Osobnosti rkp. sporu

Vácslav Hanka.
Nástin životopisný od V. N.
S V Ě T O Z O R
1867

Číslo 10. V Praze dne 13. září 1867.
Strana 89 a 90:

Šťastný nálezce rukopisu Kralodvorského narodil se dne 10. června 1791 nepříliš daleko od místa, kdež 26 let později vzácný poklad literární z prachu a tmy na světlo a k slávě vynesl, - v Hoříněvsi v Hradecku, z rodiny poměrně dosti zámožné. Jeho otec měl yu hospodářství s masným krámem a hospodou spojené. Jak často u mužů vynikajících bývá, zdědil i mladý Hanka od matky větší část svého duševního kapitálu. Pod její laskavou a pečlivou ochranou nabyl záhy lásky k mravu a jazyku českému a zvláště k písním národním, jichž výtečnou a horlivou pěvkyní zbožná a dobrá matička Hankova byla. Ostatně byl náš Hanka, chlapec čiperný a zdravý jako řípa, určen ne k životu učenému nýbrž praktickému. Do školy chodil jen v zimě; v létě pásával jako druhdy král David ovce otcovy, jsa při idylickém tomto zaměstnání před deštěm a zimou chráněn starožitností rodinnou - husarským to pláštěm ještě ze sedmileté války pocházejícím, kterýmž v rodině nastolen býval ten, kdož do rukou berlu neb bič pastýřský dostal. Ještě v stáří s radostí na tyto doby svého života bodrý a věčně svěží Hanka si vzpomínal. Avšak již tenkráte položen byl v něm základ slavistický. Ubytován tu byl totiž pluk hraničárský, od něhož bystrý hoch nemálo srbskému jazyku se přiučil; podobně se takovým způsobem praktickým naučil poněkud polsky od hulánů v Hoříněvsi ubytovaných, a slovinsky od citronářů a jiných obchodníků Krajinských, kteříž do hospody otcovy zavítali. Tyto vědomosti měly později rozhodný vliv na celý život Hankův; zalíbil se jimi slavnému Nestoru slavistiky, geniálnímu Dobrovskému, jehož šťastným žákem a dílem i dědicem in slavicis se stal. Že však tím se státi mohl, děkoval Hanka jenom pohromám válečným.

Bralo se tenkráte (1805) šmahem na vojnu a mladému Hankovi, hochu silnému a hodně vyrostlému, hrozil za krátký čas také osud "vlasti svou krví sloužiti". Vláda také tenkrát začala zase jednou vlastenčit, ale rodiče Hankovi necítili v sobě ani povinnosti ani chuti dítě své obětovati tomuto patentovanému vlastenectví vlády otcovské a dali chlapce na študie. Od kněze jakž takž připraven, avšak neuměje ani jediné souvislé věty po německu pronésti musil se Hanka r. 1807 na Kralohradeckém gymnasii zkoušce podrobiti a ihned první čtyry třídy kontrahovati. Profesorové vědouce, že jen Mars vehnal a že asyl tento zase opustí, až vzteklice válečné se utiší, odpustili mu velmi mnoho ze samospasitelné němčiny, ano dovolili mu některé práce i po česku podávati. Avšak neobyčejné vlohy Hankovy a zvláště jeho výtečná paměť přišly brzy tak skvěle najevo, že již nepomýšleno, aby se zase k ovcím vrátil; mělť se státi duchovním pastýřem. Odbyv tudíž třídy gymnasialní odebral se r. 1810 do Prahy do tak zvaných škol filosofických. S ním přišlo z gymnasia Hradeckého několik jinochů, jižto zvláště jeho povzbuzením pro jazyk mateřský a jeho zvelebení byli zahořeli. Hanka učinil z nich střed, aby okolo něho mládež na universitě studující k stejnému účelu vlasteneckému se seřadila, což se také v hojné míře stalo. Duší tohoto kruhu jinochů pro mateřský jazyk nadšených byl Hanka, jenž svou osobností vždy k sobě vábiti a povzbuzovati dovedl, ačkoliv nikterak ani výmluvným řečníkem ani duchaplným a obratným společníkem nebýval.

Jinochové tito cvičili se pilně v češtině, pokoušeli se v básnictví, a což zvláště zdárně působilo, odbývali veřejné deklamace, jež také nejvyšší purkrabí Fr. A. hrabě Kolovrat a jiní šlechticové navštěvovali. Milovalť zajisté tehdejší správce našeho království zem i národ skutečně, což bohužel v Rakousku u podobných vysokých úředníků ne vždy bývá. Hanka byl arciť nejlepší Čech ze všech a k tomu Slovan z celé duše, a jakož až do smrti čilý pokrok miloval, tak již tenkráte k novému směru v řeči a literatuře věrně a horlivě přilnul. Protož byl také vřelým stoupencem nauky Dobrovského, zvláště což se gramatické soustavy a pravopisu českého týče. On takřka první osudné i, jež mistr Dobrovský jen theoreticky hájil, do života, čímž y-isty a zvláště hlavu jejich, prof. Nejedlého velice popudil. Musil již tenkráte boje podnikati pro pravopis a ješto opravy a novoty v tomto oboru zamilovaným jeho zaměstnáním zůstaly, nastala mu ještě častěji potřeba zbraně se chopiti, aby skromné tyto výsledky své badavosti hájil, a poněvadž ani obratným ani rázným šermířem nebyl, utržil v bojích těchto často nějakou ránu. Vůbec kalily jen malé takové polemiky literární štěstí Hankovo, kteréž jinak nemalé bylo a jež zajisté on sám také s jakousi obratností pěstovati dovedl. Nemohlť si Hanka opravdu stěžovati, že by zásluhy jeho literární nebyly uznány bývaly, což mu ovšem každý z té duše přál, kdož poctivou a upřímnou jeho mysl znal, neboť bylo vskutku snáze Hanku přestihnouti důmyslem a vědou, nežli láskou k národu a Slovanstvu. - Čilý a v jistém ohledu novotářský ruch a směr Hankův působily tenkráte velmi prospěšně a přivedeny jsou záhy na dráhu k cílům vyšším. Toť se stalo hlavně osobním seznámením se s velkým Dobrovským (r. 1813), což Hankovi posvátným okamžením a také základem jeho štěstí bylo. Slavný skladatel slavistiky stěžoval si při první návštěvě mladému studentu práv, na nedostatek pomůcek v studiích slovanských a že proto některým pořekadlům srbským nerozumí. Hankovi se poštěstilo, že mohl svou zásobu linguistickou, kteréž prvotně od hraničarů byl nabyl, velkému mistrovi posloužiti, což mu tak vděk přišlo, že si čilého a velenadaného a k tomu přívětivého a pokorného mladíka velmi oblíbil a jej takřka do učení vzal. Avšak ještě téhož roku odebral se Hanka k pokračování ve svých studiích právnických do Vídně; snad mu byla pohnutkou k tomu také naděje v působení literární. Hromádko, profesor českého jazyka ve Vídni, byl totiž tam začal vydávati české noviny (Vídeňské listy neb prvotiny pěkných umění) a Hanka s mladistvou horlivostí účastnil se při tomto podniku, i podařilo se mu s několika duchaplnými silami mladšími přes podivínství a obmezenost vydavatele samého organ tento povznésti a oživiti. Avšak ryzí české povaze Hankově nesvědčila duševní atmosféra Vídenská, i děkoval Bohu, když po roce zase do matičky Prahy se vrátil, kdež s neunavitelnou horlivostí na poli literárním a národním pracovati se jal. Tenkráte vyšla ve sbírce Puchmayrově jeho Selská svatba, brzo na to r. 1815 co prvotina známé, ze zdravého a dobrého pudu lásky k Rusku malý spisek: "Vypsanie Rusie a jejího vojska"; pak téhož roku ještě sbírka písní od slavného mistra Tomáška v hudbu uvedených (Dvanáctero písní). Některé z těchto jakož i z pozdějších písní Hankových tak zobecněly, že skoro za národní považovati se mohly. Mimo toto působení literární byl Hanka také v jiných oborech činný. Byl totiž zvláště horlivý učitel češtiny a to nejen soukromý ale i veřejný v posluchárnách právnických, kdež po dvě léta přednášel a někdy 400 posluchačů okolo sebe shromáždil, až mu r. 1817 veřejné učení zakázáno bylo, k čemuž hlavně přispěl odpůrce jeho pravopisný, Nejedlý, jenž v nevinném i státu nebezpečné buřictví viděl. Z přednášek těchto vzal původ Hankův "Pravopis český", ta úhledná knížečka, ježto v mnoha vydáních na tisíce a tisíce do r. 1848 v obecenstvu rozšířena byla. Podobně pokračoval Hanka pod mistrem Dobrovským velmi pilně ve studiích slavistických, zvláště horlivě pak zanášel se vyhledáváním, přepisováním a studováním památek staré literatury české, jakož i bedlivě z úst lidu znamenal, což v básnickém neb mluvnickém ohledu důležitého neb zajímavého slyšel. Bohatou látku, kterouž takto sebral, sděloval pak štědře jiným. Tak dal např. Čelakovskému, když k vydávání slovanských písní národních se chystal, svou zásobu českých písní toho druhu, jakož vůbec milerád jak z pokladu svých sbírek všeho druhu nezištně každému uděloval, kdož k němu přišel. Jemu nešlo ani o monopol, ani o prioritu ve vědě, nýbrž s nejšlechetnější liberalnosti dal, co měl, což zajisté krásnou známkou ryzí a upřímné jeho povahy jest. - Hlavně pobádáním Dobrovského odhodlal se Hanka vydávati nejstarší a nejdůležitější památky staré básnické literatury české, ježto od r. 1817 pod jmenem Starobylá skladanie vycházeti začala. Toť bylo tenkráte podniknutí zajisté nemalé a stálo původce jeho nejen značné oběti na penězích, ale i práci větší, než si v pokročilejší době nynější mysliti můžeme. O jeho důležitosti vědecké a literární není ovšem třeba slov šířiti; Starobylá skladanie, ačkoliv nyní již zastaralá jsou, náležejí přece mezi nejzáslužnější práce Hankovy, a již pro ně musí mu každý to štěstí přáti, že osud k tomu jej vyvolil, aby nejvzácnější poklad staré naší literatury na jevo vynesl, rukopis totiž Kralodvorský. Navštívil Hanka o prázdninách r. 1817 přítele Sklenčku, měšťana a právníka v Králové Dvoře. Jeho prostřednictvím seznámil se s tamějším kaplanem p. Borčem. Dne 16. září sešli se noví přátelé po obědě v hostinci, kdež několik vzdělanějších osob obyčejně se scházelo. V rozmluvě o historických osudech Králové Dvora zmínil se p. P. Borč, že ve sklepě kostelní věže mezi starými papíry a jiným haraburdím také několik střel z dob husitských se zachovalo, a že již často úmysl měl, tyto věci prohledati, avšak pro prach a pavučiny, jimiž pokryty jsou, že posud toho neučinil. Na přímluvu Hankovu šli hned do oné věže, a tu nalezl horlivý starožitník, jenž prachu a pavučin se neštítil, v onom neladu šťáraje za jarmarou při zdi stojící, v níž rozličné náčiní kostelní uloženo bylo, neocenitelný náš poklad. Podle písma a formátu soudil z počátku, že to jest zlomek latinských modliteb, a teprvé, když z temného sklepení do světlého kostela vstoupiv v rukopise čísti počal, poznal jeho cenu. I četl přítomným, co hned vypátral. P. Borč, jenž rád o nalezení rukopisu Kralodvorského vypravoval, líčil po každé vřelými slovy radostné nadšení, ježto tenkráte Hanky a přítomných vzdělanců se zmocnilo. Druhého dne šel Hanka na radnici, aby mu nalezený rukopis darován byl, což se také ochotně a řádně stalo. Vypravovaný způsob nalezení rukopisu Kralodvorského dosvědčuje na své svědomí p. P. Arnold, farář na odpočinutí, nyní kmet přes osmdesát let starý, kterýž podrobně a často o tom vypravovati slyšel dotčeného P. Borče, svého přítele důvěrného. Dále jej dosvědčili Frant. Trnka pověžný, a Jan Šafer kostelník v Králové Dvoře, kteříž též při nalezení přítomni bylia své svědectví pod přísahou před soudem vydali ve při Hankově s Dav. Kuhem. Ostatně viděl náš rukopis v téže věži již v l. 1803 a 1804 p. Frant. Šťovíček, jenž v čas, když jej Hanka r. 1817 nalezl, právě zase v Králové Dvoře byl a znovu jej viděl. Po svém návratu do Prahy ukázal Hanka šťastný nález svému mistru Dobrovskému, jenž velkou radost z něho měl; podobně se těšil z něho Kopitar, tenkráte ještě horlivý Slovan, ale později odpadlík, jenž první náš klenot podezřívati začal. Hanka jal se hned horlivě rukopis přepisovat a do nové češtiny překládat; jeden přepis poslal svému příteli důvěrnému, V. A. Svobodovi, tenkráte profesoru v Jindřichově Hradci, aby jej do němčiny přeložil. Měl však všechnu píli a nešetřil nákladu, aby drahý poklad správně a sličně na světlo vyšel, jakož vůbec upřímná a poctivá tato duše pravý kultus se svým nálezem vedla; ale arci co palaeograf byl Hanka při tom všem tak velice naivní, že některé příliš vybledlé litery v rukopise černým inkoustem přepsal. Kdož jej blíže znal, odpustí mu to.

Číslo 11. V Praze dne 20 září 1867.
Strana 101 a 102:

Mezi tím časem, co Hanka svůj slavný nález k tisku připravoval (r. 1818), vstoupil do života ústav vlastenecký, nad jiné důležitý a blahodárný, v němž i on krásné pole nejzáslužnější činnosti nalezl, - naše národní museum.

Dlouho se byli zanášeli výteční naši mužové, jako Josef Jungmann, Jan Sv. Presl, J. Purkyně, hr. Bedř. Berchtold myšlenkami a plány ke zřízení ústavu, v němž by národ český měl jakýsi střed a základ své bytosti a svého rozvoje v národním a vědeckém ohledu, až vlastenecká šlechta s nejvyšším purkrabím Fr. hrabětem Kolovratem v čele věci se ujala a slavně ji provedla. Hrabata Kašpar a František Šternberk, hr. Fr. Klebelsberk, Dobrovský byli mezi původci a prvními řediteli nového ústavu, jenž jako Pallas Athene ihned slavně vstoupil do života. Na první provolání sešly se v hojné míře jak peníze tak poklady vědecké.

Ku šťastným okolnostem, jež se při založení musea setkaly, náleží zajisté i ta, že k pořádání a ostříhání pokladů jeho vědeckých našli se mužové nad jiné způsobilí: Zippe pro část přírodovědeckou a náš Hanka pro část historickou a literární. Zvláště Hanku, jehož pověst již tenkráte slavná byla, hleděli jak Dobrovský tak hrabě Šternberk pro nový ústav trvale získati a tak zůstal on s museum od prvních jeho začátků až do smrti spojen, a zajisté jen smrt byla s to, aby svazek tento roztrhla. Hanka žil celý ve svém museu, byl s ním totožný a nemohl se s ním rozloučiti. Ještě než jmenován byl skutečným bibliotekářem při museu, bylo mu nabídnuto bibliotekářství při universitě Olomúcké, avšak nepřijal úřadu toho; později (r. 1829) dostal velmi skvělé povolání do Ruska, jež tak vřele miloval, i slíbeno mu platu a hodností u vrchovaté míře; ale Hanka nemohl se od vlasti a svého musea odtrhnouti; zůstal, jsa spokojen s platem neobnášejícím ani desátý díl toho, co mu jinde nabízeli.

A hodností se v Rakousku také nedočkal. Tak přednášel např. dlouhá leta na universitě o všech jazycích slovanských, suploval profesuru českou a polskou a jsa stařec, evropské slávy požívající, nedosáhl přece ani titulu profesorského, nýbrž zůstal pořáde, jakoby byl mladičký nováček, jenom bezplatným docentem; ovšem ale žádali c.k. berniční úřadové od něho daň z příjmů - daň z obdrženého platu kolejního, což starého pána přece trochu jak říkáme dopalovalo; neboť co quaestor od studentů pro něj vybral, to jim Hanka svědomitě všecko zase vrátil. Jak by byl mohl ten dobráček od chudého českého studenta krvavý ten groš vzíti?

A že mu jinak také v Rakousku příliš volno nebylo, může si každý pomysliti; vždyť byly časy v extraordinarním tomto státu, že český lístek bálový neb jídelní c.k. policii tak znepokojoval jako nějaký hrozný atentat. Hanka ovšem nemíval obyčej psáti tak nazvané incendiarní věci, ale přece mu bylo smutno okolo srdce, když ani nějakou starou českou báseň neb jiný spis vydati nesměl.

Zkusil v tom ohledu historii, kteráž celou tu naši bídu velmi dobře charakterisuje. Vydal totiž co dodatek k Starobylým skládaním r. 1823 mezi jiným také známý Májový sen kraleviče Hynka Poděbradského, v němž mimo mnohá mravná naučení na neštěstí také zmínka o nahé dívce se děje. Hanka, jemuž ani na mysl netanulo, býti nějakým Crébillonem, dal tyto verše do censury a po censuře u vší nevinnosti vytisknouti. Vždyť to byla památka staré literatury a jen mužům a to v malém počtu přístupna. Avšak tehdejší přísné oko státní jinak na věci hledělo. Přišlo malé hromobití na censuru a velké na Hanku. Censura byla úřadem a vymluvila se snadno, že prý závadná místa vyčkrtla. Věc začala se velmi zle hatiti; ale konečně přece nějaký velký pán, Hankův příznivý to Deus ex machina, odvrátil šťastně katastrofu od jeho hlavy; vždyť jak známo v naší státní komedii takové umělé prostředky skoro ještě častěji se vyskytují než v Euripidových tragediích.

Májový sen ovšem vyšel, ale Hankův milý přítel, V. A. Svoboda musil dříve nebožtíka kraleviče na mravní míru připravit a závadná jeho místa přebásnit. Potahování a vyšetřování v té věci trvalo velmi dlouho a jest zajisté s podivením, že Hanka kraje takto požehnaného neopustil a k tomu z tísně hmotných potřeb do skvělého postavení nešel. Z toho se mohlo ovšem nejvíce museum radovati, neboť nejen že mu sloužil co úředník s pilností neunavenou a svědomitostí svrchovanou, nýbrž přispěl mimo to svým slavným jmenem a dalekosáhlým spojením znamenitě k jeho zvelebení.

Hankova péče o museum byla vskutku vzorná, obdivuhodná, a zajisté každý, kdo jen jednou do jeho síní přišel, s radostí a vděčností na bedlivého tohoto ochránce našich pokladů vědeckých si vzpomene, na tu postavu milou a originalní, jak tu stál u svého psacího pulpitu za tím aparatem rozmanitých per, od smělého orlího až ke krotkému husímu a bystrému havranímu, a neunaveně pracoval. A přece každého hosta s dobrosrdečnou laskavostí a prostou vlídností přijal. Kdož pak nějaké vědecké pomůcky potřeboval, nalezl v něm živé repertorium s nejbohatšími doklady a citaty, a každý shledal v něm bibliotekáře a kustoda nad míru ochotného, kterýž mimo to své sbírky tak dobře znal, že by vše i po tmě byl nalezl. Ano když těžkou chorobou již sklíčen byl, lezl stařeček přece pokud síly stačily hbitě po stupínkách a snášel knihy a rukopisy.

Největším potěšením bylo Hankovi ovšem, když mohl některého milého Slovana mezi svými poklady uvítati, a zvláště Rusa, ačkoliv jinak vlastně všechny kmeny slovanské vřele miloval a ke všem svou péči vědeckou a literární obracel. Tak vydal již r. 1817 malou sbírku národních písní srbských v českém překladu; z polského pak přeložil výbor krakoviáků a mnohou zdařilou báseň dílem na češtinu převedl, dílem zpracoval. Vždyť i známá píseň husitská (Těšme se blahou nadějí) z části z polských motivů pochází, jakož Hanka vůbec zvláštní způsobilost v tom měl, básnické motivy jak z písní národních tak z umělých zpracovati. Dále vydal gramatiku polskou dle soustavy Dobrovského. Také lužické Srby nevyloučil z oboru své činnosti; nejen že po smrti Dobrovského mluvnická cvičení chovanců ve zdejší seminaři lužické řídil, ale byl též Jordanovi pomocen při spisování gramatiky téhož nářečí, která rovněž dle soustavy Dobrovského zpracována jest. V oboru církevního jazyka slovanského vydal mimo kratičkou gramatiku předůležité evangelium Ostromírovo a slavné Remešské. Nejvydatnější však bylo jeho působení v oboru literatury ruské. Již r. 1821 vydal Igora s českým překladem a později ruský pravopis a gramatiku; však krom toho byl také horlivým a účinným prostředníkem osobním mezi národem ruským a českým.

Sláva, jakéž v Rusích všude požíval, a úzké spojení s valným počtem nejvýtečnějších učenců a také státníků ruských, byly příčinou, že netoliko osobní a literární styky a vzájemnost mezi oběma národy utěšeně se vzmáhaly, nýbrž že i blahodárné pokroky slovanské v Rusích samých se udály. Již v letech dvacátých horlivě o to se zasazoval Hanka v četných dopisech k osobám vážným, aby se na universitách ruských stolice slovanských jazyků zřizovaly, až konečně po dlouhém jednání důležitý tento krok přece se stal. I nepřestával Hanka takto všemi prostředky a silami ve skutek uváděti vzájemnost slovanskou, o níž se jinde ovšem více jen básnilo a snilo. V tom se právě zakládá význam a veliká důležitost muže toho; dobylť si v tom ohledu zásluh, ježto věčně potrvají.

Číslo 12. V Praze dne 27. září 1867.
Strana 111 a 112:

Nejvalnější část velkých zásluh Hankových zakládá se právě na jeho osobním a praktickém působení; činnost jeho literární a vědecká, ač neunavená, vždy čilá a velmi rozsáhlá byla, nevyniká ani velkou původní tvořivostí ani hlubším a samostatným badáním, ježto by vědě nové dráhy bylo vyměřilo. Jako u nás skoro každý filolog a historik alespoň z mládí zároveň také byl, tak i Hanka, jenž ale věrně setrval při tomto zaměstnání takřka až do smrti. Bylť pak zvláště básníkem příležitostným, neboť byl i praktikus i dobrák, jenž nerad komu něčeho odepřel. Když se udál nějaký oblažující vysoký příjezd neb vysokorodý sňatek, neb někde instalace farská neb visitace vikářská, když se sjeli do Prahy nějací zpytcové, neb přibyl milý host a vlastenec, když se někde nějaké album vydávalo, tuť se Hanka na požádání a také bez něho ihned lyry chopil. Směr jeho básnický dobře se značí tím, že přeložil idyly Gessnerovy, kteréž ovšem tenkráte (1819) ještě oblíbeným a modním čtením byly, tak jako později snad Heine, Byron atd. Hankovy písně jsou něžné a roztomilé; upřímná prostota, zdravý cit a místy šťastně trefený tón národní líbezně se v nich ozývají a jest v nich s vlastním cizí dobře a lahodně spojeno. A že svého času dovedl písněmi těmito dotknouti se srdcí svých čtenářů, o tom svědčí patrně to, že se dočkaly pátého vydání, a že nejvýtečnější skladatelé v hudbu je uvedli. Jak šťastně mapř. pro vkus tehdejší, ačkoliv jinak nedobře, sloučil Hanka v tak nazvané husitské písni báseň polskou s českým chorálem a k tomu ta dobrá náhoda, že ji Krov s výtečným efektem v hudbu uvedl. Jak roztomilé jsou písně: "Když zdaleka z modrých hor" neb "Vystavím si skrovnou chaloupku!" Vědecká činnost Hankova obsahovala pole velmi široké, ačkoliv výhradně vlastenecké a slovanské, hlavně pak jazykozpyt, bibliografii, numismatiku a některé odvětví starožitností.

Jakožto jazykozpytec byl věrným žákem a dědicem Dobrovského a zůstal jím, i když tato věda již jiné dráhy byla nastoupila. Jeho srdci i jeho duchu byl a zůstal velký mistr Dobrovský idealem, jehož přestihnouti nelze, a se svrchovanou úctou a láskou spravoval a pěstoval bohaté dědictví po svém slavném druhdy učiteli. Dodělával neukončené jeho spisy (německo-český slovník), obstarával nová jich vydání (Etymologikon slovanské, Glagolitica, Slavín), zvláště pak věrně, pilně a velmi způsobile stavěl na jeho soustavě filologické při spisování četných svých mluvnic všech jazyků slovanských a v hojných pojednáních jazykozpytných, v nichž zajisté zde a tam přispěl k vyjasnění záhadných forem a zjevů jazyka českého a také vůbec slovanského. V celku má ovšem Hankova činnost filologická větší důležitost a cenu praktickou než vědeckou, což právě ale i v jeho úmyslu bylo, neboť byl vřelý a účinný vlastenec a Slovan, jemuž šlo více o oživení svého milovaného jazyka než o jeho vědecké pitvání.A v praktickém tomto směru získal si zajisté Hanka hojných zásluh svým působením filologickým. Tisícové a tisícové se naučili z jeho mluvnic a pravopisů češtině a jiným slovanským jazykům, zvláště pak byl jeho "Pravopis český", knížečka to pohodlná a dobře spořádaná od r. 1817 do r. 1849 v devíti vydáních pravé vademecum pro každého, kdož snadno základům gramatiky a pravopisu přiučiti se chtěl.

Neméně zásluh získal si Hanka vydáváním památek staré literatury české. Kdož v tom ohledu Hanku spravedlivě oceniti chce, musí tehdejší dobu v úvahu vzíti. Vždyť sám mistr Dobrovský pronesl se, když Hanka r. 1817 první svazek svých "Starobylých skládání" vydal, že již záslužné jest uměti jej čísti takové staré písemnosti. Hanka si musil v tom oboru teprvé dráhu klestiti a svým vlastním učitelem býti. A tento ráz samouka a ochotníka nesou ovšem Hankova vydání starých památek písemných i v době pozdější.

K přísné a kritické škole v tom oboru se nikdy nepřidal; šlo mu zase vice o praktický účel, o širší obecenstvo a ne o malý kruh badatelů. Nejlepší jeho práce v tom ohledu je první vydání Rukopisu Kralodvorského, jenž s dosti velkou diplomatickou věrností tu podán jest, což v pozdějších vydáních tou měrou zachováno není. Někdy ovšem kladly také strašlivé naše tehdejší poměry politické, mnohé nepřemožitelné překážky při vydávání starých našich památek, jak jsme se již zmínili při "Májovém snu". Podobně dělo se i jinde, např. při vydání spisu Všehrdova, jenž k uctění Josefa Jungmanna péčí Hankovou vydán byl. Otcovská vláda našla i ve spisu právnickém z 15. století leccos, což by milovaným poddaným škoditi mohlo. Rakouský poddaný neměl zajisté příčiny hrdě zvolati: "Civis Romanus sum" a ještě méně snadno a rozkošno bylo a jest býti na tomto světě Črchem, neboť všeliké takové radosti rakouské Čech vždy dvojnásobně užije. Tak musil Hanka, aby mohl "Dcerku Husovu" vydati, nebezpečné jméno původcovo jen začátečními písmeny naznačiti, a s "Dalimilem" musil se dokonce do Lipska utéci, kdež také již několik archů vytištěno bylo, když rok 1848 svými zmatky malou přestávku v blaženém Rakušáctví učinil a nebezpečná tato kronika ze začátku 14. století v samé Praze vyjíti mohla. Někdy ovšem dovolil si Hanka sám nějakou malou změnu při vydání staré památky literární, arci vždy s nejlepším úmyslem, ale přece jen k pohoršení pravým starožitníkům a filologům. Tak např. překřtil z vlastenecké horlivosti v staré české pověsti němčourské jmeno hrdiny "Stillfried" v dobře vlastenecké "Stojmír", což mu později od přísných kritikův ostře vytýkáno bylo. Hanka měl vůbec nemalý kříž s některými učenci přísné observanci, kteří ho, ačkoliv údem nesčíslných akademií a společností učených byl, přece jaksi do svého cechu přijmouti nechtěli, ano i doma dávali mu to největší naše autority vědecké často na srozuměnou. Avšak kdož chce spravedlivě zásluhy vzácného tohoto muže oceniti, nesmí na něj přísné měřítko přesné a kritické školy vědecké klásti, nýbrž nusí jej považovati z jeho praktického působení a z celého součinu mnohonásobné jeho činnosti literární a vlastenecké.

Že Hanka rád praktickým směrem při své činnosti literární se bral, patrně z toho vychází najevo, že nejen populární výklad k vyobrazením z českých dějin sepsal a návod ke cvičení a užívání zbraně přeložil, nýbrž i předpisy krasopisné a modlitby pro osobu mužskou a i ženskou vydal. Také maličké staroslovanské modlitby hlaholským písmem tištěné vydal, ale ovšem více jen k vlastní soukromé oblibě a potřebě; modlíval se totiž v nich, aby prý čtení těžkého tohoto písma nezapomněl, což arci snáze jest, než se mu naučiti.

Slavná stránka vědomostí Hankových byla bibliografie zvláště česká a známost zevnější historie literatury domácí. V tom oboru byl autoritou posud nenahrazenou. Neunavená píle a péče byly v něm šťastně s podivu hodnou pamětí spojeny. Znamenité byly též jeho vědomosti v mnohých odvětvích starožitností českých a jmenovitě také v numismatice domácí, v kterémžto oboru mu ovšem sbírka a bohatý material literarní největšího znalce mincí českých, hrab. Frant. Šternberka, v museu uložené, nemálo prospěly.

Zde ovšem není místa k úplnému vylíčení a zevrubnému ocenění vědecké a literární činnosti Hankovy, to však musíme připojit, že zcela jen z lásky k národu a Slovanstvu vycházela. Skoro všechny své spisy vydal Hanka nákladem vlastním a nemalou část každého rozeslal a rozdal zdarma, tak že snad ještě ze skrovných svých příjmů dosazovati musil na své spisovatelství, ježto mu opravdovou potřebou bylo. Musil pořáde něco k tisku připravovat a vydávat, i činil to rád v úhledné a něžné formě. Jeho zevnější život pak neznačil se nikterak zajímavými proměnami a událostmi; bylť nepřetržená řada neunavené práce k zvelebení národa; ostatně plynul docela jednotvárně a pokojně. Již od r. 1818 pracoval při museu, avšak teprvé r. 1823 (dne 16. února) byl definitivně za bibliothekáře ustanoven, zároveň byla mu také správa sbírky numismatické a archaeologické i archivu svěřena. Rok před tím (dne 11. února) zasnouben byl s opěvanou Várinkou (Barborou Madlovou). Svatba byla slavná tím, že se v kapli sv. Václava v chrámě sv. Víta odbývala a Dobrovský s malířem Horčičkou za svědky byli. Hanka vůbec liboval si leckdys ve věcech významných a někdy i zvláštních; i poslední odpočinek si vyvolil na staroslavném, mythickém a básnickém Vyšehradě. Ostatně značí se celý běh jeho života pouze událostmi literárními a vědeckými: kdy ten neb onen spis vydal, kdy ten neb onen diplom, řád (r. 1831 sv. Vladimíra, r. 1846 sv. Annu), prsten, medaili neb tabatěrku na odměnu svých zásluh dostal, kdy tu neb onu polemiku měl, ježto bohužel muži jinak mírnému a dosti opatrnému dost často život stpčovaly. Ani rok 1848 nevytrhl Hanku valně z obyčejného běhu. Byl tenkráte ovšem nadšen právě mladistvým zápalem a raději tam se účastnil, kde to šlo poněkud radikalněji, ale samočinně do tehdejších událostí nesahal a s vlastní politikou měl vůbec méně činit. Také volby do sněmu nepřijal; nechtěl své poklady v museu opustit a mimo to nešly mu ty pletky politické jaksi do mysli. Bohužel byla poslední léta ctihodného a vysoce zasloužilého muže ztrpčena nekalými útoky na slavný jeho nález, na chloubu jeho života - na Rukopis Kralodvorský. Vskutku velmi těžce je nesl a vzal tuším upřímný stařeček tuto ránu srdce nezhojenou do hrobu, jejž vděčný národ mu ovšem slavně ozdobil.

Václav Bolemír Nebeský (18.8.1818 - 17.8.1882) Básník, literární historik, redaktor Musejníka (Časopis Českého Museum).

SVĚTOZOR
Ročník I. 1867. Odpovědný redaktor: Emanuel Tonner. Vydáno a tištěno kněhtiskárnou dra. F. Skrejšovského v Praze. Vychází v pátek odpoledne.