Váceslavu Hankovi. 

        Nezvratně čas se valí v temné dráze;
        století minou v minulosti hráze,
        a ducha zjevy bouří vzniku v hojném,
        jak divé sny ve spánku nepokojném.
        Kam strhlý zrak pohlédne v děsném spěchu,
        vše ku předu se pachtí bez oddechu;
        a buďto ztráta svrhá pracnou snahu,
        či naděj stkvělá věnčí čestnou dráhu!

        A kde jsme my? Kam naše kroky míří?
        Kam naděj naše křídla v vzletu šíří?
        Kde jsme od doby té, když ruka Tvoje
        odkryla vlasti oslav nových zdroje? - 
        Nadarmo kyne pominulá Sláva,
        vzpomínka útěchy nám nepodává;
        co jsme dosáhli, zplatili jsme ztrátou,
        jež nezaplatí se mírou vrchovatou! ...

        Minulosť krásná, budoucnosť však temná!
        a přece budí snaha povzájemná
        nás vroucně k přáním nevyplnitelným
        a k činům velkým, vyšším, nesmrtelným!
        Duch Slávy mocně v žilách našich proudí,
        obrazy stkvělé v mysl naši loudí:
        však nejisto, zda naděj neoklame,
        když se jí v náruč lehkovážně vzdáme!

        Vše vzal nám Osud! Slávy zářnou svíci
        uvrhl v její blastní popelnici;
        a sotva jazyk, vysloviť ji spolně,
        ponechal nám ku vzájemnosti volné!
        To jazyk drahý, jazyk milovaný
        od dědův našich s pýchou užívaný:
        ten zbytek z dalné, vetché minulosti,
        ten zachován jen temné budoucnosti!

        Ten zachován je Tebou, vlasti synu,
        ze sutin přešlých dob, ze zhouby klínu,
        co onen pomník z krajův čárných darů,
        jenž zní při slunce východního žáru,
        co velký pomník, na němž slova psána,
        že dráha naše není dokonána,
        že vstříc nám ještě plný život kyne,
        že svatý zápal k vlasti nezahyne!

        O svatý genius veď mysl Tvoji,
        když v písní skrytý zdroj sáh's rukou Svojí,
        to písní, jichž zvukové k Albionu,
        od Uralu až k divé Aetny sklonu,
        a odtamtud až k severním pásům
        se roznesly všem na vzdor zhoubným časům,
        by svědčily, čím naši předci byli,
        dokud se ve paprscích Slávy kryli!

        Nechť svět se pustí tedy v zápas s námi,
        nechť cizí národ vládne dědinami:
        ten poslední ostatek staré Slávy
        nevyrve z úst nám jeho nápad dravý!
        Chopme se ho, co silné, mocné zbraně;
        ty drahé listy, časům odervané,
        ať slouží nám co korouhve šumící!
        a Bůh dá zdar v té vojně vzývající!

Gustav Pfleger Moravský   (27.7.1833 - 20.9.1875)
Beletrista, romanopisec, básník, dramatik, překladatel. Spolužák Jana Nerudy na gymnasiu. Podle Rukopisu Královédvorského napsal libreto zpěvohry Záboj (1861), ale nebylo zhudebněno.

Národní knihovna v Praze.   [sign. 54 E 2271]