Rok právě započatý by po právu měl nést jméno muže, od jehož smrti se zítra 12. ledna, počítá 130 let, a od jehož narození uplyne 10. června rovná dvoustovka. Snažíme se na něho nemyslet, alespoň v dobrém ne, vidíme na něm každý chlup. A přitom mu vděčíme za ledacos. Horlivě se kupříkladu zasazoval za pravopisnou reformu, ze které dodnes vychází náš způsob psaní, píšeme, jak si usmyslel, a ne a ne mu přijít na jméno. Podílel se dost významně na Jungmannově Slovníku: a když byl tvůrcem naší lexikografie a nekorunovanou hlavou našich předbřeznových vlastenců jmenován v úvodu sotva na půl úst a dotklo se ho to, kdo z nás je ochoten vidět v tom něco jiného než další důkaz jeho ctižádostivosti? Byl to také vášnivý rusofil a liboval si v korespondenci s vysokými ruskými činiteli, což bylo již v druhé půli minulého století vykládáno spíše jako samolibost než jako projev malé loajality rakouské. Patřil k našim prvním slavistům, jenže co to dneska platí při nadšeném otevírání oken do Evropy, kdy i ústavy Československé akademie věd zabývající se českým jazykem nebo českou literaturou jsou povinovány odevzdat výroční zprávu o vlastní činnosti anglicky, aby to vypadalo onačeji. Začal na počátku 19. století vydávat památky staré české literatury - poprvé v nové době také Husovu Dcerku - ale proslýchá se, že ty edice vlastně nestojí za zmínku, jak jsou nespolehlivé. A nejvíc se mu má za zlé, že pošpinil národ jednou krásnou, ale klamnou iluzí.