Vítězslav Hálek
Váceslav Hanka.
1861
Národní Listy, číslo 16. (středa 16.1.1861), strana 1:
FEUILLETON.

Váceslav Hanka.

Probírám-li se kdy v myšlénkách řadami našich mužů, jest mi vždy, jakobych slyšel pohádku o pastýři a drahém kamenu. Hodil prý jednou pastýř kamenem za svým stádem, a ten kámen byl dražší, nežli celé pastýřovo stádo. Kámen ten je náš lid. Dlouho jím pohazováno, aniž znali jeho cenu. A hle, několik těch kamenů se uhladilo, a lesk a cena jejich není podrobena věkům. Co jest v našich chýších bohatství! Po dvoustaletém tlaku, týrání, odbírání sil duševných i tělesných - na pokraji zoufalství, a hle! chýše máme, ale jsou to Betlemy, Betlemy máme a rodí se z nich spasitelé národa. Chudí jsou, jako apoštolové, ale hlásají spásu naši, jako nadšení duchem božím, jako apoštolové. Nechť se vykáže stav jiný, který není z našich chýší, podobnou řadou velikánů jako my, a smekneme před nimi. Bez podpory jakékoliv, uprostřed nepřátelství, sočení, pronásledování; uprostřed úsměšků, spílání a han; uprostřed šípů jedem napuštěných, bez jmění, bez protekce: a z našich chýší vzešly hvězdy národu. Pravlastní silou se staly tím, čím jsou: ať nám někdo poví, že nemáme síly životní! ať nám někdo řekne, že nemáme budoucnosti! Naši vnukové jdou okolo hrdých pomníků a nezastaví se; naši vnukové jdou kolem paláců a jsou jim lhostejni; naši vnukové ale jdou kolem chýší a zastaví se, sejmou klobouk, oko se jim zalije slzou a mohou-li mluvit, řeknou chvějícím se hlasem: Zde narodil se Jungmann! Jdou k chudému hrobu, pomodlí se otčenáš, kleknou a vzdychnou: Zde leží Čelakovský, zde leží Franta Šumavský.
To mluví samo sebou. Máme Šafaříka, máme Palackého, máme Jungmanna, Čelakovského, Frantu, máme Kollara, Havlíčka; máme Purkyni, Klicperu a Tyla, máme Erbena, Máchu: a ti se narodili v chýších; máme ještě veliké pásmo mladších i starších: a ti se narodili v chýších; máme Váceslava Hanku: a ten se narodil v chýši.
Laskavý čtenář mi odpustí, podám-li dáta o životě Hankově co možná nejstručněji. Dočteť se jich skoro všude. Za to ale doufám podati věrný obraz jeho osobnosti, jeho působení, jeho charaktéru, v té naději, že se čtenář s ním spřátelí rovně rád, jako my všickni, kteří jsme dožili štěstí toho, znáti se s ním osobně.
Hanka narodil se v Hořiněvsi, městečku v bývalém kraji Královéhradeckém, dne 10. června roku 1791. Určen byl k stavu rolnickému, a proto skoro až do roku šestnáctého pásal stáda otce svého. Může tedy říci, že byl zrozen v Arkádii, ačkoliv arkadický život ten vzdělání jeho nepodporoval. Neboť jenom v zimě mohl navštěvovati farní školu a zábava s přenocujícími u nich drotary a krajinskými citronáři, s haličskými ulány a hraničáry srbskými ve vůkolí ležícími šířila sice jeho známosti v řečech, písně národní budily v něm cit: ale vše bylo jenom neuvědomělé. Náhoda ho povolala ke študiím.   (Pokračování.)

NL, číslo 17. (čtvrtek 17.1.1861), strana 1:

Byloť za Leopolda II. zákonem, že študující jsou sproštěni stavu vojenského.
Z bázně tedy, aby se Hanka nestal vojákem, určili ho rodiče, aby prošel několik škol a pak ovšem aby se opět vrátil k svému prvnímu zaměstnání. Po soukromé přípravě u blízkého kaplana dán do Hradce Králové, kdež mu sice poněkud vadila neznámost němčiny, avšak tím více upevnila slovanský jeho směr. Vojna neustala a Hanka študoval dále. Praha se zdála ovšem Hankovi tenkrát, když ji neznal, tím, čím ji vlastně míti chtěl; žel, byla tenkrát taková, že se jí zhrozil. Neuvědomělost národní úplna, všude pusto, jako na opuštěných hrobech, a kdo se k národnosti hlásil, prohlašován za přemrštěnce, blázna a Bůh ví za co. Jen malounko jisker v tom popeli, z něhož vyšlehl později oheň. Hanka v čele několik mladíků se počal cvičit v mluvnici, v básnění, v deklamování; deklamace přednášeny ve veřejných posluchárnách universitních, a působily výborně jak svou zvláštností, tak také tím, že se veliká část mladíků tehdy, i mladé šlechty počala učiti češtině.
Zatím se seznámil Hanka s Dobrovským, slovútným mistrem v oboru slovanské učenosti. Jej navštěvoval pilně a kořistil z něho tak, že nejenom v duchu jeho mohl přednášeti, ale později i mluvnice na základu Dobrovského spisoval. Dobrovský cvičíval lužické Srby v semináři v jich mateřštině, aby lépe mohli pak svým krajanům kázati. Zde pilně poslouchával Hanka, tak že od Dobrovského později vyučování to sám převzal.
Hanka první užíval Dobrovského nového pravopisu organického, který je nyní všeobecný. Tímto pravopisem vydal svoje písně, vydával Noviny a Prvotiny Vídeňské, a přednášel na žádost mnohých študujících na universitě pražské po dvě léta, až mu to konečně vynasnažením prof. Nejedlého, hlavního odpůrce Dobrovského pravopisu, r. 1817 zakázáno jest. Ku bližší charakteristice nepřátelství Nejedlého proti Dobrovskému podáváme faktum málo známé, stvrzené však vlastními zápisky Hankovými. Nejedlý totiž pronásledoval Hanku, že se držel soustavy Dobrovského, tak, že pracoval u ouřadu, k němuž Hanka rodištěm svým náležel, o to, aby Hanka k vojsku odveden byl! Podivné zajisté, ale pravdivé! -
Rok 1817 jest památný ten rok, v němž Hanka z věže Králodvorské na světlo vynesl a zachoval nám i budoucím přeslavné, neocenitelné zbytky velikého básnictví starověkého, které od času toho jmenem rukopisu Králodvorského slynou, a prvním základem jsou našeho básnictví nového. Staré školy básnické a všecky náhledy zastaralé a školské jím na dobro roztříštěny, a na rumech těch básnictví nové zarazilo vítězně prapor nový, myšlénkový. Působení rukopisu Králodvorského na naši literaturu jest nepřehledné, nesmírné, sáhající až do gruntu. A kdo by chtěl vypsati to všechno, musil by zde psáti literaturu celou novější. Můžeme směle řci, že rukopisem Králodvorským počíná básnictví naše. Nálezem tímto jsme jedním rázem spojeni s velkou minulostí, s minulostí svou nejvlastnější, na jejímž základě se počalo budovati dílo nové. Proto ta urputnost novějších odpůrců rukopisu Králodvorského, proto ten system, s kterým sáhli proti němu do boje. Věděliť dobře, že potřebí nám jen odříznouti základu historického, a řeč česká že se sama sebou vytiskne ze škol.
Úmysl ten zákeřnický se jim ovšem nepoštěstil. Mnohý z nich již jako trestaný sketa chlípí uši, opovržení a hana národa ho odsoudila, a posvátné naše pozůstatky působí, jako působily doposud, bezpečně, výdatně. Jmeno nálezcovo však přenese přes nejdelší věky. My pak s hrdostí nezávidíme ani Ossiana Skotům, ani Niebelungy Němcům; mámeť na svém dost.
Toho času pracoval Hanka s Jungmannem, Preslem, hrabětem Berchtoldem, Janderou o návrhu k založení Národního Museum Českého, kterýž s Purkyní vypracovaný vládě předložili. S myšlénkou tou, ač potichu, se byl již dávno zanášel učený, velkomyslný hrabě Kašpar Šternberg. Hanka i Šternberg se takto vzájemně potkali, a dílo to přičiněním tehdejšího zeměsprávce Ant. hraběte Kolovrata bez odkladu v život uvedeno jest.
V těchže letech ustanoven Hanka za translatora v Čechách in slavicis a r. 1820 stal se knihovníkem Českého Musea. Velmi výnosné a čestné povolání na universitu Petrohradskou za profesora nepřijal, chtě velikou činnost svou věnovati národnímu Museu Českému, při němž až do své smrti statně vytrval. Zásluhy o Museum čtyřidcítileté jsou veliké, a jde v Čechách jeden hlas, že Hanku co knihovníka ouplně nahraditi nelze nižádným nástupcem. Museum bylo Hankovi tak milé, že je nikdy neopustil, ba v dobách rozhodných je bránil jak lvíce svoje mládě, když mu hrozí nebezpečí, jak hned níže šířeji dokážeme.
V dobách roku 1848, když nastal v Čechách veřejný život politický, účastnil se Hanka rozhodně a rázně. Bral podílu na poradách Národního výboru, podepsal vyzvání k Slovanskému sjezdu, v němž se silně podílel, byl mezi prvními zakladateli Slovanské Lípy Pražské. Dne 4. dubna 1848 uveřejnil pak v čele jiných údů výboru spisovatelů Pražských rázné ohražení proti prozatimnému zákonu tiskovému od 29. března, spálenému od rozjitřeného obecenstva Vídeňského. Památné toto pražské ohražení se končilo takto: "Prozatím však míníme návrh takového zákonu s ohledem na zvláštní literární poměry této země (České) v tak krátkém čase, jak by důležitost této věci dovolovala, vypracovati a sboru, který nás za ústroj smýšlení svého zvolil, k posouzení předložiti. Po přijetí od něho budiž tento návrh konštituční cestou bez prodlení vládě předložen.   (Pokračování.)

NL, číslo 18. (pátek 18.1.1861), strana 1:

V událostech svatodušních roku 1848 byl Hanka v osobním nebezpečenství života. V pondělí 12. června 1848 zůstali po ukončení sezení mnozí oudové sjezdu Slovanského v Museum náhodou pohromadě. Tu přinesl lid do Museum poraněného, z čehož poznavše oudové blízké nebezpečenství, odešli z domu. I ženy a děti, při prvním hluku do Museum vběhší, utekly zadní stranou, kdyžto jiní zatarasili průjezd, aby pokladové Musejní před možnými výtržnostmi vojáků zachráněni byli. Když vojsko přitáhlo, byli v domě toliko Hanka s domácími lidmi a stráž šesti Svornostníků.
Před Museum se vojsko zastavilo; dva granátníci, vystoupivše z řady, vystřelili do větru. Hanka na to, stoje u prostředního okna prvního poschodí, viděl, jak se vojsko čelem k Museum postavilo a k palbě se chystalo. Sotva že Hanka za stěnu uskočiti mohl, zahřměla na kommando všeobecná palba na Museum, že se v obou poschodích okna rozstříkala a strop na některých místech jako sýto prostřelen byl. Právě na místě tom, kde Hanka ještě před okamžikem stál, vrazila kulka oknem. Bylo sice z jistých stran později tvrzeno, že prý vojsko bez kommanda tenkráte vystřelilo, slušno podotknouti, že Hanka to kommando dobře z ulice slyšel. Naštěstí stojí skříně se sbírkami v takovém směru, že nemohly tím vystřelením porouchány býti. Sotva vojsko vypálilo, žádali zhurta otevření vrat a sice neprodleně. Hanka pravil z přízemí, že otevře co možná nejdřív, ale že k odstranění kamení ode vrat zapotřebí času. Velitel vojska stál na tom, aby se ihned otevřelo, hroze, že dá vrata děly roztříleti. Učiněna rukou dáním s obou stran smlouva o bezpečí a velitel s důstojníkem vlezl skrze okno do domu, aby se o stavu věci sám přesvědčil. Jak mile vrata otevřena, vrazili granátníci outokem do domu, zajali oněch šest svornostníků a zmocnili se zbraní na strážnici schovaných, jakož i dvou slovanských, nad vodometem u zahrady zatknutých korouhví.
Po vzdání se města byla pětkráte vojenská přehlídka v Museum, a pokaždé tam kopali, bezpochuby myslíce, že tam něco podezřelého najdou. Překopali sklepy, zahradu i dvůr pětkráte na všecky strany a klepali pilně na všecky stěny, nejsou-li duté. Při pátém kopání našli ve sklepě pod vikýřem nějaký bodák, bezpochyby, jak jim Hanka vysvětlil, od některého utíkajícího z venku vykýřem do sklepa hozený.
Hanka obohatil musejní sbírky vestřelenými kulkami, nalezenou na ulici kartáčovou koulí a několika zajímavými zbytky půmy.
Za poslance do sněmu Českého r. 1848 vypsaného ale ovšem nesvolaného byl Hanka též od okresu Kralohradeckého vyvolen. Že nepřijal volby za Kralohradeckého vyslance do říšského sněmu Vídeňského, toho jest známá příčina, že v tak povážlivých časech nechtěl své osobní péče a opatrování drahému Českému Museum odejmouti, v němžto ve všech hrůzách svatodušní bouře tak věrně na svém místě setrval, když tolik jiných slovútných vlastenců tento drahocenný ústav a poklad národa Českého, pokud nějaké nebezpečí tušili, Pánu Bohu poroučeli.
Co starosta Slovanské Lípy získal si Hanka nestranným a důstojným jednáním, vlasteneckou a statečnou myslí občanskou, láskou k Slovanstvu a zákonnité svobodě všeobecnou vážnost u každého poctivého našince. On nepřestával ani v nejhorší době, když nemilosť a podezření s hůry a hmotná moc nejpříkřeji proti spolku stály, v době, kde co lícoměrného a neupřímného v Lípě býylo, jako plevy před vichřicí se rozmetalo, v té době se při každé možné příležitosti potlačeného spolku ujímal a jeho záležitosti věrně zastával.
Na podzim r. 1848 začal Hanka na universitě Pražské své přednášky o staroslovanštině a velkoruštině, čímž jedné z nejpodstatnějších duševných potřeb našeho času podstatně vyhověl. Leckteré malicherné nepříjemnosti, s kterými se při tom z počátku potkal, přestaly brzo, zvláště když jistá, na duchu poněkud obmezená strana ráznost študentů slovanských sponzorovala. Učení to bylo tak rozděleno, že staroslovanština do prvního, a ruština do druhého půlletí připadla. Přednášky prvního půlletí zahrnovaly slovozpyt podle Dobrovského rozvrhu, mluvnici dle Hankovy práce; pravopis cyrilský podle evangelium ostromírského, porovnaného se Sázavsko-Emauským; pravopis glagolský dle knihy: Glagolita Clozianus a zlomků Emauských; konečně ouhrnek staroslovanské literatury obojího písma. Ruskou řeč a literaturu přednášel Hanka dle vlastního stručného dílka, již tiskem vyšlého. Při tomto učení považoval velkoruštinu v jisté míře za doplněk staroslovanštiny, poněvadž formy a slovosklad této poslední z většího dílu u Rusů se posud udržují, jichžto literatura již v nejrozsáhlejším oboru se pohybuje.   (Pokračování)

NL, číslo 19. (sobota 19.1.1861), strana 1:

Tiskem vydal Hanka: Hankovy písně, první vydání ve dvou svazcích v Praze roku 1815 a 1816, páté rozmnožené vydání roku 1851 s polským a tři ruské s českým překladem. Několik z těchto písní uvedl Tomášek výborně do hudby. Srbská Musa, v Praze r. 1817. Pravopis český asi v desateru vydání. Stručné dějiny národů slovanských r. 1818. Staročeské básně jako památka XIII. až XV. století, s mluvozpytnými úvody a vysvětleními, tři svazky v Praze r. 1817 a 1818. Tristam, bohatýrská báseň z XIII. století, v Praze r. 1820. Tandariáš, stará rytířská báseň, v Praze r. 1822. Tkadleček, ze XIV. století, dva svazky v Praze r. 1824. Kralodvorský Rukopis, první vydání r. 1819, poslední r. 1860, pak mnoho dalších vydání buďto s německým překladem prof. V. A. Svobody (též od hr. J. M. Thuna)., buďto ještě s jinoslovanskými a cizojazyčnými překlady, jakýmžto spůsobem i r. 1850 s překladem polským, velko- i maloruským, ilirským (chorvatským), srbským, krajinským, hornolužickým, německým i anglickým; v posledním čase obstarán též překlad flamský, dánský, maďarský a italiánský. Gessnerovy idylly, v Praze r. 1819. Igor Svatoslavič, hrdinská báseň staroruská z XII. století s českým překladem, v Praze 1821. V posledním čase vydán též M. Hattalou. Krakoviaky, v Praze 1835 a 1851. Jiřího Volného veselé písně, v Hradci Králové r. 1822. Mluvnice česká dle soustavy Dobrovského, první vydání v Praze r. 1822, třetí r. 1850. Vetustissima vocabularia latino-bohemica (t. j. nejstarší latinsko-české slovníčky) v Praze r. 1833. Dějiny české s kamonotisky, v Praze r. 1832 a r. 1850. Mluvnice polská v Praze r. 1839, druhé vydání opravené r. 1850. Korrespondence mezi císařem Rudolfem atd. v Praze r. 1845. Sázavsko-Emauské Evangelium v Remeši, na něžto králové francouzští při korunování přísahali, původní text srovnán s Ostromírským, s dějepisným a mluvozpyteckým úvodem, v Praze r. 1846. Počátkové posvátného jazyka Slovanského česky a rusky, v Praze r. 1846. Dalimilova kronika česká v nejdávnější čtení navrácená, různoslovím i přídavky desíti rukopisův opatřená, se snímkem nejstaršího rukopisu, první vydání v Praze r. 1849, druhé r. 1850. Mluvnice ruská se stručnou čítankou v Praze r. 1850.
Hanka redigoval: Druhý díl německo-českého slovníka od Dobrovského; Puchmeyerovu mluvnici ruskou; druhé vydání Dobrovského Glagolitiky; druhé vydání Dobrovského etimologikonu jazyků slovanských a téhož Slavína; Dcerka aneb cesta k spáse, z rukopisu XV. století; Lupáčův dějepis císaře Karla IV. v Praze r. 1848.
Hanka psal krom toho přemnoho článků do rozličných časopisů a mezi nimi mnoho důležitých. Na mnohých vlasteneckých a vědeckých podniknutích oučastnil se blahodárným způsobem, jakož vůbec každou dobrou a vlasti prospěšnou věc pokud možná se šlechetnou ochotou podporoval.
Tím bysme byli stručně naznačili dáta působení Hankova. Tím radši přistoupíme nyní k charakteristice jeho samého jakož i působení jeho.   (Pokračování.)

NL, číslo 23. (středa 23.1.1861), strana 1:

Již na začátku jsem kladl na to důraz, že Hanka, jakož největší čásť dobrodinců našeho národa, se narodil v chýši. Muž z lidu byl, a tím zůstal veskrz až do smrti své. Nikdo z nás si ho nemůže ani jinak představit, než v dlouhém jeho kabátě, v modrých spodkách, s bílým kloboukem na hlavě, s obnaženým krkem, - tu tichou, mírnou, poněkud nahnutou postavu, s mírnými usmívajícími se ústy, jakoby na nich dlela věčná spokojenost, věčný poklid. A ten taky v skutku u něho byl domovem. Tichost a smířlivost v něm největší, snad až přílišná, tak že nepřátelé jeho mohli proti němu zdvihat halapartny s drzostí, jíž ovšem mírnost jeho nebyla s to, rozrazit čelo. Hanka ve své mírnosti, ve svém klidu byl obrazem českého národa. U vnitř pracoval mohútný duch, a vně se na něho sypaly hany, urážky, na cti utrhání, pokládaly se mu falše, nešetřilo se nadávkami, láním, špiněním a všemi neřestmi - a národ náš zůstával tichý, mírný: neozval se a trpěl. Sám u sebe si myslel svůj díl, ale naproti jiným jakoby neměl řeči, jakoby neměl representace. Slovo, zdá se, že teprv novějším časem dostavilo se českému národu.
Hanka nebyl mistrem slova nikdy. Zajisté podivné, že muž, jenž znal jazyk jako málo kdo, psal i s důrazem a bezohledně: ale přišlo-li k slovu, nedostavilo se. V tom se shodují všichni, dokud Hanku neznali, že o něm zcela jiný si utvořili obraz, nežli jaký byl ten, když ho pak slyšeli v přednáškách, v obcování atd.
Hanka byl prostosrdečnosti neobyčejné. Novější chytráctví, lesť, okliky, bezohlednost prostředků - a jak se všecky ty nestvůrné neřesti novější nazývají: to vše znal sotva podle jmena.
Za to ale upřímnost, prostota, nelíčená jednoduchost, roztomilá srdečnost u něho byly domovem. Pamatuji se dobře, když jsme mu my mladší před třemi roky přinesli album k oslavení čtyřidcítileté památky nalezení Rukopisu: kterak po staročesku nelíčeně nám pověděl: "I vždyť to nemuselo být!" - Vavřínový věnec pak, který mu přinesly pražské dívky k této oslavě, položil na Rukopis Kralodvorský, pravě: "Těm náleží." A dlouhý čas na to zdobil věnec ten staroslavnou naši památku.
Mnozí Hankovi biografové poukazují nyní na podlé intrikování proti němu; žel, že snad mnohý "našinec" není zde prost obvinění. Kýž můžeme říci, že nad Hankovým hrobem všechna utrhačná, podrývající, krtčí podlosť se vystěhovala za hory! Kýž by činnost našich jednotlivců se mohla již rozvíjeti svobodně, bez škůdného hmyzu, o své vlastní síle, k požehnanému cíli!
Působení Hankovo k slovanské vzájemnosti jest jedna z nejhlavnějších činností jeho a nemůže nikdy ani dosti oceněna býti. Spojení jeho se sbratřenými Srby a Rusy bylo rozsáhlé v největší míře, a Hankovi nebyla v ohledu tom žádná práce za těžku, aby je udržoval a rozšířel. Až do poslední chvíle vyučoval na universitě slovanským jazykům, sám pravil: "Jest toto jediné, co mne ještě drží; vím, že aspoň dva posluchače ročně získám věci slovanské, a to mne blaží."
Úslužnost jeho nejenom v tomto ohledu, ale i co knihovníka vůbec jest bezpříkladná a nepotřebuje dokladů. Hanka v tomto ohledu sloužiž za vzor mnohým našim "pánům", kteří nějakého jmena dosáhnuvše, na pány bohy si hrají, a k "menším" jen tím se sklánějí, že jim udělejí formálné audience. Myslíce, že jenom nad nimi se vznáší duch svatý ve způsobě jazyka dívají se s půdy na tu drobnou čeleď, která se ještě nestala krahujci, jako oni.
Promluvím-li o Hankovi co básníkovi, nemohu nic přidat ku chvále jeho, dím-li, že veliká čásť jeho písní zprostonárodněla tak, že se staly jměním obecným. Hanka ovšem tvůrčím básníkem nebyl; ale ta mírná, hravá, prostá, jednoduchá mysl jeho se v nich obráží do podrobna. Tutéž jednoduchosť má forma jeho písní. Vše je v nich nehledané, prosté, nelíčené, tak jako Hanka sám. Člověk v nich slyší Hankova mladá léta oznívati pravdivými, živými zvuky.
Ve společnosti byl Hanka rád vesel; žertoval a bavil se s ostatními nenuceně, srdečně, prostě. Snad nikdo na světě by nemohl říci, že byl kdy od něho uražen. V posledním čase ale, zvláště od počátku Kuhových nájezdů, byl neobyčejně, ba nápadně dráždivý; každá i dost tichá, leckdys snad nevinná narážka na věci toho druhu jej přivedla do prudkosti skoro vášnivé. S důrazem to zde vytýkáme, že nájezdy posledního času jízlivé, nezavdaly-li hlavní ránu nápadně vadnoucímu kmetu, aspoň zajisté smrť jeho urychlily. Známe osoby, kteté on sám jmenoval, ale nad jeho hrobem buďtež pominuty mlčením. Bůh je naprav!
Netřeba podotýkati, že jsme s Hankou pochovali jeden ze základních sloupů naší znovuzrozené národnosti, na němž ona nyní hrdě počíná pnout rašící bujné větve k jasným nebesům, k velké budoucnosti. -
Povím-li ještě, že celý českoslovanský národ v smutku se účastnil při smrti jeho, že celé Slovanstvo soucítilo při truchlivé zprávě té, a vložím-li na srdce oněm dvěma hochům, kteří za rakví jeho nesli ověnčený Rukopis, aby sobě pamatovali den ten co největší svátek svůj, aby v budoucnosti se zasvětili činem, by se stali velkých těch pokladů hodnými: mohu uzavříti svou zprávu o životě velikého nálezce Rukopisu Kralodvorského.

Podepsán: H.
(V. Hálek)

Poznámka:
Za rakví Hankovou na podušce sametové nesli Rukopis Kralodvorský ověnčený vavřínovým věncem Václav hrabě Kaunic, tehdy dvanáctiletý a Emanuel Horáček, syn pražského advokáta.

Národní Listy.
Ročník I. 1861. Tiskem Antonína Renna u "tří lip" v Praze. Odpovědný redaktor a nakladatel JUDr. Julius Grégr. Redakce nachází se v Kolovratské třídě č. 862-II.

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná