Antonín Konstantin Víták
Václav Hanka
Matice dítek  ročník II. (3.) Číslo 1. (1. ledna 1886)
Strana 1 až 3:
Václav Hanka

Národy nehasnou, dokud jazyk žije.
(Heslo Hankovo.)

Víte, milé dítky, co je to rukopis? "Jak bychom nevěděly", odpovídáte, "vše, co rukou jest psáno, je rukopis." Ovšem, ale jest také jeden rukopis, který jest tištěný. Tomu se divíte, není-li pravda? Je to Rukopis královédvorský. Proč že se píše velikým písmenem? Protože tento Rukopis je naší národní biblí českou, která písemnictví naše povznesla, která náš krásný jazyk český před záhubou zachránila a milý národ náš při životě zachovala.
Když po dvousetletém spánku písemnictví české opět vzkvétati počalo, neměli mladí spisovatelé a básníci čeští vzorů českých, dle nichž by se řídili, a proto bylo jim spravovati se rázem literatur cizích, což duchu českému a vývoji národnosti naší na úkor bylo. Nalezení Rukopisu královédvorského proměnilo však smutný tento stav v utěšenější, neboť překrásnými zpěvy těmi srdce národu českého opět živějším tlukem hýbati se počalo. Rukopis královédvorský jsou písně staročeské, které asi ku konci třináctého století byly přepisovány, skládány pak mnohem ještě dříve.
A šťastný nálezce tohoto národního pokladu byl slavný náš Václav Hanka, který v Hořiněvsi v kraji královéhradeckém dne 10. června 1791 se narodil. Mladý Václav pásával až do 16. roku věku svého stádo otcovské, a to od jara až do pozdního podzimku, tak že jenom v zimě školu navštěvovati mohl. Hanka měl velmi hodnou matku; byla to pravá matka česká, která synáčka svého v ryze českém duchu národním vychovávala. Učilať ho za dlouhých večerů zimních písním českým, čímž rozohnila se mladistvá mysl jeho tak, že k písním naučeným sloky přidělávati se jal. Tak vzbuzeny jsou v něm vlohy básnické, které později mnohou krásnou píseň vytvořily. Mimo písně byly knihy nejmilejší zábavou jeho, na kteréž každý uspořený groš obracel a vždy s sebou na pole je nosíval. Pilné čtení vzdělávalo jeho bystrého ducha slovanského, tak že položen jím první základ k pozdějším jeho bádáním v oboru jazyků slovanských. Otec Hankův měl výsadní hospodu; nocovaliť u něho drátaři a krajinští citronáři; od těch jakož i od haličských hulánův a srbských hraničářů, již v okolí tom leželi, učil se nejen jazyky slovanské poznávati, ale i čtení slovanskému pomocí modlitebních knih jejich.
Když francouzské války zuřiti počaly, odhodlal se otec Hankův k tomu, syna svého dáti na studie do Hradce Králové, by nebyl vzat na vojnu. Na gymnasiu vadila však Václavu neznámosť němčiny, ale to právě bylo slovanskému směru Hankovu velmi prospěšno. Učitelé dobře vědouce, že jinoch ten toliko pro osvobození z vojny studuje, méně přísně hleděli na jeho slabosť v němčině, a schopný mladík vypracovával úlohy své pomocí češtiny, čímž ovšem značného dodělal se ve studijích svých prospěchu. Vojna však trvala dlouho, a Hanka studoval dále. Z Hradce odebral se na další studie do Prahy.
Když byl Hanka studia svá vykonal, stal se knihovníkem českého musea, kterýžto úřad až do své smrti zastával. Hanka zemřel dne 12. ledna 1861. Všeobecný byl smutek národu našeho pro Hanku. Dne 15. ledna konán pohřeb s takovou slávou, jakáž v Praze posud nevídána byla. Za rakví nesl mladý hrabě Kounic Rukopis královédvorský na polštáři věncem bobkovým korunovaný. Asi 20.000 lidí doprovázelo tělesné pozůstatky zvěčnělého výtečníka na posvátný Vyšehrad, kdež odpočívati výslovně si přál. "Tam vystavěl si svou skrovnou chaloupku." (Píseň Hankova.)
Hanka věnoval celý život svůj bádání v oboru starého dějepisu slovanských kmenův a řečí s úspěchem velikým a byl velezasloužilým křisitelem a dobrodincem národa. Vyznamenal se hlavně vydáváním spisů mluvnických a staroslovanských památek, jichž veliké množství vydal. Také vynikl jako básník zpěvností a líbezností svých písní, z nichž mnohé v národě našem téměř zobecněly a za národní se pokládají. Kdož by k. p. neznal vzpomenuté již: "Vystavím si skrovnou chaloupku, všecko čistě jako na sloupku", nebo "Moravo, Moravo, Moravičko milá! Co z tebe pochází chasa ušlechtilá." - Ale nejvíce proslul Hanka jako šťastný nálezce Rukopisu Královédvorského. Básně Rukopisu toho jsou plodem básnictví národního, a to některé pocházejí od básníka vzdělaného, některé opět z lidu vyšly, a jsou tudíž prostonárodní. Jsou pak trojího druhu, a to máme v něm básně výpravné čili epické (Oldřich a Boleslav, Beneš Hermanóv, Jaroslav, Čestmír i Vlaslav, Ludiše a Lubor, Záboj, Slavoj i Ludiek), básně zpěvné čili lyrické (Kytice, Jahody, Róže, Zezhulice, Opuščená, Skřivánek) a lyricko-epické (Zbyhoň a Jelen). Z Rukopisu každý může čerpati vzdělání a ušlechtění, a proto stala se vzácná kniha ta opravdovou naší biblí národní!

Pěstoun. Prostonárodní časopis vychovatelský.
Odpovědný redaktor a majetník: Jan Scholle. Spoluredaktor: Ant. Konst. Víták. V Chrudimi 1886. Tiskem a nákladem knihtiskárny Stanislava Pospíšila. Ročník IV. (9.) Formát 22,5 x 15 cm. Celkem 264 + 60 stran. Obsah (2 strany).

Matice dítek. Zásoba povídek, básní, písní a říkání pro školy mateřské a četba pro mladistvé čtenářstvo.
Příloha "Pěstouna". Redaktor, vydavatel a nakladatel: Ant. Konst. Víták.

Národní knihovna ČR v Praze   [sign. 54 D 1127]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná