Slavnostní řeči
Dra. K. Sladkovského.
(Celý výnos věnován spolku žurnalistů.)
V Praze 1878.
Tiskem dra. Edv. Grégra.  -  Nákladem vlastním.
Strana 18 až 23:
Řeč při slavnostním odhalení pamětní desky na rodném
domku Váceslava Hanky v Hořiněvsi dne 7. září 1862.

Vděčně pohlíží z nebezpečenství života vysvobozený k ochranci svému, vděčně také pohlížeti má národ k osvoboditelům svým od věčné záhuby duševní, i není národa za doby naší, jenž by k vděčnosti takové více byl povinován, než právě Ty, národe českoslovanský, jejž několik jen věrných obětí celého života svého vykoupilo z rozpřažené již náruči smrti.
Jako rozkácená sopka ohněm podzemním rozháraná vnitra svá v strašném vychrluje proudu, a celá města v hluboký ukrývá hrob žhavé lávy a dusného popele, tak z osudné hory bílé krvavý zaplavil proud veškerou vlast českoslovanskou, a v žhavé lávě zloby nepřátelské, i v dusném popeli nenávisti cizinské utonula národnosť naše, jakoby na věky pohřbena v černou hloubku rodinné půdy své.
Když pak za naší doby za rozličnými příčinami, mezi nimiž zejmena také uvádí se pluh orajícího rolníka, jenž náhodou zastihl báň věže, vnikalo se dovnitř země, objevily se zase velkolepé chrámy bohů starověkých, objevila se budova po budově, i otevřen jest na mnoze nyní již šírý hrob, v němž hned od prvních věků křesťanských pochována byla proslulá druhdy města světa dávného.
V posvátném obdivu procházejí se nyní cestovatelé z dalekých krajin a ze všech končin světa prostrannými náměstími a ulicemi starověkých těchto měst, v každém chrámu, v každém domě jeví se mravy a obyčeje národa starobylého, jakoby před okamžením byl tam žil ještě život svůj; avšak nižádný z cestujících celého světa za svoje neuznává mravy a obyčeje, jevící se v mrtvých městech dolnoitalských, nevrátilť a nenavrátí se více národ, jenž města tato obýval, na věky zmizel nejmohutnější jindy národ světa, národ starořímský.
Jinak souzeno jest národu našemu českoslovanskému. Neníť ovšem dávno, kdy více než Starořímana, jenž by oživl nyní v hrobovém tichu vykopaných měst dolnoitalských, kdy ještě více hrůza by byla pojala Staročecha z dob předbělohorských, procházejícího se živými ulicemi staroslavné své Prahy i ostatních měst Českých. Či nebylo by každému z nás ještě hroznější, než kdyby po dlouhé nepřítomnosti domov svůj nalezl opuštěn, nebylo by každému z nás ještě hroznější, kdyby ve vlastním domově svém na místě mezi rodnými bratry svými pojednou octnul se mezi chladnými jen tvářemi lhostejných k němu cizinců, a kdyby k vyděšenému jeho uchu na místě lahodných zvuků mateřských nesrozumitelný jen dorážel hluk hlasů neznámých?
A nejhrůznější tuto hrůzu byl by před nedávnem ještě zakusil každý z reků českých, jenž vstanuv z hrobu bělohorského, rozhlídnouti by se byl chtěl po lidnatých městech vlasti své české. Očekávajícímu vřelé obejmutí novověkých bratrů svých s opovržlivým podivem byl by se mu každý vyhýbal, jazykem otcovským lásku bratrskou vzývajícímu byl by odpovídal drzý ryk úšklebků a posměchu, a dovolávajícímu se staletého práva na domov svůj s pánovitou hrozbou by se bylo okázalo na hrob bělohorský.
Nebylať u nás města zasypána krutým výbuchem osudu, ale zasypán byl v městech duch národní, zasypán v hloubku takovou, že marně bys byl hledal stopy jeho po celé dva věky.
A hle, jako město starověké vybaven jest i národní duch náš z temné skrýše věkové! Za pluhem orajícího rolníka mladiství jeho naslouchali synové kouzelným zvukům pestrých zpěvů národních, za pluhem v bídnou chýži svou vracejícího se rolníka žasnouce naslouchali synové jeho slovům staré kroniky o dávné slávě praotců, v bídné chýži pod jarmem nevolnictví stenajícího rolníka horoucí roznítila se láska synů jeho k tonoucí již národnosti naší a jen láskou touto zažehnány jsou černé chmúry zániku věčného od chorobného lože národa českoslovanského.
S vděčnou tedy hrdostí pohlížej k těmto synům svým, rolníku českoslovanský v Čechách, na Moravě i v Slezsku, jsouť to vlastní tvoji synové, kteříž ze skryté chýže tvé poprvé zhlídli drahocenný poklad národnosti českoslovanské, a okouzleni leskem jeho obětovali život svůj celý, aby vzdor střežícím ho zlým duchům vyprostili jej ze zavalin, snešených naň nepřízní celých dvou věků.
S ohromnou prací, s neunavností všemu posměchu zloduchů vzdorující odnášen jest kus po kusu staletého rumu nenávisti, a hle, udivenému světu objevila se konečně v ryzém lesku svém velkolepá budova jazyka našeho otcovského, ozývaly se znovu po veškeré vlasti v Čechách, na Moravě i v Slezsku dávno již neslýchané zvuky starých zpěvů českých, ozývaly se nadšené zpěvy nové, jevila se slavná díla všelikého důmyslu lidského, i budou vždy skvěleji se jeviti v nepřehledném sledu blaženějších věků budoucích.
Kdokoli však v nejdalší budoucnosti oslavíš se v chrámu jazyka českoslovanského, nechť ve vděčné chováš mysli jmena mužů, kteříž, nemajíce nižádné naděje na odměnu neb oslavu jakoukoliv, nezištnou láskou celého života svého chrám ten vysvobodili z kletby věčného zapomenutí, a mezi jmeny těchto mužů v přední řadě stkví se jmeno, jež dnešní slavnost odevzdává paměti veškerých příštích věků českoslovanských, stkví se jmeno: Váceslav Hanka.
Již v outlém věku jevily veškeré snahy oslavence našeho, že povolán jest, aby připravoval dráhu, kterouž národ českoslovanský vstoupiti měl na jeviště světové, a již co žák na vysokých školách Pražských vzbudil pozornost nejčelnějších a nejproslulejších mezi prvními tříbiteli zlobou cizou zohaveného chrámu národnosti naší.
Do posledního dechu svého života pak s neoblomnou vůlí, s neunavnou pilností a s nezvratnou vytrvalostí snášel oslavenec náš staré skladby jazyka našeho v bohatý jeden celek, obohatil jej sám vanoucím z úst jeho dechem písně národní, a učinil péčí celého života svého, aby poklady jazyka našeho vzájemnou staly se páskou národa našeho s veškerými národy bratrskými, i aby poznány a uznány byly od veškerých národů světa.
I pohlédla s laskavou tváří matka Sláva na horoucího velebitele svého, a zjevíc se blaženému oku jeho, štěstěnným prstem kynula mu u vchodu temného sklepení věže dávnověké.
Avšak nastojte! jaká to záře nadpozemská rozptyluje temnotu před kroky vstupujícího? jaký to rajský obraz v tajném sklepení jeví se žasnoucímu zraku udiveného? či snad v praslovanský dala zírati ráj matka Sláva věrnému synu svému?
Aj tu: "Z černa lesa vystupuje skála, na skálu vystoupil silný Zaboj, obzíral krajiny na vše strany: zarmoutil se od krajin ode všech i zastenal pláčem holubičím..."
"Sešli se muži sem v les černý, k nim zde Zaboj, odveda je v úval, v ponížený úval hlubokého lesa. Stoupil Zaboj nejníže dolův, vzal varito zvučno: "I přišel cizý úsilno v dědinu, i cizými slovy zapovídal, i jak se dělo v cizej vlasti od jitra po večer, tak bylo dělati dítkám i ženám!"..."
"I vskočili hluci na rychlé koně i skok na skok po vrazech se hnali, ránu na ránu soptili krutou krutosť.. Vítr bouří přes vlasti, vojsky bouří přes vlasti, přes vlasti vpravo i vlevo, všude šírou sílou vojsky v radostném hluku. Aj Zaboji bratře, aj šedý vrch! bohové nás tam vítězstvím dařili!"
Hned po Zaboji tu Čestmír zas k rozkazu Neklanově vítězné vede voje na zpupné kníže Vlaslava, tu za Jarmíra kníže Oldřich proti Boleslavu, tu Beneš Hermanov vítězství slaví nad Sasíky, Jaroslav též na Hostýně nad tatarským Kublajchanem.
Po skvělém turnaji pak sličná věnčí Ludiše vítěze Lubora a vítězný zjev národních bohatýrů praslovanských v něžnější mění se city srdce lidského. Z hradu vilného Zbyhoně vyprostí jinoch, jemuž "srdce přeudatné proti vrahu, drahou svou předrahoučkou," i "leží v chladné zemi jinoch, jenž zbraní mocnou rozráže vrahův shluky, na jinochu roste dubec, přichází jelen, vzhůru v listí napíná táhlé hrdlo, jinoch padl zlobou vraha, jinocha plakaly vše děvy!"
A opět mění se zjev kouzelný, a nejněžnější cit lidský přiodívá se v milostné roucho národního pojmu slovanského o významnosti libých tvarů přírodních. Tu "po vodě k děvě kytice pluje", tu "Žežhulice," tu "Skřivánek" vroucím naslouchá děvy touhám, tu opět lesům Miletinským "Zarmoucená" svěřuje vnitřní hoře své, a sbíravší "Jahody", v náručí jinocha "zapomeneť krásná děva v nožici bolný trn."
"To budiž odměnou věrně oddanému synu Slávy!" ozval se hlas libozvučný, a zpamatovav se z nadšeného vidění svého, v polotemnu kostelního sklepení Kralodvorského a uprostřed ochranných střel Žižkových spatřil oslavenec náš posvátné listy pergamenové, i zjeven jest vyvolenou rukou jeho za příklad nám dávný, slavný život praotců našich, zjeven nám nepřekonaný zpěv:  "Rukopis Kralodvorský."
Obdivujíc se velekráse tohoto zpěvu nezpamatovala se v prvním okamžení nižádná nenávisť zarputilých nepřátel národa českoslovanského, všickni jedním hlasem velebili muže, jehož rukou div ten krásy básnické objeven jest světu, všickni jedním hlasem velebili národ, jemuž život praotců zjevil se v podobě krásy tak nadšené.
Po prvním překvapení vznikla ovšem stará opět nenávisť nepřátel našich, utrhačná mysl jejich pochybovati počala o pravěkém původu zpěvů Kralodvorských, i chráněna jest odsouzenou nyní vládou Bachovou, jež v nepřízni své k slávě českoslovanské zvláštním úkazem zrušila dvěma soudy stvrzený již trestný nález proti lživému utrhačství.
Avšak ani nenávist, ani lež neodejme nám poklad záviděný. Jako černá mlha paprskem slunce, zmizí lež světlem pravdy, jež vždy více a více jeví ryzého, nepadělaného ducha praotcův našich ve zpěvech Kralodvorských, násilí však roztříštilo by se o střely Žižkovy, v jichž středu zjevily se oslavenci našemu posvátné listiny pergamenové.
Nikdo na světě nevyrve nám více velkolepé pravzory života slovanského, hrdinná jejich povaha bude základem nového života našeho národního, milostnosť jejich a vroucí láska k pramáti přírodě bude vodící hvězdou něžných citů našich.
Nechť těší se nepřátelé naši, že tak jako ze staletých zasutin vykopaná města nenabudou více bývalé živosti své, neoživne také trvale z dvěstěletého hrobu vyprostěný národ náš, nechť těší se nepřátelé naši, že neočekávané a nemilé jim naše oživnutí uměle jen spůsobeno jest jakýmsi proudem galvanickým; my ale, otvírajíce ohromné pohřebiště bělohorské, nevykopáváme mrtvé zdě zasypaných měst, my vybavujeme ducha našeho národního z podzemní vazby jeho, a duch ten nesmrtelný nezanikl krutým tlakem zroucených nad ním zřícenin; duch náš českoslovanský vítězoslavně přežil veškerou tíseň osudu strašného, a mocnější ještě rukou než kdy jindy pobízí nás v duševní zápas za svobodu a samostatnost národní, i vzbuzuje muže v středu našem, kteří v zápasu tom skělým nám mají býti vzorem.
Jako Váceslav Hanka má každý z nás s nadšenou hrdostí hlásiti se k otcovskému rodu českoslovanskému, jako on má každý z nás s neoblomnou vůlí a s nepřekonatelnou vytrvalostí pěstovati jazyk a národní povahu otců svých, jako Vácslav Hanka, v rozhodné době r. 1848, má každý z nás odhodlaně se postaviti a neohroženě vytrvati v svatém boji za všeobecnou volnost a svobodu, neb jen duch svobody počal odklízeti staleté ssutiny, dusící národnost naši, jen duchem svobody střežen zvítězí duch náš národní, jen duch svobody upraví nám dráhu k velkolepému chrámu pramatky naší "Slávy".
Co jasná však a neshasitelná svíce k chrámu tomuto nechť nad kolébkou oslavence našeho jmeno jeho věčně planoucí rozžehne se literou, nechť rozžehne se k oslavě Vám, občané Hoříněvesští, v jichž středu vzešlo oslavenci našemu světlo života, nechť rozžehne se k oslavě celého národa českoslovanského, i veškerých národů slovanských!

Městská knihovna v Praze  [sign. O 1099]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná