Osobnosti rkp. sporu

KDO byl KDO
v našich dějinách do roku 1918
Nakladatelství LIBRI
Praha 1998.

Strana 123 a 124:

HANKA Václav (* 10.6.1791 Hořiněves, + 12.1.1861 Praha) - český básník, filolog a národní buditel

Nadaný rolnický syn V. Hanka přišel po absolvování gymnázia v Hradci Králové v roce 1809 na pražskou universitu. Vystudoval filosofii a poté práva (1813-14 studoval ve Vídni). V březnu 1819 bylo Hankovi svěřeno popisování fondů Vlasteneckého (dnes Národního) muzea. V muzeu pracoval až do konce života jako knihovník a kustod historických sbírek. Jeho činnost však byla velmi mnohostranná.

Psal verše, překládal lidovou poezii slovanských národů, vydával vlastní filologické práce i staré literární památky. Díky své nesmírné pracovitosti, agilnosti a činorodosti ve společenském životě patřil k předním osobnostem Jungmannovy obrozenecké generace.

Literární činnost zahájil uveřejňováním svých básní v časopise Prvotiny pěkných umění (1813) a v Puchmajerově almanachu Nové básně (1814). V roce 1815 a 1816 je vydal knižně. Jeho lyrické verše, svěží svým obsahem i formou, dosáhly značné obliby a v letech 1819-51 vyšly v dalších pěti vydáních. Některé z nich, zhudebněné J. V. Tomáškem, zlidověly. Pozdější epické básně z roku 1848 neměly již takovou úroveň, a tak si valné obliby nezískaly.

Jako filolog se Hanka uplatnil především tím, že prosazoval zásady svého učitele J. Dobrovského. Již jako student a jakýsi vůdce družiny nadšených ctitelů české literatury protestoval proti zkostnatělé výuce češtiny na universitě (reprezentované J. Nejedlým) tím, že začal své druhy vyučovat češtinu podle zásad J. Dobrovského. Nejprve ve svém bytě a poté i v síních university. Když mu Nejedlý tuto činnost zakázal, vydal Hanka v roce 1817 Pravopis český podle základu gramatiky Josefa Dobrovského (do roku 1849 byl vydán osmkrát), kterým byl vlastně zahájen dlouholetý a urputný boj o pravopisnou reformu mezi tzv. analogisty (ionisty) a ypsilonisty. Hanka napsal mnoho gramatických učebnic a slovníků a s jeho jménem je spjata i pravopisná reforma z roku 1846, tzv. skladebná, kterou w bylo nahrazeno písmenem v a místo dvojhlásky au se začalo psát ou.

Hanka byl ve své době jedním z hlavních propagátorů idejí slovanské vzájemnosti. Byl uznávaným znalcem slovanských jazyků a autorem četných slavistických prací. Udržoval rozsáhlé písemné i osobní styky s jazykovědci a slavisty z různých slovanských zemí a velmi se zasloužil o jejich vzájemnou spolupráci. Slovanství však u něho bylo spojeno s nekritickým rusofilstvím, obdivem k carství i důvěrnými styky s vysokou ruskou byrokracií.

Z podnětu Dobrovského vydával Hanka v letech 1817-24 (pod názvem Starobylá skládanie) staročeské literární památky. Tato činnost však byla znehodnocena jeho nešetrnými zásahy do starých textů. S vydáváním starých literárních památek souvisí i "činnost", která ho nejvíce "proslavila", totiž padělání starých rukopisů. V září 1817 "nalezl" Hanka rukopis básní (podle místa nálezu nazývaný Královédvorský), jejichž původ byl kladen do 13. století. Rukopis, který v dalším roce vydal tiskem, vzbudil obrovský ohlas a postupně byl přeložen snad do všech evropských jazyků. Tento "nález" nebyl ojedinělý. Již v předcházejícím roce "nalezl" Hankův přítel, básník J. Linda milostnou píseň, údajně z 13. století, nazvanou Píseň pod Vyšehradem. V roce 1818 "byl objeven" tzv. Rukopis zelenohorský, obsahující rozsáhlou epickou báseň Libušin soud, která měla pocházet dokonce z 10. století. Postupně následovaly další, již méně významné "objevy". Česká veřejnost přijala rukopisy s nadšením jako doklad starobylosti české kultury. Později však, zejména v tzv. rukopisných bojích 80. let, byla prokázána jejich nepravost. Pokusy obhajovat původnost Rukopisů se objevovaly i v dalším období, ale i nejnovější výzkumy potvrdily, že jde o padělky. Za jejich autory jsou považováni Hanka a Linda, Hanka pak i za písaře a organizátora "nálezů". Objevení Rukopisů založilo Hankův věhlas a slávu doma i ve světě. Veřejné označení za padělatele koncem 50. let však ztrpčilo poslední léta jeho života. Prokázání nepravosti Rukopisů pak vedlo k Hankovu odsouzení, které mnohdy přehlíželo i kladné stránky jeho činnosti.

Padělání starých rukopisů souviselo s tehdejším romantickým chápáním vlastenectví. Bylo však spojeno i s charakterovými vadami V. Hanky, s jeho touhou po slávě a uznání, se samolibým velikášstvím a malichernou ctižádostí. Tyto vlastnosti se potom mimo jiné projevily i v nečestném chování, pomluvách a intrikách Hanky vůči Dobrovskému, Palackému, Šafaříkovi, Čelakovskému i dalším obrozencům. (jk)

Gabriel F.: Hankova aféra s Májovým snem, Praha 1932;
Kočí J.: České národní obrození, Praha 1978.