Hanka - 2. H., Václav (10.VI.1791 v Hořiněvsi - 12.I.1861 v Praze), čes. spis., první knihovník knihovny Nár. musea. Po studiích v Hradci Králové přichází, jsa již slovansky probuzen, do Prahy a záhy se účastní všeho lit. a věd. ruchu. Poznává J. Lindu a V. A. Svobodu a stává se žákem Jos. Dobrovského. Ve Vídni, kde pobyl 1813-14, poslouchá B. Kopitara, avšak po návratu se brzy přikloní k Jos. Jungmannovi. 1819 mu byl dán úkol, aby popisoval sbírky Musea před rokem založeného, na němž byl pak 1822 jmenován knihovníkem. Na jm. H.-ově lpí tolik nařčení a podezření, tolik lit. ne zcela čestných skutků, že pro ně bývá přehlížen i nejeden ušlechtilejší rys jeho povahy: organisátorská čilost, obrovská práce ve prospěch vzájemného styku učenců všech slov. národů, příznivý vliv na mladou generaci lit. (v. doznání Jana Nerudy samého v nekrologu, Nár. listy 1861), lidský soucit (případ J. Sekavce z 1849, sr. J. Volf, Setba 1922). Těchto světlých stránek je ovšem poskrovnu vedle hory nepravostí, jež H.. spáchal za svého čtyřicetiletého působení v Nár. museu. Začalo se to ovšem již 1816 padělkem Písně Vyšehradské, 1818 byla tak nalezena i Milostná píseň krále Václava, 1828 meziřádkový překlad Evangelia svatojanského, objeveny byly glosy v slovníku Mater verborum a 1849 jako posl. nález, jemuž již nikdo nevěřil, paraduje Libušino proroctví. Nejznamenitější a nejslavnější H.-ova falsa jsou však oba tzv. Rukopisy: Královédvorský z 1817 a Zelenohorský z 1818 (RKZ). Jsou to všechno společná díla družiny, jejíž hlavou byl H.. Snad i Jungmann byl zasvěcen. H.. dodával kusy lyr., J. Linda ep. Starodávné roucho je dílo H.-ovo, rovněž i písmo. Podrobnosti v. pod Královédvorský rukopis a Zelenohorský rukopis. RKZ byly poměrně tak dokonalé, že jimi bylo oklamáno i nejpřísnější soudobé a pozdější věd. badání (Jos. Dobrovský, Jungmann, Šafařík, Palacký; i Rusové a ostatní Slované). RZ pokládal za padělek již Dobrovský a po něm Kopitar, ale k vyvrácení všech těchto "zbožných podvodů" bylo potřebí tří období bojů rukopisných (1847-1874 Fejfalík, 1875-1886 Šembera, 1886-1917 Gebauer a konečně V. Hrubý), aby obrana RKZ zůstala jedině v rukou laických a zaujatých. - Neméně nepěknými skvrnami je pokálena i H.-ova činnost vydavatelská a filologická. 1817 počal H. vydávati Starobylá skládanie, soubor význačných literárních památek staročeských (I-VI, 1817-1824), ale tak nekriticky a s takovou mravní neodpovědností (nepokládal za podvod, přidělal-li něk. stránek ztracených veršů), že to jsou dnes spíše kuriosa než památníky věd. činnosti. S originály rukopisů v knihovně musejní nakládal ovšem stejně: "vylepšoval" nejasná místa, doplňoval a měnil texty, malby, glosy. Ani gramatických a literárně hist. prací H.-ových nelze ceniti výše. H.. nebyl učenec, byl to obratný žák, jenž dovedl těžiti z fondu svých učitelů (Dobrovský), nerozmnožuje ho, naopak porušuje jej a zatemňuje. Se jménem H.-ovým jsou spojeny obě pravopisné opravy (z 1817 oprava analogická, 1846 oprava skladná). Pracovitost H.-ova byla ovšem veliká. Svědčí o tom jeho neobyč. znalosti jazykové (v lit. archivu knihovny Nár. musea jsou uložena H.-ova vysvědčení o zkouškách ze všech snad evr. jaz.), jeho obrovská korespondence s celým slov. světem (uložená tamže; část vyd. V. Francevem 1905, V. Jagičem 1897, Koresp. s J. Dobrovským, J. Kollárem a Dom. Kynským v ČČM 1870, 1881, 1893) a konečně neméně i jeho dílo lit., ať už je jeho hodnota jakákoliv. Sp.: Krátké vypsání Rusie a jejího vojska (připojeno k Dobrovského ruské mluvnici), překlad Rühsovy Krátké historie slovanských národů (1818), Prostonárodní srbská Musa do Čech převedená (I. 1817), Gessnerovy menší idylly (1819), Jiř. Volného Veselé písně (1822), Tkadleček (1824), Dcerka M. J. H(usi) (1825), Žalmové v rytmy české uvedení od Jiřího Strejce Zábřežského (1827), Stará pověst o Stojmírovi a Griseldě (1827), Sbírka nejdávnějších slovníků latinsko-českých (1833), Přehled pramenů právních v Čechách (Abhandl d. k. böhm. Gesellsch. d. Wiss. 1841), Knihy devatery o práviech a súdiech i o deskách země České (1841), Historia o císaři Karlu od M. Prokopa Lupáče (1848), Dalimilova Kronika česká v nejdávnější čtení navrácená (1851), Bibliografie čes. vydání aesopských bajek od XV.-XIX. st. (Abh. 1851), Přehled lit. čes. dle 2. vyd. Historie Jungmannovy (s F. Douchou, 1852), Bibliografie prvotisků čes. od 1468-1526 (1852), Prvé posud známé české hexametry (Abh. 1853, ČČM 1854), O obsahu Gloss Mater verborum, vydaných v Petrohradě 1853 od K. Skvorcova (Abh. 1854), Evangelium Nikodemovo (podrobně 1861) aj. Sp. mluvnické: Pravopis český (1817), Slovo o pluku Igorově (text, překl. český a něm., filologické poznámky, 1821), Německo-český slovník (II. díl, 1821, z materiálu J. Dobrovského), Petrohradská legenda o sv. Václavu (1830), Svjatoje evangelje po Ostromirovu spisku (1843), Výpisky Remešského a Ostromírského evangelium (Abh. 1843), Ueber den Charakter der cyrill. Orthographie (1845), Analogie in der Bildung böhm. Zeitwörter (1845), Sazavoemautinum Evangelium (1846), Počátky posv. jazyka slov. (1846 a 1859), Slovanská mluvověda (1850), Božstvennaja služba (1854, hlaholskými písmenami) atd. Básnický jeho význam tkví v ohlasech písní nár. (Písně, 1819); nejlepší jeho básně - lyrika RK - jsou ostatně téhož rázu. H.-ovy Písně a Prostonár. Srb. Musu do Čech převedenou vyd. znovu J. Máchal (1918). Lit.: J. Hanuš v České lit. XIX. stol. (I. díl, 2. vyd., str. 713).