Osobnosti rkp. sporu

Jarmil Krecar
Hledání včerejšího dne
Praha 1936.

Strana 4 až 10:
Hanka jinak zahlédnutý

O Hankovi by měl psáti Anatole France. Jen jeho ironie by vystihla velikost jeho zásluh a nepoměr jeho zneuznání, kulturní význam dobře míněných špatných prostředků, pro něž vědci od M. Hattaly, od Jana Gebauera a T. G. Masaryka až do Josefa Hanuše neměli pochopení. Jen "modrý abbé" Josef Dobrovský měl ke svému filologickému žáku příkladnou shovívavost a měl pravdu. Kdo z lidí je takový, že by na něm zůstala nit dobrá, zepsuje-li ho tolik vynikajících osobností? Jak se stává, osoba Hankova byla obětí jeho velikého počinu, jímž rozpoutal konečně v českém básnictví živel, kterého v něm bylo vždy namále a který ustavičně vysýchal v moralisování a satiře. Živel tvořivé fantasie, nejčistší do té doby jen v lidových písních, jenž se přelil i do umění výtvarného i do hudby, a zároveň skytl české vědě, především filologii a historii, příležitost, aby se rozvinula a vytříbila.

Hanka byl sice chabý filolog a průměrný básník, jenž těžce veršoval, jak prozrazují jeho makulatury v knihovně Národního musea, ale Rukopis Králodvorský, [*] jejž z kostelní věže "vynesl dne 16. září 1817", dobře udělal. Bylo potřebí analytického úsilí tolika veličin všech oborů, aby se ukázaly na práci dvou dvacetipětiletých mládenců jakési nepatrné chybičky, které ostatně od té doby patina jediného století stačila zakrýti. Rukopis Králodvorský je skvělé dílo - je to zvláštní, že nejzdařilejší díla často vznikají z lehkovážného nápadu a v mládí - o jehož umělecké pravosti nemůže býti sporu. Byl to klam Josefa Lindy, trpěl-li v posledních letech života myšlenkou, že byl vlasteneckými důvody nucen zříci se autorství svých nejlepších a jediných proslulých básní; neboť teprve v Hankově řemeslně dokonalé archaisaci nabyly plného básnického výrazu, jehož kouzlu podlehl celý národ.

[*] Původní název je Králodvorský, jak se v Podkrkonoší říká, nikoli Královédvorský.

Jestliže Hankovi odpůrci zmenšili tuto jeho zásluhu, nezmenšili ostatních. Byl vlastním zakladatelem Národního musea, dav svým promemoriem myšlenkovou iniciativu, jíž "spanilomyslní šlechticové čeští", jak dí Riegrův slovník, v Rukopise oslavení Šternbergové, Kolowratové, Klebelsberg a jiní, propůjčili své jméno a darovali své sbírky. A on, jenž měl rozsáhlé všeslovanské styky, založil současně Slovanskou společnost, jejíž knihovna v době, kdy prý bylo snáze dostati knihy z Nového Yorku než z Varšavy a z Moskvy, stala se základem význačného slovanského oddělení musejní knihovny.

Hanka měl vrozený smysl pro knihu, a nemůže býti závadou, že v tehdejší době ještě nevypracovaný. Vytýká-li se mu, že nepoklonkoval svým chlebodárcům a osobil si svéprávnost v řízení musejních sbírek, je to u osobnosti jeho rozpětí a významu spíše chvála než příhana. A vytýká-li se mu, že dělal katalogisační chyby, v době, kdy nebylo směrodatných museálních pravidel, přiznává se mu veliká bedlivost v konservaci knih a svrchovaná úslužnost, s níž skýtal materiál k studiu a práci, jaký jiní nevraživě ukrývají. Jediná výtka je neomluvitelná: že poškozoval filologickými vpisky a rasurami jedinečné rukopisy a vzácné knihy a ve velkém falšoval iluminace, chtěje změnit jejich cizí původ v domácí. Zde ho národní cítění zavedlo úplně na scestí.

Jsou snad lidé, kteří mají knihy tak rádi, že jich nedělají, ale Hanka měl knihy tak rád, že je sám dělal. Zdá se, že v dějinách české bibliofilie bude jednou jeho jméno na prvním místě. Třeba že neodpovídají ve všem nynějším bibliofilským názorům, Hankovy knihy vyjímají se dobře, i pokud je vydával, i pokud je uchovával ve své knihovně. Ve svých edicích liboval si v malých svazečcích rokokového a empirového půvabu, které dával zdobiti rytinkami po francouzském vkusu nejlepším současným kreslířům a rytcům. Na některých jeho edicích je viněta s knihou, pergamenovým svitkem, rozsvíceným kahanem a dubovou ratolestí, jíž, zdá se, užil jako svého emblemu. Jeho vkus nesl se vůbec k archaisaci, což je patrné nejen při tisku jeho knih, ale i při vazbě. Na 4. a 5. vydání Písní, tištěných v separátních výtiscích na růžovém papíře, dal titulní konturované litery ručně kolorovati, slovo Hankovy modře a slovo Písně mitisovou zelení. Polyglotta Králodvorského Rukopisu dal si vytisknouti na pergamenu a František Horčička iluminoval mu tento výtisk miniaturami (knihovna N. m., st. tisky 63 F 9a). Aby nezapomínal čtení staroslovanštiny, dal si vytisknouti u Haase 1854 ruské modlitby hlaholskými typy, jež mu na jeho žádost půjčila petrohradská akademie věd. Vazby na knihy měl rád celokožené, bohatě zlacené stylovými tlačítky rokokovými a s oblibou volil červeně barevnou skopovici. Při pergamenových vazbách potrpěl si na popsaných pergamenových blanách, podle nichž se jeho knihy naráz poznají, a sám psal na hřbety brkovým perem a goticky zalomenou latinkou jejich tituly. Měl své "koníčky", tak typické, že toho, kdo se s nimi obeznámil, udiví, jak vědecký důkaz je těžkopádný, když nepostačil prokázati Hankovo autorství Rukopisu Králodvorského, které se z něho takřka intuitivně vyciťuje: z tahu každého písmene, z všeslovanství, jímž je nasáknut, z formátu, z pergamenu, jako by z nich vyvíralo Hankovo fluidum.

Hankova knihovna se nezachovala jako celek. Dával jistě mnoho knih, které dostával se všech stran, hned knihovně Národního musea, a to, co bylo pro ni koupeno s literární pozůstalostí za 500 zl., bylo též roztříděno podle oborů. Ostatní knihy byly koupeny do Petrohradu a do Vídně. Ale Hanka označoval knihy jako své vlastnictví. Zprvu rukopisně: Hanka, neb z Hankových, pak razítkem HANKA posléze razítkem, vtlačeným rumělkou na titulní list, na němž uprostřed kaligrafického rámce je nápis: z Hankových. Je to po erbovních ex libris šlechtických rodů a několika emblematických ex libris větších knihoven první české ex libris individuální a první ex libris českého spisovatele ve vlastním smyslu. Ostatní spisovatelé těch dob, až na pozdějšího Amerlinga, označovali své knihy huď jen podpisem, anebo razítkem úplně vulgárním.

Mezi Hankovými knihami jsou namnoze nejlepší výtisky probuzenecké literatury, neboť tehdejší spisovatelé si považovali za čest dáti mu výtisky z několika málo zvláště tištěných a doprovoditi je dedikačním autografem. Jméno Hankovo bylo známo v celém tehdejším slovanském světě a spisovatelé věnovali mu své knihy s přípisky obzvláštního uznání.

Mimo knihy sbíral Hanka též autografy. Jeho sbírka autografů, uchovaná v knihovně Národního musea, dokumentuje nejen rozsáhlé styky Hankovy a věhlas jeho osobnosti v slovanském světě, ale též ilustruje panslavistickou náladu probuzenecké doby. Je to pět modlitebních knih, do nichž si dal Hanka přivázati listy na autografy, a dva památníky ve formě krabic s vloženými volnými listy. Nejstaršími jsou Molitvi, tištěné hlaholicí ve Venetii (rukopis IX H 15), jež obsahují autografy české a slovanské, od Puchmajera, Jungmanna, Palackého, Vinařického, Čelakovského, Dobrovského etc. Jan Kollár napsal tam v dubnu 1819 báseň o 13 slokách jako "Znak vděčnosti k Nálezcy". Čelakovský transkriboval své jméno hlaholicí a Dobrovský se podepsal jen transkribovaně. Molitvi, tištěné v Paříži 1821 (IX H 22), mají první přípis od Dobrovského: Dobromu dobraja i pamiat z 10. září 1827. Modlitby při službách Božích, tištěné u Haase 1833 (IX H 28), a dva výtisky Božestvennaja služba, jeden na pergamenu, druhý na papíře (IX H 27 a 24) jsou bohatou sbírkou slovanských autografů nejslavnějších jmen, jako Mickiewicz nebo Gogol. Menší krabicový památník (IX H 29) obsahuje volné listy se slovanskými autografy a větší památník s vyzlaceným datem 16. září 1817 uchovává básně, kterými deset českých básníků projevilo úctu nálezci Rukopisu r. 1850.

Zúčtuje-li se klad a zápor Hankova díla, nelze sdíleti soud, jenž mu vyměřil tak hluboký pád, jak vysoká byla kdysi jeho sláva. Praktický výsledek Hankovy činnosti v tomto národě kulturních sebevrahů byl kladný.

O b s a h:

Hanka jinak zahlédnutý

Hnízdo z romantické doby

Navrátilovy litografie

Manesova láska

Zajímavé modely

Spolupráce typografa s grafikem

Věci znovu nalezené

Jarmil Krecar: Hledání včerejšího dne
Tato kniha byla vytištěna v typografické úpravě Josefa Sonberga písmem garmond Bodoni na strojích knihtiskárny Orbis a vydal ji ve 400 výtiscích jako soukromý tisk pro milovníky umění a sběratele starožitností ke stodvacátépáté aukci Zdeněk Jeřábek v Praze 1936. Ilustrace: Mikoláš Aleš, Josef Navrátil, Josef Manes ad. Formát 13 x 18 cm. Stran 72.

Knihovna Akademie věd ČR [sign. G 2026]