkumu jazyka -- neboť jazyk (podle Schmellera) je stále také dějinami -- a tak můžeme lehko usoudit na duch a obsah oněch Dobrovského přednášek, které Hanka měl to štěstí déle a častěji než všichni ostatní poslouchat a opakovat.
Roku 1816 otevřel Hanka také takzvané České učení, jež později zařídilo na Hankův podnět vydání Ortografie. [14]
Toto je nyní heslo, které se takřka démonicky vine celým Hankovým životem vědce: Pravopis český. Jak známo, v roce 1809 Dobrovský zastával takzvaný "analogický pravopis," jím vytvořený z pramenů. Toto zlepšení, které se Hanka rozhodl zavést do praxe, bylo však z mnoha stran osočováno jako novinka, kažení jazyka, barbarství aj. Hankův Pravopis, uznávající systém Dobrovského, byl vytlačen ze všech českých škol (a právě nařídil dvorní dekret z 23. srpna 1816 češtinu také pro gymnázia) všelikými prostředky a v zahraničí byl zastánci starého - jako Palkovičem v Maďarsku -- uveden do špatné pověsti. [15] Tvůrce trpěl a bránil se, tiskl stále nová vydání svého Pravopisu a očekával pro něj příznivější časy. Tento Pravopis nelze nazvat čistě elementárním, protože vystupuje s jednotlivými, těžce uchopitelnými gramatikáliemi, také se zvláštnostmi (například akuzativ rovný nominativu). Sama knížka působila zároveň ke vzdělání jazyk i ducha a nyní všude pronikla jako školní učebnice; stejně též Hanka sám, po překonání nesčetných pravopisných potyček, svůj způsob psaní, přednášený již od r. 1816 a později ještě zdokonalený, nyní vidí triumfovat v celých Čechách, i v oblastech všech slovanských zemí -- protože je zároveň nejvhodnější jako panslovanská abeceda. [16] Ostatně bylo a je až do nejnovější doby nebezpečné, předělávat český pravopis; Češi se stali svým i a y úplně přísloveční ve světě, a kdyby se Dobrovský neuměl vyslovit o tomto bodě s tak nekonečnou opatrností [17] -- klesl by snad již r. 1809, jistě ale r. 1819, do oné polemické bažiny, která se otevřela hned po jeho smrti a ve které se musel brodit Hanka pětatřicet let. Bohužel budeme o tomto sporu ještě několikrát hovořit.
Kromě několika příspěvků do Rozmanitostí Johanna Hybla a několika příležitostných básní (např. Vděčnost obyvatelů král. Hradce) vydal Hanka v roce 1817 ještě nanejvýš důležité verše -- srbské lidové písně česky (Prostonárodní serbská Muza do Čech převedená). Již tři roky naplňovaly všechny obdivem srbské lidové písně, jež uvedl ve známost Vuk Stefanovič Karadžič; Hanka je přeložil svým krajanům plný tušení, zda by se nedalo najít ve starých českých pergamenech něco podobného. Tomuto Hankově nevědomému pátracímu pudu vděčíme také skutečně za vydání poetických památek českého středověku, započaté v roce 1817 -- ano, po kratší lhůtě dokonce za nález známého "Královédvorského Rukopisu", jenž brzy zastínil jihoslovanskou lidovou múzu.
Dobrovský byl právě zaměstnán novým zpracováním svých českých literárních dějin (1817-1818), ve kterých byly i nejstarší ukázky jazyka. Hanka mohl užívat již obtahy knihy a pospíšil si, aby k ní uveřejnil doklady, staročeský poetický poklad sám. Tak pomalu vzniklo pět až šest svazků Starobylých Skládání, z nichž první vyšel ještě v roce 1817 a jehož náklady na tisk musel z poloviny nést Hanka. Hanka se konečně odvážil na tuto oblast, na které měl svého času dosáhnout největšího uznání: oblast zkoumání rukopisů a starých Slovanů!
Podle vzoru komentátorů Písně o Nibelunzích a německých minnesängerů vybavil i Hanka svou sbírku vším možným vědeckým aparátem - jen bohužel příliš nedůstojně v typografickém ohledu a v příliš malém formátu:
Starobylá Skládanie i památka XIII. a XIV. věku z nejvzácnejších rukopisóv vydaná. První svazek (1817; XLV a 206 s.) -- věnováno Dobrovskému, "svému učiteli jako důkaz vděčnosti"; s Jungmannovou předmluvou, s úvodem a slovníkem od samotného vydavatele.
Básně obsažené zde a v obou následujících svazcích (druhý svazek 1818, XLIII a 286 s.; třetí 1818, XII a 263 s.) byly z větší části čerpány ze starého Královéhradeckého, nyní Lobkovického kodexu, s jehož popisem je možno se seznámit jinde. [18] Největší pozornost vzbudila v prvním okamžiku "Píseň pod Vyšehradem", objevená Josefem Lindou roku 1817 na samostatném pergamenovém listu (z dvanáctého století):

Ha ty naaszye sluncze
Vysegrade twrd atd.
jež byla mnohokrát, dokonce Goethem, přeložena a F. Knížetem zhudebněna. Také Dobrovský rád oceňoval tuto literární památku ve svých českých literárních dějinách a věnoval Hankovým antikvarním snahám pochvalný posudek. [19]
Ale ještě předtím, než Dobrovský zveřejnil své literární dějiny, učinil Hanka -- bylo to 16. září 1817 -- šťastný nález "Královédvorského Rukopisu", o čemž Dobrovský mohl nyní spíše v doplňcích své knihy podat přiměřený úsudek. Tímto nálezem měly Čechy náhle slávu a hrdost staré národní poezie nesrovnatelné ceny a představy o barbarství slovanského starověku začaly být neudržitelnými a uvolnily místo pocitům oprávněného úžasu. Dějiny nálezu, tak důležité pro Hankovu budoucnost nechť jsou zde řádně vypsány.
Hanka zažil to štěstí -- takřka jako by chtělo odměnit jeho vřelou lásku k řeči lidu a jeho nadšení pro památky duševní činnosti našich předků -- objevit téměř náhodou to nejlepší, co uniklo potopám času z poetického žánru nejen starých Čechů, ale starých Slovanů vůbec, Rukopis Královédvorský. Zrovna když Hanka vydával první svazek Starobylých Skládání, vykonal (o prázdninách roku 1817) výlet do král. věnného města Dvora Králové (Aula Reginae) blízko jeho domácího Hradce Králové, a to k příteli z mládí, tamějšímu měšťanu Skleničkovi; skrze něj se seznámil s tehdejším kaplanem Pankrácem Borčem a objevil zde 16. září onen zlomek rukopisu, ke kterému okamžitě připojil jednoduchý ale důvtipný název místa nálezu. Nález sám byl téměř připraven tím, že u stolu s právě jmenovaným přítelem vedl Hanka rozhovor o zničení města za husitů a pozdějším požárem r. 1450, tak poznámkou kaplana, že v komůrce městského kostela, pod spoustou papírů a nepotřebných věcí se nalézají také staré husitské zbraně a trosky rukopisů. Hanka hledal a tápal a vytáhl postupně dva docela tenké proužky a dvanáct úplných lístků pergamenu; pár takových proužků, na kterých jsou k přečtení už jen jednotlivé slabiky a slova, se nacházelo místo peří na šípech. Poté, co nálezce, který v prvních okamžicích mohl sám sotva tušit, jaký důležitý nález učinil, poznal obsah rukopisu jako český, předběžně jej vyluštil a přesvědčil se, že před ním leží jen malá část celého kodexu, nešetřil námahou, aby buď našel chybějící část, nebo alespoň se něco dozvěděl o dřívějším osudu rukopisu od obyvatel Dvora Králové, přičemž byl podporován především bratrem místního děkana Puše. Ale všechna Hankova usilování v tomto směru vedla brzy jen ke skličujícímu výsledku, že chybějící část s největší pravděpodobností shořela u jedné osoby, zaměstnané ve službách kostela, kostelníka, který byl zároveň klíčníkem a komůrku navštěvoval často kvůli železnému nářadí, přičemž nešetřil ani rukopisy, a že na získání ztracené části touto cestou se dá sotva pomyslet. Hanka byl učiněn tehdy zúčastněnými osobami vlastníkem rukopisu, jenž později věnoval jako dar národnímu muzeu, vděčně chválil Prozřetelnost za nález a očekával možnou náhradu chybějícího v jiné době a prostřednictvím jiných rukopisů. Ihned se rozhodl vydat zachráněnou, stále ještě důležitou, ba nedocenitelnou část rukopisu. [20] Kritická rekonstrukce původního textu a obtíže tisku včetně německé verze mezitím protáhly vydávání na celý rok. [21]
Můžeme snadno posoudit, jak povzbuzující byl pro Hanku objev těchto nejstarších pozůstatků české lidové poezie; byl však také pro něj vyznamenáním a odměnou. A tak se začínající badatel jazyka a starověku odvážně vrhl do volného proudu pražského společenského života a nechyběl nikde, kde bylo třeba uskutečňovat národní cíle. Mezi nejvydatnější ideje té doby patřilo založení národního muzea v Čechách, o čemž se ozývaly již od roku 1810 jednotlivá přání a návrhy. Hanka a s ním mnozí stejně smýšlející -- Purkyně, Svatopluk Presl, profesor Jandera, baron Stentch, hrabě Friedrich Berchtold -- navrhli nyní o tom jakousi petici, která, při vší neurčitosti jejího stanoviska, dala přesto dobrou připomínku a podnět. Také milostpáni hrabě František a Kašpar Šternberk, hrabě Franz Klebelsberg, kníže Isidor Lobkovic, hrabě Hartmann, vrchní purkrabí hrabě Kolovrat-Libštejnský poznali včas přízeň politických poměrů -- a posledně jmenovaný vlastenec vydal už 15. dubna 1818 provolání: "Vlasteneckým přátelům věd", jež bylo opravdu vlastním ohlašovatelem Národního muzea, soukromě již monarchou povoleného. Na konci května 1818 bylo subskribováno celých 61379 zl. 10 kr., i celé knihovny a kabinety přírodnin (mezi nimi nedocenitelná knihovna hraběte Josefa Kolovrata-Krakovského z Březnice vedle mincovního kabinetu hraběte Františka Šternberka a bohatými přírodně-historickými sbírkami hrabat Josefa Vratislava a Franze Hartiga) byly přislíbeny jako dary Muzeu, nehledě na nesčetné drobné nabídky.
Vedení budoucího muzea převzali 15. dubna 1819 oba hrabata Šternberkové, k nim se přidal o čtyři týdny později abbé Dobrovský; Hanka rovněž čekal na vhodné místo. Zpočátku (1818) byly sbírky umístěny v sále minoritského kláštera u Sv. Jakuba, poté od r. 1819 částečně u profesora Steinmanna v technickém institutu, částečně také v domě hraběte Hartiga na malostranském Vlašském plácku; nyní byli Hanka a (pozdější kustod) Zippe zaměstnáni katalogizací sbírek. Hanka zastával od r. 1818 jako "přednosta literárních sbírek Muzea" roční remuneraci a úřadem slovanského překladatele, jež převzal již v r. 1816, a nynějšího přednosty muzejní knihovny se pomalu konsolidovalo jeho veřejné postavení.
Ještě roku 1818 vydal Hanka překlad Krátkou historii slovanských národů -- překlad epizody z Rühhových Dějin středověku; v roce 1819 však byla jeho literární činnost nesrovnatelně větší. Kromě jednotlivých příspěvků v týdeníku Dobrozvěst od V. R. Krameria a různých slavnostních básní [22] dodal Hanka zdařilý překlad milých Idyl Gessnerových: Gesnerovy Idylly (1819 u Haase, 245 s.) -- přičemž si překladatel, již hluboce seznámený se staročeskou slovní zásobou, neodpustil přidat slovník; neboť si posloužil mnoha dosud ne běžnými slovy a tvary slov. Větším úkolem bylo obstarat nové vydání jeho básní:
Hankovy Písně. Druhé rozmnožené vydání. Svazeček I. (58 stran vel. 12.), s (převzatou) titulní mědirytinou od Döblera.
Hanka musel dílo ovšem vydat vlastním nákladem. "Mým záměrem (říká Hanka) u těchto písní byl čistý zpěv, ucho bylo mým jediným průvodcem." To mělo sloužit k ospravedlnění použité prozódie! Sbírka čítala 32 písní (mezi nimi již na straně 14 báseň "Na sebe"); vyšly zde překlady Schillerova "Alpského lovce" a "Mladíka u potoka", i polských, srbských a ruských originálů. A že básník již déle nemohl popírat učence, dokazuje opětovně dvě strany dlouhý slovník, pomocí kterého se mnohé zapomenuté klasické výrazy staly znovu lidovými. Čeští komponisté našli v novém daru rovněž novou kořist, text a hudba šly opět ruku v ruce.
Hankova poezie je jednoduchá a přirozená, melodická a půvabná, převážně lyrická a zcela prodchnutá českým národním duchem. Krásný verš a vždy dobře padnoucí rytmus zde jsou dosti nepřekonatelné a písně žádného básníka tolik nepronikly mezi lid, jako tyto. Karl Egon Ebert a jiní básníci německého jazyka v Čechách přeložili mnohé z nich; příklad toho (z pera paní Juliany Glaserové) bude vítán i našim německým čtenářům a bude nevyhnutelný k ocenění básnického nadání Hankova.

Chaloupka,
od V. Hanky.

Vystavím si skrovnou chaloupku,
všecko čistě, jako na sloupku.
Réví, stromoví a křoví vůkol ní
budou dávat chládek k hovění.
Odtud nedaleko v háji
besídku si spletu z májí.
Až to všecko řádně dovedu,
tak tě divčinko tam povedu.

V chlívku bude s kozou kravička,
u sroubku pak z drnu lavička.
Ovčín s koňskou stájí v jednom pořadí,
pod kolnou pak vorní nářadí.
Stodůlka šest kroků záze,
vůkol plot a kousek hráze.
Až to tak vše řádně vyvedu,
tak si tě tam samou přivedu.

Na dvorečku v kurník kulatý
pro svou radost kvočně s kuřaty,
kachnám, husám, ťopkám a vší drůbeži
sama budeš sypat večeři.
Něco pro dům, něco v Praze
na trhu se prodá draze.
Až jen já to všechno dovedu,
tak si tě tam zrovna povedu.

Na zahrádce mimo zeliny,
budou také vonné květiny.
Na podzim vždy rozličného ovoce
bude víc a víc rok po roce.
Ptactvo bude v křoví cvrčet,
potůček pak veskrz hrčet.
Jen až já to všecko vyvedu,
tak si tě tam do ní přivedu.

Jizbu prostou, sklípek klenutý,
pro mléko a soudek přepnutý,
z něhož, když k nám známý někdo doskočí,
džbánek čerstvého se natočí.
V komůrce pak bude lůže,
v kterém se dvé směstnat může.
Až to všecko řádně dovedu,
tak tě do něho tam povedu.

Jestli se ti to tak zalíbí,
tak tě hoch tvůj vroucně políbí,
pak se ale zeptá: budeš-li jej chtít? -
byť i o vše přišel, ráda mít? -
A tak potom budem svoji,
pak nás žádný nerozdvojí.
Až to na tobě též dovedu,
tak si tě tam směle povedu.

Konečně vyšlo tiskem první vydání (Editio princeps) Královédvorského rukopisu, k čemuž dodal talentovaný profesor Václav Alois Svoboda (8. ledna 1849 zemřelý) německý překlad. Kritický hlas starého mistra Dobrovského o celé literární památce byl již znám, i některé ukázky z textu [23] a Dobrovský na tom založil vlastní epochu (a to od r. 875 do r. 1310) Dějin české literatury. Vydání vyšlo jako samostatný svazek Starobylých Skládání:
Rukopis Králodvorský a t. d., to je: Die Königinhofer Handschrift, sbírka lyricko-epických národních zpěvů -- původní text (avšak rozdělen do veršů, s paralelním novočeským převedením od V. Hanky (119 stran), potom německý metrický překlad od V. A. Svobody (62 stran), Praha 1819 (vel. 12.).
Při všeobecném zájmu, jež byl tehdy vzbuzen pro starou i novou lidovou poezii se nemohl královédvorský písňový poklad minout mocným účinkem. Postupně byl Rukopis Královédvorský přeložen do většiny vyspělých jazyků a do téměř všech slovanských nářečí -- nejprve do ruského, tehdejším ministrem kultury Šiškovem v Izvěstijích ruské Akademie (VIII. kniha, 1820, s. 47-215). Nejvýbornější posuzovatelé umění domácí i zahraniční se vyslovili pro vysokou poetickou a dějinnou hodnotu oněch básní, a německý kníže básníků Goethe, protože rozeznal jejich vysoký význam pro nově vzbuzený duševní život v Čechách (Goethovy spisy svazek XXXII. strana 407; svazek XXXIII. strana 321), dokonce vtělil své verše do německého překladu jedné z královédvorských písní, "Kytičky" (svazek II., strana 341).
Ale všechno, co bylo dříve či později řečeno o charakteru a umělecké hodnotě Rukopisu Královédvorského, překonal a ještě stále překonává neporovnatelný Johann Georg Meinert (zemřel v Bartošovicích na Moravě 17. května 1844), který hned po vyjití Hankova vydání dokázal národní a estetický obsah překrásného nálezu se strhující výmluvností; tak že, abychom si nenechali nic ujít, co patří k dějinám Královédvorského Rukopisu, musíme zde uvést několik hlavních míst z Meinertovy statě [24].
"Obdrželi jsme (říká Meinert) v "Rukopisu Královédvorském" pozůstatek sbírky písní, jež byla pravděpodobně zapsána mezi léty 1290 a 1310 zřejmě jen s tím záměrem, zachránit z proudu němectví, pronikajícího u dvora, na hradech, ve městech a s vítěznými vojsky [25] hlasy předků a v nich památky starého jazyka a mravu, básnického ducha a zemské slávy Čechů. Neboť že mezi jiným zvěčňují vzpomínku na nenávist proti Němcům, rozdmýchanou Karlem Velikým, nemuselo být zrovna určeno výběrem těchto písní a dává jim ostatně jen o tolik více dějinné pravdy, aniž by chvála bohu rušivě zasahovaly do současnosti. Proto mír s popelem tohoto, i když jednostranného básníka, alespoň ne bez vkusu, jehož dílo by si zasloužilo lepší osud než bohužel doznalo v jediném dosud známém rukopise, z něhož zbývá pouze zlomek dvanácti listů a dvou úzkých proužků. Neúnavný badatel Hanka je objevil v koutě královédvorské kostelní věže, kde mohly ležet v surové společnosti starých šípů od dob husitských. Několik těchto nástrojů zabíjení bylo okřídleno pergamenovými proužky, k čemuž, podle všeho zdání, byla zneužita i většina listů řečeného rukopisu: jako by barbarské zlobě oněch bojovníků oné náboženské a občanské války nestačilo, potírat masově vnější lidské životy, aniž by zničily také bohatý pramen vnitřního života zlou záměnou pindarovských "Šípů písní" v písně šípů! Na oněch listech se dochovalo ne více než čtrnáct (s výjimkou první a poslední úplných) částečně epických, částečně lyrických básní. Jsou zpívány v nerýmovaných verších, které, s uměřeným názorem, většinou tvoří souvislé celky, místy se vyvíjejí ve volných strofovitých odstavcích -- cenné trosky domácí přírodní poezie plné života, jež strhne už v překladu k obdivu, a sama sebe nejtrefněji popisuje slovy: "ha! ty pěješ od srdce k srdci!" a Čechy úplně zprošťuje toho, aby záviděli Srbům, svým bratřím, jejich rapsodie, nebo Skotům jejich Ossiana. Podle jejich účinku na mysl se dají tyto písně, doprovázené varytem, prastarým, v nich samých zmíněným hudebním nástrojem [26] dělit na krásné a vznešené, přičemž oněch devět krásných tu laškuje s anakreónským půvabem (VI, 61. Žežulice), tu se rozplývá v něžné touze (II, 55. Kytice V, 60. Růže), v nekonečném smutku (VII, 61. Opuštěná VIII, 42. Skřivánek), někdy pění bujnou mladistvou radostí ze života (III, 56. Jahody), nebo oslavují odvážného osvoboditele uloupené milé (I, 50. Zbyhoň) a rytířské vybojování vlastenecké nevěsty (37), jindy oplakávají mladíka padlého rukou nepřítele "oči všech dívek" (IV, 58. Jelen) - veskrze hluboce procítěné, svérázně vymyšlené, živoucí, něžné, silné a přece vždy jasné a vysloveně lidové -- jako duch a srdce anděla v rysech obličeje hezkého dítěte. [27] Ale mnohem důležitější část rukopisů tvoří zbylých pět vznešených nebo hrdinských písní: svého druhu jedinečný úkaz, protože spojují se vší jakoby vrozenou nádherou básnického podání a s nejčistším žárem lásky k vlasti [28] tu přednost, že se opírají o nanejvýš důležité české události a hrdinské činy, jež se, a většinou i jejich dějiště, dají dosti přesně doložit od r. 1241 až do devátého století a do prvních dob nikoli nekrvavého obrácení Čechů. Jsou v tomto ohledu nalezištěm starých názorů, mravů a zvyků, a určitým způsobem listinným dokázáním existence Čechů, klíč k celým jejich dějinám".
Ale svět nezapomněl nad klenotem toho muže, který jej vytrhl z tenat zániku. Hanka obdržel z blízka i z daleka množství důkazů uznání a vděku: přicházely mu pochvalné básně, diplomy, medaile a vysoké čestné dary. Poté, co si jej literární společnost na univerzitě v Krakově (s. societas literaria studiorum universitas Cracoviensis) vyvolila již 15. listopadu 1819 za korespondujícího člena, přijala jej r. 1820 téhož dne v roce učená společnost vysoké školy ve Vilně (Scientiarum, literarum et artium universitas Wilnensis) za čestného člena a tehdejší Akademie pro ruský jazyk a literaturu v St. Petersburgu (nyní sjednocená s akademií věd) mu poslala 16. (28.) října 1820 svou velkou stříbrnou medaili: "za pochvalenyja upražnenija v slovesnosti." Nejvíce překvapil Hanku a německého překladatele, Svobodu, věnec "Písní v české metrice", které oběma daroval básník la Motte Fouqué (i když jej uveřejnil až později), a jenž je zde převzat z poměrně vzácné knížky, [29] protože je jím uctěn celý národ.

(doslovný překlad)
- - - - -
V královédvorském kostele
Najdeš komůrku,
Kde v tichém klidu
Měli staré písně -
Protože je nikdo nechtěl zpívat
Nikdo víc v nejnovější době,
Dříve byly zpívány často a krásně! -
Písně se potopily do němoty.
Dvůr Králové zůstal jejich krásným úkrytem!
Ještě krásnějším úkrytem kostel,
jenž milými mateřskými pažemi
I mnohou světskou květinkou
Brání před syrým letem chladné bouři.
Ještě než nalezli písně,
V tichém, vážném úkrytu,
Přidružily se k nim
S láskou zbraně.
Píseň a zbraň rády spolu ladí
Ve společném zvuku;
Ač pro jednoho z obou
Je to někdy těžké.
Tak vedlo se tehdy písním.
Okolo šípů se jejich pergamen
Opletl jako hrubá válečná kůže.
Však písně chtěly v letu
Dohnat útěchu,
Jásat ve větru:
"Hej, zde znějí,
Hej, zde syčí,
Hej, zde nesou
Krev a slávu
Šípy písní! Pravé šípy písní!" -
A tak zněly po mnohém válečném poli.
Když ale nyní o šípech
Nechce vědět pokolení, černé prachem,
Odvažující se zlostné hry
Se září blesku,
S řevem hromu:
Nu, tu písně spolu s šípem
Vyhnali z nového změněného světa,
Zavřeli do královédvorského kostela.
* *
Však nespaly věčně písně!
A věčně nespaly šípy! -
Přišel do Dvora Králové
Vážný Čechů syn,
Čile pátrající po umění a písních
A činech starých předků,
Hanka se jmenuje ten bodrý Čech -
A pozdravil šípy:
"Vy staré dobré zbraně,
Pojďte ven!
Pojďte ven se mnou!
Jistě, s létáním je konec.
Však mnohé oko rytíře,
I mnohé oko zpěváka
Vás uvidí u jiných starých zbraní,
Jež budou vystaveny k ušlechtilému odpočinku -
Potěší se vámi!"
Zaševelil pergamen,
Jež byl otočen okolo šípů -
Než Hanka neslyšel.
Byly to písně,
Jež šeptaly napůl se smějíce:
"Jak? Je konec s létáním?
Jak? Uloží nás k odpočinku?
Teprve pozná nás,
Bodrý náš krajan!
A zatím k novým letům
Ty sám vyšleš šípy písní!"
* *
A bodrý Hanka našel
Na šípech brzy písně.
"Nu, vy jste mi šípy písní!"
Zvolal. "Vy poletíte celou zemí!
Však nejen po Čechách,
Dál celým Rakouskem,
Dál celým Německem -
Osvěžit mnohá srdce,
Jež se radují z písní!
Nešeptejte nevolí, vy písně -
Ti, jež jste měly za nepřátele,
Udatní Sasové
Mají nyní společné jméno s Němci.
Jsou všichni Němci českému králi
Věrnými a udatnými přáteli,
Zpívají s ním válečnou píseň,
Válčí a zpívají společně [30]
Spolu v jeho ušlechtilé válce!"
* *
Ušlechtilé písně šípů
Že dále budou znít
I v německém nářečí.
A jiný bodrý Čech -
Svoboda, jenž německou řeč
Znal stejně dobře jako českou -
Naladil jejich lyru,
Zpíval písně šípů
Zvučně našemu německému srdci.
Hanko a Svobodo,
Šlechetné děti Čechů, přijměte
tyto písně přátelsky!
A ty, ó česká země,
Žij, zpívej a rozkvétej,
Země krásných šípů písní
Zvučné Čechy!!"

Když "zvučná" země Čechů kouzelně dojala těmito "šípy písní" všechny duše, rostla také touha moci před ostatním světem takové poklady šířeji rozvinout ve větším množství. Byly horlivě prozkoumány všechny české knihovny, archivy, sakristie, hradní sklepení ad., byly starostlivě odděleny jednotlivé pergamenové listy, jež byly podle zlozvyku pozdějších knihvazačů, v zásadě chvályhodného, s oblibou používány jako předsádky nebo potahy desek a tím byly nalezeno a zachráněno mnoho zajímavého v latinském, nanejvýš staroněmeckém, [31] jen výjimečně v českém jazyce; ale z písní, jako královédvorské, se nenašlo až do roku 1823 nic dalšího, než volný osminkový list, předaný Muzeu, z XIII. století, obsahující (již známou) báseň "Jelen" a (báseň vyskytující se německy v manesském kodexu) Milostná píseň krále Václava Prvního: [32]

"Z velikých dobrodružstvie
milost mi vyjevi atd."
Mezi jinými byl čtrnáct měsíců po objevení, tedy ještě před vydáním Rukopisu Královédvorského, zaslán českému Muzeu prostřednictvím pražské pošty fragment rukopisu, podle svého vzhledu prastarý (podle Šafaříka pocházející z konce IX. století). Zdálo se, že obsahuje falzifikát -- pověstný Libušin Soud -- a byl na přání Dobrovského předběžně držen v tajnosti. V roce 1824 však o něj vzplál vášnivý spor, který způsobil i Hankovi mnohou bolest a o kterém budeme hovořit později.
V roce 1820 byl hotov již čtvrtý svazek Starobylých Skládání - obsahující hrdinskou báseň "Tristram" a silný přes 400 stran - a teprve po několika letech následoval pátý svazek (1823, s "Tandariasem", s Májovým snem, bohužel zkomoleným, a s Mastičkářem atd.). Hanka, jehož pero si nikdy neodpočinulo, napsal vedle toho příspěvky do beletristického listu Čechoslav (od Krameria), též do Preslova Kroka, všenaučného spisu -- byl to první (v roce 1821) vědecký časopis v české řeči, který až do vydávání Muzejníku zaujímal ve vlasti úctyhodnou pozici. Hanka pilně podporoval i uzavření německo-českého slovníku Dobrovského, jehož vydávání dvacet let vázlo [33]. Hanka se opět ujal opuštěné práce a dokončil ji. On sám o tom podal v německé předmluvě ke druhému dílu, zajímavé též pro literární historii, následující zprávu: "Před jedenadvaceti lety vyšel první svazek německo-českého slovníku p. abbé Dobrovského. Hodnota tohoto díla, jak bylo plánováno tímto mistrem, vzbudila požadavek vlastnit celé dílo. Ale obě uplynulé desítky let byly příliš bouřlivé, vážený zakladatel a vydavatel slovníku příliš zaneprázdněn, aby mohl uspokojit všeobecné přání; navíc práce, jejíž dokončení je pro jednotlivce za celý život téměř nemožné [34], skýtá nesčetné obtíže. Kromě toho mu smrt vzala spolupracovníka, pana Štěpána Lešku (superintendanta nejprve v Čechách, pak v Maďarsku, + 21. ledna 1818), který výborně vysvětlil zvláštnosti maďarských Slovanů. V panu Antonínu Puchmajerovi, známému horlivostí a vzácnou silou ducha, našel pan vydavatel náhradníka jak ochotného, tak schopného mu pomáhat při tak obtížném podniku. Již dříve byli tito ctihodní muži, příslušníci jednoho stavu, prodchnuti jedním cílem, příbuzní duchové, přes různost věku úzce spojení, a usilovali společnou silou zúrodnit dlouho pustý, tmavý a ladem ležící luh domácí literatury. Když nyní jiné práce panu abbému Dobrovskému bránily v ukončení započatého, předal dohled nad již sebranými materiály a doplnění ještě chybějících tomuto svému příteli a dosavadnímu spolupracovníku. Pan Puchmajer nato poctil dohotovitele svoji důvěrou a vyžádal si jeho pomoc. -- Tak tímto předávám publiku dílo dvou našich vynikajících mužů, z nichž jednoho vidíme ve vysokém věku ještě mocně usilovat a působit silou nezesláblou vším tím napětím -- kéž by to ještě dlouho zůstalo tak! -- zatímco druhý v ještě svěžím věku zemřel (Puchmajer + 29. září 1820). Po nezapomenutelné smrti Puchmajerově jsem materiály, ještě částečně neúplné, počínaje od písmene D tohoto druhého svazku, s několika přáteli co možná doplnil, obzvláště jsem získal mnohé užitečné slovo v technické oblasti neúnavnými otázkami u řemeslníků a znalců umění a tím jsem obohatil tento poklad -- vlastně jsem učinil vše, co jsem považoval za nutné pro větší dokonalost a byl jsem vstavu udělat, v příjemné naději, že to bude vítáno všem, kterým je drahá řeč jejich slávou korunovaných předků -- jaký má být odkaz synů hodných svých velkých ušlechtilých otců, ne synů odrodilých. Praha, 2. července 1821. Venceslav Hanka, člen učených společností v Krakově a Vilně."
Zároveň dosáhl Hanka svého prvního panslovanského výkonu, a to vydání a komentáře staré Písni o Igorovi, která podle jazyka pochází ze dvanáctého století a byla objevena v roce 1795 hrabětem Musinem-Puškinem (a již několikrát vydána):
Igor Svatoslavič, hrdinský zpiev etc. (Praha 1821, vel. 8., nákladem vlastním). Věnování Dobrovskému: Jego vysokoprepodobiju Josefu Dobrovskomu, členu mnogych učenych občestv, Slovianstva Patriarchu. Potom XIII stran předmluvy, česky, srbsky, rusky a polsky; nato strana 1-42 původní text s paralelním počeštěním, strana 43-49 historické poznámky (česky), strana 49-58 jazykové vysvětlivky, strana 59-80 německý překlad písně.
Nový vydavatel chtěl skutečně zpřístupnit Igora všem slovanským kmenům zároveň a vymyslel si k tomu vlastní (i když také trochu chimérický) pravopis, při kterém se mísí latinská písmena s cyrilickými nebo vůbec vymyšlenými [35]. Hanka měl v této nouzové pomůcce zálibu od začátku; ale od začátku měla tato zvláštnost příliš malý ohlas. Odhlédneme-li od toho, zůstává Hankova Píseň o Igorovi podnětnou a důkladnou prací, která pomohla významně zvýšit Hankovu literární pověst, většinou v Rusku, a za kterou byl vydavatel poctěn 12. (24.) července 1823 briliantovým prstenem od Jeho Majestátu cara Alexandra. Vlastně Hanku ovládala od té doby stále více vědecká vážnost, jež však zároveň nikdy nešla tak daleko, aby odvedla původní vnitřní básnický pramen nebo jej dokonce vysušila. Hanka byl nyní také (od 3. února 1822) korespondujícím členem Varšavské učené společnosti (Tovarzystvo królevskie Varszavskie przyaciol nauk), stejně tak jako musel -- zatímco Dobrovský ve Vídni osmnáct měsíců psal a tiskl své Institutiones linguae slavicae veteris dialecti -- jej zastupovat v Praze u všech přicestovavších autorit. Plodem během nepřítomnosti mistra bylo také Hankovo české zpracování Dobrovského Lehrgebäude:
Mluvnice podle Dobrovského (Praha 1822, XXXII a 312 stran ve vel. 8.) -- kde také byly gramaticky vysvětleny staročeské tvary slov, nejprve k porozumění Královédvorskému rukopisu.
Podíl Hanky na Slovanských národních písních, které začal vydávat Fr. Lad. Čelakovský roku 1822, uznal Čelakovský sám tím, že sbírku věnoval Hankovi, jej věrně podporujícímu radou i činem [36]. Liberální ve sdílení materiálů nebo informací byl a zůstal Hanka vždy, i oproti mužům s malou upřímností.
Záležitosti vlasteneckého Muzea mezitím přibraly na rozsahu. Sbírky přešly v březnu 1822 do starého Šternberského paláce na Hradčany a císařské schválení statutů bylo vykonáno 14. června 1822, načež se společnost chopila příležitosti, aby se 23. prosince téhož roku prohlásila za ustavenou. Během těchto rozhodujících dějů učinil i Hanka -- o jehož budoucnost bylo beztak postaráno -- krok, který měl uspokojit jeho srdce a přinést mu do té doby odříkané štěstí domácího krbu. Oženil se s dívkou, jež nejvřeleji sdílela jeho sympatie, kterou sám vyučil v českém písemnictví a často ji oslavoval ve svých básních jako "Várinku" [37]. Sňatek se konal 11. února 1822 v kapli sv. Václava pražské katedrály, přičemž svědky byli dva vysoce nadaní muži ze světa vědy a umění -- abbé Josef Dobrovský a malíř František Horčička. Hanka, který byl při ustavení musejní společnosti zaměstnán jako kustod [38], měl nyní to zadostiučinění, být zaměstnán jako knihovník, s ročním platem 500 zl. a osobním přídavkem 100 zl. C. M. Za to měl Hanka obstarávat i záležitosti sekretariátu v českém jazyce, jakož i přeložil a dal vytisknout několik ročníků Jednání společnosti vlast. Museum od r. 1823.
Z těchto krásných dní pochází skvostné vydání hrdinské písně Jaroslav (16 stran, vel. 4.) z Rukopisu Královédvorského, obstarané Hankou, kterou byl zvěčněn rod Šternberků; i když přímý důkaz, že vítězem nad Tatary byl Šternberk, se nedá vyvodit ani z českých, ruských, či orientálních pramenů, ani z Rukopisu Královédvorského. V roce 1824 byl Hanka obdarován císařskou ruskou Akademií (jejímž členem ještě nebyl) jedním exemplářem velkého ruského slovníku, vydaného touto akademií. Přijal jeho Majestát císaře Františka a císařovnu Karolinu Augustu v červnu tohoto roku při jejich návštěvě Muzea velmi podařenou slavnostní básní [39], přispěl několika písněmi (zčásti překlady) do almanachu Novoročenka od Chmely a Klicpery, a dodal první sešit vysvětlivek (německy a česky) k historické obrazové galerii z pravěku Čech: Vysvětlení dějin českých v kamenotisk. vyobrazení (Praha, u Bohmannových dědiců, v kvartovém formátu) -- vkusná kompilace, která se již dočkala druhého vydání (Obrazy dějin českých 1850, vel. 12.).
Ale malé literární hoře neminulo ani našeho Hanku! Již v roce 1818 se poukazovalo na podezřelou báseň Libušin Soud z IX. (?) století. Později (1828) objevil Hanka na deskách jedné knihy fragment českého meziřádkového překladu Janova evangelia, jenž byl připsán X. století. Jemně kritický, ale nedůvěřivý Dobrovský prohlásil konečně roku 1824 báseň o Libuši a podobné jazykové pozůstatky veřejně za "literární podvod", v čemž mu co nejvíce přizvukoval ještě kritičtější Kopitar, a v XXVII. svazku Wiener Jahrbücher der Literatur (s. 100-115) následovalo vědecké objasnění oněch památek. V soukromých dopisech a některých polemických článcích dal starý mistr na srozuměnou: takové pergameny jsou prý podvrženy "hyperpatrioty", prohlásil Josefa Lindu (zemřelého v roce 1834, již výše zmíněného) za písaře a považoval Jungmanna nebo Hanku za tvůrce zlomku Libušina soudu (Hanku také ještě zvlášť za původce meziřádkového překladu Janova Evangelia). Hanka se dovedl utěšit z této zraňující křivdy a Dobrovský opustil tento svět (6. ledna 1829) ve zlobě nad památkami českého jazyka, prokletými kritikou. Aby tento neblahý střet nemusel znovu počínat, budiž zde vylíčen jeho průběh zároveň se souvislostmi. Hned po Dobrovského smrti usiloval František Palacký obhájit pravost všech těch jazykových památek prostřednictvím induktivních důkazů. Avšak marně! Kopitar, tehdy redaktor Wiener Jahrbücher, v jejichž XLVIII. svazku bylo zařazeno Palackého pojednání -- recenze druhého vydání Rukopisu Královédvorského, napsal závěrečnou poznámku: "Nechali jsme pana P. vyslovit se, musíme ale přece poznamenat, že Dobrovský blahé paměti je vším výše řečeným ze strany písma jen potvrzen, ze strany jazyka ale zdaleka není poražen". Od té doby zůstaly pohnuté fragmenty ve špatné pověsti. Ale Kopitar šel znenáhla ještě dále a podezříval i Rukopis Královédvorský, tím že dal na srozuměnou, že je zřetelně vytvořen podle srbských lidových písní a snad Hankou napsán (?)! [40] Šafařík na to odpověděl následovně: [41] "Známý duchaplný učenec vyslovil podezření, že Rukopis Královédvorský by mohl být dílem novějších časů, a sice dílem jeho počestného nálezce samého. Jsme nakloněni, považovat zavrhující úsudek toliko za nekritické rozhodnutí a nechceme a nemůžeme se pouštět do jasné obrany Rukopisu Královédvorského nebo do výkladu důkazů jeho pravosti již z toho důvodu, že ve spěchu krátkého života musíme plnit mnohem důležitější povinnosti, než úzkostlivě brát do ochrany před vrtochy pyrrhonské kritiky památku, která podle našeho živého přesvědčení nese na čele punc svého původu pro každého člověka schopného úsudku a nezaujatého a vůbec nepotřebuje naši úzkostlivou ochranu."
Skutečně Rukopis Královédvorský si vede svou záležitost vítězně sám, není to však případ jiných starších památek. Pánové Šafařík a Palacký učinili výzkum a záchranu cti těchto památek předmětem objemné knihy již roku 1840 [42]; doložili pravost dotyčných památek s nejvyšší pravděpodobností, ale nedokázali ji. To by také mohla jen příznivá náhoda. Tvůrce této biografie zde konal obzvláště paleografické výzkumy, jen aby ušel vlastním pochybnostem. Přemlouvá se raději sám, že ony pergamenové listy jsou staré a pravé, zvláště od té doby, kdy mu jeden z největších znalců rukopisů, král. bavorský knihovník Dr. Andreas Schmeller v Mnichově (15. ledna 1845) napsal: "Co se týče Libušina Soudu, jsem tak dlouho nakloněn, věřit v jeho pravost, dokud se v jeho jazyce samém nenalezne něco, co může patřit jen pozdější době." A tím nechť se publikum spokojí, zmíníme ještě jenom to, co komentátoři "nejstarších památek české řeči" (str. 192-193) říkají o nespravedlivém osudu, jenž tentokrát zasáhl neúnavně působícího Hanku. "Tímto (jejich slovy) by byla naše kritika, jak daleko se týká věci samé, u konce. Jelikož však Dobrovský, jak ve svých písemných útocích, tak i v ústních vyjádřeních, pány Josefa Jungmanna, Venceslava Hanku a Josefa Lindu, tu jednotlivě, tu všechny tři najednou, jmenoval a označoval za domnělé tvůrce Libušiny básně, a pána Hanku obzvlášť jako původce meziřádkového překladu, musíme se pár slovy dotknout ještě tohoto bodu. Že Dobrovský považoval Lindu, tehdy ještě velmi mladého, známého několika poetickými pracemi prostřední hodnoty, a nevyznačujícího se žádným základním filozofickým vzděláním, zemřelého roku 1834, a Hanku, tehdy ještě sotva 26 let starého, věnujícího se básnictví a slavistice, svého vlastního vděčného žáka, za schopné hrát roli "básnícího šprýmaře", se dá snadněji pochopit, a možná také omluvit; že však do tohoto neblahého sporu zamíchal také Jungmanna a tomuto, tehdy již staršímu muži, toliko proto, že se zastal zneuznaného fragmentu, přisuzoval tak nerovný a nepřirozený komplot, je třeba jen litovat, že se o tom nemohl spolehlivěji poučit." K těmto slovům budiž ještě připomenuto, že Jungmann, když byla tato slova napsána, byl ještě naživu, a vypadá to věru jako idololatrie, když se mezi Jungmannem a Hankou finguje rozdíl, který se nedá ospravedlnit ani z morální ani z vědecké stránky.
Po této dlouhé oklice -- jež však byla nutná k vylíčení Hankova života a charakteru, se vrátíme k přechodnému období od r. 1824 do 1825.
Naposledy zmíněný rok, jako přelom čtvrtstoletí, je také pozoruhodný tím, že dal Čechům speciální a Slovanům všeobecné literární a jazykové dějiny. Neúnavný Jungmann totiž šťastně dokončil svou pragmatickou -- od roku 1849 ve druhém doplněném vydání vycházející -- Historii literatury české (přes 700 stran vel. 8) a Šafařík své Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích (recenzované Dobrovským v XXXVII. svazku Wiener Jahrbücher). K Jungmannově dílu zhotovil Hanka německý rejstřík autorů. České snahy tak obdržely touto prací sebevědomější postavení a Šafaříkovo dílo vyzvalo všechny Slovany k literární vzájemnosti. Hankovo jméno se skvělo už v obou knihách a ještě krásnější naděje opírali o něho všichni Slované.
Hanka pocítil v téže době také odvážného podnikavého ducha. Velkolepé slavistické výkony, které vyvíjely všechny ruské učené ústavy, podporovány ministerstvem osvěty, chráněny velkomyslností cara Alexandra a jeho následníků, nechávaly Hanku pocítit nedostatečnost a malost toho, co se v tomto ohledu dělo kolem něj samého. Jeho ruští přátelé -- zejména tak milý jako činný Peter von Köppen, vybavený německým vzděláním -- beztak házeli očkem po žáku, oblíbenci a možnému nástupci Dobrovského a jejich lákání nezůstala beze všeho úspěchu. Pravidelně zpravovali Hanku o záměrech a literárních plánech ruské vlády, věnovali mu cenné knihy a vážili si jeho názorů. Hanka si již tehdy korespondoval plynně v ruském a polském jazyce. Právě Köppen jej získal roku 1826 pro své bibliografické listy, Pogodin pro Moskovskij Věstnik, v Rusku a Polsku byly Hankovy dopisy využívány ke zprávám o literatuře a kritice, což pomalu vyvolalo rozsáhlý styk mezi St. Petersburgem, Moskvou, Varšavou, Vilnem, Krakovem a jinými učenými středisky.
Tak jako Hanka se od roku 1825 rád účastnil přednášek, které měl Dobrovský k chovancům pražského slovanského semináře o lužickém dialektu [43], tak vydatně přispíval v Rusku k založení slovanských kateder. Jeho hlas tam též docházel sluchu. Dne 6. (18.) dubna 1827 mu napsal von Köppen z Petersburgu: "Vaše návrhy a žádosti ke zřízení slovanských kateder na ruských univerzitách jsou horlivě diskutovány, ale dosud nebyl učiněn žádný závěr." Poté 1. (13.) července téhož roku: "Co se týče Vašich -- nebo víceméně našich společných -- záležitostí, ohledně zřízení slovanských kateder, stále ještě nepadlo rozhodnutí. Nyní, neboť opouštím St. Petersburg, bude snad můj přítel Götze (jejž budete znát z jeho překladů ruských a srbských lidových písní) pokračovat další vyjednávání s Vámi." Konečně z Oděsy 14. (26.) července 1828: "O zřízení slovanských profesur ještě stále vyjednávám, a před nedávnem jsem o tomto předmětu psal novému ministru osvěty, knížeti Lievenovi. Škoda, velká škoda, že Šiškov už nebyl s to vykonat toto krásné dílo!"
Tak se utěšoval Hanka, který si v Rakousku téměř zoufal nad špatnou vyhlídkou na zřízení katedry slavistiky, nadějí, že pomůže takovou katedru nebo více kateder založit v Rusku. Věc se však protáhla až do doby smrti Dobrovského.
Ve vlasti obstarával Hanka mezitím mnoho literárních maličkostí. Slavnostní báseň k sňatku knížete Rudolfa Kinského (kterého Hanka dříve učil české řeči) s hraběnkou Colloredo-Mansfeldovou: K veleslavnému sňatku etc. v Praze 12. Máje 1825 se obrovsky líbila, a české kaligrafické sešity: České předpisy roku 1826 pomohly dlouho pociťované potřebě. Hanka také vytáhl na světlo Husův moralistický traktát Dcerka aneb Poznánie cesty pravé k spasení (1826, 82 stran vel. 18), tak jako bezprostředně nato dva staročeské lidové romány: Stará pověst o Stojmírovi -- a o Griseldě (1827, 72 stran vel. 12), kterýžto lidový spis vyšel i německy (1837 v Linci). Ke spisu Obrazy dějin českých, vydaném již roku 1824, se nyní připojily "České historické zpěvy", německy a česky, od mladších básníků (I. sešit 1826, 72 stran a II. sešit 1827, 32 stran vel. 4), bezesporu jedna z nejšťastnějších myšlenek k oživení vlastenectví a k uctění krás české řeči. Na těchto historických zpěvech měl ovšem největší podíl jazykově obratný V. A. Svoboda.
Počátkem roku 1827 vznikl čtvrtletní časopis českého Musea Časopis společnosti vlastenského Museum v Čechách -- na kterém spolupracoval po dva roky také Dobrovský. Tento časopis se pozvolna rozrostl na deset ročníků, zahájil poté novou rozšířenou řadu a vychází ještě dodnes, v nestejných sešitech, na náklady české Matice. Vysoký význam tohoto časopisu pro českou literaturu a národnost nelze popřít a pravdivá a správná jsou slova hraběte Lva Thuna: [44] "Užitečněji než všechno ostatní působila musejní společnost svým českým časopisem, založeným roku 1827; neboť je to vlastně tento časopis, který podnítil a sjednotil jednotlivé učence ke společnému úsilí, k řešení toho, co odpovídá potřebám jejich lidu. Tento časopis, sbírka velmi zajímavých statí, měl mezi svými autory od doby svého vzniku všechny, kteří se v české literatuře vyznačovali talentem a určovali její směr a obsah; proto platí obzvlášť o české literatuře to, co se nikoli bezdůvodně tvrdí všeobecně, že časopisy jsou barometry literatury. Podle vývoje a tehdejšího stavu musejního časopisu se dá náležitě usuzovat o vývoji a stavu celé české literatury."
A tak obsahuje Musejní časopis (zkráceně Musejník pozn. překl.) -- a to jeho česká verze, protože zde nemluvíme o německé, která vycházela jen pět let -- také dlouhou řadu pečlivých pojednání, recenzí, otisků starých literárních památek, básní a miscellaneí z pera Hankova [45] , která svědčí o učenosti, píli a mnohostrannosti svého tvůrce. Rovněž Hanka nově vydal starý český žaltář Jiřího Strejce Žalmové aneb zpěvové svatého Davida (Praha 1827, XXX a 316 stran vel. 12), jako využil příležitosti dát první dárek novému musejnímu časopisu pojednáním Srovnání dvou nejstarších přeložení žalmu CIX (Čas. Mus. 1827. I, 108 nn.), vycházejícím ze zmíněné památky. Druhé pojednání (Tamtéž IV, 69 nn.) se týkalo staročeských glos známého Mater Verborum [46]. V dalším ročníku překvapil Hanka své krajany českým překladem části z Ebertovy hrdinské písně "Vlasta" (Tamtéž 1828, III, 39 nn.)
Jelikož se Hanka odvážil přistoupit ke druhému vydání Pravopisu a vláda se zároveň rozhodovala pro stabilní pravopis (kvůli českým učebnicím), bylo zde dost látky, aby se "pravopisná otázka" znovu dostala na pořad dne. Hanka zahájil smršť polemických brožur pojednáním O počátku a proměnách pravopisu českého (nejprve v Rozličnostech Praž. 1827, č. 98, pak samostatně 1828, 16 stran vel. 8). Nejedlý poté napsal německé "Vyvrácení" r. 1828, Jungmann pokračoval "Osvícením" r. 1829, konečně Palkovič si ponechal poslední slovo se svým spisem "Popření novot" r. 1830 [47]. Celá nemilá hádka (protože se věc přesunula do politické oblasti) byla zejména ze strany Nejedlého provázena zahořknutím, které má sotva obdoby v celé nové literatuře. Čeští učenci tak získali pověst hnidopichů a zatímco se zahraničí smálo zuřící válce spisovatelů o "i" a "y", měl z toho Nejedlý, hlavní bojovník, málem smrt! Po patnácti letech měl ale spor vstoupit do nového stadia -- o tom však později.
6. ledna 1829 zesnul Dobrovský, patriarcha slovanské literatury západního i východního ritu, ve Starém Brně na Moravě. Jeho starší přítel, Kopitar, zároveň jeho bývalý spolupracovník na Institutiones linguae slavicae, zaslal nekrolog plný úcty a piety do listu Österreichischer Beobachter (ze 7. března 1829); jeho duchovní odchovanec, Hanka, se ujal se svatou horlivostí odkazu zesnulého a postupně vydával jeho nejvýznamnější spisy, a jakmile byly rozebrány, pořádal nová vydání; nakonec uveřejnil tvůrce těchto řádků životopis Dobrovského (Praha 1837, IV a 28 stran vel. 8) -- velkého muže, kterému od mládí vděčil za výuku, přátelské rady a doporučení! Kdo by tehdy byl předvídal, když smutek všech slovanských kmenů a i cizích zemí nad takovou ztrátou -- která ještě dodnes není nahrazena -- byl jednomyslný, kdo by byl tenkrát mohl předvídat, že za tímto smutkem vězí částečná zrada a že Dobrovského památka by mohla nyní být příliš brzy (a dokonce v jeho žáku Hankovi) očerněna?! Věru! co Hanka od Dobrovského smrti musel vytrpět z určitých stran a od určitých mužů -- kterým lesk uskutečněného slovanského literárního patriarchátu působil tantalské napětí -- vytrpěl kvůli Dobrovskému a jeho systému. Dobrovského systém slavistiky je ovšem obrovská stavba, kterou ohradil stejně veliký Kopitar zdí svého (carantského) systému: taková stavba nemůže být zbořena z Ruska, ani vídeňskou Akademií, natož pak jednotlivými, jakkoli mazanými protivníky -- ledaže by byly objeveny zcela nové dějinné prameny, spisy sv. Cyrila v originále, hlaholský Codex primaevus, praslovanská abeceda a jaké ještě jiné slovanské památky na zemi nebo pod zemí!
Dotýkáme-li se této citlivé struny, budiž zmíněno, že Hanka nastoupil roku 1829 dráhu samostatného učence a při všech udělených poctách a hodnostech nesklízel pouze růže; i když se nesmírně zasloužil o české písemnictví.
Hanka byl v době smrti Dobrovského zaměstnán zkoumáním staroslovanské legendy o svatém Václavu, nalezené v Sant-Peterburgu [48] , a oddával se šťastným nadějím na spoluzaložení Matice české [49] pro větší rozkvět České země, když byl překvapen následujícími novinkami z Ruska. "Od té doby (píše dvorní rada von Köppen dne 29. prosince 1829 starého letopočtu), co jsem byl opět v Peterburgu, se pracovalo na našem návrhu nikoli bez úspěchu. Carská ruská Akademie určila 30 až 40 tisíc rublů na zřízení slovanské knihovny a ročně z této částky poukazovala 2 až 3 tisíce rublů. Za bibliotekáře jste označen Vy (za týchž podmínek, jako zahraniční profesoři, povolávaní do Ruska), s platem 4000 rublů, cestovným atd. Musel jsem o tom podat zvláštní zprávu. Dobrozdání již došlo z Akademie na ministerstvo a je ještě třeba potvrzení cara. Přesto, že vůbec nepochybuji o tomto potvrzení, mohla by se tak věc přece ještě pozdržet. Čekejte tedy trpělivě, až Vám já nebo někdo jiný napíše oficiálně. Jedním z Vašich hlavních zaměstnání bude sestavení všech slovanských dialektů do jednoho slovníku." Na to dne 15. (27.) ledna 1830: "Před několika dny ráčil náš car potvrdit plán Akademie o zřízení slovanské knihovny a zároveň schválil volbu tří bibliotekářů. Nyní musíte nejprve obdržet oficiální dopis." Konečně 29. ledna (10. února) 1830: "Konečně Vám smím předat výslovné povolání císařské ruské Akademie. Získáváte hodnost dvorního rady, nadporučíka 7. třídy, kterému je uděleno dědičné šlechtictví, s čímž jsou spojeny nikoli bezvýznamné výhody. Ještě Vám musím říci, že se nyní opět uvažuje o myšlence založit na Petěrburské univerzitě katedru slovanské filologie. Profesura by mohla být příhodně spojena s místem bibliotekáře ruské Akademie a mohla by být podkladem pro přinejmenším zdvojnásobení Vašeho platu. Také na jiných univerzitách v Říši budou zakládány takové katedry a prosím Vás, abyste pomýšlel na nějaké muže pro tento úkol, kteří by mohli být později podle Vaší rady povoláni."
Jaká zářící perspektiva se tak otevřela slavistovi ještě v kvetoucím věku! Jaké pole velkolepé činnosti se před ním ukázalo! Ale měl Hanka stejně dobrého následníka v Čechách? A mohl počítat s tím, že vlast tak snadno uvidí jeho loučení? Bezpochyby měl Hanka všechny vlastnosti, aby čestně obstál v tomto okruhu působení -- ale měl také morální sílu, aby to odmítl! Byly tehdy myšlenky tak svérázné, dokonce i politické, že i kdyby chtělo Národní muzeum vyslat Hanku do Ruska, Hanka by přesto zůstal ve své vlasti. K tomu jej vedlo již přání jeho ženy, ještě více však určité osobnosti, jež podobnému povolání odporovaly a z jejichž strany si Hanka nemohl slibovat žádné svobodné působení v Rusku bez závisti.
Hankův odmítavý dopis byl milostivě přijat; ano, Jeho ruské Veličenstvo ráčilo Hankovi dne 28. ledna (9. února) 1831 propůjčit řád sv. Vladimíra čtvrté třídy "za vynikající výkony v oblasti slovanských starožitností a literatury", jehož dekorace byla provázena přípisem předsedy ruské zákonodárné komise, Michaela Speranského. Zanedlouho přišel také jmenovací diplom od společnosti pro pomořanské dějiny a starožitnosti (datum 31. října 1829 ve Štětíně). Spolek přátel umění pro církevní hudbu v Čechách přijal Hanku 12. prosince 1830 za činného člena "s ohledem na služby, vykonané pro spolek s chvályhodnou ochotou".
Nemálo zvýšilo Hankovu pověst ve vlasti i v zahraničí, že nyní, po uplynutí deseti let od prvního vydání Rukopisu Královédvorského (sotva lze uvěřit, že tento malý náklad tak dlouho vydržel!), se postaral o výpravnější, a pokud to bylo možné, o komentované vydání tohoto rukopisu. On a Svoboda je obstarávali společně:
Králodvorský Rukopis atd. Sbírka staročeských lyricko-epických zpěvů a jiné staročeské básně. S historicko-kritickým úvodem, faksimilí a poznámkami. Druhé vydání, Praha, Calve 1829, 244 stran velikosti 8.
V tomto vydání byly zároveň obsaženy Libušin Soud a Píseň Vyšehradská, a byly vylepšeny německé překlady. Brzy si těchto "lidových balad" všimli Angličané. Angličan John Bowring, buď náhodou nebo ze záliby obeznámený s češtinou a dopisující si s českými spisovateli, již dříve zaslal do Foreign Quarterly Review (č. III.) článek "Bohemian Literature", ve kterém na 30 hustě potištěných stranách pojednává o Jungmannově Historii literatury české z roku 1825 a přináší množství překladů starých i nových českých básní. Nyní (v roce 1830) dodal druhý článek: "Ancient Bohemian ballads" do č. XXIV. Westminster Review (20 stran vel. 8), který byl zcela věnován Rukopisu Královédvorskému a obsahoval větší úryvky z něj. Bowring brzy nato vykonal ještě více pro českou literaturu.
V téže době vydal vídeňský knižní cenzor, Dr. Franz Sartori, náčrt slovanských literárních dějin -- avšak s omezením na slovanské národy Rakouska [50], a Goethe přívětivě upozornil prostřednictvím dlouhého článku v Berlínské ročence pro vědeckou kritiku (Berliner Jahrbüchern für die wissenschaftliche Kritik, březen 1830, č. 58-60) na poměry národní české literatury v Čechách. Zároveň zahájil duchaplný Karel Vinařický v roce 1831 roční přehledy české literatury (a to spíše referující, než kritické), z nichž první vyšel v německém Musejníku (1831, strana 388 nn.), tři další pak vycházely postupně podle autorových rukopisů francouzsky v Carrově Karlovarském Almanachu (Almanach de Carlsbad) [51]. V roce 1832 vystoupil Bowring s celou antologií, kterou zároveň velmi obsažně uvedl:
Cheskian Anthology; beingh a history of the poetical literature of Bohemia, with translated specimens by John Bowring. London, Rowland Hunter 1832, VIII a 260 stran vel. 12. (uvnitř od Hanky: Hněv, Nářek, Často zamyšlený, strana 239-250). Literárně historický úvod str. 1-144, výtah francouzsky v Almanachu de Carlsbad 1834, str. 204-214.
Konečně byli také Francouzi seznámeni s královédvorskými písněmi, jelikož Edgar Quinet dodal do Revue de deux mondes (Paris 1831, III. vol. liorais 4. p. 359 ff.) pojednání provázené ukázkami: d l' Epopée des Bohémes, jež zařadil de Carro rovněž do ročníku 1834 svého Karlovarského almanachu. Úplný polský překlad Rukopisu Královédvorského následoval dosti pozdě poté (od Luciana Siemienského, Krakov 1836, 12.), ke kterému se pozvolna přidávaly jiné slovanské překlady od různých tlumočníků: ruský (znovu) od Berga, illyrský od Ignáce Berliče, srbský od Hadžiče, hornolužický od Smolera a Jordana, krajinský od neznámého překladatele, maloruský od Srezněvského a Halky, takže nyní, když vyšlo desáté vydání Rukopisu Královédvorského (1851), byla k němu připojena jeho dosti úplná Polyglotta.
Od té doby, co Hanka odmítl povolání do Ruska, pohroužil se zcela do vlasteneckých, méně či více odborných prací. Publikoval brzy po sobě:
Vetustissima Vocabularia latino-bohemica. Zbírka nejdávnějších slovníků latinsko-českých. Praha 1833, XVI a 442 stran vel. 8, s ukázkami písma (recenze od vydavatele této biografie v ročence Berliner Jahrbüchern für die wissenschaftliche Kritik 1835, č. 4).
Dobrovského návrh na všeobecný etymologikon slovanských jazyků. Druhé rozšířené a zlepšené vydání od Hanky, (Praha 1833; vel. 8.).
Dobrovského Slavín, poselství z Čech všem slovanským národům. Druhé zlepšené vydání, obohacené o otisk českého Katona, vydal Hanka, (Praha 1833; vel. 8.).
Dobrovského Glagolitica neboli o hlaholické literatuře; nově vydal Hanka 1834, 8. (vše recenzováno vydavatelem v ročence Berliner Jahrbüchern für die wissenschaftliche Kritik 1835, č. 25-26).
Již v roce 1831 vyšlo třetí rozšířené vydání Hankových Písní (132 stran vel. 24), z čehož šest písní (se Svobodovým německým otextováním) komponoval r. 1836 W. Tomášek, a opus 71 vydalo nakladatelství Marco Berra. Hanka přeložil také známé Krakoviaky, neboli krakovské lidové písně, do českých rýmů a vydal je roku 1834 (114 stran vel. 16) a podruhé roku 1851 s hudebními přílohami. V roce 1834 zpracoval polskou gramatiku podle systému Dobrovského, jejíž vydání bylo brzy rozebráno a teprve r. 1850 nahrazeno novým [52]. Již roku 1831 zpracoval českou gramatiku podle systému Dobrovského, která byla rovněž populární, vyšla tehdy v prvním vydání (Gramatyka čili Mluvnice, 287 stran malá 8) a v roce 1849 byla vytištěna v novém přepracování [53]. Nyní již měly všechny známé slovanské jazyky (s výjimkou upadající bulharštiny), gramatiky podle Dobrovského systému (také u mrtvých církevních jazyků); takže nyní chyběl jen obeznalý autor, který by z nich uměl jednotně a spojitě sestavit panslovanskou jazykovědu. Základ k této panslovanské jazykovědě -- srovnávací slovanské hláskosloví -- zpracovává právě c. k. Akademie věd ve Vídni.
Hankovy literární kontakty se nyní rozvětvovaly stále více do Německa, zvláště do míst, kde kdysi sídlili Slované a kde nyní byly na germánské půdě činné spolky pro německé starožitnosti. Pomořanskou společnost pro výzkum starověku, která přijala Hanku, hlubokého znalce slovanské minulosti, za člena, jsme již jmenovali; nyní tak činily společnosti další: 4. června 1833 šlesvicko-holštýnsko-lauenburská společnost pro vlastenecké dějiny, -- 26. února 1834 slezská společnost pro vlasteneckou kulturu, -- 2. září 1835 hornolužická vědecká společnost, -- 5. října 1835 spolek pro meklenburské dějiny a starožitnosti, -- přičemž je třeba dodat, že Hanka již od 2. března 1834 byl přijat jako řádný člen Královské české společnosti nauk. Uprostřed této posledně jmenované společnosti zrály nyní také plány, zaujímat více vlastenecké stanovisko a otevřít se více českému živlu, který dosud neměl přístup, tím že by se na sezeních konaly také české přednášky a do publikací by mohla být zařazována česká pojednání. Touto reformou se však i tato společnost sama stala podstatně jinou, než jaká byla v době Dobrovského.
Jan Nejedlý zemřel 31. prosince 1834 a tím se uprázdnila katedra českého jazyka a literatury na pražské univerzitě. Hanka měl v této záležitosti velkou šanci a nevyhýbal se jí. Avšak profesura nebyla po několik let obsazena, úřad byl pouze spravován Norbertem Vaňkem, později Janem Vávrou a profesura byla udělena teprve v roce 1838 Janu Pravoslavu Koubkovi, mnohostranně vzdělanému, obzvlášťe v jazycích.
Vydání první části velkého Jungmannova česko-německého Slovníku (leden 1835) předpovídalo vlastenecké literatuře novou éru -- poslední sešity vyšly roku 1839. Hankovy sbírky byly pro vysoce zasloužilého lexikografa cennými a jistě též nezbytnými materiály; předmluva (str. VI) jmenuje Hanku mezi mnohými jinými "sběrateli slov". K přísnému posouzení či doplnění celku Hanka nikdy nepřikročil, a tak není kritická a materiální hodnota Jungmannova Slovníku pro veřejné mínění ještě zjištěna. Nelze popřít, že Jungmannovo dílo ve své úplnosti vzbuzuje určitou úctu, tato nebuď však rozšiřována na všechny jeho podrobnosti, protože též Jungmannovo dílo je dílem člověka, a protože ještě žijí významní znalci jazyka a významnější je budou následovat, budou moci vznikat ne-li větší, tedy lepší slovníky a konečně, tvůrčí duch českého jazyka se nedá vtěsnat do žádného objemu.
Byl zde český korunovační rok 1836, když Hanka začal s numismatickými pracemi, ke kterým se cítil být dlouho přitahován (jako kustod bohatých mincovních sbírek v Museu), a k čemuž dala ještě zvláštní podnět korunovace císaře Ferdinanda I. Na počátku bylo malé pojednání "O nápisech (českých) mincí desátého století" (Zprávy Musea z r. 1836, strana 51-58) -- které vyšlo také česky [54]. Jelikož korunovace byla spojena s 50-letou výroční slavností Král. české společnosti nauk, využil Hanka jako člen společnosti příležitost, přednést na této oslavě (byli přítomni arcivévodové František Karel, Jan, Ludvík, Albrecht, Karel, Ferdinand a Maxmilián ďEste) příhodnou přednášku o "Českých korunovačních mincích" [55].
Zmiňme zde též ostatní, pozdější numismatické práce Hankovy. Je známo, že vlastenecký numismatik Adaukt Voigt (+ 1787) pojednal ve svém čtyřsvazkovém díle pouze mince českých zemských knížat, avšak nikoli početné, stejně zajímavé rodinné mince. K vyplnění této mezery, kterou pociťovali také numismatikové Joseph von Mader (+ 1815) a František hrabě ze Šternberka (+ 1830), napsal Hanka několik cenných monografií, a to: Rodinné mince a medaile domu Rožmberků v Čechách (Pojednání společnosti českého musea 1837, str. 70-79, 4 strany vyobrazení); Mince a medaile domu hrabat Šliků (tamtéž 1838, s. 48-65; 1839, s. 68-77, 9 stran vyobrazení); Mince a medaile Albrechta vévody z Frýdlantu (tamtéž 1840, s. 47-64; 1841, s. 80-94, 9 stran vyobrazení) -- s kterými Hanka dovedl zaujmout větší okruh čtenářů [56]. Kromě toho se Hanka s několikaletou pílí věnoval sestavení kritického katalogu všech musejních českých mincí, kterýžto objemný foliant je využíván v Museu jako numismatická pomůcka; je psán vlastnoručně Hankou a je nanejvýš numismaticky poučný.
Při mnohých příkořích, která mu život přinesl, skýtala Hankovi věda a jeho úřad bohatou útěchu [57]. Prostřednictvím dopisů hledal skvělý slovanský remešský kodex evangelií, od roku 1790 ztracený, o kterém se říkalo, že na něj přísahali francouzští králové při korunovaci -- odtud též jeho jméno le texte du Sacre. Ztráty tohoto kodexu již dříve želel také Dobrovský [58] a slavisté se vyčerpávali v domněnkách o něm. Tři roky po Dobrovského smrti nechal hrabě Johann Wilhelm Sternberg-Manderscheid vyhledat našeho Hanku, aby mu poslal hlaholskou abecedu z Paříže. Toto se stalo v zimě 1832. Paprsek naděje, že bolestně postrádaný kodex bude na konec přece jen znovu objeven, rozechvěl nejvnitřněji Hankovu duši; ale brzy byl hořce zklamán dopisem jmenovaného hraběte (datum Paříž, 30.května 1832). Mezitím opravdu našel ruský tajný rada A. J. Turgeněv -- jeden z oblíbených žáků starého Schlözera - tento kodex evangelií, když v prosinci 1835 navštívil remešskou municipální knihovnu, a již lednový sešit žurnálu ruského ministerstva lidové osvěty o něm sdělil první předběžné informace. Remešskému bibliotekáři, Louis Parisovi, vděčíme za první faksimili a popis tohoto rukopisu (srv. La Chronique de Champagne 1837, I. 41-44), Polákovi J. L. C. Jastrzebskému (1839) za první postačující paleografickou zprávu -- a Hankovi za první slavistický průzkum tohoto rukopisu, včetně rozluštění pozoruhodných závěrečných hlaholských závěrečných formulí, kterými je zachována nebo zaručena tradice, abychom neříkali jistota, o českém původu kodexu -- jehož první díl napsal svatý opat Prokop okolo roku 1030 cyrilicí [59]. Obrovská byla proto obliba, kterou Hanka tak dlouho věnoval tomuto pomníku slovanské liturgie, stejně starému jako známý Ostromirský evangeliář, a nakonec dosáhl úplného knižního vydání. Dříve, než k tomu mohlo dojít, musel Hanka ještě obhájit stáří a pravost tohoto rukopisu proti Kopitarovi [60].
Kopitar sám obdaroval učený svět v roce 1836 velkolepým slavistickým dílem, světoznámým Glagolita Clozianus, [61] které obsahuje mezi jiným též gramatiku a slovník staroslovanského církevního jazyka a obrovské množství kritické látky.
Brzy nato začal Kopitar válčit s Palackým a Šafaříkem (srov. Chmelův Historik Geschichtsforscher, Vídeň 1838, sešit III, s. 501-515); ještě bezohledněji postupoval proti Hankovi ve svém Hesychius seu Miscellanea graecoslavica 1840 -- z čehož postupně vznikl úplný rozpad přátelství, který byl ukončen Kopitarovou smrtí (11.srpna 1844). Dohady Hanky a ostatních s Kopitarem, stejně učeným jako důvtipným a vždy připraveným k boji, nejsou příliš povznášející, protože je tak těžké určit, která strana byla více v právu; ale nejvýše trapné zůstává, že Kopitarův stín vidíme ještě stále pronásledován tehdejšími bojovníky. Zásluhy tohoto muže -- který se narodil v Repnie v Krajině 23.srpna 1780 a byl co nejsrdečněji spřátelen s Dobrovským od roku 1808 -- dlouho nebyly a nejsou dostatečně ctěny. Jen slabým pokusem kriticky vysvětlit Kopitarovo vědecké působení byl článek autora tohoto životopisu v "Rakouských listech pro literaturu a výtvarné umění" (Österreichische Blätter für Literatur und Kunst, Vídeň 1846, č. 86-87); důstojný Kopitarův životopisec bohužel zatím chybí. Také Hanka musí vděčně přiznat, že jej Kopitarovy spisy mnohostranně poučily a že mu často prospěly jeho dřívější přátelské služby. A proto buď požehnána památka muže, který jako Kopitar úspěšně pracoval dvacet let po boku Dobrovského pro slavistiku a po patnáct let, o které nesmrtelného Dobrovského přežil, si získal neméně nesmrtelné zásluhy o svoji vědu!
Ještě po Kopitarově smrti se s ním Hanka střetl, i když tentokrát bez viny. Kopitar sice Remešský kodex odmítal, ale přesto spolupracoval na jeho výpravném vydání (na náklady cara Mikuláše vydaném v Paříži r. 1843). [62] Předeslal knize mezi jiným 19 stran úvodu Prolegomena historica, kde popisuje dějiny staroslovanského písemnictví, kodex klade do 14.století a tvrdí, že Hanka tento kodex jen "coeco patriae amore abreptus" (Proleg. cap. 7) prohlašuje za autograf sv. Prokopa Sázavského. Vydání samého, které následovalo v lednu 1845, se Kopitar již nedožil. Hanka mu však odpověděl, nebo vlastně celému učenému světu, svým spisem Sazavo-Emmauntinum, o kterém promluvíme později.
Již v dřívějších letech se Hanka zabýval zkoumáním staročeských a staromoravských právních pramenů, dokonce příležitostně připravoval nejdůležitější tyto památky k tisku. Již roku 1836 využil cestující Polák Ondřej Kucharski Hankovu liberalitu, jelikož vydal nejstarší české právnické památky (kromě toho i právnické památky staroruské a starosrbské), většinou z Hankovy zásoby rukopisů, bohužel však v nekritických otiscích. [63] Hanka časem sebral a odvážně porovnal 55 českých právnických středověkých rukopisů, většinou česky, ale také latinsky a staroněmecky, [64] a mohl nakonec sestavit celou bibliografii, která vyšla v prvním českém sborníku české společnosti nauk (1841, I. s. 154-174) pod titulem "Přehled pramenů právních". V téže době začala Matice vydávat staročeskou knihovnu. Volba padla mezi jinými starými díly na devět knih o právech Viktorina Kornela ze Všehrd (+ 1520), které dosud nebyly vytištěny. Hanka měl ve svém stolku kopii připravenou k tisku, včetně slovníku. Celek tedy vyšel jako první svazek staročeské knihovny k Jungmannově rektorské slavnosti:
Knihy devatery o práviech a sudiech i o deskách země české; v Praze 1841, vel. 8; uvedeno Připomenutím od Hanky (datum 10. června 1840, s. VII-X), s. 1-454 text, 455-483 rejstřík.
Tato kniha vyšla vlastně na jméno Musea. Rovněž další čtyři knihy nevyšly na vlastní jméno Hankovo - staré právnické památky, jejichž kritický text Hanka sestavil a uložil v Archivu českém v letech 1840 až 1844. Byly to: Rožmberská kniha (Arch. č. I, 447-484), Dubův Výklad práva (tamtéž II, 581-517), Řád zemského soudu (tamtéž II, 76-135, česky a latinsky), a na konec Majestas Carolina (tamtéž III, 65-180) -- všechno památky ze 14.století, i když vycházely z nejstarší právní tradice země. Tak se Hanka zasloužil také o Corpus juris Bohemici antiqui.
Vedle těchto prací vydal Hanka své Písně ve čtvrtém rozšířeném vydání (1841, 144 s. vel. 16), podporoval Dr. J. P. Jordana při sepsání hornolužicko-vendické gramatiky a dodával příspěvky do dvojjazyčného, ruského a polského časopisu Dennica-Jutrzeňka Petra Dubrovského a příspěvky do sborníků české společnosti nauk (Rozbor staročeské literatury I. a II.) a do Musejníku. [65] Kromě toho uspořádal vydání malé polygloty Rukopisu Královédvorského (1843, 340 s. vel. 12).
V roce 1843 napsal Hanka vysoce postavené osobnosti v důvěrném dopise: "Již je velmi blízko doba, kdy spisovný jazyk slovanských kmenů bude nutně potřebný. Slovanské dialekty ovšem zůstávají pro obyčejného člověka in statu quo; ale ten ze slovanských dialektů, který do sebe pojme bohatou zásobu slov a obratů svých bratří a bude nejšťastněji kultivovat vědu ve všech jejích odvětvích, ten si zřejmě odnese palmu vítězství. Český jazyk je skutečně velmi vpředu, i když by mu zmíněná péče prospěla. Má krásné památky, byl ranně vzdělán a byl již blízko tomu, aby byl přijat i v Polsku a Litvě jako dvorský a diplomatický jazyk -- máme k tomu důkazy z 15. století. Jeho mocným konkurentem je v současnosti ovšem ruský jazyk, který uhání vpřed obrovskými kroky, neboť je velmi velkoryse podporován. Ten má však ve svém neobvyklém písmu pro západní Slovany největší překážku v sobě samém; jak to případně řekl jeden státník: "Dokud si Rusové ponechají své (cyrilské) písmo, nechť naši diplomaté klidně spí; ale běda, když je napadne přijmout latinské písmo -- pak by měli všechny Slovany pro sebe!" -- Prozřetelnost postavila Čechy na nejzazší okraj osvícených sousedů: z tohoto významného místa by všechny slovanské kmeny s radostí a chutí přijímaly světlo osvícení; proti čemuž, i kdyby bylo nabízeno pravé osvícení, panují velké předsudky, ba otevřená nevole. Čechy, při celém nedostatku podpory, nevděčným úsilím několika jedinců došly tak daleko, že se skutečně musíme divit všemu tomu, co se stalo." --
V červenci 1842 ohlásil mnoho slibující prorok Jordanovu Slovanskou ročenku, ve které se výslovně píše, že tento podnik vznikl z Hankova podnětu -- jakož byl znatelný i další účinek Hankova stálého působení v každém čísle. Tento podnik, snad zpočátku ne zcela zabezpečený, byl nejdříve nanejvýš podnětný pro přepjatě německé kruhy a propadl se znenáhla do hrubé až nízké polemiky, která musela udusit i to jediné dobré, co nesporně bylo v této slovanské ročence.
Na knize: Výbor z literatury české, díl první do XV. stol. (Praha, 118 s., počatkové staroč. mluv., poté 1188 stran textu v několika sloupcích, na konec od s. 1186-1296 slovník a poznámky), měl Hanka rovněž přiměřený literární podíl. V této době ještě vydával v důsledku důležitého nálezu dokumentů (částečně též šifrovaných):
Korespondence mezi císařem Rudolfem II., uherským králem Matyášem, arcivévodou Leopoldem a Albrechtem ad. o pasovském vojsku. (Pojednání české společnosti nauk, V. část, svazek 4) 1845, 84 stran vel. 4. -- též s úryvky ze soudobých českých memorabilií.
Rok od roku se zvyšoval také počet Hankových členství v učených společnostech. Společnost pro nordické starožitnosti v Kopenhagenu si jej zvolila za řádného člena 29. října 1840 -- za pravého člena byl též přijat diplomem z 22. ledna (3. února) 1842 Společností přátel historie a starožitností v Oděse -- nade vše jej však potěšil diplom carské ruské akademie věd v Petrohradě, zhotovený pro Hanku 29. prosince (10. ledna) 1841, ve kterém stála významná a uctivá slova: Imperialis Academia scientiarum Petropolitana -- dignissimum Illustr. Dobrovskii discipulum atque aemulum socium epistolarum commercio sibi jungendum unanimi consensu elegit.
Ale Hanka se ukázal být hodným takových vyznamenání. Dvě slavistická díla, která ve svém oboru mohla platit za události, vyšla v Rusku krátce za sebou, a to: Vostokovův Katalog rukopisů Rumjancovova muzea (Petrohrad 1842, III a 899 s. vel. 4.) a Vostokovovo vydání Ostromirova Evangelia. [66] Tím byl položen základní kámen ke zpracování všeobecných slovanských jazykových dějin. Co učinil Dobrovský ve svých Institutiones, co učinil Kopitar ve svém Clozianu, co ostatní jinde pro církevní slovanský jazyk, se stalo nyní závislým na potvrzení výše jmenovaných děl, a tím mohla být založena úplně nová škola slavistiky, která skutečně začala vznikat pod dozorem c. k. Akademie věd (odhlédneme-li od slovanského Východu). Jejím poslem byl doktor Franz Miklosich. [67]
Vostokovovy slavné práce sloužily Hankovy jako vítaný podnět, aby pro západní Slovany sepsal něco podobného. Vydal skvostné vydání Remešského kodexu:
Sazavo-Emmauntinum Evangelium nunc Remense etc. Vydání starého spisu v cyrilském církevním a zároveň latinském písmu, s uvedením paralelních míst Ostromirské a Ostrogské bible. Praha, u Haasových synů 1846. XXXII stran úvodu (česky a rusky), 188 stran textu ve dvou sloupcích, 12 stran variant v lexikonové oktávě. S titulním vyobrazením a dvěma tabulkami písma.
Před tímto dílem vyšla elementární gramatika staroslovanského církevního jazyka: Načala sviaščennago jazyka Slovian, ve dvou vydáních, česky a rusky; Praha 1846, 48 s. vel. 12. S mědirytinami obou slovanských abeced (při kterých byly použity desky k Dobrovského Institutiones).
Remešská jazyková památka byla pojednána Hankou jako Bohemicum, tedy s nekonečnou láskou. Celek je vlastně staroslovanský takzvaný Diptychon v malém kvartovém formátu a sestává, jak bylo již letmo zmíněno výše, ze dvou podstatně odlišných částí:
První část: fragment sborníku nebo synaxaria (jaké se též vyskytuje takřka doslovně v Ostromirském evangeliáři, fol. 211-212; 232, 239-268), tedy podle řeckého ritu -- pouze 16 listů na hrubém pergamenu, popsané cyrilicí ve dvou sloupcích, s barevnými unciálami a ozdobami byzantinského druhu. Druhá část: Služebník nebo Pontificiál pražského slovanského benediktinského opatství u sv. Jeronýma v Emauzích z roku 1395, podle latinského ritu -- úplných 31 listů, na jemnějším, nelinkovaném pergamenu, rovněž ve dvou sloupcích a dvakrát tak velkých, ale psaných hlaholicí; všechno na způsob českých rukopisů 14.století; na fol. 29 pag. versa je závěrečná formule v tehdejším českém jazyce, avšak stejným hlaholským písmem. V této závěrečné formuli, rozluštěné Hankou, je doslova napsáno: jinou (přední) část této knihy psal svatý opat Prokop (1030-1053) svou rukou - "tu psal jest svati Prokop opat svu ruku".
Tomuto údaji se nevěří všeobecně, a je popírán slavisty, jako Kopitarem a Miklosichem z ortografických důvodů, Vostokov (vydal Ostromir r. 1843, kde jistě Hanka četl a poté učinil známými čtyři sloupce Remešského kodexu) o něm pochybuje z podobných důvodů, ale přece jej přijímá jako tradici, kterou nelze odhodit. Hanka a Šafařík [68] naopak přijímají údaj o autorství sv. Prokopa jako správný a jistý, podle paleografických a historických kritérií. Tento názor zastával také autor tohoto životopisu v roce 1846 a 1847, [69] zatímco např. B. Kunik v Rusku publikoval opačné mínění, viditelně proto, aby zalichotil ruské ješitnosti. [70] Bohužel, ještě zatím žádný slavista nenahlédl do originálního rukopisu a tak tedy celý spor dosud není vyřízen. Hanka byl za své vydání kodexu poctěn Jeho Veličenstvem císařem Ferdinandem I. dne 3. dubna 1846 cenným briliantovým prstenem a téměř tentýž den obdržel "za horlivou spolupráci při učených bádáních ministerstva osvěty v oboru slovanské filologie" insignie komandirského kříže ruského řádu sv. Anny -- kteréžto vysoké vyznamenání bylo provázeno psaním ministra kultu Uvarova. Odborná úcta k Hankovi stojí ostatně v Rusku příliš pevně, než aby se odvážilo přistoupit blíže k Sazavo-Emmauntinu (pokud by to ovšem bývalo možné).
Opět tři zahraniční společnosti jmenovaly Hanku svým čestným členem: dne 3. (15.) června 1846 carská společnost pro historii a ruské starožitnosti při moskevské univerzitě, 17. (29.) března 1847 senát carské univerzity v Charkově a 3. března 1847 historický spolek v Korutanech; zatímco jej 11. (23.) dubna 1847 zvolila ruská geografická společnost svým korespondentem. [71]
Ruský znalec umění Alexandr Popov tehdy studoval staročeskou malbu, obzvlášť miniatury v pergamenových rukopisech z Čech z XII. až XIV. století. Zajímavé pojednání, které o nich Popov napsal, přeložil Hanka neprodleně do češtiny, [72] bylo by ovšem také cenné, přeložit je také do němčiny.
Pokusy Slováků o literární návraty -- Slováci v této době usilovali o používání vlastního spisovného jazyka a o jeho prosazení oproti dosavadní češtině -- se Hanka záměrně nesnažil nijak významně ovlivňovat, a proto postrádáme jeho votum také v dedukčním spise Hlasové, vydaném r. 1846, na kterém se přece podíleli Jungmann, Palacký, Šafařík, Kollár a další. Oproti tomu vyšlehl naposledy nejjasnější plamen starého pravopisného sporu a Hanka, pod nátlakem z mnoha stran, se cítil povinen zasáhnout sepsáním vlastního ospravedlnění, které vyšlo pod titulem Ospravedlnění nejnov. oprav českého pravopisu proti nářkům pojednání zboru pro řeč a lit. českou (datum 17. srpna 1846, 16 stran slovníkového formátu) a konečně učinilo šťastný konec třicetileté písmenkové válce.
Rok 1847 byl také třicátým rokem od nalezení Rukopisu Královédvorského. Hanka co nejpilněji uspořádal jubilejní vydání (dosud deváté) a ve Dvoře Králové vyšel milý slavnostní spisek, zvláště pro tuto příležitost sestavený:
Věneček uvit třicetileté památce nalezení Rukopisu Králodvorského. Složen dne 16. září 1847 v Králové Dvoře -- od Jana Č. Brdičky, 32 stran ve formátu Mignon.
To bylo třicet dlouhých let politického klidu a požehnané literární činnosti! Ó, kéž by to tak bylo zůstalo! Ale národy konečně povstaly a mezi nimi Slované přivedli svou mysl do pravé horečky, čehož patřičné vylíčení záleží na soudobých dějinách.
Rok 1848 zahájil Hanka poetickým pozdravem, plným síly a vznešenosti, hraběti Lvu Thunovi (dnešnímu ministrovi kultu a vyučování): Úcta Vysoce urozenému Pánu Panu Lvovi Hraběti z Thun-Hohensteina v máji 1848 -- téměř dithyrambická báseň, ke které autor nečerpal nadšení pouze ze své vlastní hrudi, ale ze srdcí všech Slovanů. A protože na tentýž rok připadalo padesátileté výročí pražské vysoké školy, zhotovil Hanka -- věrný syn této almy mater -- duchaplný slavnostní spis tím, že nově vydal Lupáčův životopis Karla IV.:
Historia o císaři Karlovi toho jména čtvrtém od M. Prokopa Lupáče z Hlavačova. Též posloupný pořádek vůdcův, knížat a králův slavného království českého. V Praze u Kronbergra (1848, 120 s. vel. 8.), včetně vyobrazení nového pražského Karlova pomníku atd.
Přes politické zmatky Hankovo pero nikdy neodpočívalo. Hanka v této době usiloval o co nejrychlejší tisk a rozšíření několika rukopisů, které již byly několik let připraveny. Byl to rovněž český Dalimil, jehož vydání, započaté v Lipsku, bylo snad již dvě desítky let zastaveno, když se Hanka ujal tohoto podniku, aby jej v Praze nerušeně dokončil. Knížka vyšla ve dvojím vydání a počítalo se s tím, že se stane českou lidovou knížkou par excellence, pro žhavé vlastenectví, které tato knížka vydechuje. Název zní:
Dalimilova Chronika česká, v nejdávnější čtení navrácená s různoslovím i přídavky deseti rukopisů opatřena. V Praze (1851), 24 a 264 s. vel. 12., s faksimilí.
Současně bylo ukončeno deváté vydání Pravopisu (1849), Písně vyšly roku 1851 (zmnoženy o mnohé politické) v pátém vydání, písně Rukopisu Královédvorského v desátém vydání. [73] Bohužel! čtenářské publikum si stěžuje na použití singulárních (novoslovanských) písmen, kterými tato nová vydání sama vkročila do cesty své popularitě. Německý Grimm se sice řídí také svým vlastním německým pravopisem, ale k vlastním německým písmenům se ještě neodvážil.
V těchto pohnutých dnech obdržely Čechy přemilý dárek od Anglie. Vyšla následující kniha, nesoucí na čele Hankovo motto: Lyra čecho-slovanska. Bohemian poems ancient and modern, translated from the original slavonic by A. H. Wratislaw, M. A. (fellow and tutor of Christs College, Cambridge). London 1849, XXXI s. předmluva a literárně historický úvod, s. 1-92 překlady, s. 93-120 originály. S věnováním hraběti Valeriánu Krajinskému a rodinnému erbu Wratislawů. V této vkusné sbírce nejsou zahrnuty jen některé z královédvorských písní, ale jazyka znalý překladatel zařadil i některé ukázky z Hankových Písní (napr. Výprovázení, s. 57-58). Nechť zde následuje nejkratší z těchto lyrických dárků v angličtině, včetně původního textu: [74]
Farewell.
(Od Hanky. Písně 5. E. p. 19).

Fare thee well, forget me not!
Grand me in thy memory place
Canst thou me no further grace;
More my fate alloweth not.

Fare thee well, forget me not!
Ever dearest of my heart
From my sad thougts ne' er do part,
Long as life departeth not!

Fare thee well, forget me not!
Till we here have mourn'd enough,
Till we here have borne enough,
Till thy fate more claimeth not,
Fare thee well, forget me not!

V řeči obratný a duchaplný anglický překladatel, Mr. A. H. Wratislaw (collateral-descendent stejnojmenného českého hraběcího rodu) zavítal v červenci 1851 znovu osobně do Čech a do Prahy a přivezl s sebou druhý vlastenecko-poetický dárek pod názvem: Patriotism, an ancient lyrico-epic poem, translated from the original Slavonic (London 1851, Whitaker) 20 s. vel. 8., což byl překlad královédvorské hrdinské písně Záboj a Luděk (srv. výše str. 302), s úvodem a výkladem. Bohužel jej jeho poměry donutily vrátit se domů po krátkém pobytu a tak tentokrát nemohl provádět speciální studie české národní literatury.
Při reformě vysokoškolských studií nastoupil Hanka 17. června 1849 docenturu staroslovanského a ruského jazyka na pražské vysoké škole. Hned na začátku se zapsalo přes 200 posluchačů. Hanka založil své přednášky na Počátcích posvátného jazyka slovenského (protože vyučovací řečí byla čeština); jako vodítko pro ruštinu ale vydal zvláštní elementární učebnici:
Načala russkago jazyka. Počátky ruského jazyka, s cvičením i slovníčkem. V Praze 1850, 168 s. vel. 12.
Že autor zároveň vydal novou českou a novou polskou gramatiku, bylo již zmíněno. Kromě toho opravil Hanka Puchmajerův Pravopis rusko-český, který jeden přítel vyrval z nezaslouženého zapomenutí a rozhodl se jej vydat v podobě přiměřenější době. [75]
V nejnovější době si Hanka dal úkol, vyložit spisy o slovanské filologii profesora Dr. Franze Miklosiche, velmi produktivního autora ve svém oboru. Dne 26. dubna a 24. května přečetl na sezení Král. české společnosti nauk kritické pojednání: Slovanská mluvověda (později otištěno v Musejníku), [76] kde Hanka rozvíjel své mínění o ceně dosavadních Miklosichových prací o gramatice a lexiku staroslověnštiny. Na závěr učinil Hanka poznámku: "Však naposledy zdá se, že jsou všecky tyto knížky (vyjímajíce formen- i lautlehre) i Radices i Homilia in ramos palmarum, i Vitae sanctorum (sunt tantum duae) nedodělaná práce nebožtíka mistra (Kopitara), protkány přeučenou vědeckostí jeho převděčného žáka, i snad bychom, majíce dopisy mistrovy k Dobrovskému i Hankovi, na stopu přijíti mohli, neboť pokud mistr v živých zůstával, nevytasil se žák s ničím takovým." Takové vyjádření bylo pro Miklosiche více než výzvou; vkrátce se proto rozpoutal literární spor mezi oběma slavisty, [77] jenž dosáhl svého vrcholu v nejnovějším sborníku napadeného Miklosiche, [78] ze kterého se dělá nezaujatému čtenáři nevolno a jenž vzbuzuje pouze přání, aby spor dopadl ve prospěch vědy. Co se týče Hanky samého, napsal nedávno svému nejdůvěrnějšímu příteli: "Četl jsem reakci na můj článek (Časopis XXIV. roč., str. 297 nn.) ve "Slovanské knihovně" 1851. Jelikož jsem však v mé odpovědi (Víd. denník č. 18) řekl, že s panem Miklosichem, který si v čísle 11. téhož denníku přisvojuje urážlivý výrok, nechci mít nikdy nic společného -- musím jen litovat, že v této své reakci, namísto odzbrojujících argumentů vytahuje pouze neslýchané hrubosti a nestydatou sebechválu, a proto mu přenechávám v obou těchto věcech vítězství, jsa přesvědčen, že praví učenci budou můj zmíněný článek posuzovat jinak."
Ve skutečnosti: psaní polemik je naveskrz nejslabší stránkou mírumilovně založeného Hanky, a mít jej za protivníka bylo odjakživa pro všechny zájmové skupiny dětskou hrou. V této oblasti vždy básník převažoval nad učencem a ochromoval jej. Vrozená dobrosrdečnost Hankova nehledá svou stravu v hádce, nýbrž ve svornosti a smíru -- a přece málo mužů vědy bylo natolik zapleteno do nepřirozených sporů, jako Hanka již od začátku, a jestliže jeho životopis ukazuje stinnou stránku, musí se vztahovat také na tyto rozepře, kterým byl a dosud je Hanka vystaven -- již svým oborem podle přísloví Grammatici certant.
Jestliže se podíváme zpět na chod Hankových studií, nelze popřít, že tomuto muži přálo štěstí jako málokterým. Zasvěcení, jež mu dal Dobrovský, objev Rukopisu Královédvorského, místo v Národním muzeu, to jsou více než náhody, jsou to dary Prozřetelnosti. Ale také pouze shodou všech těchto okolností se mohl Hanka stát tím, čím je. Slovanská věda - historie, věda o starověku, jazykověda, etnografie -- děkují píli a talentu tohoto muže za čilou, stále ještě trvající podporu. Česká národní literatura musí v Hankovi uctívat jednoho ze svých buditelů a hlavních představitelů. Museum se těší Hankově péči, svědomitosti, rozsáhlé korespondenci a též vrozené knihovnické praxi, péči o své cenné rukopisy, inkunábule, kopie dokumentů a rozptýlená díla, a nemálo výborných jazykových a historických pramenů a literárních památek (Wolfenbüttleská legenda o sv. Václavu, staročeská rožmberská právní kniha atd.) Hanka pro Museum vlastnoručně kopíroval s přesností hraničící s výrobou faksimilí!
Hankova činnost se přirozeně rozšiřovala také do zahraničí. Jeho učená korespondence je nyní v dlouhé řadě kvartových svazků vložena do Musea. Do "Gutenbergova alba", vydaného Dr. Heinrichem Meyerem v Braunschweigu r. 1840, dodal Hanka mnoho skvělých příspěvků. Muži, jako Jakob Grimm a jiní, si jej brali na radu ve slavistice, c. k. Akademie věd ve Vídni si jej zvolila za člena svého historicko-filologického oddělení. Nejvýznamnější zahraniční přátelé a korespondenti Hankovi ze slovanských národů, byli a dosud jsou: ruský ministr kultu admirál Šiškov a hrabě Uvarov, ruští tajní radové Speranský, Norov a Balugjanský, státní radové von Köppen, Vostokov, Ustrjalov, Pogodin, baron Chaudoir, profesoři Ševyrev, Srezněvský, Bodjanský, Grigorovič, ruští literáti Panov, Popov, Maksimovič atd. V Polsku patří k dlouholetým Hankovým přátelům oba profesoři Bandtkie, potom Linde, Bobrovski, Rosciszevski, Siemienski, Malevski, Hube, Borkovski, Bielovski, Muczkovski atd.; mezi Jihoslovany Srb Vuk Stefanovič Karadžič, Slovinec Berlič, Chorvat Vraz, Bulhaři Aprilov a Andrejov a mnozí jiní.
Bylo již vydáno několik Hankových portrétů. První portrét nechal zhotovit Adam rytíř Rosciszevski u mědirytce Teplara ve Vídni; litografické portréty zhotovili Machek, Schier a Taddeo Maier; v roce 1849 byl malován Kayserem pro jeho album, a v této ročence je přiložena ocelorytina, vytvořená zdařile Dvořákem ve výborném uměleckém ústavu Loydově v Triestu, a to podle olejového portrétu od Gareise, zhotoveného zvláště k tomuto účelu. -- Hankův život, ponejvíce jeho politické působení od r. 1848, je popsáno v Rittersbergově nejnovějším Slovníku konversačním. Již v roce 1835 věnovali Hankovi jeho přátelé pamětní minci, jejíž líc ukazuje Hankovu bustu s nápisem: WACLAW HANKA R. S. WL. RYTJŘ. NAROD. MUS. KNIH. -- rub obsahuje knihu uprostřed věnce z palmových a vavřínových ratolestí, nad knihou vychází hvězda, vedle je heslo řádu sv. Vladimíra: Čest, sláwa, polza; dole z wděčnosti.
Tak můžeme Hankovi (s Herderem) opravdu zvolat: "Okolní svět Tě vyznamenává, potomstvo bude umět zachovávat Tvou slávu, zemřeš jako šťastný -- sláva Tobě!"
Takový osud může být nazýván ojedinělým. Hanka žije šťastně, neboť je skromný, a jeho literární a občanskou životní dráhu můžeme nazvat skvělou, protože vznikla tak přirozeně, tak důsledně, nenásilně a nenuceně.
Od přírody je nadán pevným zdravím, a při stálém otužování a statné stavbě těla je fyzicky vyvinut, klidného temperamentu a, řečeno básnicky, plný smyslu a citu pro čisté radosti přírody stojí zde Hanka ještě málo zestárlý, svěží, pracovitý, mladistvý. Nanejvýš jednoduchý soukromý život byl a je pro něj stále tím nejmilejším. Prostory musejní knihovny jsou jevištěm jeho pracovní činnosti, ale i jeho odpočinku. Všude, kam se v knihovně podíváte, uzříte smysluplná knihovnická zařízení, řád a účelnost. Originální, jako Hankův rukopis -- jehož faksimili najdeme mimo jiné v Illustrierte Zeitung (1850, XV. Sv., č. 381) -- jsou zpravidla všechny Hankovy literární aparáty. Téměř mnišská úzkostlivost v dozoru, systemizace a restaurace musejních pokladů sahá až ke každému nejmenšímu lístku, obálce, cedulce. Obzvlášť Biblioteca nationalis bohemica, a pak rukopisná sbírka a literární odkaz Dobrovského jsou dokonalými vzory knihovnické pečlivosti a rutiny. A přitom Hanka vykonal jen nevýznamné cesty a nepoznal žádnou velkou knihovnu kromě drážďanské a vídeňské. Každý návštěvník Musea může počítat s jeho nevyčerpatelnou ochotou.
Hanka je počestný, mírný charakter, jenom přes objemné jazykové znalosti málo řečný a v řeči obratný. Dorozumívá se se všemi Slovany v jejich mateřském nářečí, také koresponduje ve všech nářečích a písmech Slovanů. Má také ve vedlejších oborech nejzevrubnější znalosti a je zkušený i úspěšný při čtení starých rukopisů. Hanka patří k nejvýbornějším znalcům mincí v Čechách a je povolaným řečníkem ve věci vlasteneckého umění. Má také částečné hudební vzdělání. Jako zapřisáhlý překladatel in Slavicis získal Hanka překvapující jistotu a hbitost. Žádná z mechanických knihovnických prací, ani dvojnásobné stěhování celé sbírky, která obsahuje okolo 20 tis. svazků, 26 tis. dokumentů, 20 tis. otisků pečetí a přes 5 tis. erbů -- a které provedl jedině svýma rukama, neotupila neúnavného znalce, správce a ochránce všeho vlasteneckého.
Hankovo manželství je bezdětné, domácnost jednoduše měšťanská. Někteří jeho sourozenci ještě žijí, avšak mimo Prahu. Studující slovanských jazyků vykazují nezištnému učiteli a mistru největší úctu. Velmi mnoho svých spisů sám překládá; tiskne také ročenku, jen pro dobrou věc, bez honoráře, a požívá výjimečné popularity. Pravopis je v rozšířen v tisících exemplářů po všech školách koruny české, jeho Písně zaznívají v salonech, v chalupách, v tkalcovnách, v noclehárnách, strážnicích a při žních, po všech krajích, kde žije český jazyk a česká chuť do zpěvu. A jako je jeho jméno stále uváděno spolu s Rukopisem Královédvorským, jako o něm vypravují dějiny slovanské literatury pro nejvzdálenější potomstvo, tak jej uchovává i hlas lidu, jemuž jsou jeho písně už dlouho vlastní. Říše básní je stále ještě Hankovým útočištěm a snad jím zůstane do posledních dechu -- jak o tom básník sám zpívá (Písně, 5. vyd. s. 1.):

"Písně, moje písně,
Neopouštějte mně,
A v návalu tísně
Sletujte se ke mně.

Sletujte se ke mně
Jako včelek roje --
Zaznívejte jemně,
Písně blaho moje!

Závěr tohoto životopisu nechť zdobí několik upomínek z Hankova mnohojazyčného památníku, a to v českém, polském, krajinském, srbském, ruském a církevním slovanském originále!

P O Z N Á M K Y:

[1] Pěkně a pravdivě říká Bowring: His (Hanka's) father was a farmer, whom, up to his 16th. year, he assisted in the labours of the field, and had no time for study but the wintry house which he could dedicate to the village school. From the spring to the autumn he kept his father's sheep. His mother-tongue was always the object of his admiration, and in carly life he "moralized in song". Cheskian Anthology, London 1832, p. 242.

[2] To jest: na výměnu s jiným cizím německým hochem, aby se naučil němčinu v německy mluvící rodině -- zvyk, jež v Čechách vládne odedávna a je všeobecně rozšířený.

[3] Zemřel jako doktor medicíny a profesor porodnictví v Linci v roce 1820 -- nezaměňovat s jeho bratrem, vlasteneckým básníkem Václavem Klicperou.

[4] Dějiny českého jazyka a literatury, Praha 1792, s. 216. Že Dobrovský považoval český jazyk až do svých posledních let života za "mrtvý jazyk," říká hrabě Leo Thun. Srovnej jeho první knihu z roku 1842, s. 3.

[5] Michl, literaturní letopis 1838, s. 275.

[6] Drželi se při těchto cvičeních většinou Puchmajerovy sbírky básní ve čtyřech svazcích (1795-1802), avšak pokoušeli se, na základě vědeckého vhledu do stavby jazyka a studia českých klasiků, brzy také produkovat a přednášet vlastní básně.

[7] Nyní k. k. Generální vojenské velitelství. (k. k. Generalmilitär-Commando).

[8] Josef Dobrovský (Daubravský) se sice narodil v polním táboře v Ďarmotách (Gyarmath) u Rábu v Maďarsku 17. srpna 1753, avšak z otcovy strany pocházel z města Solnice, dřívějšího královéhradeckého kraje. Právem proto říká Hanka v básni \uv {na učené měšťany Hradce Králové} (Písně, 5. vyd. s. 152):

Aj i Dobrovský náš vykvět z toho davu,
Dobrovský ta hlava všech Učených Slavů.
[9] Původně Dolinar (krajinsky); neboť Dolliner byl Slovan a krajan Kopitarův.

[10] Tato báseň "Na sebe" vznikla v poetickém návalu, který si básník později nepamatoval; dala také předlohu k titulnímu obrázku prvního vydání Hankových Písní.

[11] O této katedře srovnej Wiener Allgem. Literaturzeitung, 1813. s. 16. 303; 1814, s. 390.

[12] Hromádko, zemřel 30. dubna 1850.

[13] Jmenovitě Kopitarova mistrovská stať \uv {Über die slawischen Mundarten} (O slovanských nářečích, Vídeň, Allg. Lit. Z. 1813, č. 34-35) -- když se objevila přeložena Josefem Jungmannem ve Vídenských listech -- vzbudila největší senzaci mezi Slovany.

[14] Pravopis český podle základu Grammatiky Dobrovského, od jeho žáka W. Hanky. V Praze 1817 (věnováno čtyřem mladým princům Lobkovicům), 96 stran. Předmluva datována 1. ledna 1817; včetně literatury českých učebnic jazyka a psaní od r. 1531 do r. 1816 a rýmovaných pravidel pro snazší zapamatování.

[15] Palkovič hodil v slovenském Tydenníku rukavici; Hanka ji zvedl v Novinách Pražských (1817, č. 51) a jinde. Srovnej o tom Hankovo Ospravedlnění z r. 1846, s. 1.

[16] Na vytvoření panslovanské abecedy, tj. abecedy, zahrnující s vyčerpávající přesností všechny slovanské dialekty, pracoval např. B. Kopitar marně celý svůj život; zatímco Hanka prostřednictvím nového českého pravopisu (a vypůjčení polských nosovek a, e tuto úlohu vyřešil.

[17] Dobrovský říká ve druhém vydání své české nauky: "O rok dříve (1817) vydal pan Václav Hanka, který mi při tomto vydání ochotně nabídl pomoc, svůj Pravopis; odchyluje se od mé nauky jen málo. Nesmím tedy, abych své mínění řekl zcela svobodně, kárat někoho, kdo se drží toho způsobu psaní, který se učí v Hankově Pravopisu; tak jako nechci kárat také nikoho, kdo si myslí, že musí dodržovat stará libovolná pravidla jen proto, že se tak psalo po dlouhý čas." Předmluva s. XV., XIX-XX.

[18] V Dobrovského Dějinách české literatury 1818, s. 124. 129. 149 a v Jungmannově Historii literatury české (druhé vyd. 1849) s. 17. 29 a násl.

[19] s. 109-111. "Bylo záslužné již to (říká dále Dobrovský), správně opsat staré, často sotva čitelné rukopisy; ještě záslužnější bylo, zastaralá slova uspořádat do slovníku a dobře je vysvětlit. Také starší formy skloňování a časování slov jsou v Hankově předmluvě tak popsány, že mohou sloužit neuvyklému čtenáři k lehčímu pochopení smyslu." Tamtéž s. 391.

[20] Protože u některých zahraničních učenců (říká Šafařík) panují dobrodružné pověsti, šířené zčásti ne bez zlého úmyslu, o nalezení tohoto rukopisu, poznamenáváme výslovně, že podobné komory, stavěné ve spodním prostoru kostelní věže a dveřmi spojené s chórem kostela, které obyčejně slouží k uchovávání starého nepotřebného kostelního nářadí, mezi tím i písemností, nejsou v Čechách ničím výjimečným a že některé z rukopisů a pergamenových listů, mezi nimiž ležel ztracený a skrytý zlomek našeho Královédvorského kodexu, jmenovitě pergamenový žaltář a zlomky astronomického rukopisu, byly rovněž uchovávány Hankou a později uloženy v Muzeu. Viz úvod k Básním českého starověku 1845, s. 7.

[21] Nakolik je Rukopis Královédvorský známý, tak málo zbytečný je zde jeho popis. Tahy písma spadají do roku 1290, i když většina básní je staršího původu; formát je dvanácterka, vše je psáno bez dělení veršů (litera continua). Hanka se domnívá, že sbírku uspořádal Záviš z Rožmberka, známý také jako básník (popraven 24. srpna 1290) a krásný kodex nechal napsat pro královnu Kunigundu, vdovu po Otakaru II. Celek je zlomkem z prostřed kodexu a uspořádání básní je téměř systematické, a to:
I. třetí kniha, 25. kapitola. -- Z té se zachoval jen poslední list: 1) Oldřich a Jaromír neboli o vyhnání Poláků z Prahy.
II. třetí kniha, 26. kapitola. 2) Beneš Heřmanóv neboli o porážce Sasů. 3) Jaroslav neboli o vítězství nad Tatary u Olomouce.
III. třetí kniha, 27. kapitola. 4) Čestmír neboli o vítězství nad vladykou Vlaslavem. 5) Ludiše neboli o slavnostním turnaji. 6) Záboj neboli o vítězství nad Luďkem. Všech šest epického žánru.
IV. třetí kniha, 28. kapitola. 7) Zbihoň. 8) Kytička. 9) Jahody. 10) Jelen. 11) Růže. 12) Kukačka. 13) Opuštěná. 14) Skřivánek -- vše krátké písně, až na lyricko-epické č. 10 -- závěr kapitoly chybí.
Usuzujeme-li, že ztracené knihy a kapitoly obsahovaly podobné básně přibližně ve stejném počtu, jako zachráněných 14, pak se snad ztratilo jenom ze třetí knihy přes 50 básní, celkem (jestliže kodex sestával skutečně jen ze tří knih) 200 básní. Avšak není nepodložená naděje, že časem budou objeveny ještě části jiné takové sbírky básní; protože Královédvorský kodex vypadá jako pouhý opis, a později (1823, k. k. skriptorem knihovny Johannem Zimmermannem v Praze) byla nalezena píseň "Jelen" -- nahoře č. 10 -- ve starším rukopise, vlastně na jednotlivém pergamenovém listě z roku 1250. Píseň pod Vyšehradem (Starob. sklád. I, 110) a Milostná píseň krále Václava I. (tamtéž V, 220) patří do téže kategorie skladeb.

[22] Např. K Slavnosti J. O. P. Václava Leop. Arcibiskupa Pražského (1819) -- takové básně dodával Hanka pro vdovu Vetterlovou téměř pravidelně k biřmování 1820, 1821, 1822, 1823, 1824, 1828 atd. Vlastně by se dalo velké množství Hankovy většinou anonymní příležitostné poezie těžko sepsat -- i když jsou mnohé z těchto téměř improvizovaných výrobků velmi krásné.

[23] Dobrovského Dějiny české literatury 1818, s. 385-390.

[24] Archiv für Geschichte, Geographie, Staats- und Kriegskunst, vyd. Freiherr v. Hormayr, 1819, leden, s. 52. a násl.

[25] vojska Rudolfa Habsburského

[26] Viz s. 39 prvního Hankova vydání. Na toto vydání se vztahují i další čísla stran v Meinertově stati, u kterých není uvedeno jinak.

[27] Názvy básní psané kurzívou doplnila překladatelka.

[28] Triumfy nad Němci, jako tento:

"I by němcem upěti
i by němcem prnúti,
i pobitie jim!"
zaznívají častěji, jmenovitě v Beneši Heřmanově -- ale nenávist proti příbuzným Polákům není menší!

[29] Vzpomínky z cest (Reise-Erinnerungen) od Friedricha a Caroliny de la Motte Fouqué, Drážďany 1823, II. část, s. 123-134. Fouqué označuje formu básně sám jako staročeskou; staročeská forma je v lyrice šestislabičný trochej, v hrdinských písních je to desetislabičný trochej.

[30] Slova, která jsou zde kladena do úst "bodrému" Hankovi, jsou, ať ironická či vážná, plná ušlechtilého významu, jako celá nádherná báseň vůbec, kterou krásou a originalitou předstihuje máloco, co Fouqué vytvořil -- i když také jen málo bude správně pochopeno obyčejným čtenářem.

[31] Tak například se později našla na předsádkovém listě v knížecí Fürstenberské knihovně v Praze staroněmecká báseň "Merigarto," (za spolupůsobení tvůrce této biografie) vydána Hoffmannem von Fallersleben.

[32] Pravost této milostné písně zkoumal badatel v oblasti staroněmeckých dějin a jazyka Haupt; nepotvrdila se pod ostrostí jeho kritiky ve své německé verzi a musíme jen ustoupit černému vrženému stínu, jenž padá na připsanou báseň "Jelen" a tím nevinně na celý Rukopis Královédvorský.

[33] Německo-český slovník, vydaný Josefem Dobrovským. Praha, Herrl. 1802 první díl. Předmluva 10 s. O tvoření pojmenování LXVIII s. Slovník od A do K 344 s. v kvart. Druhý díl (1821, později vydán spolu s prvním dílem pod novým titulem a s novým vročením) má od L do Z 482 stran.

[34] Je otázkou, zda by Jungmannův Slovník nevycházel ještě až dodnes, když by nepomohly cizí síly. Hanka také dodal k Jungmannově Slovníku bohaté a cenné materiály.

[35] Latinské přepisy staroslověnštiny prováděl také Dobrovský (Cyril a Metoděj 1823, 126 stran) a nověji Šafařík (Nejstarší památky 1840, str. 113-119). Hanka se nespokojil pouze s latinskými písmeny, zavedl náhradní znaky a používá tuto zvláštní abecedu od roku 1846 dokonce i při vydávání svých českých děl.

[36] Slovanské nár. písně I. sv. 1822; II. sv. 1825; III. sv. 1827 vel. 8. Od té doby slovanská literatura lidových písní jistě nesmírně pokročila.

[37] Jmenovala se Barbora, narozena 29. září 1800, byla dcerou c. k. faktora tiskárny normální školy Františka Madla (+ 9. května 1840); její matka a sestra žijí ještě dodnes v Hankově domě.

[38] Hanka byl přijat pro knihovnu a historické sbírky, Zippe pro mineralogii a geognosii, později (1823) Karel B. Presl pro zoologii a botaniku. (Corda nastoupil své místo kustoda teprve roku 1835.)

[39] Neyjasnějšímu Františkovi a Karolině při vstoupení ve vlastenské Museum 1824, 12 archů v 4.

[40] B. Kopitar Hesychyii Epiglossista russus (Vindob. 1840, Fol.) pag. 58, v kapitole: De veturum codicum bohemicorum insperatis inventionibus, non sine causa suspectis. "At quid? (stojí zde) si cadem suspicione laborent minus diligenter examinatae Glossae (míněny staročeské glosy v Mater Verborum z roku 1202) et ipsae cantilenae Reginohradecenses (sic!), simillimae Serborum cantilenis prius editis, quarumque non injuria eas credas recentis Bohemici poetae imitationes." Češi oplatili autorovi tím, že rozšířili pověst, že Kopitar sám vepsal ony Hesychijské epiglosy do Vídeňského kodexu.

[41] Básně z české minulosti od J. M. hraběte Thuna. Praha 1845, s. 38-40. (Gedichte aus Böhmens Vorzeit.)

[42] Nejstarší památky českého jazyka, s faksimilemi. Praha 1840 (z pojednání Král. české společnosti nauk.) 234 stran v kvartové velikosti. Zajímavý je zde výklad o osobě tajemného nálezce Libušina fragmentu. Měl to být (podle stran 175-176) známý písař v knihovně Norbert Vaněk -- v roce 1818 tajemník hraběte Hartmanna z Klarsteinu. Vaněk zemřel 29. prosince 1835. Jeho neblahý průvodní dopis musejnímu výboru je věrně otištěn na stranách 167-168. Ale co když tím přece jen není prozrazen pravý tvůrce?

[43] V těchto přednáškách pokračoval Hanka i po smrti Dobrovského v duchu svého předchůdce. Přednášky dobře prospívaly tomuto dialektu, zachycenému při jeho vyhasínání.

[44] O přítomném stavu české literatury, Praha 1842, s. 14-15. (Uiber den gegenwärtigen Zustand der böhm. Literatur.)

[45] Závěrečný sešit ročníku 1836 přinesl univerzální rejstřík pro ročníky 1827-1836. Nalezneme v něm též (str. 400) chronologický seznam všech Hankových poetických a prozaických příspěvků. Stejně tak v druhém desetiletém univerzálním rejstříku (přidaném k ročníku 1846 Časopisu) pro ročníky 1837-1846, kde je na straně 821 pokračování rejstříku Hankových příspěvků. Nejnovější (třetí) pokračování se připravuje.

[46] O glosách srovnej Šafaříkovy Nejstarší památky českého jazyka, s. 205-233.

[47] Celá literatura sporu úplně u Michla, Letopis (1837) s. 76-77.

[48] Výsledek těchto studií vyšel v následujícím roce: Petrohradská legenda o S. Václavu ze staroslov. přel. (Časop. Mus. 1830, IV. 458 nn.)

[49] Což je, jak známo, fond a výbor pro vydávání dobrých českých knih. Podobné fondy vznikly též v Galicii, Illyrii a jinde.

[50] Sartori: Historicko-etnografický přehled vědecké kultury, duchovní činnosti a literatury rakouského císařství, Vídeň, Gerold 1830, I. sv. (s. 1-33 Čechy). (Histor. ethnograph. Uibersicht der wissenschaftlichen Kultur, G eistesthätigkeit und Literatur des österr. Kaiserstaates.)

[51] Almanach de Carlsbad, I. Anné 1831 p. 201-232; dále: 1835 p. 212-233: 1836 p.153-175; 1841, p.199-246. De Carro uvádí také články Goetheovy, Edgara Quineta, Bowringovy, Jastrzebského atd.

[52] Mluvnice polského jazyka Václava Hanky, druhé poopravené vydání, v Praze u J. G. Calve 1850, XXIV a 186 s. 8.

[53] Mluvnice českého jazyka na základě soustavy Dobrovského; třetí vyd. v Praze u V. Hessa 1849, XII a 268 s. 8. Mezi mnoha novými mluvnicemi byla nejlepší, i když byla k použití jen pro rodilé Čechy.

[54] Časopis česk. Mus. 1836, II. 196 nn. Musíme zde také ještě doplnit příspěvky dodané do posledních ročníků tohoto časopisu. Kvítko na hrob Heleně Telepněvně z Petrohradu 1828, IV. 8; Slza na hrob J. Exc. hrab. z Sternberga 1830 II. 235; Počet časopisů na celém světě 1829, II. 125; Černohorci, obraz ze spisů Bulharinových 1833, IV. 402 nn.; Literní zprávy (recenze) 1832, I. 105; 1833, III. 349; IV. 454; 1834, I. 116; Odpověď (polemika s Čelakovským o Krakoviacích) 1834, IV. 452 a Květy 1835, str. 10. Michl (Lit. letop. s. 239) uvádí z tohoto období také Hankovu náboženskou knížku: Modlitby při službách božích 1833, 12.

[55] Přednášky, konané na veřejném sezení Král. české společnosti nauk při její první (padesátileté) jubilejní slavnosti dne 14. září 1836. Praha 1837, s. 55-78 -- česky v Čas. Mus. 1837, III, 321 nn.

[56] Všechny tyto články, opatřené přesnými a správnými vyobrazeními mincí, najdeme také česky v Čas. česk. Mus. 1837. IV, 452 (Rožmberk); 1838. IV, 499; 1839. IV, 433 (Šlik); 1842. I, 81 nn. (Frýdlant): výroční muzejní jednání mají stálou rubriku v muzejním časopise, kde jsou zařazeny česky spolu s uměleckými přílohami, německy vycházejí v oddělených sešitech. Překlad obstarává vždy autor.

[57] Mezi nimiž byla překvapivá pocta -- Hanka obdržel od královské ruské akademie dne 22. října (3. listopadu) 1836 velkou zlatou medaili: "Prinosšemu polzu rossijskomu slovu" spolu s přípisem knížete Korčakova.

[58] Dobrovského Slavín; první vyd. s. 70, 275; Inst. ling. slav. XIV.

[59] Sem patří různá Hankova pojednání: Zpráva o slovanském evangeliu v Remeši (Časop. Mus. 1839, IV. 491-499); potom Učené zprávy 1840, II. 187-194; 1842, I. 150 nn. K tomu srovnej: Texte du Sacre v Carrově Almanach de Carlsbad (od prof. Koubka) 1840, s. 224-236; Seconde notice sur le Text du Sacre, tamtéž 1843, s. 216-226.

[60] Hesychii Epiglossista russus, 1840 p. 66.

[61] Glagolita Clozianus, id est Codicis Glagolitici antiquissimi (...) foliorum XII membraneorum, servatum in bibliotheca Illmi. Comitis Cloz Tridentini, Vindobonae ap. Gerold 1836, LXXX a 86 stran, vel. folio. S dvěma tabulkami písma. Srov. recenzi M. Haupta ve Wiener Jahrbücher der Literatur, Sv. LXXVI, s. 103-133.

[62] Evangelia slavice vulgo Text du Sacre ad exemplaris similitudinem deseripsit et edidit Silvestre, interpretationem adjecit B. Kopitar. Lut. Paris. MDCCCXLIII, 18 s. Proleg. hist., 32 listů cyrilsky, 62 listů hlaholsky. Faksimile textu -- mědiryt a barvotisk, k tomu 47 s. mezilistů latinské verze vel. 4.

[63] Antiquissima monumenta juris slovenici, Varšava 1838, VII a 511 s. vel. 8.

[64] Srovnej Dr. Legis-Glückselig: Literargeschichte des böhmischen Staats- und Privatrechts, Österr. Zeitschrift für Rechts- und Staatswissenschaft 1847, III. s. 177-217; IV. s. 261-280.

[65] Výklad některých názvů u P. Žídka (Čas. Mus. 1839, I. 112, II. 240); Prvotisk český a prvotisk polský -- nanejvýš důležitý pro slovanskou vědu o inkunábulích (tamtéž 1840, I. 77 nn.); Životové slovanských učitelů Kyrilla i Methodia, podle staroruských legend (tamtéž, 1841, IV. 464 nn.), s dodatkem O sv. Kyrille i Methodiu, z Moskvitanina (tamtéž, 1846, I. 5 nn.). Učené zprávy 1838, II. 266, III. 416, IV. 581; 1839, II. 240, III. 371, IV. 499; 1842, I. 147, III. 454; 1843, II. 306, III. 463; 1844, II. 308 nn. Dodatečně zde buď uvedeno také německé pojednání "alter Katalog der Prager Universitätsbibliothek" (starý katalog pražské univerzitní knihovny), Verhandlungen des Museums 1840, s. 65-76.

[66] Ostromirovo Evangelie izdannoe Alex. Vostokovym. Ostromirovo evangelium z let 1056-1057; s přidáním řeckého textu evangelií a s gramatickým výkladem, vydal A. Vostokov v Petrohradě, tisk carská akademie věd, 1843, VIII s. předmluva, 294 listů textu (uti MS.), 315 s. mluvnice a slovník, 8 s. dodatky apod, vel. folio. Se 3 tabulkami ukázek písma a 3 miniaturními mědirytinami.

[67] Srovnej Miklosich (nyní také veřejný profesor slavistiky ve Vídni): Radices linguae slavicae 1845, Tvarosloví staroslovanského jazyka 1850, Lexicon linguae slovenicae dialecti veteris 1850, Všeobecné slovanské hláskosloví 1851 a mnohé další.

[68] Slovanský Národopis, 2.vyd. 1842, s. 38., Nejstarší památky českého jazyka 1840, s. 160. Na obou místech se Šafařík vyslovil otevřeně tak, že remešský cyrilský rukopis je autografem sv. Prokopa Sázavského.

[69] Österreichische Blätter für Literatur und Kunst 1846, č. 79; 1847 č. 112 nn.

[70] "Všichni tito pánové (říká sám Hanka) posuzují sázavské evangelium podle tehdejší bulharské vokalizace, přiměřené zavedenému pravopisu; do Ruska přišel tento pravopis s církevními knihami, napsanými v Bulharsku, jak to ukazuje ostromirské evangelium, a již ostromirské kalendářní nápisy, jakož i závěrečné formule se natolik odklánějí od tohoto pravopisu, že se pokoušeli je oproti ostatnímu textu datovat jako o dvě staletí mladší. A přece zůstalo Rusko s Bulharskem v tomto úzkém literárním spojení; to ale nebyl případ Čech, kde takovéto spojení navždy přetrhli Maďaři. Tito pánové dále nepamatují na to, že sázavský opat Prokop byl jako poslední pěstitel slovanského ritu zcela izolován, a proto kodex (pravděpodobně z Moravy) napsal podle vokalizace své země, aby mu jeho Češi lépe rozuměli, jako to později učinil též u Srbů. Proto psal místo hrubého znaku všude jerčík, protože Čech vyslovuje tento hrubý znak jako "e", nikoli jako Bulhar a Rus "s". A protože u Čechů nejsou nosovky, splynuly dva znaky. Kdyby byl tento sázavský kodex psán stejným pravopisem jako ostromirský, mohli bychom jej spíše popřít jako práci sv. Prokopa, nebo bychom usoudili, že Prokop byl pouhý mechanický slovanský opisovač, bez ohledu na své krajany." Viz s. XXIV. předmluvy k Sazavo-Emauntinum.

[71] Nově obdržel Hanka také od jihoslovanské společnosti v Agramu (Družstvo za pověstnicu i starine jugoslavenske) diplom čestného člena, datum 25. listopadu 1850.

[72] O starobylé české malbě, od A. Popova (Časop. Mus. 1846, IV. 501, V. 627 nn.). Jiné příspěvky pro tento časopis z posledních let: Učené zprávy 1845, I. 145; IV. 685; 1846, IV. 803 nn.

[73] Královédvorskou polyglottu Hanka šťastně rozšiřuje. Nově vyšla italská verze od Francesconiho, také ruská (106 stran) od H. Berga. Tři větší vydání Rukopisu Královédvorského zařadil Hanka v pergamenových exemplářích do knihovny Musea; jiný výtisk je nyní dokonce ilustrován miniaturami (malíř Dvořáček).

[74] Původní text následuje zde (v originále se svéráznými Hankovými panslovanskými písmeny -- pozn. překl.)

S Bohem buď a pamatuj!
Hleď mne v mysli zachovati,
Gdyž mně milost nesmíš dáti,
Osud tomu nechce mój.

S Bohem buď a pamatuj!
Věčně drahá srdci mému;
Myslím na tě k hori svému,
Až smrt schvátí život mój.

S Bohem buď a pamatuj!
Až se dosti vykvílíme,
A zde vsecko přetrpíme,
Pak se splní oučel tvój.
S Bohem buď a pamatuj!

[75] Puchmajer se zabýval touto knížkou již v roce 1805. Krátce před jeho smrtí (1820) vyšla nákladem Musea jeho ruská gramatika podle Dobrovského systému. Jako zajímavost buď zde zmíněno, že tentýž autor uveřejnil též gramatiku slovanského cikánského jazyka (Hantírka 1821).

[76] Časopis č. Museum 1850, II. s. 297-311. S ním souvisí článek: Zrnečka k paleografii staroslovanské, který byl předčítán na sezení společnosti dne 18. března 1851 a poté rovněž otištěn v Časopise.

[77] Vídenský Denník z 20. července 1850, č. 11 (Předběžná odpověď Miklosiche Hankovi); tamtéž 29. července 1850, č. 18 (Odpověď na předběžnou odpověď atd. od Hanky) -- první článek ostrý a pronikavý, předhazující a kárající, druhý skromný a potvrzující, co bylo řečeno v Časopise.

[78] Slovanská knihovna čili příspěvky k slovanské filologii a dějinám, vydal Fr. Miklosich. První svazek. Vídeň (Braunmüller) 1851, 321 s. vel. 8. Na konci této zcela svérázně komplikované knihy: Odpověď panu Václavu Hankovi - - - - - - - - - od vydavatele (s. 267-321). Není lehká taková polemika, jako tato, vedená mezi dvěma akademiky! Přece tvrdí Miklosich, že má výhodu větších (ale čas ukáže, zdali podstatnějších) důkazů.

VÁCLAV HANKA,
příspěvek k dějinám kultury a národní literatury Čech a vůbec Slovanů od Dr. Legis-Glückseliga. Přeložila Mgr. Dana Mentzlová podle německého originálu: Wenceslaw Hanka, ein Beitrag zur Geschichte der Cultur und National-Literatur Böhmens und der Slawen überhaupt von Dr. Legis-Glückselig. In Libussa, Jahrbuch für 1852. Vydal Paul Aloys Klar. Praha 1852, 11. ročník, s. 284-369. Překladatelka děkuje PhDr. Juliu Endersovi za překlad latinských frází.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná