Hankovi!

      Od Šumavy staré lesy šumí,
      k Tatrám letí těžká jejich píseň,
      z Tater štíhlých odráží se k Baltu,
      a pak dále svoji nese tíseň:
      větrům dušným věsť svou vkládá v lůno,
      aby Volhu smutkem rozbouřely, -
      že se oči velikého syna
      Všeslovanstva smíti zasnoubily. -

      Staré lesy těžce zašuměly,
      staré zpěvy píseň jejich hlásá,
      bolným steskem však je zahalena
      starých zpěvů nedosáhlá krása;
      vždyť jich pěvec, první pěvec umřel,
      první, jenž jim slávu vrátil dávnou,
      aby zpěvem velké minulosti
      národ těšil budoucností slavnou. -

      Hanka umřel, ruka jeho klesla,
      ruka, již se vzkřisil český národ,
      když mu v písních, v písních slavných předkův
      jasné slávy odhalila zárod; -
      ona ruka klesla mrazem smrti,
      klesla v chladné lůno matky země, -
      věčně však jí láskou bude žehnat
      s matkou Slávou České naše plémě! -