Osobnosti rkp. sporu

Ludvík Ritter
Kapesní Slovníček
novinářský a konversační.
Díl I. (A - J)
1850

Strana 565 až 574:

Hanka, Václav (Váceslav), komandér ruského řádu sv. Anny, rytíř ř. svatého Vladimíra, majitel cís. rakouské zlaté medaile pro vědy a umění (literis et artibus), knihovník Národního Museum Českého, vyvolený deputovaný Kralo-hradecký na ústavodárný říšský sněm Rakouský r. 1848 ve Vídni (čehož ale nepřijal), starosta Slovanské Lípy Pražské. Docent staroslovanského a ruského jazyka na universitě Pražské. Řádný oud králov. České společnosti nauk, čestný oud cís. ruských universit Vileňské i Charkovské, cís. ruské společnosti pro dějepis a starožitnosti v Moskvě, dějepisné korytanské jednoty v Celovci, družstva pro dějepis i starožitnosti jihoslovanské v Záhřebě; dopisující oud cís. ruské akademie věd, pak ruské zeměpisní společnosti v Petrohradě, tovaryšstva přátel nauk ve Varšavě, učené společnosti university Krakovské, společnosti Šlesvicko-Hostýnsko-Lauenburské, společnosti pro pomořanský dějepis a starožitnosti, Slezské společnosti pro vlasteneckou osvětu, král. Dánské společnosti pro zpytování severních starožitností v Kodani, Zhořelecké společnosti věd, Zvěřinské jednoty pro dějezpyt a starožitnosti Meklenburské, společnosti přátel dějepisu a starožitností v Odesse a cís. rakouské akademie věd ve Vídni.

Poctěn pro své práce v oboru Slovanstva od cís. ruské akademie věd r. 1820 velikou stříbrnou a r. 1842 velikou zlatou medailí pro učence, od J. V. císaře Ferdinanda I. Rakouského, za vydání Sázavsko-Emauského evangelia briliantovým prstenem. Takové obdržel i od Ruských carů Alexandra I. i Nikoláše I., veliké kněžny Olgy i Heleny. I mince ražena ke cti Hankově r. 1834. On jest znatel osmnáctera jazyků.

Narozen jest Hanka v Hořiněvsi v Čechách, v bývalém Kralo-hradeckém kraji, 10. června 1791. (Mylně udávají v Oesterreichische National Encyklopädie den jeho narození 10. března a Michl 10. července.) První jeho vychování v otcovském domě směřovalo docela k rolnictví a selskému hospodářství až do 16-ho roku, neb od jara až pozdě v podzim pásával ovce otce svého, tak že jenom v zimě farní školu navštěvovati mohl. Záhy se jevila na vzdor nepříznivým okolnostem domácím Hankova touha po vzdělanosti a duševní činnosti; nejmilejší zábavou jeho byly knihy a písmo, na kteréž proti vůli rodičů každý uspořený groš obracel, a vždy s sebou po poli je nosil.

I v tomto položení již a při slabé přípravě podnikoval z přirozeného slovanského směru mladictvého bystrého ducha slovanská studie, kterážto jakkoli nemajíce ještě žádné akademické podoby do sebe, přece dosti mnohostrannými i prakticky prospěšnými bývaly. U Hankova otce nocovali časem slovenští drotaři a krajinští citronáři, krom toho leželi v okolí jeho rodiště nějaký čas haličtí ulani a hraničarové srbští. Od těchto ode všech vynasnažoval se mladý Václav nejenom hovorem nějakou známost jejich řeči nabývati, ale také ve čtení slovanském kořistiti, k čemuž modlitební knihy sloužily.

Jenom obava, že by mladý Hanka při tehdejších francouzských válkách snad na vojnu pobrán byl, pohnula otcem, že ho po počátečné soukromé přípravě u jednoho kaplana v blízké vesnici do Králové Hradce na gymnasium dal. Zde překážela jinochovi ovšem nemálo neznámost němčiny, ale i to mělo brzo svůj užitek pro slovanský směr Hanky a jiných. Profesorové totiž, vědouce že starý Hanka syna jenom pro osvobození z vojny prozatím studovati nechal, s oumyslem aby přestal po upevněném pokoji, hleděli proto méně přísně na jeho tehdejší slabost v němčině, a schopný mladík podával jim úlohy pomocí češtiny vypracované. Tento příklad působil brzo i na mnohé spolužáky Hankovy, zvláště když tento svého vlasteneckého snažení vždy jasněji povědom, i prvního premianta vyšší školy (Františka Klicperu, zemřelého roku 1820) k tomu pohnul, že rovnou horlivostí nadšen, také české vypracování na kathedru podati se osmělil.

Vojna neustala, a Hanka studoval dále. Statečným mladíkům na Hradeckém gymnasium sbratřeným zdála se Praha, jako střediště království Českého, žádoucím přístavem pro jejich slovanské snahy, ale s úžasem se přesvědčili, že skoro každý lépe ošacený člověk jazyka českého aspoň na ulici se styděl. Hanka však pravil k Hradeckým soudruhům s ním přibylým: "Jsme Čechové, setrvejme! spolužáků vysokých škol jest na tisíce, rozumnější se k nám připojí, mně povinnost jest, je k vlastenectví povzbuzovati."

Nastalo cvičení v mluvnici české, pracováno rozličné básně dle vzoru Puchmayerovské sbírky, cvičeno se v přednášení; by pal i v třídách vyšších více vážnosti češtině získáno bylo, dáváno v universitních posluchárnách veřejná, dosti zdařilá, nenepatrná deklamování, kdežto mezi jinými V. A. Svoboda (pozdější profesor) vynikal, ku kterýmž i tehdejšího zeměsprávce i vyšší šlechtu zvali, kteráž se také vždy ochotně při tom najíti dávala, k čemužto chvalitebný příklad knížete Isidora Lobkovice mnoho přispíval. I část mladší šlechty začala se česky učiti.

Již jako chlapec slyšel Hanka o výtečnosti slovútného abbé Josefa Dobrovského v oboru slovanské učennosti, a v Praze tedy bažil tím toužebněji po osobním seznámení se s tímto arciotcem novočeské literatury. Tu od Klicpery uveden, zastali mistra pracujícího na Slovance, při čemž si Dobrovský na neouplnost slovníků srbských stěžoval, v nichžto mnohá slova marně hledal. Hanka žádal ta slova slyšeti, a štěstí chtělo, že je znal od svých starých přátel, výše zmíněných hraničarů. To mu získalo hned přízeň Dobrovského, jehož od té doby pilně navštěvoval a všemožně ve známosti Slovanstva i Slovanštiny od něho kořistil, a sice s jinými spolužáky, pokud se do Vídně, kdež i druhý rok práv študoval, k redakci českých novin a Prvotin neodebral, po svém návratu do Prahy pak sám. V soustavě i zásadách Dobrovského ale upevnil se Hanka tak, že nejenom v jeho duchu přednášky držeti mohl, ale na tomto výborném základu i četné mluvnické spisy sám skládal i vydával.

Dobrovský cvičíval také hornolužické bohoslovce Srbské v jejich Pražském semináři na Malé Straně jednou za týden, aby svého mateřského jazyka nezapomínali a svým krajanům někdy lépe kázati mohli. I sem chodíval Hanka poslouchat, a dožádán, zastával i mistra v jeho nepřítomnosti, po smrti Dobrovského ale sám toto učení převzal.

Hanka byl prvním, který v tisku užíval navrženého od Dobrovského nového pravopisu, analogickým, tj. skladně odůvodněným nazvaného, který teď nejenom v češtině u všech vzdělanců, ale též u mnoha jiných Slovanů uveden jest. Tímto pravopisem vydával Hanka a Prvotiny Vídeňské a své písně: také přednášel na prosby študujících veřejně na universitě Pražské Dobrovského mluvnici po dvě léta před četným posluchačstvem, až mu to r. 1917 vynasnažením prof. Nejedlého zakázáno, kdežto Hanka na rozloučenou svým žákům český pravopis tiskem vydal.

Téhož roku našel Hanka v Králové-Dvoře v kostelní věži pod střelami z doby Žižkovy onu částku staročeské sbírky básnické, kteráž pod jmenem Kralodvorského rukopisu nejenom jako neocenitelná okrasa naší vlastenecké literatury slyne, ale do všech skoro jinoslovanských i hlavnějších evropejských řečí přešedši, i obdiv ostatních národů vdělaných vzbudila.

Okolo toho času radil se Hanka s přátely svými, Josefem Jungmannem, J. S. Preslem, hrabětem Berchtoldem, Janderou, o návrhu k založení Národního Museum Českého, jež on s Purkyní vypracoval, načež patřičnou žádost všickni podepsavše, vládě zadali. K podobnému podniknutí pracoval však již mnohem dříve potichu mnohostrannou zkušeností a mocnými prostředky opatřený, vysoce učený hrabě Kašpar Sternberg, jemuž vyjavená touha ta jako z jeho vlastní mysli vstříc vyšla, že co všickni vlastenci srdečně sobě žádali, on velikomyslně, podporován tehdejším zeměsprávcem Františkem Ant. hr. z Kolovrat spěšněji na vlastních pevných základech ve skutek uvedl.

V těch letech ustanoven Hanka přísežným slovanským translatorem v Čechách, r. 1820 stal se knihovníkem Českého Museum. Čestného povolání ku profesuře slovanských řečí a literatury na universitě Petrohradské nepřijal, chtěje své síly službě České vlasti věnovati. Na blahodárném působení České Matice má Hanka od prvního počátku velmi chvalitebný a prospěšný podíl, jakož i jeho třicítileté zásluhy o pěstování a zvelebování našeho Národního Museum všeobecně známy jsou.

Po nastalém veřejném životě politickém v Čechách oučastnil se Hanka ve vlasteneckém a jádrném smyslu na poradách Národního Výboru, Slovanského Sjezdu, k němužto vyzvání podepsal, a byl mezi prvními zakladateli Slovanské Lípy Pražské. Dne 4. dubna 1848 uveřejnil včele jiných oudů výboru spisovatelů Pražských rázné ohražení proti nešťastnému prozatímnímu zákonu tiskovému od 29. března, spálenému od rozjitřeného obecenstva Vídeňského. Památný konec toho Pražského ohražení zněl: "Prozatím však míníme návrh takového zákonu s ohledem na zvláštní literární poměry této země (České) v tak krátkém čase, jak by důležitost této věci dovolovala, vypracovati a zboru, který nás za ústroj smýšlení svého zvolil, k posouzení předložiti. Po přijetí od něho budiž tento návrh konstituční cestou bez prodlení vládě předložen." (Viz Národní Noviny č. 1 r. 1848).

Nešťastné události Svatodušní přivedli Hanku do velikého nebezpečenství osobního. V pondělí 12. června 1848 zůstali po ukončeném sezení mnozí oudové Sjezdu Slovanského v Museum náhodou pohromadě; tu nenadále přinesl lid do Museum poraněného, z čehož poznavše oudové blízké nebezpečenství, odešli z domu. Též i ženy a děti při prvním hluku do Museum vběhší a někteří Svornostníci utekli zadní stranou, kdyžto jiní zatarasili průjezd, aby dům, v němž tolik vědeckých a národních pokladů jest uloženo, před možnými výtržnostmi a skutky uličního boje zachránili. Když vojsko přitáhlo, byli v domě toliko lidé domácí s Hankou a slabá stráž šesti Svornostníků.

Z Museum neučinilo se ani nejmenšího proti vojsku (dvěma setninám granátníků), svornostenská stráž ani nabito neměla. Sklad zbraně při svornostenské strážnici na dvoře musejním byl ručnicemi naplněn, z čehož vysvitá, že tolik oudů Svornosti sotva na nějaký boj myslilo, když svou zbraň pokojně tam ostavili.

Před Museum se vojsko zastavilo, dva granátníci, vystoupivše z řady, vystřelili do větru, proč o tom se neví. Hanka na to, stoje u prostředního okna prvního poschodí, viděl, jak se vojsko čelem k Museum postavilo a k palbě se chystalo. Sotva že Hanka za stěnu uskočiti mohl, zahřměla na komando všeobecná palba na Museum, že se v obou poschodích okna roztřískala a strop na některých místech jako síto prostřelen byl. Právě na tom místě, kde Hanka ještě před okamžikem stál, vrazila jedna kulka oknem. Poněvadž ale z jiných stran později tvrzeno, že prý vojsko bez komanda tenkráte vystřelilo, musím podotknouti, že Hanka to komando dobře z ulice slyšel, a dám ostatně na pováženou, zdali vůbec nějaká pořádná plná palba (decharge) celých setnin bez velení možná jest, a pak co by to za vojsko bylo, které by v řádném šilu bez velení na zdařbůh dělalo co mu jen tak napadne.

Naštěstí stojí skříně se sbírkami v takovém směru, že nemohly tím vystřelením porouchány býti. Sotva vojsko vypálilo, žádali zhurta otevření vrat a sice neprodleně. Hanka pravil z přízemí, že otevře co možná nejdřív, ale že k odstranění kamení ode vrat vnitřku je potřebí času. Velitel vojska stál na tom, aby se ihned otevřelo, pod hrozbou, že dá vrata děly rozstřeliti. Po učiněné smlouvě o bezpečí s obou stran i dání ruky vlezl s druhým důstojníkem skrze okno do domu, aby se o stavu věci sám přesvědčil. Jakmile vrata otevřena, vrazili granátníci outokem do domu, zajali oněch šest Svornostníků a zmocnili se zbraní na strážnici schovaných, jakož i dvou slovanských, nad vodometem u zahrady zatknutých korouhví.

Nejzůřivěji naložili s velikým práporem o barvách českých, jejž dalo Museum zhotoviti k slavnosti narozenin Jeho Veličenstva císaře Ferdinanda I. ze skvostné látky. Roztrhali jej na cáry před očima důstojníka. Druhých dvou z drahé látky udělaných korouhví nemohl Hanka později více vypátrati, ony dvě však výše zmíněné slovanské v c. kr. zbrojnici opět se našly. Pak vzali tři hakovnice ze středověku a dvě damaskované pistolové hlavně bez pažby, darované někdy našemu Museum na ukázku mistrovského průmyslu českého.

Po vzdání se města byla pětkráte vojenská prohlídka v Museum a pokaždé tam kopali, neb myslili bezpochyby, že tam něco podezřelého najdou. Avšak ničeho nevykopali. Překopali sklepy, zahradu i dvůr pětkráte na všechny strany a klepali pilně na stěny, nejsou-li duté. Při pátém kopání našli ve sklepě pod vikýřem nějaký bodák, bezpochyby jak jim Hanka vysvětlil, od některého utíkajícího z venka vikýřem do sklepa hozený.

Tato pátá prohlídka stala se 17. července 1848 na večír a trvala 24 hodin. Pátráno nejvíce po papírech a prohlídači nahlédali nejpilněji do archivu Šternberského, nenašli však nic co by byli mohli potřebovati; ačkoli hloupá pověst se roztrušovala, že tam prý našli dvě hrozitánské balíky papírů - písemností Svornosti o tom slavném spiknutí! Papírů neodnesli z Museum žádných.

Důstojníci sami pravili, že se to všechno děje následkem ošemetných, hanebných udávání, které konečně i je omrzely. Ona hezká pověst, že se v Museum našly celé sudy jedu (rozumí se že od Svornosti) povstala nejspíše z toho, že v tamní sbírce nerostozpytecké jsou některé kusy s nápisy: Ursenisies (Otrusičník železový), Urseniswieser atd. Ostatně neučinilo vojsko v Museum žádné škody, jenom že sochám v zahradě nosy zuráželi.

Hanka obohatil musejní sbírky vestřelenými kulkami, nalezenou na ulici kartáčovou koulí a několika zajímavými zbytky pumy.

Za poslance do sněmu Českého r. 1848 vypsaného ale ovšem nesvolaného byl Hanka též od okresu Kralohradeckého vyvolen. Že nepřijal volby za Kralohradeckého poslance do říšského sněmu Vídeňského, toho jest známá příčina, že v tak povážlivých časech nechtěl své osobní péče a opatrování drahému Českému Museum odejmouti, v němžto ve všech hrůzách Svatodušní bouře tak věrně na svém místě setrval, když tolik jiných slovútných vlastenců tento drahocenný ústav a poklad národu Českého, pokud nějaké nebezpečenství tušili, Pánu Bohu poroučeli. Kromě toho mohlo by snad také pravda býti, že Hanka, prohlídnuv dříve nežli mnozí jiní klikovatou, tajnůstkařskou a podivně zapletenou politiku naší slavné pravice, podle svého přímého, poctivého a jadrného smýšlení občanského s těmito výtečníky se nesrovnával, a tedy nastávající z toho čest jako Šafařík (viz toho) rád jim přepustil.

Jako starosta Slovanské Lípy Pražské získal si Hanka nestranným a důstojným jednáním, vlasteneckou i statečnou myslí občanskou, láskou k Slovanstvu a zákonité svobodě, všeobecnou vážnost u každého poctivého vlastence.On nepřestaval ani v nejhorší době, když nemilost a podezření zhůry a hmotná moc nejpříkřeji proti spolku staly, v době, kde co licoměrného a neupřímného v Lípě bylo, jako plévy před vichřicí se rozmetalo, při každé možné příležitosti potlačeného spolku se ujímati a jeho záležitosti věrně zastávati.

Na podzim r. 1848 začal Hanka na universitě Pražské své přednášky o staroslovanštině a velikoruštině, čímžto jedné z nejpodstatnějších duševních potřeb našeho času výtečným způsobem vyhověl. Leckteré malicherné nepříjemnosti, s kterými se přitom z počatku potkal, přestaly brzo, zvláštně když jistá na duchu poněkud obmezená strana ráznost študentů slovanských pozorovala.

Učení to jest tak rozděleno, že staroslovanština do prvního a ruština do druhého půlletí padá. Přednášky prvního půlletí zahrnují slovozpyt (etymologikon) podlé Dobrovského rozvrhu, mluvnici dle Hankovy práce; pravopis cyrilský podlé evangelium Ostromírského, porovnaného se Sázavsko-Emauským; pravopis glagolský podle knihy: Glagolita Clozianus a zlomků Emauských; konečně ouhrnek staroslovanské literatury obojího písma. Ruskou řeč a literaturu přednáší Hanka dle vlastního stručného dílka, zatím již tiskem vyšlého. Při tomto učení považuje se velkoruština v jisté míře jakoby za doplněk staroslovanštiny, poněvadž formy a slovosklad (syntaxis) této poslední velikým dílem u Rusů se posud udržují, jichžto literatura již v nejrozsáhlejším oboru se pohybuje.

Musím také podotknouti, že Hanka jako důmyslný a pečlivý Slovan neomeškal, vedle příležitosti z přebývání některých ruských vzdělanců v Praze k tomu cíli kořistiti, aby posluchači dotčených slovansko-ruských přednášek od těchto vážených hostů nejčistější a nejpřesnější výslovnost ruskou, jakožto z původního a živého pramene časem slyšeli.

Tiskem vydal Hanka posud: České písně, první vydání ve dvou svazcích v Praze r. 1815 a 1816, páté rozmnožené vydání r. 1851 s polským a tři ruské s českým překladem. Několik z těchto milých písní uvedl náš zvěčnělý V. J. Tomášek výborně do hudby. Srbská musa, v Praze r. 1817. Pravopis český první vydání v Praze r. 1817, deváté r. 1849. Stručné dějiny národů slovanských, v Praze r. 1818. Staročeské básně, jako památka XIII. až XV. století, s mluvozpytečními úvody a vysvětleními, tři svazky, v Praze r. 1817 a 1818. Tristram, bohatýrská báseň z XIII. století, v Praze r. 1820. Tandariáš, stará rytířská báseň, v Praze r. 1822. Tkadleček, ze XIV. století, dva svazky, v Praze r. 1824. Kralodvorský rukopis, první vydání v Praze r. 1819, pak mnoho dalších vydání buďto s německým překladem prof. V. A. Svobody (také od hraběte J. M. Thuna) buďto ještě s jinoslovanskými a cizojazyčními překladt, jakýmžto způsobem i r. 1850 s překladem polským, velko- i maloruským, ilirským (chorvatským), srbským, krajinským, hornolužickým, německým i anglickým zase vyšel. (Viz také: Francesconi). Gessnerovy idylly, v Praze r. 1819. Igor Svatoslavič, hrdinská báseň staroruská z XII. století s českým překladem, v Praze r. 1821. Krakoviaky (druh to národních písní polských) v Praze r. 1835 a 1851. Jiřího Volného veselé písně, v Hradci Králové r. 1822. Mluvnice česká dle soustavy Dobrovského, první vydání v Praze r. 1822, třetí r. 1850. Vetustissima vocabularia latino bohemica (tj. nejstarší latinsko české slovníčky) v Praze r. 1833. Dějiny české s kamenotisky, v Praze r. 1832 a r. 1850. Mluvnice polská, v Praze r. 1839, druhé opravené vydání 1850. Korespondence mezi císařem Rudolfem atd. v Praze r. 1845. Sázavsko-Emauské evangelium v Remeši, na něžto Francouzští při korunování přisáhali, původní text srovnán s Ostromírským, s dějepisným a mluvozpyteckým úvodem, v Praze r. 1846. Počátkové posvátného jazyka Slovanského česky a rusky, v Praze r. 1846. Dalimilova kronika česká, v nejdávnější čtení navrácená, různoslovím i přídavky desíti rukopisův opatřená, se snímkem nejstaršího rukopisu, první vydání v Praze r. 1849, druhé r. 1850. Mluvnice ruská se stručnou čítankou, v Praze r. 1850.

Hanka redigoval: Druhý díl německo-českého slovníka od Dobrovského, Puchmayerovu mluvnici ruskou, druhé vydání Dobrovského glagolitiky, druhé vydání Dobrovského etymologikonu jazyků slovanských a téhož Slavína; Dcerka, anebo cesta k spáse, z rukopisu XV. století; Lupáčův dějepis císaře Karla IV. v Praze 1848.

Hanka psal krom toho přemnoho článků do rozličných časopisů, a mezi nimi mnoho důležitých. On v takové míře jako velmi málo jiných výtečníků přispíval k literárním snažením a vzájemnosti slovanské skrze dlouhé a rozsáhlé dopisování se znamenitým počtem předních spisovatelů a národovců rozličných kmenů slovanských.

Na mnoha vlasteneckých a vědeckých podniknutích oučastnil se blahodárným způsobem, jakož vůbec každou dobrou a vlasti prospěšnou věc pokud možná se šlechetnou ochotou podporuje a již mnoha českým neb jiným vzdělancům a spisovatelům dobrou radou a ponaučením neb i jiným způsobem často užitečným býval.

Ludvík Ritter z Rittersberka (19.11.1809 - 6.6.1858) Hudebník, novinář, spisovatel a překladatel.

Kapesní Slovníček novinářský a konversační.
Díl I. (A - J). 1850. Tisk a náklad Jarosl. Pospíšila. Počet stran VIII+911. Díl II. (K - M). 1851. Počet stran 496.

Národní knihovna v Praze [sign. 54 G 659/1,2]