Dokumenty rkp. sporu

Odhalení náhrobku Hankova.
Národní Listy.

Národní Listy ročník III., číslo 227 (30.9.1863)
strana 2: Odhalení náhrobku Hankova.

V pondělí dne 28. září, v den to sv. Vácslava, patrona země české, byl starobylý Vyšehrad svědkem krásné slavnosti. "Svatobor" ponejprv splnil část účele svého, vedle kterého starati se chce o důstojné oslavení mužů o vlasť zasloužilých. Že zvolil k tomu Vácslava Hanku a hrob jeho okrášlil pěkným náhrobkem, zajisté všude došlo pochvaly. Níhrobek ten jest velmi vkusně z tvrdého pískovce vyveden dle nákresu architekta p. Ulmanna; má podobu kužele na jehož vrcholi nachází se bronzový znak "Svatoboru": tři ruce držící kruh. Nápis náhrobku jest zcela jednoduchý; zníť: "Vácslav Hanka, narozen 10. června r. 1791, zemřel 12. ledna 1861." Něco níže pak nalézá se heslo Hankovo: "Národy nehasnou, dokud jazyk žije." Náhrobek ten v pondělí slavně jest odhalen a posvěcen.

Slavnost ta (řízením zdejšího slavného c. k. policejního ředitelství) byla pouze církevní. Vyškrtnuto bylo z programu vše, co by na oslavu národovce bylo jen poněkud upomínalo. Avšak sl. c. kr. pol. ředitelství nemohlo vymazati také ze srdcí přítomného lidstva památku na šťastného nálezce rukopisu kralodvorského. Obecenstvo naše neobyčejným svým účastenstvím a vzorným chováním se u slavnosti skvěle osvědčilo, že vřelou úctu a vděčnost chová k těm, kdož národu celý svůj život věnovali. Od pohřbu Hankova nebylo snad tolik lidstva na posvátném Vyšehradě.

Již záhy odpoledne braly se tam četné davy a dlouho před početím slavnosti přeplněny již byly hřbitov i chrám Vyšehradský. A tisíce ty přítomného lidu nešly tam z pouhé zvědavosti. Snadno bylo lze poznati na všech, že vědomi jsou sobě významu slavnosti. Zastoupeny tu byly veškeré třídy občanské, i z venkova četných sem přibylo hostů. Z čelnějších hostů jmenujeme starostu "Svatobora" p. Palackého, jeho náměstka p. dra Riegra, p. purkmistra dra Bělského, jeho náměstka p. Dittricha, dále pp. dra Braunera, Huleše, Skrejšovského, Sladkovského, Šimka, prof. Zeleného. Přítomno též bylo více členů městské rady a sboru obecních starších, deputace řemeslníků, studentstva a j.

O půl páté hodině počala slavnost v chrámu. Když ze sakristie bylo vyšlo vel. duchovenstvo v čele s vys. důst. proboštem kapituly vyšehradské p. P. Rufferem a ostatními kanovníky zapěl na kůru četně zastoupeny "Hlahol" dojemně "Libera". Před hlavním oltářem postaveno bylo kastrum. Zde vykonal vys. důstojný p. probošt církevní obřady, načež "Hlahol" zazpíval Führerovo "Salve regina".

Po té ubíral se průvod na hřbitov k náhrobku, který po tu dobu zahalen byl šedým rouchem. Na hrobě leželo několik věnců se slovanským trojbarvím. Jeden z těchto věnců byl zvláště k tomu zaslán od Slovanů jihlavských. Když průvod byl stanul u náhrobku, zapěl "Hlahol" pěkný sbor od Pally výborně k příležitosti té se hodící. Na to měl veledůst. kanovník p. Vinařický ku shromážděnému lidstvu následující řeč:

"Bratří a Sestry v Kristu!

Jestli kde, na těchto místech mluví kamení. Kamení zde mluví nápisy a jmeny těch, kdož pod nimi pohřbeni jsou - i těch, kdož jim památky postavili.

Avšak mluví zde i kamení bez nápisu: vizte zbytek zřícenin od r. 1420 - zřícenin kostela sv. Klimenta. Jmeno Kliment připomíná stopu sv. apoštolů slovanských, ne-li obou - alespoň jednoho - Methodia, křestitele knížete našeho Bořivoje a Lidmily, bohabojné báby sv. Václava. Nedaleko chrámu sv. Klimenta stávala také škola, kamž před osmi sty lety zeman chotunský poslal syna svého Prokopa, aby se v ní učil písmu svatému. Byltě na Vyšehradě tehdáž, jakž legenda stará svědčí, mistr na slovo vzatý, a kvetlo tu slavné učení v jazyku slovanském.

Ve škole té dospěl žák Prokop v dobrého kněze a měl zvolen býti za probošta kostela kolegiatního, z pokory ale všel na poušť, kdež dle řehole sv. Benedikta modlil se a pracoval a útěchou byl vůkol bydlícímu lidu.

Žák bývalý školy vyšehradské učiněn opatem kláštera sázavského stal se, jak legenda jej jmenuje, "osvětou české země". Slyšte, bratří, předkové vážili si tedy osvěty již před 8 sty lety. A žák ten vyšehradský sv. Prokop sepsal na Sázavě vlastní rukou ono přeslavné evangelium sv. Jana v jazyku slovanském, které později král náš, císař Karel IV. daroval klášteru na Slovanech v Nové Praze, a odkudž neznámou cestou octlo se ve Francii, kdež ve vazbě zlatem a perlami ozdobené chovalo se při katedrálním chrámu v Remsu, a králové francouzští přísahu na ně skládali při korunování svém až do Ludvíka XVI. - dílo osvěty české - u vážnosti bylo i v daleké cizině.

Bratří a sestry, k útěše Vám to mluví tato zřícenina. Stojíte v Betlémě českém, kdež knížata česká poprvé se klaněli Kristu. Vrstva rumu kryje nyní tu půdu se šlápějemi slavných a svatých dědiců a patronů našich; rumy tyto jsou smutné rumy 15. století.

A blíže těchto kamenů na tom urovnaném rumu stál 6. srpna 1860 šťastný vynálezce rukopisu kralodvorského, kdež nenapodobitelnou lepotou a silou vyznačena je zbožnost a statečnost předků našich v boji proti úhlavním nepřátelům křesťanstva, Tatarům, stál tu vydavatel života sv. Prokopa a rukopisného evangelia remešského Václav Hanka. Byl to den výročí úmrtí Františka Čelakovského. Čekaje, až vyjdu z chrámu, projevil mi tklivou žádost, že si přeje zde býti pochován.

Hluboce dotknut slovy přítele svého, s kterým jsem před 30 lety po osm let přebýval v sousedství a v důvěrném přátelství, odvětil jsem jemu: "Dejž Bůh, aby to hodně pozdě bylo! a pak až bude v tom vůle Boha, aba zase blízko sebe odpočívati budeme."

Nezdálo se ale tehdáž, že by příteli mému již jen krátká lhůta živobytí byla přiměřena.

Nastaly poslední hořké zkoušky jeho života.

6. ledna 1861 byl jsem po poslu jeho věrné manželky povolán, abych mu co sluha církve posloužil poslední útěchou.

12. ledna zesnul a 15. vykonán jeho pohřeb.

V zimě nejtužší projevilo se nevídané účastenství všech tříd obyvatelstva hlavního města.

Nesmírné zástupy doprovodily mrtvolu jeho na místo, které si vyžádal.

Následovalo nepočetné množství slavných a tichých služeb božích za pokoj duše jeho, nejen v krajích naší drahé vlasti, ale dalek za mezemi jejími. A v uznání jeho zásluh hned ctitelé jeho beze všeho vybídnutí zasílali příspěvky na důstojný jeho pomník.

Ten nyní stojí dohotoven péčí výboru slavného literárního spolku "Svatobor" a obětí ctitelů jeho. Sloup ten nese jednoduchý nápis: "Váceslav Hanka, narozen 10. června 1791, zemřel 12. ledna 1861." Netřeba titulů a řádů jeho. Vy zásluhy jeho znáte, kteříž hrob jeho obklopujete. Vidím tu osvícence našeho národa - a jarou mládež. Jak již v obyčej vešlo, přicházejí sem čas po čase jinochové vědám a uměním zasvěcení; i nechť pomní teď nad hrobem poctivého a neunaveně pilného Václava Hanky, že národ náš umí oceniti zachovalost života a čestnou snahu těch, kteří věrně a poctivě pracují na národa roli dědičné.

Nechť se tu rozjaří jinochové, aby podobným napnutím duchovních sil svých k osvětě, ozdobě a blahu vlasti prospěti hleděli jak ten, jehož tělesní ostatky kryje tento kámen. -

A nyní se obracím jmenem slavného výboru literárního spolku "Svatoboru" k Vašim láskám nejd. pane probošte, s prosbou, abyste nově vyzděný a znamením spasení označený tento hrob řádem církevním posvětiti ráčil."

Na to zasvětil vys. důst. p. probošt náhrobek. Bradského krásný sbor "Otče náš", jejž "Hlahol" zpíval, důstojně ukončil slavnost. Průvod odebral se opět do chrámu, lid však hrnul se k pomníku, aby si jej prohledl, a každý, komu se podařilo prodrati se až ku hrobu, utrhl sobě kvítko s věnců co upomínku na slavnost. Prodáván jest také Hankův pamětní peníz, který jest opatřen s jedné strany poprsím oslavence, s druhé dnem narození a úmrtí jeho. Peníz ten nacházel hojného odbytu. - Tichá, čistě církevní slavnost ta vzdor všemu byla národní. Zákaz řeči světské, v níž by vyložen byl národní význam slavnosti té, mluvil také a zřejměji snad i důrazněji, než by to byl mohl učiniti kterýkoli řečník. Tiše rozešly se davy lidstva, přemítajíce na mysli o právě dokončené slavnosti a o - ještě něčem.

Národní Listy
Majitel Julius Grégr. Odpovědný redaktor Dr. Ed. Grégr. Tisk v tiskárně Dra. Ed. Grégra.