Dvaasedmdesát jmen české historie
Václav Hanka
Česká televize 2010
Do fasády Národního muzea v Praze jsou vepsána jména mužů, kteří vytvářeli historii naší země. Připomeňme si jejich osudy.
Kdo se chce stát vzdělaným, musí si nad zlato a stříbro vážit knihy. A právem. Knihy ho totiž mohou přivést k cíli jeho tužby, nikoliv zlato a stříbro. Jaký božský dar darovaný lidské mysli jsou tedy knihy. Nic většího nad ně nemohlo být dopřáno pro život paměti a úsudku. Tak hovořil kdysi Komenský ve své úvodní řeči při otevření školy nového typu a ducha v uherském Sárospataku.
Nemilovat knihy znamená nemilovat moudrost. Nemilovat moudrost však znamená stávat se hlupákem. Chrámem knih byla už odedávna bibliotéka. Svou krásou a velkolepostí překvapovala a inspirovala mnohé, např. dvorní knihovna ve Vídni. Dobou měnily prostory knihovny svou podobu i velikost. Od menších zámeckých až po klášterní, oslňující barokním rozmachem.
Spravovat knihovnu, znamenalo být u samého zdroje vědomostí. Byla to čest, ale také zajištěné postavení. O místo v universitní knihovně vídeňské a potom také pražské marně usiloval Josef Dobrovský. Jeho působištěm zůstala tedy knihovna hraběte Nostice v jeho pražském paláci.
Jedním z nejznámějších knihovníků 19. století, který působil v knihovně Vlasteneckého, dnes Národního muzea v Praze, se stal Václav Hanka. Byl žákem Dobrovského a do praxe uváděl jeho nový tzv. analogický pravopis s podporou Josefa Jungmanna. Šlo stručně řečeno o omezení psaní písmene y. Hanka tím na jedné straně vyvolal veliký spor, na stranu druhou posunul češtinu směrem k moderní době a dnešním pravidlům. Byl básníkem, filologem, čelním představitelem slovanské vědy a národním buditelem.
Václav Hanka pocházel z rodiny poměrně majetného rolníka a pachtýře. Narodil se v Hořiněvsi roku 1791 a podle přání otce se měl jako on starat o polnosti a dům. "Když se dívám zpět na má dětská léta, lituji syny měst, kteří tam nevědí co je volný nevinný život pod sluncem, co je radost zdravého dítěte." Václav navštěvoval vesnickou školu pouze v zimě. Bylo to období napoleonských válek, krajem tehdy procházel regiment srbské pěchoty. Cizí, ale jakoby známá řeč, snad vzbudila v chlapci zájem o slovanská nářečí. V roce 1809 se s ním už setkáváme na pražské universitě. Vystudoval filosofii a práva. Znalosti jurisdikce si poté odejel prohloubit do Vídně. Po dva roky se tu vzdělával v římském a kanonickém právu.
V březnu roku 1819 bylo tehdy 28-letému Václavu Hankovi na doporučení Dobrovského svěřeno popisování sbírek Vlasteneckého muzea. Plat byl však malý, pouhých 80 zlatých ročně. A tak Hanka začal usilovat o nějaké přilepšení. Hledal postupně místo knihovníka ve Lvově, ve Vídni, Olomouci, ale ze všeho nejraději by byl zůstal v Praze. To se mu nakonec podařilo a byl jmenován bibliotekářem Vlasteneckého muzea s platem 600 zlatých ročně. Postupně získal také místo kustoda musejních sbírek a archiváře, jímž zůstal až do konce svého života. Jeho činnost však byla nesmírně různorodá. 

             Vystavím si skrovnou chaloupku,
             všecko čistě, jako na sloupku,
             Réví, stromoví a křoví vůkol ní
             budou dávat chládek k hovění.
             Odtud nedaleko v háji
             besídku si spletu s májí.
             Až to všecko řádně dovedu,
             tak tě divčinko tam povedu.
Hanka psal verše a jeho lyrické básničky se těšily nesmírnému zájmu veřejnosti, na rozdíl od jeho pozdější tvorby epické. Hanka překládal také lidovou poezii i slovanských národů a stal se jedním z největších propagátorů slovanské vzájemnosti. Byl uznávaným jazykovědcem a publikoval četné práce filologické. Hanka obdivoval ruského cara a byl nadšeným rusofilem. Za tuto činnost jej car odměnil řádem sv. Vladimíra IV. třídy. Osobně se znal s celou řadou slavistů ze slovanských zemí, s nimiž si také dopisoval.
Hanka vydával četné filologické práce, ale také staré literární památky. Díky své činorodosti, pracovitosti a agilnosti se stal jednou z předních osobností obrozenecké generace Jungmannovy.
Literární činnost Václava Hanky byla jednak odborně jazyková, jednak básnická, publicistická a překladatelská. Z poezie jsou to například Hankovy písně. Z literatury vědecké České mince korunovační, Pravopis český, Slovanská mluvověda, Počátky posvátného jazyka slovanského. Mluvnice čili soustava podle základu gramatiky Josefa Dobrovského. Počátky ruského jazyka a dále třeba Starobylá skládání, kde se uplatnil jako vydavatel staročeské literatury na popud svého učitele Josefa Dobrovského. Přitom jej však stihla kritika pro nešetrné zásahy do starých textů a odtud, jako by už byl jen krůček ke zveřejňování literárních falz. 

             Na vrchu, kde stanuli na kraji lesa,
             aj, hle, vše Praha mlčí v jitřním spaní,
             Vltava se kouří v raní páře,
             za Prahou se promodrávají vrchy,
             za vrchy východ šedý se projasňuje.
Mimořádně krásný úryvek z básně Jaromír a Boleslav z tzv. Rukopisu královédvorského. Jméno Václava Hanky totiž nejvíce proslavil nález rukopisů dávných básní. Objevil jej ve věžní komůrce chrámu sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové v září 1817 a původ tohoto rukopisu byl tehdy kladen do 13. století. Rukopis, který Hanka vydal asi po roce tiskem, vzbudil veliký zájem a byl přeložen snad do všech evropských jazyků. Tento nález ovšem nezůstal ojedinělý. Přibližně v téže době byl v přízemní kobce mezi různým harampádím na zámku Zelená Hora u Nepomuka objeven tzv. Rukopis zelenohorský, který obsahoval i rozsáhlou básnickou skladbu Libušin soud. Původ tohoto rukopisu byl tehdy kladen do 10. století.
Rukopis zelenohorský i Rukopis královédvorský přijala česká veřejnost s nadšením jako důkaz starobylosti kořenů české kultury. Později se však začalo prokazovat, že jde o falza a dodnes se o tom vedou spory. Hankovo autorství a vůbec podíl na Rukopisech, je a bude navždy nerozluštěnou otázkou. Totiž stále není vyloučené, že je napsal někdo jiný. A Hanka to pak vědomě či nevědomě objevil anebo mu to bylo nastrčeno.
Objevení Rukopisů přineslo Václavu Hankovi slávu a věhlas doma i v zahraničí. Označení za padělatele, které si ovšem časem vysloužil, mu jistě ztrpčovalo život. Některé rysy jeho povahy - jeho velikášství a touha po slávě - ho nakonec vedly k tomu, že začal intrikovat a pomlouvat Dobrovského, Palackého i řadu dalších obrozenců.
Bez Rukopisů by však zřejmě nevznikla opera Libuše a slavný cyklus lunet v Národním divadle. Výčet uměleckých děl, které zde našly svou inspiraci, je obrovský. Národním mýtům dala podobu třeba také známá Myslbekova sousoší na Vyšehradě.
Václav Hanka byl členem České královské společnosti nauk, členem mnoha zahraničních universit. Díky nesmírné pracovitosti a činorodosti patřil k předním osobnostem své doby. Zemřel roku 1861 v Praze. 

             Písně moje písně,
             neopuštějte mě.
             A v návalu tísně,
             sletujte se ke mně.
72 jmen české historie
Česká televize (8.1.2010). Pořad číslo 57/72 věnovaný Václavu Hankovi. Pořadem provází historik doc. PhDr. Petr Charvát. Délka pořadu 13 minut.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná